Život ironický a jiné povídky

2

Dcery Müntzovy nechodily tedy do plesů, na výlety, na zábavy. Žily v domě nebo ve veliké zahradě, přilehlé k němu, a jediné ve společnosti otcově nebo Assuntině. Bývaly ovšem výlety do polí a lesů na jaře, v létě, na podzim, ale vždycky samotářské, bez sdružení s jinou společností; a byly v neděli a ve svátek dopoledne slavnostní chůze do kostela, ale ani ty nesblížily rodiny plukovníkovy s ostatním obyvatelstvem H***ckým, spíše naopak: v těch chvílích jako by všecka zlobná hrdost starého důstojníka vystoupila z vnitra navenek, opásala trojím nepřístupným válem celou jeho rodinu a odpudila teprve jak náleží kdekoho od ní.

Starý voják a tři dcery s ním šly vždycky v neděli o půl jedenácté upjatě zvláštním stručným, nehovorným a nedružným krokem do hlavního chrámu a vracely se domů týmž krokem, jen ještě zkrušenější, jako by pod tíhou neviditelného břemene, které tam na ně někdo naložil.

Müntz, jakmile se rozpadl se svým životním povoláním a se svou věrou životní v dokonalost vojáctví, naráz skoro znábožněl. Nebylo však v jeho nábožnosti nic citového nebo dokonce blouznivého: naopak, byla to tvrdá, urputná, ironickou životní nutností vynucená nábožnost, která vznikla z pýchy a z níž se prýštila ne láska k lidem, nýbrž jíž se zdůvodňovalo opovržení jimi. Jako by starý, uražený žoldnéř vystoupil ze služeb svého nevděčného zeměpána-zaměstnavatele a dal se do služeb pána většího a mocnějšího, čekaje od něho, že přemůže a porazí jeho dřívějšího vladaře – takovým dojmem působila hrdá, vnějšková a nějak vyzývavá nábožnost Müntzova.

Müntz jako by nyní říkal: „Nemám s lidmi již nic společného. Není mi nic po nich a jejich soudech. Ani mne již nikdy soudit nebudou. Můj Bůh jest nyní můj pán a soudce a nikdo jiný; nad všecku ostatní vrchnost jsem již vyrostl. Jsem přímo a bezprostředně poddán jen svému Bohu.“

Život ve starém panském domě byl k smrti smutný a nudný.

Müntz žil jen v minulosti, vášnivěji a vášnivěji se zapřádaje do své pře s ní; nic jiného nebylo starci na světě a v životě než urážka, kterou utrpěl ve své službě, než nevděk, jehož se mu dostalo, jak byl přesvědčen, za činnost výjimečně dokonalou a vzornou.

Záhy po svém příjezdu do H*** dal se do psaní: zapředl se do něho tak cele a slepě jako bourec do kukle. Léta pracoval na obšírném rukopise, který měl být zároveň jeho pamětmi i ospravedlněním před budoucností, obžalobou jeho nepřátel i důkazem pro potomstvo, že arcivévoda N. vědomě mu křivdil v italském tažení, obětuje jej za cizí viny a hříchy.

Celé dny vysedal Müntz nad mapami a starými papíry, celé dny kreslil situace bitevní, položení vojsk a seřazení i pohyby pluků; a shrbený, s žlutou chorobnou tváří ustydlou v neproniknutelnou masku, v níž žehlo jen dvé strašidelných zřítelnic plápolavým žárem, pokrýval velkými stařeckými písmeny žluté papírové archy. Den dohasl, červánek doplanul a stařec stále nevstával od díla své vášně; marně lichotila se k němu Kaťa, marně lákala jej na procházku.

„Hned, dítě,“ říkal, „jen co dopíši ještě tohleto. Zítra bych na to třebas zapomněl: můj prokletý usláblý stařecký rozum zapomíná na všecko, i na to, co mne může spasit. Abych měl čtyři ruce, kdybych chtěl zachytit všecko, co mně za den letí a blýská hlavou.“

Bylo již po půlnoci a lampa lila ještě kalný svit na horečný, uspěchaný, těžce čitelný rukopis starcův, na jeho bičovitě spletená slova, která hned jako by se choulila v děsu pod žlutým světlem petrolejovým, hned jako by prchala před ním do tmy jako stádo vyplašených nohatých pavouků.

Chvílemi zavyl venku vítr, roztřásl okenici, zapraskalo v nábytku nebo vedle v prázdném pokoji cosi zasténalo a vzrušený stařec vznášel pak z papírové kupy těžkou, nenávistnou modloslužbou opilou hlavu a třeštil pustě nepřítomné oči do prázdna. Byla to hlava, která zděsila i Assuntu, když ji jednou zahlédla; hlava, která otročila již cele jakémusi strašnému, pololidskému, polozvířecímu bůžku, mnohohlavé a mnohoruké pitvoře, božstvu, k němuž jediné dosahala; ale přece božstvu, čemusi již neosobnímu a šílenému, a odtud děs a hrůza, jež z ní vály.

A venku kvetl a zrál život a střídaly se v rytmickém kole jaro a léto, podzim a zima; venku, mimo dům, duly a honily se větry opilé životem a vonné pylem, který přenášely z květiny na květinu, nebo semeny, jež ukládaly v půdě; venku líbalo se slunce s vodami a vlažná mračna obtěžkávala zemi. A všeho toho neviděl a necítil stařec, jako neviděl a necítil, že kolem něho vadnou a kysnou jeho dcery, a kdyby to byl viděl, byl by shledal samozřejmým a zcela správným, že se obětují na oltáři jeho polozvířecímu bůžku s ploským čelem a ukrutným, bezmyšlenkovým úsměvem kolem odulých, masitých rtů.

A stařec modloslužebničil dál a smilnil dál se svou neplodnou Chimérou, která mu vysávala krev ze žil a vstřebala morek z kostí a mozek ze lbi; stárnul v poslední době rychleji, než kdyby se byl ničil v nejpustších orgiích, hubil v největších prostopášnostech… Jeho ruce se třásly, jeho chůze byla vratká, jeho oči pohaslé a daleké, jakoby pokryté mrtvým, mlhavým šlojířem, jeh…