Život ironický a jiné povídky

F. X. Šalda

69 

Elektronická kniha: F. X. Šalda – Život ironický a jiné povídky (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: salda11 Kategorie:

Popis

E-kniha F. X. Šalda: Život ironický a jiné povídky

Anotace

O autorovi

F. X. Šalda

[22.12.1867-4.4.1937] Český literární kritik, prozaik, básník a vědec František Xaver Šalda se narodil roku 1867 v Liberci, ale vyrůstal v Praze. V Praze také maturoval na akademickém gymnáziu a poté studoval práva, ta ale nedokončil. Věnoval se literární tvorbě a od začátku devadesátých let působil jako kritik. Vytvořil z kritiky do jeho doby používané jen občas, samostatný literární útvar. Psal výtvarná...

F. X. Šalda: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

,

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Život ironický a jiné povídky“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

2

Analýza byla Schlaagova nemoc.

Věděl o tom a řekl sám kdysi, toče mdlé, znavené a jakoby otrávenou krví měkké oči do ztuhlé masy vláčných plátků růžových magnolií… nad kalnou a v rozkrouženém a zperleném světle voskových svící jako zajíněnou rakví tuberkulózou zemřelého přítele: „U mne to nebude ani tyfus ani souchotiny… zemřu analýzou.“

Jeho duše byla všecka jako zkrvácená pitvanými city. Obličej, vždycky jako mrtvý, byl stále znaven vším neklidem a poděšen poslední marností. Byly to atomy, nedělitelné a neměnné, poslední slovo celého procesu, živý déšť mrtvého prachu a suchá výheň bodavé mlhy, co jej zdusily pod uzly svého rubáše.

Ta stará jachta, plná nádherné řezby, vyzbrojená nejsubtilnějšími nástroji jako nejjemnějšími nervy… ta bolestná loď všech poutí k Posledním Pólům uvázla s ním kdesi v nekonečných a mrtvých ledech. Šero pršelo z těžkého nebe, z dálky znělo vytí hladových vlků.

Nedověděl se poslední příčiny, tajemného Z, ale i O nebo P, kam došel, pověděly mu dost. Dost, aby pro něho nekvetla „zemská zahrada“.

Proto hnusily se jemu – nejdelikátnějšímu senzitivu – motýlí, z barevných a jako plynových kol točené věže rozpuklých korun všech smutečních a předrážděných květin, kde věděl, že v posledních proměnách víří, mísí se, houstnou a znovu kysají všecky shnilé šťávy nečistého spodu země.

Proto děsil se divě protrhaných, ve chvíli lásky ohněm zalitých očí své milenky… těch očí, jež tolikrát a tolikrát již (a v jak smutných vášních!) svítily jako roztopené a rozlité kameny, že se mu teď často zdály jako popelem a šedí zavalené a jen zespodu živé… a jež tolikrát a tolikrát ještě šlehnou v zakrváceném ohni, aby se naposledy vytřeštily skleněné, němé a vzbouřené, ale zcela prázdné, jako horský led čisté, zrcadlící studený a nahý hrob tolika a tolika mrtvých plamenů touhy, bolu, hněvu a beznaděje!

Proto hořkly mu všecky plody na rtech, dříve než jich okusil.

Byl to svět minulosti, svět poznání a bolesti, jenž valil se jako oceán mrtvých vod přes přítomnost do budoucnosti, rostl a rostl pod nebem barvy spáleného dříví k posledním horám. Či nebyla přítomnost prvním schodem minulosti, a nebyla budoucnost v minulosti, nepoznané v poznaném? A jaká budoucnost, když před minulostí zavíral oči a srdce studem a hněvem? Jaké může býti, co nepoznal, když byl nemocen, k smrti nemocen vsím, co poznal?

Mluvil pravdu, když řekl: „I poupata voní mi jedy.“

Evolucionista z přesvědčení hledal v barvách, zvucích, vůních a bolestech tekoucího bábelu duševního života tajemný poměr a matematický základ, v hudbě celé stavby jako v moři utopenou první buňku, rozkládaje kamennou fiorituru posledních a nejvyšších ornamentů v harmonii kupolí a symetrii arkád a filastrů… sám unavený a nemocný v abstrakci… zatím co chvěla se, jásala a lkala architektura v živých purpurech a adagiech, co jiskřila se v dešti světla mramory soch a hořela odráženými požáry barevných zahrad.

Stál stranou cizí životu rozebíraje jen jeho formy a sleduje je v nekonečném a marném jich přerodu s tvrdošíjností nemocného člověka, zmírajícího dvojí, mezi sebou zápasící nemocí: zvědavosti a nenávistí k životu zároveň.

„Před svojí analytickou odyseou stonám zvědavostí; po ní hnusem,“ říkal sám.

Celá jeho práce byla rozkoš zvláštního a svévolného mučednictví. Uváděje nejsložitější a nejvzácnější city k jejich stále původnějším a bezprostřednějším pramenům, docházel k pudům hrubým, prostým a brutálním, jež děsily jeho dráždivou senzitivnost a vzácný exotismus jeho umělecké duše.

A přece hrál dále… ve studené a slabě rozrušené tváři úzký a ostrý pruh stálého a nehnutého úsměvu, stočené oko hladové po nových světlech a nových tmách, rozšířené nozdry po nových vůních, nemocnou duši po nových vzrušeních…, s krutými úskoky a jasnou zlostí chorobné nudy, již chce a musí dostati celý ten „vtip“; – hrál dále tuto hru na život a na smrt, ač věděl, že po každé je to on, jenž musí býti raněn… Ale zvláštní náhodou potřeboval každé rány k svému zdraví.

Hrál tuto stejně spirituální a vzácnou, jako otravnou a prázdnou hru z nejhlubší potřeby… přes všecky poslední a smrtelné spousty, jakými zatopila pokaždé mandarínské zahrady jeho mravního citu…přes všechen konečný hnus nebo spíše – kvůli němu.

Bylo pravda, že ho kdysi potřeboval jako slunce.

Bylo pravda i více. Tato touha zdůvodněného pohrdání životem vedla ho k zásadnímu, stálému a nekonečnému jeho popírání.

Díky jeho citovému ustrojení, díky jeho prostředí a díky rozporu obou.

Svět jeho čivých schopností byl mistrovský filigrán. Subtilnost a živost jeho záchvatů, zladěná v nejširší pojímání i nejjemnějších odstínů, byla úžasná. Všecky vnější dojmy ryly se do jeho duše s tvrdostí reliéfu, v plamenech barev, ostrosti vůně a otřesech tónů, jež rozbouřily a přikrývaly celou její hladinu, dusily, bořily, tísnily ji pod svými vlnami zválenou, ohromenou, v bolestech svinutou. A tato nejvyšší pasivnost a receptivnost, zdálo se, že roste ještě více pod dojmy s bolestným přízvukem. Pod nimi třásla a trhala se jako dráty a provazy pod tlupou tančících kejklířů, zmítaná a stopená ve svojí bezmocnosti a letargii, udupaná a prolámaná jako pod dlouhými pochody nekonečných vojsk – zvedající se jen zvolna a ztěžka v roztrhaných a do prázdna vyznívajících oblacích prachu. Ta zcela tajemná a naprosto neurčitá síla všech dojmů ničila jej.

Příroda byla mu již od dětství děsným a smutným vrahem. Cítil takto hned v mládí její lhostejný a hrobový klid, co později dlouhými analýzami a metafyzickými domněnkami jako nezměnitelnou pravdu rozumem pochopil. Pamatoval se určitě, jak kdysi v červencové noci unavený mdlou, dlouhou a jako v narkózách vadnoucí hudbou, vyběhnuv prudce na otevřenou terasu byl zachvácen až k horečce tímto celým, šíleně tvrdým tajemstvím… zvláštní cizostí a nejasností řeči, jež k němu pří vší silné bezprostřednosti a bolestné blízkosti mluvilo všecko mrtvé i… živé.

V dáli nad západem visel poslední, čistý, ale jako ze sněhu studený, cizí a pošmourný pruh hasnoucí zeleně, co pod je…