Život ironický a jiné povídky

O neblahé bohatýrce

1

Měla podivné jméno Bathyldis, dostala je po své kmotře křestné, kněžně Lichnowské. Nikdo je nedovedl vyslovit, a tak ji říkali Batylka, Batulka nebo i Matulka – všelijak, jak kdo doved. Její otec byl lesník v Beskydech, v kraji vysoko položeném, horském, od světa odříznutém; sám říkal, že slouží v kraji, do kterého si čert chodí prát špinavé prádlo, a kam si chodí zchrupnout, když ho vytloukli odevšad jinací. Sníh tam scházel až v květnu; do nejbližšího městečka bylo dobrých pět hodin jízdy koňmo. Kraj byl chudý, lidé neurvalí a mlčeliví, zarytí hříšníci, jak mínili všichni fořti svorně se všemi faráři; každý druhý pytlák. Některé ženy z toho zapadlého kraje jezdívaly do města ještě na koni, sedíce na něm po mužsku. Strojily se do špinavých kožených kalhot a do kožených kazajek, které oblékaly na nahé tělo. Prádlo bylo drahé a vzácné a nosilo se snad jen v neděli a o svátcích do kostela. Zdejší lidé prodávali na trzích přádlo, lesní med a zvláštní syrečky ovčí a kozí, smíchané s mátou. Čas jako by tu zapadl do nějaké rozsochy, a ne a ne odtéci; stál tu snad tisíciletí; snad ani potopa sem nedosáhla a nesmyla ze země její panenský dech a panenskou vůni. Pasačky předly nit na pastvách z kužele, který držívaly a otáčely pod ramenem; předly jako princezny Homérovy, ne doma u přeslice, ale pod širým nebem.

Byla jediná dcera knížecího lesníka Jarolíma z myslivny Hraničky, nejvýše položené ze všech revírů knížecích. Její otec, starý mlčelivý muž přísných zvětralých rysů a dlouhých bílých vousů, nežil s matkou. Vzal si ženu z polské strany, z města, Jadwigu, krasavici krev a mléko, bytost lehkomyslnou a stále se nudící, trápenou tesknicí, která ne a ne  přivyknout na horách. Milovala se narcisovskou láskou; hledala dobrodružství; sjížděla všechny plesy a zábavy široko daleko v okolí. Vášnivě ráda tančila. Měla poměry s muži svobodnými i ženatými. Jednou se vrátil nečekaně Jarolím domů a zastihl ji s milencem. Zranil ji nábojem broků, který měl v pušce; Batylka, tříleté dítě, viděla řinout se krev po bělostné nahé pleci matčině. To byl veliký otřes její bytosti. Ale kupodivu: nebyla jí odporná, zamilovala si ji a s ní celé to zjítřené nervové ovzduší, které se nad ní tetelí. Jadwiga unikla svému muži, vyskočila před zuřivcem oknem, doběhla do nejbližší hájovny. Rána nebyla smrtelná, vystonala se brzy, ale nevrátila se již k muži a k dítěti. Říkali, že se odstěhovala daleko odtud do mladého továrního města právě vznikajícího a úžasně rychle se rozrůstajícího a dělala tam „metlu“. Nikdo nikdy na Hraničce se o ní nic přesného nedověděl.

To všecko se přihodilo, když byla Batylce tři léta. Nepřítomnosti matčinou skoro netrpěla, skoro si jí neuvědomila, nebo Jadwiga si jí skoro nevšímala; nikdy jí nepolíbila, nepohladila, s ní se nepolaskala; jako by ani její matkou nebyla. Jako by v ní nebylo mateřských pudů, jako by jí dítě bylo jen přítěží. Chodila přes den po myslivně jako uspaná magnetickým spánkem – teprve k večeru ožila, postavila se před zrcadlo, obšírně a krásně se načesala, nalíčila, ustrojila, i když nikam nejela, žádných hostí nečekala. Strojila se pro sebe. Posadila se, ruce do klína složené, v křesle svého nejlepšího pokoje, rozsvítila několikaramenný lustr, zírala tupě před sebe, snila: o čem? o kom? Snad o kavalírech, dvorních plesích, únosech, vášnivých scénách, jak o nich čítala ve starých romantických románech, které se válely všude po stolech a stolcích, po židlích, ano i po postelích a po umyvadlech. Dítě se jí batolilo u nohou, ale ona to neviděla. Když zmizela z myslivny, bylo to, jako by ne odjel člověk, nýbrž jako by odvezli krásný luxusní kus drahocenného nábytku – zbylo snad prázdné místo v pokoji, ale v ničím srdci. Služky se ji bály jako prokleté, myslivečtí mládenci klopili před ní zrak, žebráci a „boží lidé“ před ní prchali, štvala je od prahu fenami a ohrožovala je volským knutem.

Jarolím znenáviděl si po zradě Jadwičině celé ženské pohlaví, žádná žena nesměla spát pod jeho střechou. Nezval si ani kuchařky, měl jen kuchaře. Nalezl bůhvíkde sta…