Život ironický a jiné povídky

2

Přijel jsem zase do vily, tentokrát na samém sklonu zimy, která následovala po tom podivném, jakoby bílými žáry z nějaké nesmírné kovové dílny prosvíceném létě, sálajícím jedinou výhní rozkoše a síly, chvatu a zrání a hýřícím tak prudce a udýchaně barvami, vůněmi, zvuky a světly, tichými blesky i hvězdnými nocemi, že se zdálo, jako by chtělo něco dohonit nebo předstihnout, něco neznámého zachránit pro nějaký nepochopitelný účel.

Toto udýchané, překypělé a rozšuměné léto odplavila pak rychle podivná, unavená a mrzutá zima zátopou nekonečných studených lijáků, které ulévaly všechen život pomaleji sice než by ho sežehl mráz, ale za to smutněji a bezpečněji. Pozvolna nechávaly zetlít kde které stéblo a kde který list a rozleptaly všecko jako lučavkou až do koster; ty zbyly pak sváty v chřestivé, drolivé a děravé koberečky připravené pro panenské tance ledových větrů, jež je rozmetávaly svými vlečkami.

Na konci této podivné, větrné a skoro bezsněžné zimy zval mne do Liškova list matky Bertovy, ulekaný a stísněný, ale při tom přece ještě střízlivě hovorný, jaké dovedou psát jen ženy.

Věděl jsem, že postonával celou zimu, ale netušil jsem, že může být katastrofa tak blízká.

Jel jsem.

Nalezl jsem ho v loži dlouhého a jakoby skláceného krásnou, dobře mířenou ranou. To volně ležící, na měkké tekuté běli polštářů jakoby plynoucí tělo mluvilo i v pádu ještě o neúchylné jistotě a lehké ocelové ruce chladného mistra, jenž ji vedl a který jako by tu chtěl spojit umění šermíře s bravurou tanečníka – tak lehké, jisté a nevývratné bylo tu všecko.

„Padl jsi, padl,“ prošlo mi myslí, jak jsem se zahleděl na jeho kleslé, pod neviditelným přehozeným stínem Smrti jakoby se již bortící čelo.

„Smrt jela již přes tebe, podkova jejího koně probořila se ti již do tváře, hle, zde v očích jsou po ní jámy a zde, v zsinalých rtech je její otisk.“

Nemocný ležel již oddaně a pokorné jako věc, jež má být zvednuta a odnesena do sklepa a čeká jen ještě nosítek a pochopů.

Věděl o svém konci.

Jak dobře o něm věděl, bylo cítit v těch oddaně složených rukách, které jako by se byly sesuly na sebe v bezpomoci. Jak ležely tak, bílé a umdlené, na zhrouceném těle, vypadaly jako z vody vytažená a složená vesla zoufalé, smrti zasvěcené lodi, která již přestala zápasit a vzdala se na milost všem proudům a větrům. Sklonil jsem se nad ten vrak jeho těla a cítil v hrůze, že jsou to již vody Věčnosti, bez břehů a obzorů, jež ho nesou.

Jako vysáté ovoce a vyloupnutý ořech – takový byl teď zpustošený a pokojný před svou smrtí.

Vydal své tajemství, stal se bezbranným před smrtí i životem a čekal již jen ránu, jež ho rozdrtí.

Vysoko vystřelil purpurový plamen květu z té slupky a z toho obalu, který teď ležel přede mnou pohozen a rozlámán jako zlodějem ukroucený zámek, jenž bránil přístupu k pokladně.

Vydal své tajemství, vyžvatlal lehkomyslně svůj obsah, ztratil neopatrně klíč ke své bytosti a umíral za to jako voják, který v boji sňal přilbu z hlavy nebo pancíř z hrudi.

Byl rozluštěn, a po rozluštění přichází na světě již jen zašlapání.

Život jeho neměl již obsahu a smyslu. V té Jediné Písni, v níž se sežehl naráz celý, ztratil sama sebe.

Vydal svoji pevnost šíleně a tupě zároveň na milost a nemilost tomu strašnému nepříteli, jenž je Život, a ten ho předal jako posud každý vítěz – katu.

Strašná mdloba, kterou již nestřásl, padla na něho po tom královském vyhýření, které se vylilo z něho jako láva ze sopky a jehož nejlepší kameny opatrně sebrala a chytře sestavila ve vtipnou hračku žena-modla, Lola.

Ztratil sebe, a proto se dával darem ženě a proto zoufal, že ho nepřijala.

Zeslábl a zdětiněl. Nemohl unést sám svoji prázdnotu, a proto bylo mu třeba hluku, šumu a bzukotu kolem, aby přehlušil jimi to strašné ubité ticho v sobě, a pustých par a dýmů opilství, aby mu zakryly jako opony, alespoň na chvíli, jeho nekonečný, do tmy rozjívený jícen.

Proto mu bylo třeba šustotu ženského šatu, tance na vysokých podpatcích, marného hlazení, lichého laskání, rolničkové hry touhy a nudy a celého toho klamu, jemuž se říká láska a jenž má na chvíli ošidit nudnou hrůzu pravdy.

Ale hlavně dlouhých horkých třeštivých polibků bylo mu třeba, polibků krvavých rtů, jež vysávají poslední vůli a sílu, a pak těch písniček, dlouhých, tupě do prázdna bzučených písniček, houpavých, uspávavých a monotónních, jak je dovedou zpívat jen milenky, když jsou zároveň opatrovnicemi, a při nichž se shnilému vraku tak lehce, bez lítosti a vzpomínání, padá do hlubin.

Ale k tomu rozhodně nebyla ona, modla, jež si byla sama bohem.

Ona nebyla rozhodně stvořena k tomu, aby uspávala nedobitá srdce a pochovávala zlomené básníky.

Sám oheň, sama podnikavost, sama energie a důvtip byla ona.

A ještě nenaložila na vozy poklady jednoho dobytého města, kdy snila již o novém – s vyššími hradbami, pevnějšími věžemi a bohatšími klenotnicemi.

Byl to silný dobrodruh na stálém lovu za dojmy. Potřebovala k životu toho zvláštního silného rozčíleni novoty, jaké opijí srdce, jež není zvyklé ohřát se dvakrát nad týmž plamenem a které rádo pije jen první doušek z láhve a ostatek vylévá na zem a sklenici rozbijí.

Berta byl dnes podivnou náhodou doslova jen takovou hromadou roztříštěných střepů, milníkem a znamením na válečné mapě jejího vítězného tažení. –

Zašel jsem do vedlejšího pokoje, odděleného od jeho ložnice starými skleněnými dveřmi s malými žebříčkovými okénky a široce jako rybářská síť dírkovanou záclonou – zašel jsem snít do toho bílého, třaslavým sluncem a vůní lučních fenyklů jakoby stále ještě provanutého jeviště jeho osudu.

Nemocný, pokud ještě chodil, nedovoloval v podivném rozmaru nic zde uklízet, ani prach stírat; později, když ulehl, zapomnělo se na to v úzkostech blížící se smrti.

Všechen ten starý, lehoučký, vší minulosti jakoby rozněžněný a ochočený nábytek byl posypán tím šedivým pustým nirvánovým tónem a plul podsvětně měkce a přeludově tiše v prvním vybledlém svitu předjarního slunce, který byl posud dočista vzpomínkový, zvadlý a mdlý, voněl zro…