Zástupové

DĚJSTVÍ PRVNÍ

Náměstí města staro-nového.

Někdejší drobné starožitné městečko zprůmyslnělo v nové době a rozrostlo se na svém obvodě ve veliké syrové město tovární, táhnoucí se hodiny cesty do kraje. Ale ze starého jádra jest posud leccos zachováno. Tak viděti na pravé straně jeviště barokní kostelík; před ním barokní sošku Bohorodice na sloupě, obklopenou čtyřmi lipami; a několik starých přízemních nebo jednopatrových domků – ve výklenku jednoho z nich vysoký, dřevěný krucifiks s krvavou krůpěji olejové lampičky u nohou Kristových Ale z leva a uprostřed jsou již široké učouzené třídy velkoměstské proťaté elektrickými dráty a proložené kolejnicemi tramwayovými a v pozadí trčí pece a komíny.

Prostranství před chrámem se vlní zjitřenými zástupy; jest v nich také mnoho venkovského lidu, který se seběhl do města. Ulice ústící do náměstí vychrluji stále nové shluky lidi. Lidé hovoří spolu prudce a vášnivě gestikulují.

MUŽ ČERNOVLASÝ A ČERNOVOUSÝ: A já vám pravím: veliký je a Bůh je s ním. Zasměje se skřípavě. Počkej. Bůh nebo ďábel: to ještě nevím. Ale všecky nás učiní bohy, malé i velké, a malé nejdříve. On není jako jiní: ne, ne… on miluje nás malé. On vyvýší nás malé a velké poníží. On říká: tisíc malých zrodí tisíc velkých, ale tisíc velkých nezrodí ani jednoho malého. Mladé venkovance, která zírá úzkostlivě a vyděšeně. Neboj sa, dívčí; nic sa neboj. On chce, aby byl ráj již zde na zemi. A milovat se máme… pravda-li kmotřičko, chce ji obejmout, nu… nu… jako bratr a sestra, rozumí se přece. Neboť jde světem něco, čemu se říká revo… revoluce; a co bylo pravda včera, není již pravda dnes.

PRVNÍ MĚSTSKÁ ŽENA: Ó moci ho spatřit! Ó moci se dotknouti podolku roucha jeho!

PRVNÍ VENKOVSKÁ ŽENA: A dá chleba? Dá všem chleba? U nás na dědině umíráme od podzimku hladem. S prvními mrazíky to začalo. A nejvíce mrou dětičky, zcela malé dětičky. Mají pak nadmutá bříška jako leklé rybky, když je otrávili chebdím a když plují po vodě naznak a slunce hraje v jejich bílých šupinkách.

RUSOVLASÝ KUČERAVÝ VENKOVAN: A dá pálenky? Hlavně: dá-li pálenky? Zmrzel mne život bez pálenky, dobří lidé a křesťané: dva dny jí již nemám. Hrdlo prahne: chce se mu pálenky. Chce být proléváno pálenkou. A žehne hůře než rozpukaná půda v létě v znoji slunečném. A žid-krčmář, šelma ryšavá, nechce nalít. Ne a ne, duše psí; a já přece včera večer před ním klekl a rozplakal se jako malé dítě nebo těhotná žena. Ne a ne: a přece jsem u něho statek propil. A dnes? Dal mně šestku, abych si prý koupil provaz a oběsil se. Snad na hrušce, která stojí před mým bývalým statkem; na hrušce-máslovce. Starci-písmákovi. Na čem se oběsil Jidáš… ty, ohořelá svíčko kostelní, ty berane mečivý… starý kancionále zamaštěný? Třepe jím za výložky kahanového kabátu.

STAŘEC PÍSMÁK (klidným zpěvavým hlasem starého kostelního předříkače): Na osyce… a proto se chvěje hrůzou do dnešního dne a bude se chvíli až po den soudný.

RUSOVLASÝ VENKOVAN: Ale on řekl: na hrušce. Pravím ti: tak to řekl žid-krčmář. A…