Duše a dílo

Svatopluk Čech

Co bylo nejlepšího v uměleckém karakteru Čechově, projevilo se nejplněji v jeho prvních skladbách epických, napsaných v létech sedmdesátých a na počátku let osmdesátých: v „Adamitech“ (1873), v „Andělu“ (1874), v „Čerkesovi“ (1875), v „Evropě“ (1878) a ve „Václavovi z Michalovic“ (1880). Nejedno z těch děl znamená na svou dobu ne-li celý umělecký čin, alespoň úctyhodný náběh k němu. Žádné z těchto děl není jistě dokonalé a celé; mají leckterý kaz, leckterou naivnost v koncepci, nejsou někdy docela domyšleny v celkové komposici i v psychologické malbě figur – a přece a přes všecko: mají cosi, co schází pozdějším pracím Čechovým, korektnějším snad v lecčems: jakýsi rys geniality, odvážnou smělost vrhu, opravdovost inspirace, neustydlý posud básnický žár. Neboť osudný a často pozorovaný zákon osvědčuje se i na Svatoplukovi Čechovi: dílo jeho, jak získává na populárnosti, tak tratí na hodnotě umělecké a básnické. Pozdější jeho práce přinesly do literárního charakteru Čechova ještě nejednu složku časovou a místní – zpřízvučnily jeho panslavistický romantism, politickou tendenčnost, liberalistické humanitářství – ale stačí srovnat jen jeho „Slavii“ (1882) s „Evropou“, „Dagmar“ (1883-84) s „Václavem z Michalovic“ a třebas i dost již ustydlou a ne právě vysokým letem nesenou idylu „Ve stínu lípy“ (1879) s „Václavem Živsou“ (1889-91), prací čiře epigonskou a akademicky archaistickou, aby bylo patrno, kolik ztratil Čech postupem času síly básnicky tvořivé.

V „Adamitech“, v „Evropě“, v „Michalovici“ jsou všecky podstatné složky uměleckého karakteru Čechova; v nich jest i nápověděno jeho místo ve vývoji naší poesie; v nich jsou i, ač jsou díla ta jeho díly vrcholnými, obsaženy meze jeho vlohy a síly. Z nich jest již patrno, že Čech jest spíše malířem slovesným než básníkem, více idylikem než epikem, spíše rétorem než myslitelem.

Není náhodné, že jeho umění slova vyznělo nejplnější fugou, všemi rejstříky ve „Václavovi z Michalovic“: Čech byl právě více malíř slovem než básník, spíše umělec popisný než přísný epik, a této vloze přála nejpohodlnějšího rozvití tato látka z jesuitského baroku; na jeho barevnou fanfáru odpovědělo a rozhlaholilo se plesně, kolik bylo v Čechovi ze slovesně popisného talentu: popisy jesuitských chrámů, refektářů, zahrad, skvělých hostin, obřadů, církevních slavností, celé barokní Prahy jsou – podivnou ironií naprosto ne náhodnou – nejlepšími uměleckými stranami v díle básníka-oslavovatele husitství. Vlastní epická kostra jest docela konvenční román, nelišící se v ničem podstatném od kteréhokoli šablonovitého románu mladého alumna, zmítaného mezi smyslnou láskou a duchovním povoláním nebo jiným posláním – ale tato kostra není opravdu ničím víc než více méně náhodným lešením pro umění popisného slova.

A tak tomu jest u Čecha vždycky: hlavní věcí jsou u něho těžké a obšírné popisy, které volí za svůj předmět dosti indiferentně jednou hlavu lidskou, posazenou na tuhém krajkovém límci, a po druhé třebas krumplování záclony nebo třásně roucha, ostruhu na rejtarské botě nebo jílec meče nebo krásně vyřezaná dámská nosítka, obsáhlá přirovnání, rozpředená přes řadu veršů, umné roubené a zdobně skládané řeči, slovní turnaje a potyčky. Před nimi ustupuje všecko v pozadí: vlastní stavba básně, psychologická kresba a malba charakterů, rytmus vášni, proud dějový, peripetie dramatické. Důraz leží na slovesném dekoru; byl-li kdy v české poesii estét, byl jím Svatopluk Čech! Talent jeho jest právě mnohem víc popisný a malířský než básnický, než epický, a každý talent hledá a nalézá si pudově potravu, která jej živí, půdu, na níž může se nejsnáze rozvinout.

Kdo nerozumíš, srovnej „Václava z Michalovic“ třebas se Zeyerovým „Zpěvem o pomstě za Igora“ (uvádím tuto báseň proto, poněvadž zde měl Zeyer staroruskou předlohu, pravou epickou předlohu, kterou dosti věrně sledoval) a pochopíš rozdíl mezi opravdovou epikou a popisně rétorickou poesií, která má jen epické roucho. Jaké rušné, bystré, křepké tempo má „Zpěv o pomstě za Igora“ proti „Václavovi z Michalovic“! Jak výrazně jest všecko ustředěno na jedinou hlavní vášeň, která nese celou báseň! Jak všecko spolupracuje k jejímu cíli, který stojí, pevný a určitý, nepohnutě jako terč všeho! Jak střídmé a stručné jsou všecky popisy, obmezené jen na nutnou typickou charakteristiku! Jak vystupují hlavní linie, které nesou stavbu básně! Jak nezabíhá se nikde do podružných detailů, jak v nich nikde báseň nebřede! „Zpěv o pomstě“ jest jakoby luk napiatý k výstřelu, eposy Čechovy jako řeka volně a líně tekoucí, rozlitá stále v několik ramen.

A stejně jest tomu v „Adamitech“. Jaké těžké myšlenkové konflikty srazily se v této básni! Všecky skoro sociální i morální otázky devatenáctého věku jsou zde předjaty; materialism střetá se s idealismem, komunism s touhou po svobodě a jedinečné nesmrtelnosti, řada jiných sporů vklínila se do sebe – slovem chaos, který, zdá se ti, může působit svému tvůrci jen samé utrpení. A přece: jak jest tato trapná a temná látka vytěžena rétoricky, jak jest spořádána rétoricky! Přes nejtěžší nesnáze – jest tam mimo jiné i dumasovský problém, jak se očišťuje padlá dívka láskou – přenáší se básník s tak naivní a důvěřivou snadností, odbývá je tak povrchově! A vidíš náhle, že všecky ty myšlenkové konflikty, všecky ty zavilé záhady jsou zde nakupeny jen proto, aby daly básníkovi příležitost k řečnickým kontrastům a jiným figurám – tedy sub specie malířské a malebné estetiky. Tato husitská episoda jest nazírána opravdu sub specie Makarta. Kdosi pronesl právě při „Adamitech“ jméno rakouského epika-malíře Hamerlinga, a věru včasně i místně: jest třeba jen dodat neinformovaným v literárních dějinách, že Hamerlingovy eposy poklesly valně v hodnotě u opravdové německé kritiky od chvíle, kdy vyšly…

V „Adamitech“ myslí se tak dekoračně, jako se dekoračně jednalo v „Evropě“ nebo v „Michalovici“. A později se i u Čecha stejně dekoračně smiřují duševní a směrové rozpory: sňatkem. Sňatkem překlene se rozpor mezi Ruskem …