Duše a dílo

2.

Velkosti Máchovou jest a bude již, že byl statečný a silný i v zoufalství: nezavíral očí před rozpory nitra a světa, života a touhy, skutečnosti a ideálu; neumenšoval jich uměle, nebarvil na růžovo, co bylo černé; nevyplňoval parami a mlhami propastí; neklamal sebe a neklamal ani druhých. Jeho názor na život empirický byl věcně střízlivý a přísný, a právě v této přísnosti byly počátky velkosti a zárodky nové monumentálnosti a nového stylu; zrak jeho, záhy zvyklý nésti se za ryzí zákonností ideovou a snovou, nemohl neviděti nedostatků skutečnosti jevové, a duše, rušená jimi a sužovaná jimi ve své touze po dokonalosti a celosti, nemohla býti k nim shovívavá.

Kde jiní, tupí, necítili disonancí, ukrytých v realitě jevové, nebo kde jiní, svědomí méně jemného, vylhávali sobě i jiným lad a krásu, kde jiní s ochotnou ilusivností opíjeli se nadějemi, tam všude Máchův ozbrojený dobyvatelský pohled pronikal k jádru věci a odkrýval je, ať komu libo nebo nic. Mácha byl nadán nevšedním darem pozorovatelským, ne ve smyslu vnějškově popisném, ani ve smyslu hmotné přesnosti a správnosti, nýbrž ve smyslu duchového vidu a zoru. Jeho síla analytická jako konstruktérská byla značná a projevila se v beletrii jeho, zvláště mladší, přímým a obšírným rozborem theoreticko–psychologickým, kterým toužila dobrati se charakterotvorných složek svých osob, tak na příklad v rozměrné souběžně prováděné analyse povahy katovy a Václavovy v II. kapitole „Křivokladu“, ano zahrocovala se i v hotové aforisticky přibroušené diagnosy duševní, tak v konečném soudě, který vynáší Jan Hus nad duší zbloudilého kata: „boj srdce dobrého s hlavou zlou“.

Jasná bystrost pozorovatelského vidu Máchova a nebojácnost jeho soudnosti projevily se plně i v případě velmi choulostivém: v pohledu na současné položení české věci národní. Kdežto vrstevníci jeho dílem žili, dílem udržovali se dobrovolně v ilusivném optimismu – a snad bylo to i s prospěchem pro slabochy, kteří nesnášejí pohledu do propastí – Mácha nalezl i zde odvahu, zahleděti se v to, „co se ‚nic‘ nazývá“: Mácha súčtoval si tehdejší národní skutečnost v sumu zoufale střízlivou a vyřkl ji s klidnou jasnou nebojácností. V básnickém díle Máchově jest jen několik málo čísel, které bývají etiketovány jako vlastenecká elegie – kromě dvou prvních kapitol „Návratu“, sžíraných výmluvností opravdu starozákonnou, jest to báseň „V chrámě“, podivně klidnou a proto dvakrát pokořující sebeironií prochvělá, a 8. číslo „Básní bez nadpisů“, vyšlehující v zoufalý výkřik bezmoci „Můj otec neslyší – a matka mi umírá“ – ale jsou nejen z vrcholů lyriky Máchovy, nýbrž vnášejí i veliké novum v tehdejší českou poesii, cosi zcela protichůdného rétorickému, mátožně panslavistickému optimismu kollárovskému. Zejména „V chrámě“ bylo by třeba analysovati slovo za slovem, aby se plně docenila její jedinečnost. Báseň jest cele vkreslena s přísnou úsporností do sdružených rýmů mužských, které dopadají s tvrdou apodiktičností. Není v ní podřadných vět a není tedy dekoru; jen hlavní věta, někde i holá, vedle hlavní věty tektonicky položená. Kdežto Kollár stře svou periodu po čtyřverší i za ně, věta Máchova objímá zde nejvýše dvojverší a není v ní rétorického rozkřídlení. Všecka visionářská síla básníkova jest sehnána v adjektivum nebývalé síly a rozhodnosti až mravní: „jen po sochách hrobky barví mrtvá zář korunu nevěrnou i kamennou tvář“; „při každého nohou kamenný spí lev co umdlelá síla i ukrotlý hněv“; „slávy zašlé stín, ba půlnoční i strach obletuje otců mých zlehčený prach“. Zde jest po prvé udeřeno na zcela novou intonaci vlastenecko–poetickou, na niž naváží uvědoměle až Jan Neruda a J. V. Sládek; zde jsou nové stylotvorné živly, nový hořký pathos, jehož plně doceniti dáno bude až druhé a třetí generaci pomáchovské.

Mácha nejen že neumenšoval disonancí životních, on přenášel je přímo ve svou poesii, a víc: z kontrastnosti jich, z rozporů světa ideového se světem jevovým, krásna se šerednem, vznešena s nízkostí, vytvořil si – dokonalý romantik duševními disposicemi a ne nápodobou – samu komposiční a stylovou methodu svého umění. Nemůže než vzbuditi prostě tvůj úžas, že Mácha sám ze sebe, z pravdivé a neústupné přísnosti svého nitra, vyvážil zde týž komposiční princip, jehož dobrala se skoro současně romantická poetika francouzská, předem poetika Victora Huga. Ve své předmluvě ke „Cromwellovi“ (1827) tento básník, který ještě před pěti roky v předmluvě k „Ódám“ (I. vydání v červnu 1822) neuznával „genru romantického“, nejen že mu přiznává existenční právo, ale vidí v něm i pokrok proti „genru klasickému“, jako jest pokrokem křesťanství proti antice; jako Mme de Staël rozeznává nyní dvojí velikou skupinu literární, severní a jižní, ale hledá rozdíl mezi ní v čemsi jiném než Mme de Staël: Victoru Hugovi rozdíl jest v ohyzdnu nebo lépe v grotesknosti, jíž prý neznala literatura klasická a kterou přineslo až křesťanství a stvořilo tak literaturu romantickou jako literaturu kontrastů. „Pokusme se ukázati,“ praví zde autor, „že z plodného spojení typu groteskního s typem vznešeným rodí se moderní genius, tak složitý, tak rozmanitý ve svých formách, tak nevyčerpatelný ve svých výtvorech a protilehlý v tom jednotvárné prostotě genia antického; ukažme, že odtud jest třeba vyjíti, aby byl vystižen základní a skutečný rozdíl obojí literatury… Jako objektivnost vedle vznešena, jako prostředek kontrastový grotesknost jest podle nás nejbohatší pramen, který otevírá příroda umění…“ A o něco dále: „Křesťanství přivádí poesii k pravdě. Jako křesťanství i Musa moderní bude viděti věci vyšším a širším pohledem. Bude cítiti, že všecko stvoření není lidsky krásné, že ohyzdnost existuje v něm vedle krásna, nestvůrnost vedle líbeznosti, grotesknost rubem ke vznešenu… A povede si jako si vede příroda, bude mísiti, aniž jim dá v sebe splynouti, stín se světlem, grotesknost se vznešeností, jinak, tělo s duší, zvíře s duchem.“ Tento postulát životní věrnosti disonanční, který se Francouzovi často zvrhl ve vnějškovou pózu …