Kritické projevy 1

5

Pokusil jsem se v plánu a vcelku podati některé ideje a některá pozorování Péladanova, která pod inspiraci Platonovou rozesel ve svých románech. Zbývá z této teorie vyjmouti konkluze, praktickou ― individuální i sociální ― etiku. Konkluze ty, rozumí se samo sebou, jdou za ideje Platonovy. V Řecku společnost dávala ženě místo druhé a vedlejší. Nebyl tam tedy zhoubný vliv ženy vůbec možný. Otázka ta má interes teprve pro přítomnost, pro modernost, kdy muž v loktech ženy vzdal se svého přirozeného královského práva. Pesimismus je tím také nutně založen a podepřen, a mluvte cokoli, nevyhyne, poněvadž každá teorie lásky, jen poněkud hlubší, je nutně smutná a bolestná.

Láska je tedy bolestná, je závěr Péladanův. Ale mám některé námitky, praví Ayme. Předně: Péladan usuzuje, že je láska bolestná jen pro muže. Identifikuje jako mnozí jíní ― ženu a lásku. Je v tom snad něco nespravedlivého. Celé zlo v lásce záleží v tom, že chce stvořiti umělou rovnomocninu mezi dvěma bytostmi od přírody nerovnými. Z těchto dvou bytostí jednu musí tedy nutně láska snížiti. Nejčastěji bude to muž. Ztrácí tím více než svoji přímou pýchu a než svůj život – totiž svoji myšlenku a svoje dílo. Potud je konkluze Péladanova správná. Ale je možný snad také poměr opačný. Je možno, že ženský androgyn bude spojen s mužem, s mužem čistě fyzickým a ne mužským androgynem. Nebo je možno také, že ze dvou androgynů androgyn ženský je dokonalejší než mužský. V obou případech je obětí lásky žena a ne muž. Zde usmrcuje tedy láska ženu. Na to namítá Péladan: Žena není nikdy úplně připoutána k vášni jako muž. Může ji zapomenout ― naprosto, jako by ji vůbec nežila ― odvrátiti se od jednoho milence a přikloniti k druhému a nenechali prvnímu nic, ani myšlenku, že si vzpomene někdy na předchozí lásku. Ona jediná dovede říci o včerejším milenci ― s ledovým klidem ― bez změny tváře a beze lží: „Znala jsem kdy toho člověka?“^[125]  ― To je exaktní a správné, odpovídá na to Ayme. Zbývá jen vědět, jestli tento klid tváře není vylhaný a jestli neskrývá duševní muka. Po druhé: I když muž je z páru lepší a vyšší, může se státi, že žena ― poněvadž je neschopná se mu vyrovnati ― věnuje mu celý a vroucí obdiv, adoraci a kult. Pak ale nejmenší chyba idolu otravuje srdce ženy. Je to, jako kdyby přesvědčil někdo svátého o bezpodstatnosti víry. I tu nese láska ženě muka. Bylo by tedy anathema Péladanovo ještě správnější, pointuje Ayme svůj rozbor, kdyby do něho zahrnul i ženu.

Jak třeba tedy žíti? Jinými slovy: „není dobře, aby žil člověk sám“, řeklo se již velmi dávno. Což znamená v řeči platonické: Je dobře, aby jedna část primitivního androgyna chtěla si stačiti sama? A dovede to vůbec? Má v sobě tolik síly, aby ze sebe doplnila druhou polovici, která byla od ní odříznuta? Mérodack dá se připustiti jen jako symbol. A sám Nébo prohlašuje se za „neplodného velikána.“ On sám praví Pavle: „Vyšší svět unavuje moji nedokonalost; stoupám tam sám, ale sestupuji ihned, kdežto s vámi bych se tam vznášel.“^[126] Zajisté láska je nejčastěji nepřítelem intelektu. Ale je někdy ― zřídka ― jeho oddaným přítelem a skoro vždy matným soudruhem ― nutná předem, abychom mohli doufati, dojíti štěstí. Ať je člověk jakýkoli a kdekoli, všude ovládá jej potřeba tohoto druha, jako kdyby v něm vskutku hlásila a opakovala se mystická bolest nějakého zmrzačeného androgyna. Pro největší, jako pro paní de Staël, tohoto slavného androgyna, který strávil polovici života v hledání lásky a druhou v bolesti, že jí nenašel, „sláva bez lásky byla by jen slavný smutek štěstí.“

Péladan, který necouvne před kontradikcí, nám praví: „Celá budoucnost civilizace visí na rtech ženy slovanské. …