Duše a dílo

Karel Hynek Mácha a jeho dědictví

1.

Mácha sám s jasností větší a bolestnější, než kolik ji přináší a snáší intuitivné poznání básnické, s jasnovidnou určitostí theoretisujícího analytika, ukázal nejednou na svou duševní prazkušenost, na důsledek svého vnitřního ustrojení a tím na sám zdroj své básnické inspirace a stálý motiv své tvorby. Mácha nebyl z těch vzácných, od přírody sladkých a milostných básníků bezpečné duše jako Keats nebo Goethe, kterým dali dobrotiví bozi jedinečný dar svých miláčků a vyvolenců: umění žíti plně ve chvíli, vyžíti se v ní cele a beze zlomků, ponořiti se v ni a utonouti v ní a proměniti ji tak v sám druhý svůj duševní orgán, jenž myslí za básníka a stává se mu druhou očištěnou existencí, stupňující sladkou naivnost a jistotu prvotného bytí lidského až v cosi bohatýrského a polobožského. Nikoliv: Mácha jest z básníků reflektivných, z básníků filosofických, kteří žijí svůj život jako mučivý proces vnitřního sváru a napětí, jako dialektickou řadu poznatků, myšlenek, vzpomínek, obav a nadějí, na jejichž byť chvilkovém smíru závisí zdar, ano i sama prostá možnost jejich básnického bytí. Na pokojnou plnost chvíle naléhají u nich stále a rozrušují ji stále ohlasy jiné existence, důležitější, závažnější a důsažnější, než jest existence přítomná, a nutí je, aby v mučivé snaze a námaze harmonisovali, byť jen přechodně a na chvíli, mocnými rytmickými klenbami svár a rozpětí svých duší a vykupovali tak neustále na životě a osudu existenční právo své poesii; poesie jejich jest takto vyvzdorována hrůze životní: jsou to chvilkové oddechy v neustálém boji, zrádně smějící se ostrovy proměnlivých a mizivých tvarů v příboji vln odevšad útočících, přeletavé duhové mosty na chvíli sklenuté nad svárem živlů, nebo mluveno jazykem Máchovým, nad „rozbrojem světů“.

Mácha měl jasné povědomí tohoto stavu, jenž nese tvorbě básnické podmínky tak osudné, když si poznamenal aforisticky: „Minulost a budoucnost víc a více v hromadu se sráží – až se zasáhnou, není nic, zhasl čas života; není přítomnost žádná, lze jen říci: bude a bylo, v životě žádná není přestávka.“ U Máchy opravdu každá přítomnost, každá plnost, krása a pokoj chvíle tryskají jako bubliny duhových videm na vteřinu jen proto, aby ihned byly roztříštěny – tak byly hned od počátku přetíženy dvojím prokletím a dvojí mukou: zhořklými vzpomínkami lepší nenávratné minulosti –vzpomínkami „na dětinský můj čas“ – a zkalenou hrůzou z příšerné, nezniknutelné budoucnosti, děsem z té hluboké temné noci, temnější než noc empirická, „jež mně nastává“, z toho „smrtelného mysle snu“, z toho, „co ‚nic‘ se nazývá“.

Přítomná chvíle nenalije se opravdu nikdy u Máchy v plný básnický klad, nevyvrcholí se nikdy v celý nezmrzačený duševní útvar, který má v sobě své právo existenční, svůj smysl a svou životní plnost: Mácha jest z těch, kdož nemohou prodlít trvaleji, jak jsou stále bičováni neklidem svého nitra. „Nám však dáno jest, nespočinouti na žádném místě“ – toto slovo z osudové písně Hyperionovy mohlo by býti nadpisem v bráně, již vstupuje se do města Máchova básnického i lidského utrpení, ale i Máchovy lidské a básnické velikosti. Každá empirická chvíle, byť na pohled a jev sebekrásnější a oslnivější, vykuklí se Máchovi záhy v starý bodající, mučivý osten: připomene mu dříve či později svou pomíjivost a tím nedokonalost a tím již roznítí v něm mučivou žízeň po existenci vyšší, dokonalé, neměnné, kladné a věčné. Mácha jest od svého počátku raněn touhou po životě dokonalém a úplném a trpí tím, že setkává se – a při bystrosti a útočnosti svého daru pozorovatelského a při jasné nebojácnosti své soudnosti nemůže toho neviděti – všude s bytím nedokonalým, necelým a zmrzačeným.

Již první lyrické pokusy Máchovy jsou křesťansky platonské a platonským básníkem právě jako Musset bude již a jest již Mácha po celý svůj život; Mácha jako Musset vyšel z křesťanství a speciálně z katolického křesťanství a celá tvorba jeho nese již typický ráz tohoto východiska. Mezi lyrickými prvotinami Máchovými čte se báseň „Královič“, čte se báseň „Vzor krásy“ a v nich již jasně a plně zabrány jsou akordy, které rozvádí všecka další tvorba Máchova.

Člověk jest již mladému Máchovi králevicem přeneseným ze své věčné vlasti, z vlasti pravého bytí, z vlasti věčného duchového života, v níž vládne jeho Otec, na tuto temnou zemi; v ní zapomněl svého Otce, zapomněl i svého určení (syn, „jenž nezná sebe sám“); cítí jen, že tato země, jejíž každý hlas „uráží cizím hlaholem“ jeho ucho, není jeho pravou vlastí; s vášnivou touhou vyhlédá za každým světelným paprskem, za každou tuchou a nápovědí svého pravého bytu a hledá stezku k němu zavalenou tmou; zbloudil by však a zhynul by, kdyby Otec neslyšel jeho prosby. „Žádost jeho vyslyšena, Za horami víc se dní; Ajta nové v jitřním zlatě Vzejde slunce na Golgatě!!!“ Bůh schýlí se k bloudícímu, ale ušlechtilou touhou puzenému člověku a vykoupí jej ze tmy smrti a zmaru: vyvede jej z temné země v pravou světlou jeho vlast.

Zde jest křesťanskou vírou řešen základní svár básníkovy bytosti, vykoupeno základní hoře jeho nitra. Později, když ztratil víru v Otce, který vyslýchá prosby svých dětí, vtrhuje zoufalství v duši básníkovu: nitro jeho rozstupuje se v příkré stony nesmiřitelných disonancí. Králevic mění se v páže z básně „Budoucí vlast“, v páže zmítané na bludné lodi oceánem vod a mlh a hledající marně v zrakových klamech a přeludech zemi své touhy, „svou vlast“; pro ně není již nebeského Otce a proto není pro ně ani vlasti; a jeho touze jen ve snech jest spočinutí a jen ve smrtí vykoupení. „Snad že se ve snách budeš smáti své vlasti vstříc – sen jako sen“, takovouto osudovou ironii, takovým šklebivým indiferentismem, takovým programovým ilusionismem odpovídá se zde nejmučivější touze lidské. Již záhy nalezl Mácha svůj typický postoj metafysický, své typické gesto básnické – svého poutníka buďto zbloudilého nebo bezcílné ženoucího se v dál za přeludem, který mu uniká a bude unikati, neboť není nic než touha jeho promítnutá v …