Kritické projevy 1

F. X. Šalda

89 

Elektronická kniha: F. X. Šalda – Kritické projevy 1 (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: salda05 Kategorie:

Popis

F. X. Šalda: Kritické projevy 1

Anotace

F. X. Šalda – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Kritické projevy 1“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Karel Červinka: Zápisník

Pan Karel Červinka (prosím, aby byl svědomitě lišen od několika kolegů na Parnase stejného nebo blízkého zvuku ― Červinků i Červenků) je homo novus. Každý, kdo přečte dvě tři čísla z jeho první knihy, pozná bez nejmenší obtíže prapor, pod nějž se staví mladý debutant. Uhodne snadno také kruh, z něhož vyšel: kruh mladších poetických realistů sehnaný dnes více méně pevně kolem „Světozoru“. V něm tisknul p. Červinka první své verše, nemýlím-li se, asi před půl druhým rokem. Do něho přispívá také od té doby pravidelně a často.

Jeho kniha ― s názvem poněkud naivním, odlehlým, vnějším a nezdůvodněným ― je rozvržena ve tři cykly: V nemocnici ― Poslán domů – Ilustrace. Poslední naprosto neorganický, připjatý k oběma předešlým bez každého vnitřního a uměleckého motivu. Oba první vedené chronologickým postupem líčené a analyzované nemoci a rekonvalescence autorovy. Poslední složený skoro vesměs z konvenčních, hrubých, sentimentálních a opakovaných žánrů (jistý zájem mají z nich snad jediné Oči), bez nuancí a intuice, snadných a uměle pointovaných. První dva zato relativně bohaté a výrazné, s určitým zájmem psychologickým a uměleckým.

Oba první cykly jsou ― jak již napsáno ― fixací autorových percepcí, citů, asociací, idejí po dobu nemoci a rekonvalescence. Jsou většinou jeho deník psychologický nebo prostě psychický. Škoda jen, že ne pracovaný s cílem větší a samoúčelnější preciznosti a pozitivnosti, určitější determinace v převodu dojmů duševních. S jistou bázní před prudkou a nahou analýzou nebo celou a sestředěnou percepcí těchto tmavých, mimořádných, nových a intenzivních stavů. Bez integrálního převodu té celé emoční síly, té hotové volte-face, která leží vždy in articulo mores (v okamžiku smrti. Pozn. red.) a která z něho právě činí skutečné terres vierges (Panenská, neposkvrněná půda. Pozn. red.) ― plodné, svěží, vždy nové a nikdy opakované ― v moderním umění. Je jasno proč. Neboť nikdy není život tak plný, celý, intenzivní, svůj jako v dobách, kdy padá na něj stín Smrti. Vlastní jádro je píchnuto a odhaluje se. Fyziologické i psychické a mravní drama – ten zápas všech sil a slepé napětí ― je tu nejotevřenější a nejrozvinutější. Duch nabývá tvrdší a širší moci nad tělem ― které vadne v dlouhých a opakovaných bolestech. Procesy, které jsou chyceny a opřeny o holou esenci lidské bytosti ― nejegotistnější, nejtajnější, nejhlouběji jindy ukryté ― jitří se a kvasí. Člověk je tu zasažen do vlastního jádra ― reálného a transcendentního zároveň. Bázeň a hrůza, to všecko ― co se hýbe a vlní ze samého dna – černé, nespořádané, málo známé, poněvadž špatně postřehované, uvědomované, rovnané, kritizované ― vyplňují duši člověka. A to jsou, jak známo, nejmohutnější a nejčistší estetické emoce. Celý ten podvědomý ― jindy němý a teď živý kraj duše je látka takovéhoto umění. Jeho intenzivnost dovede demonstrovat několik příkladů připomenutých zde zcela au hasard de la plume (Náhodným perem. Pozn. red.): Pascal v některých kusech svých „Pensées“ jako Dostojevský v některých kapitolách „Uražených a ponížených“. A předem Poe ve svých básních i povídkách a po něm Baudelaire a v nejbohatších vizích jako nejostřejších, nejbodavějších, studených a rozlitých percepcích Verlaine.

Drama takové je, jak zjevno, dvojí: bolesti fyzické posilňují, pronikají, zdvojují se bolestmi duševními a naopak. Čistě tragické nebo zpustošené a poděšené akcenty mají tu škálu nejširší a nejjemnější, tj. nejpodrobněji, nejživěji, nejsubtilněji odstíněnou. Poezie Verlainova i v té příčině je snad nejpodrobnější psychologický žurnál: od polohalucinací k vizím, od strachu k soucitu, od lítosti a výčitek k analýzám a percepcím ― to jsou skla ― malá, větší, pestrá a černá, kterými se láme velice přesně a exaktně chytaná, rozkládaná, převáděná, studovaná duše. V tomto poli kryje také lyrická poezie jediný svůj úkol a smysl v moderní organizaci umělecké práce: úkol vystihovati vnitřní drama duševní, věčnou a vznícenou fluktuaci myšlenky a citu ― pod světlem, vzduchem, teplem, tlakem a stykem okolí hýbanou, buzenou, reagující ― nebo zase její apatickou a lhostejnou krev, sílu a vlohu senzitivnosti a v peripetiích evolující receptivnosti.

Poezie p. Karla Červinky ukázala k tomuto ryze modernímu poslání prozatím pěknou vlohu. Je-li, jak patrno, jedním a samozřejmým (třeba ne účelně hledaným a speciálně sledovaným) cílem této poezie hlubší poznání zákonů organicky konstitutivních a psychicky fenomenových, je podmínkou její zostřený život smyslů a nervů, jimiž styk nárazu, podmínka hry a pozorování je jedině učiněna možnou a psychologicky reálnou. Zostřený život nervový ― tedy bohatá, dráždivá, vnímavá a nejvýše snadná a otevřená percepce ― jest její podmínkou. Jako epigraf této poezie bude vždy sloužiti motto Poeovy novely „Domu Usherova“: ― son coeur est un luth suspendu, si tôt qu’on le touche il résonne ― jeho srdce je podobno visící loutně, dotkněte se jí a zvučí. Celý bohatý a skupený, jako sehnaný život duše v těchto patologických stádiích jest podmíněn, jest umožněn vůbec jedině její nesmírnou a zraněnou, všude a zároveň a nejsnadněji přístupnou dráždivostí. Verš, který má tomuto úkolu sloužiti, který má býti tímto tenkým a citlivým nervovým a receptivním drátem, žádá ovšem práci podrobnou, trpělivou, přímo asketickou. Musí ztratit svaly, všecku plastiku a všecky ohně barev, všecky asociace kolorované, vnější, fyzické a historické. Bude spíše hudební, nesmírně intuitivní a sugestivní. U nás má svého mistra v p. Ant. Sovovi, v několika nejlepších jeho kusech. V nich šlo se v české poezii ― pokud je dnes svěřena tiskařskému lisu ― v čistém, ryzím, senzitivním a intuitivním převodu dráždícího psychofyzického proudu posud nejdále. V těchto kusech dány jsou základy k nové, zcela originální a integrální dikci nové české poezie, k dikci, která je dána i novým jejím plánem, cílem, úkolem, postupem – a která se liší určitě od asociační, vnější, rétorické, plastické a malířské dikce p. Jaroslava Vrchlického – shod…