Umělec v hladovění

Malá paní

Je to jedna malá paní; ač od přírody velice štíhlá, přece chodí silně sešněrovaná; vídám ji pořád v jedněch šatech, jsou ze žlutavě šedé látky tak trochu barvy dřeva a je na nich několik střapců či přívěsků podobných knoflíkům v téže barvě; bývá vždy bez klobouku, její matně světlé vlasy jsou hladké a nikoli nepořádné, ale uvolněné. Ačkoli nosí šněrovačku, pohybuje se lehce, přehání ovšem tu pohyblivost, ráda nosí ruce v bok a zničehonic překvapivě rychle otočí tělem na stranu. Abych vyjádřil dojem, který na mne dělají její ruce, musím říci, že jsem ještě neviděl ruku, jejíž jednotlivé prsty by byly tak výrazně od sebe odděleny jako její; avšak její ruka nemá vůbec žádnou anatomickou zvláštnost, je to naprosto normální ruka.

Nuže, tato malá paní je se mnou velice nespokojena, pořád proti mně něco má, pořád jí ubližuji, ustavičně ji popouzím; kdyby se dal život rozdělit na nejmenší částečky a každou částečku by bylo možno posuzovat zvlášť, určitě by každá částečka mého života v ní budila pohoršení. Často jsem přemýšlel, proč ji tak pohoršuji; možná, že všechno na mně odporuje jejímu smyslu pro krásu, citu pro spravedlnost, jejím zvyklostem, jejím tradicím, jejím nadějím, jsou takové navzájem si odporující povahy, ale proč ona tím tolik trpí? Vždyť mezi námi není vůbec žádný vztah, který by ji nutil, aby kvůli mně trpěla. Stačilo by jen, aby se rozhodla, že se na mne bude dívat jako na docela cizího člověka, jímž také jsem, a já bych se takovému rozhodnutí nebránil, naopak bych je velice uvítal, jen by se musela rozhodnout, že zapomene na mou existenci, již jsem jí přece nikdy nevnucoval a vnucovat nebudu - a bylo by po všem trápení. Nehledím přitom na sebe ani na to, že její chování je pochopitelně i pro mne trapné, nehledím na to, protože uznávám, že všechna ta trapnost není ve srovnání s jejím trápením ničím. Přičemž je mi ovšem naprosto jasné, že tu nejde o utrpení z lásky; nijak jí nezáleží na tom, aby mě učinila lepším, zejména když vše to, co proti mně má, není takového rázu, aby to nějak narušilo můj životní úspěch. Jenže o můj životní úspěch se ona nestará, stará se jedině o svůj osobní zájem, totiž pomstít se za muka, která jí působím, a zamezit muka, která jí v budoucnu ode mne hrozí. Už jednou jsem se jí pokoušel naznačit, jak nejlépe skoncovat s těmi mrzutostmi, ale tak jsem ji rozvzteklil, že už ten pokus nikdy nebudu opakovat.

Též na mně leží, abych tak řekl, jistá odpovědnost, neboť ačkoli je mi ta malá paní cizí a ačkoli jediným vztahem mezi námi je zloba, kterou já v ní vzbouzím, či spíše zloba, která se v ní proti mně vzbouzí, přece jen mi nemůže být lhostejné, jak očividně touto zlobou i tělesně trpí. Tu a tam, poslední dobou stále častěji, mi docházejí zprávy, že byla zase po ránu celá bledá, nevyspalá, že ji trápily bolesti hlavy a skoro nemohla pracovat; dělá tím starosti příbuzným, hledají příčiny toho stavu v tom či onom a doposud je nenašli. Jedině já je znám, je to ona stará a pořád nová zloba. Staros…