Život ironický a jiné povídky

3

Třetího roku potom na podzim hlásily noviny ve městě D., kde jsem se tehdy náhodou zdržoval, koncert modly.

Projížděla již dávno světem s tou podivnou, osudnou, vražednou písní, kterou jsem poprvé slyšel od Berty a která v prvním výtrysku a rozzuření zabila jednoho, aby později uklidněna živila druhého, jako se zkroceným dravcem, dnes již neškodným, ochočeným a pouze zábavným, – a měla úspěch jako ho má každý prostředkovatel původního, každý rozřeďovač příliš silného a nového a každý zpříjemňovatel drsného a nedostupného.

Podivný známý, referent-novinář, který se vnucoval každé skutečné i vylhané celebritě, antichambroval u každé větší zpěvačky a herečky, žebronil o autografy projíždějících skladatelů, podlízavý nahoru a nestydatý dolů, současně drzý i zbabělý, který nedovedl se obdivovat, aby přitom nepomlouval, a u něhož urážka byla vždy výsledkem strachu a zbraní slabosti a tak jen poněkud nezvyklou formou úcty, který napodobil staré mistry střihem kabátů, držením těla i způsobem chůze a písma a přitom ostouzel mladé, posud neznámé a neakreditované – tento člověk napolo mezi opicí a lokajem – dovedl mne k Lole ještě před jejím vystoupením.

Na první pohled poznal jsem, že mám před sebou jednoho z těch nesčetných, k smrti umdlených soumarů, zapřažených do vozu veřejnosti, ne rozhlížejících se a vezoucích se dobyvatelů, ale táhnoucích otroků, poháněných den ze dne bičem okamžiku a vteřiny.

Ta unavená a otupělá, a přitom přece ne klidná a ne pokojná tvář s tou nezapomenutelně suchou a lačnou maskou nepatřila vyvolenému člověku díla a zásluhy, který tiše a vědomě, bez rozčílení, stojí ve středu světa, nepředbíhaje nic a nenadbíhaje ničemu, a čeká bez nedočkavosti slávu, jež přijde dříve či později jako posel věků a přivede s sebou za ruku celý svět se poklonit a již on nechá popřípadě postát chvíli v předsíni, poněvadž nemá vůbec naspěch.

Ne, to zde přede mnou byl jen umdlený lovec štěstí, uštvaný honec okamžiku, hazardní lapač úspěchu a pověsti, všech těch prchavých, nevěrných a necudných věcí, které se musejí dobývat stále den ze dne a hodinu z hodiny, nejisté, s rozčilením, napětím a nepokojem, chytat s chytrostí stále nově a nově buzenou a vynalézavou, poněvadž jinak opustí člověka jako zrádný ulétlý pták a vytratí se beze stopy a památky jako uprchlý dech a vyvanuté teplo z mrtvoly.

Strašná, zpustošená únava mlčela z té tváře, rozzívaná, vystřízlivělá únava, jakou lze vidět jen na lidech, u nichž těžiště hnusu a touhy spadá neobyčejně blízko vedle sebe, často se převrací a mate a často splývá.

Bylo vidět, jak silného biče je třeba tomu unavenému organismu, aby se rozehrál, rozčílil, rozběhl znovu tou cestou únavy a nudy, nesčetněkrát již proběhlou, aby bez radosti a touhy, bez přesvědčení a jistoty tvářil se smělým, podnikavým a výbojným, aby líčil něco, pro co nebylo základu a rezonance v hrudi a srdci.

A v té tváři byly také šlehy po tom ostrém biči: byla tak bez tvaru, charakteru a pýchy rozleptána těmi drobnými, beztvarými, nitkovitými, sotva postřehnutelnými vráskami, které přehazují přes ni jakoby slabě popelavý závoj, tvoří kolem hlavy tu podivnou, suchou a jakoby žíznivou atmosféru a vtiskují jí tak tu tajemnou pečeť mlčení a zpustošení.

Nějak úžasně střízlivé, mlčelivé a zavřené bylo všecko na té hlavě, jen v očích poskakoval a zapaloval se kolísavý, lačný a třaslavý plamen, jako by hořel na temných nejistých vodách bařin.

Hltala nenasytně cigaretu po cigaretě – „bez těch by nemohla být ani hodinu“ – a mluvila mnoho, zdánlivě dychtivě a chvatně, a přece vpravdě vlekle, klesle a zatíženě tím nízkým vlažným duševním bezvětřím, při němž rachotí ze zvyku trochu ústa, ale mysl trčí rozpřaženě a pustě jako nehybné křídlo větrníku.

Brzy jsem zpozoroval, že mluví ráda s podivnou, mlsnou a jakoby zvysoka na špičky došlapující touhou o umění, o všech uměních, zvláště o nových a smělých činech, které rozvířily prach.

Elektrizovala se tím jako ochromený odumírající úd.

Mělo to být nadšené, obzíravé, nově pojaté, ale selhalo to vždycky tak podivně a trapně, vyznělo hluše a dutě, zachraptilo takovým suchým přiskřípnutým tónem, jako by lež, když utíkala, uvázla mezi dveřmi a zachytila se za záhyb příliš nadutých svátečních šatů.

Vybírala ráda největší a nejtěžší slova jako děti vyhledávající z hromady největší kameny, ale nemohla jich dlouho unést a pouštěla je s rachotem k zemi a zdála se mít radost z hluku, jejž dělala.

Některou chvíli zdálo se, že jí slova tančí od úst, ale byl to klam na chvilku, protože duše chodila při tom po berlách a každou chvíli jako neopatrný a necvičený herec zadupala jimi olověně o podlahu mezi tanec víl, a pak se hned rozprchlo všecko a zbyla jen černá zem, tíha, dřevo a železo.

Několikrát rozzívala se uprostřed věty, ale hned zase pokračovala klidně v nadšení předepsaným chodem jako natažený stroj, jenž náhodou přeskočil.

Na mne nepamatovala se již vůbec, na Lískov a Bertu vzpomněla si, když jsem jí je připomenul, po jisté námaze:

„Mně zdál se vždycky slabý a nemocný,“ pověděla rozšafně a důležitě, jako by odhalovala tajemství světa, když jsme dál hovořili o jeho smrti – a bylo to tak bezbarvé, pokojné a syté, že jsem pro vždy pochopil hlas světské modly, tu slavnostně natřenou rezonanci prázdného hliněného trupu. –

Večer šel jsem na Lolin koncert.

Hned jak zabrala několik akordů, cítil jsem, že nebeský oheň, zapálený vysoko na horách, rozhořený v čistém řídkém vzduchu tím bledým sluncovým plamenem, který nekouří, ale žehne, snesla hluboko do nížin a doupat, změnila v dýmný požár, přizpůsobila jejich temné modloslužbě.

Kouře a dýmu byl…