Zástupové

DĚJSTVÍ DRUHÉ

Jeviště jest rozděleno v druhé třetině délky tenkou stěnou ve dvě místnosti: větší je někdejší zasedací síň sněmovní, menší gotická kaple; spojení mezi nima prostředkuji ne dvéře, nýbrž oblouk, zatížený starou, vyrudlou hedvábnou portierou.

V zasedací síni obrazy bývalých knížat v starých červotočivých rámech. V gotické kapli oltář, který nese zvláštní skleněný tabernakl: v něm koruna, žezlo, říšské jabko i jiné insignie moci knížecí a nad ním veliký krucifiks; u stěny lavice.

LAZAR: přechází v dumě ze zasedací síně do kaple a naopak. Smetí, smetí, smetí… A to zde zadívá se na korunovační klenoty plesnivé hračky pro velké děti. Jak směs ní jsou mně ti staří panovníci. Ne o vladaření jim šlo, jen o poroučení. Poroučení jest rozkoší člověku slabému: není nic než soulož hmoty s hmotou; ale vladaření je nudou a utrpením. Jemnější a ukrytější jsem pochopil: Abys mohl vládnouti, nesmíš poroučeti; osobu svou vymazati musíš jako překážku mezi svou myšlenkou a jejím projevem. Poroučeti… jakoby to bylo něco jiného než poslouchati svých pudů. Abys mohl vládnouti, musíš býti odosobený až do čisté Myšlenky a jako ona neviditelný. Jen ona je v pravdě všudypřítomná, jen ona může vládnouti. Stane na chvíli před krucifiksem v kapli. Tys to pochopil první, Ježíši Nazaretský. Vbíti ses dal na kříž a vztýčiti jako mrtvola na potupu a posměch všem, abys uvolnil tím svou Myšlenku: a v chvíli tu, odpoutaná od tebe, s krví tvou vystřiklou z tvého boku rozlétla se do celého světa – tak proud zrní tryská z pěsti rozsévačovy, když se byla rozevřela.

Tolik naučil jsem se za svého pobytu v klášteře: s tím naučením propustil jsi mne do světa, můj kamenný otče, monastýre. Díky ti za to, přísný a trpělivý učiteli žáka vzpurného jako mladé hříbě posud nezapřáhané.

Chvíli ticho. LAZAR přechází, stále rozrušenější, zrychleněji a zrychleněji.

Ne, není možno žíti levněji: jak mohl by člověk unésti života – břímě, kdyby nesoupeřil s Tebou? Ano, vládnouti chci doopravdy a nejsem dítě; ano, vím, kolikto jest: Boha za soka míti, nic víc nic míň. Neviditelný, všudypřítomný, všecko protínající a objímající a nesoucí; ukrytý za věcmi, za posledním dostřelem zraku, za posledním přezvědem vědy… Tobě se připodobniti toužím. Věčný život strhnouti na zem s Tvého nebe, kam jsi jej položil jako klam duhy, a vtěliti jej v Zástupy… Ne již přelud slibu a slova, nýbrž teplo a hmat rozkvetlé, nalité hrudi a tváře lidské. Jen moje Zástupy uskuteční království boží na zemi, o němž hovořil Kristus: a uskuteční je proto, že nebude již boží, nýbrž člověkovo. Neboť rozdělím dějiny svými Zástupy: pohrobím člověka služebného a vztyčím vladařského. Bohu ho připodobím. Nepřemožitelný, nesmrtelný již za živa bude v Zástupech: Bohu rovný, ale skutečnější než on… Nesmrtelný i po smrti, pokud budou ony; a ony budou, pokud kroužiti bude tato země kolem slunce.

Z kaple, zpod portiery vystoupí náhle starý mnich PETR a tiše vztyčí se před zadumaným LAZAREM. LAZAR s výkřikem: Otče, ty zde!