Kritické projevy 1

Zasláno Lumíru a Času

„Lumír“ z 1. prosince 1892 dokazuje mi nepoctivost a negentlemanství v příčině genrů p. Klášterského tím, že cituje sonet psaný ke chvále divadelních žánrů téhož básníka a moji polemiku s p. Roháčkem, známou čtenářům těchto listů a tištěnou v nich 1. září 1892. K tomu jen dvě poznámky: 1. Sonet p. Klášterskému napsal jsem před šesti lety jako 18–19letý člověk. Je to zcela banální a prostřední, nadšením přetékající poem naivního a nekritického človíčka jako je snad všecka mládež ve zmíněném věku. A ten má něco dokazovati? Neslyšel „Lumír“ nikdy o právu evoluce, o nutnosti evoluce, kterou musí projíti každý upřímný člověk, každý, kdo žije a myslí? Kdyby probíral moji literární a poetickou veteš z nejstarší periody, nalezl by, myslím, dokonce invektivy na realismus a hymny na romantismus! „Lumír“ má o charakteru pojem scholastický a středověký, pojem naprosto lživý a nemoderní. Jemu je charakter něco neměnného, věčně a státe stejného: nikdo nesmí změnit svůj názor ― jinak je bezcharakterní. A nesouhlasí-li dnes s něčím, co řekl před lety, ― aťmlčí, aby zachoval charakter! To je morálka ubohá. To je po mém rozumu nemravné. Byl jsem stejně upřímný před šesti lety jako dnes. Před šesti lety věřil jsem, byl jsem přesvědčen, že žánry p. Klášterského jsou umělecké: ― dnes tomu nevěřím, A nejen já: stejnou evolucí prošlo několik mladých umělců, několik básníků mojí generace, které mohu jmenovati „Lumíru“ každou chvíli. Touto evolucí prochází každý ― sám p. Klášterský. Před šesti lety parodoval realismus (a je jistě kolik literátů, kteří se na to pamatují!) ― a dnes se vydává za realistu. ― Goethe nazýval každou svoji napsanou práci „obnošeným kabátem“, „odloženým oděvem“, „svlečenou koží“. Goethe evolucionista. Nemohl svoje staré práce číst, nemohl je vidět. Protivily se mu. Hnusily se mu. Poněvadž hledal pravdu ― poněvadž chtěl „nekonečnou možnost pravdy,“ jak jsem napsal v listě „Lumíru“. Tato pravda je „Lumíru“ neznámá. Jeho etika je ― nemravná. Proto platí, co napsal jsem o něm a na čem trvám, že „na jeho straně ani nemůže být pravda.“ Není ani v mé otázce.

Není umělce, myslitele, člověka, který by nebyl bezcharakterní ve smyslu „Lumíra“. Život je změna, věčná změna, věčný tok, věčný pohyb, věčný zápor existujícího a minulého. Kdyby p. Sládek měl tušení o moderním evolutivním duchu, o jeho etice, nenapsal by nikdy věty, které tisknul v Lumíru. Kompromitují jej hanebně, opakuji, před celou mladou a mravnou generací. Objevují a stigmatizují jej jako člověka zpátečnického, jako reakcionáře, jako nefilozofa, jako fanatika a autoritáře ― nepřítele pravdy.

Mohl jsem velmi snadno a hladce hned zpředu při recenzi p. Klášterského ulomiti hrot kopí, kterým mne chce ranit dnes „Lumír“. Neučinil jsem tak, poněvadž jsem pokládal za samozřejmou pravdu, za prostý princip zákon o nutnosti evoluce, o právu, jaké má každý člověk, i nejmenší, ke změně a rozvoji. Evoluce každého je jeho výhradním právem. Je nedotknutelná. Musí každým býti respektována jako přirozená podmínka a nutnost každého duševního života. Proto jsem o minutých svých názorech ani nemluvil, poněvadž jsou bezcenné a prázdné, smyté a neexistující stíny a zapomenutý prach pro mne. To je jasné.

Pan Vrchlický, který asi pravděpodobně (dá se tak souditi z jistých obratů stylistických) psal elože (chvalořeč, pochvala. Pozn. red.) o „Drobtech života“ v Lumíru z 20. listopadu, nesoudil také vždycky tak o p. Klášterském. Vyslovil malou sympatii k žánrům vůbec a speciálně k žánrům p. Klášterského i k jeho talentu nejen mně, ale i jiným dvěma literátům, pokud vím. Prošel tedy svojí evolucí zrovna jako já svojí. Ale přejete-li ji autoru čtyřicetiletému, přejte ji také ― osmnáctiletému naivnímu a exaltovanému hochovi ― a nedělejte z něho bezcharakterního ničemu, když jeho duševní svět je po šesti letech jiný, než byl před šesti lety!

„Lumír“ postavil celou otázku, bohužel, na půdu zcela subjektivní a osobní. Klade důraz na přátelský a soukromý poměr, v němž jsem stál kdysi k p. Klášterskému. Mohu odpověděti prostě, že veřejnosti do toho naprosto nic není. Ale poněvadž z faktu tohoto těženy ne-loajálně a perfidně konsekvence, jež jsou naprosto lživé a hypotezované, dotýkám se i tohoto bodu ― třeba s nejvyšším odporem. Ódium (hana. Pozn. red.) padá na „Lumír“, který bezmého svolení otisknul soukromý dokument (báseň „žánrům Petra Jasmína“) způsobem bezprávným, s porušením mého vlastnictví literárního ― se špinavou tendencí skandálu.

Osobní styk můj s p. Klášterským byl rázu důvěrného v letech 1886–1889. Byl podmíněn společnými nebo alespoň blízkými principy uměleckými. Uvolňoval a kazil se zase jenom těmito uměleckými názory ― a ničím jiným, žádnými motivy vnějšími nebo politickými. To doufám, potvrdí loajálně každému sám p. Klášterský. Žádná literární řevnivost, žádné zášti pro úspěchy p. Klášterského. Nepokládal jsem se nikdy za jeho rivala ― to ví dobře každý ― a nejlépe p. Klášterský sám. Moje aspirace byly vždy docela jiné než „populárnost“ a „úspěchy u čtenářů“. Cítili jsme a poznávali jsme oba, že naše názory, pojmy, ideje se rozcházejí vždy více a více ― a nevyhledávali jsme se, nehledali jsme osobní styk. To bylo všecko. Tak jsme se rozešli bez každého motivu, bez nejslabšího hněvu, bez výměny slova nebo věty. Byli jsme dva lidé, kteří spolu rádi mluvili o uměleckých tématech. Nic víc. A když nešlo dobře dohodovat se v těchto věcech, přestali jsme vůbec spolu mluvit, prostě proto, že o jiném jsme spolu mluvit neuměli a nedovedli. Nebyli jsme literární přátelé, kteří ve dvou chtějí se lépe protlačit a probít než v jednom. Neměli jsme a neformovali jsme si žádná společná kréda. Nepřísahali nikdo nic a na nic. Nezradil proto nic p. Klášterský, když v době osobního styku ještě r. 1809 tisknul ve „Světozoru“ báseň „Pohádka o Romantice“ (str. 495), kde parodoval moje tehdejší ideje, názory a i poezie symbolické (které znal cestou soukromou jen z rukopisu). Nerozešel jsem se s ním pro tuto báseň. Roztržka osobní přišla sam…