Rozjímání

Trápení

Když už to bylo nesnesitelné - jednou k večeru v listopadu - a já pobíhal po úzkém koberci ve svém pokoji jako po závodní dráze, znovu jsem se obrátil, zděšen pohledem na osvětlenou ulici, a hluboko v pokoji vzadu v zrcadle jsem přece jen opět nalezl nový cíl a vykřikl, jen abych slyšel křik, na nějž nic neodpovídá a jemuž také nic neubfrá sílu, který tedy stoupá vzhůru bez protiváhy a nemůže přestat, ani když zmlkne, tu se přímo ve zdi otevřely dveře, velmi spěšně, protože bylo přece třeba spěchat, a dokonce i koně u vozu dole na dláždění se vzepjali jako zdivočelí koně někde v bitvě s hrdly vydanými napospas.

Jako malé strašidlo vyrazilo z docela temné chodby, v níž dosud nesvítila lampa, nějaké dítě a zůstalo na špičkách stát na trámu podlahy, který se neznatelně houpal. Ihned oslepeno šerem v pokoji, chtělo rychle skrýt tvář do dlaní, upokojilo se však znenadání pohledem k oknu, za jehož křížem se vzkypělý opar pouličního osvětlení koneč ně usadil pod temnotou. Pravým loktem se dítě opíralo o stěnu u otevřených dveří a průvanem zvenčí si nechalo ovívat kotníky nohou, i krk, i spánky.

Krátce jsem na ně pohlédl, pak jsem řekl "Dobrý den" a ze zástěny u kamen jsem sundal kabát, nebot jsem tu nechtěl stát tak polosvlečený. Chvilku jsem nechal tísta pootevřená, aby ze mne ústy vyšlo rozčilení. Měl jsem hořko na jazyku, řasy se mi v obličeji chvěly, zkrátka nechybělo nic než tahle návštěva, již jsem ovšem čekal.

Dítě pořád stálo u stěny na stejném místě, pravou ruku mělo přitisknutou na zed, tváře mu planuly a nemohlo se nabažit toho, jak drsná je ta obílená stěna a jak rozdírá konečky prstů. Řekl jsem: "Doopravdy jste chtělo ke mně? Není to omyl? Nic není snazší než zmýlit se v tomhle velikém domě. Jmenuji se Takatak, bydlím ve třetím patře. Jsem to tedy já, koho chcete navštívit?"

"Klid, klid!" řeklo dítě přes rameno, "všechno je v pořádku."

"Tak pojdte dál do pokoje, rád bych zavřel dveře." "Zrovna jsem zavřelo. Nenamáhejte se. Budte úplně klidný."

"Nemluvte o námaze. Avšak na této chodbě bydlí spousta lidí, jsou to ovšem všechno mí známí; většina se jich teá vrací ze zaměstnání; jak uslyší někde v pokoji hlasy, mysli si jednoduše, že mají právo otevřít a podívat se, co se děje. Tak už to chodí. 'I~ lidé mají za sebou celodenní práci; komupak by se podřizovali ve chvíli dočasné večerní volnosti! Však to ostatně víte samo. Tak dovolte, abych ty dveře zavřel."

"Ale co se děje? Co děláte? Pro mě za mě si může přijít celý dům. A potom, říkám vám znovu: Už jsem zavřelo, copak si myslite, že jen vy dovedete zavřít dveře? Dokonce jsem zamklo."

"Tak je to v pořádku. Nic víc nechci. Zamykat jste ani nemuselo. A ted si udělejte pohodlí, když už jste tu. Jste mým hostem. Ve všem mi důvěřujte. Jen se nebojte a uvelebte se tu. Nebudu vás nutit, ani abyste zůstalo, ani abyste odešlo. Copak to vůbec musím říkat? To mě tak špatně znáte?"

"Ne. Opravdu jste to nemusel říkat. Ba ani jste to neměl říkat. Jsem dítě; nač se mnou dělat takové…