Kritické projevy 1

Grazia Pierantoni-Manciniova: Lydie

Lydia jménem křestním a občanským Liperanova, rozená Corsiova, choť lombardského advokáta, spoluvlastnice vily Roselliny, v naší novele v stáří, tuším, 24 let, narozená v… rychle, kde? Začínám, jakobych diktoval rubriku statistického protokolu. Ale nemohu za to. Lydia je skutečně jedna z nejpořádnějších, nejuhlazenějších, nejmravnějších, nejbezúhonnějších a nejbezvýznamnějších rodinných nebo občanských novel, kterými nejrůznější „familiendichter“ ― německé slovo má pravý bleibtreuovsky hlodavý přízvuk ― v sukních i kalhotech, ve verši i v próze, na velínu i novinářské slámě zaplavují literární trh domácí i cizí. Rodinný život je této specii (tomuto druhu. Pozn. red.) literárních slepců privilegované pařeniště nejdelikátnějších, nejpoetičtějších a nejnemožnějších problémů nějakého tajemného a podkopnického sportu, kterému přezdívají obyčejné v dojemné nechápavosti „intimní psychologie“. Hodina jest jim samá limonádová nebo cukrová nebo destilovaná voda. Jejich sentimentální a beraní tupohlavost exaltuje se ráda k psychologickým halucinacím. Položí si šachové úlohy, které řeší v průhledné a do poslední nitě vysáté šabloně se známými a do omrzení opakovanými triky, jež uhadujete vždycky o třicet stran napřed a při nichž kysá vám zlomyslný smích na zkřivených rtech: ― po každé uhádli. Zejména do nových domácností, do novomanželského roku nasazuji se současně a s touž neodvislou a nezmarnou dotěrností jako nejobtížnější specie jistého domácího hmyzu do novomanželských postelí. Všude čenichají intimní a delikátní romány, subtilní procesy, dojemné scény – zvláště když táhne k osudné anniversaire ― k hádané a tušené „radostné události“, stydlivému přiznání atd. Tento celý banální a opotřebovaný aparát žene do hry i Lydie. Ne-li identický, tedy příbuzný a rovný v nasládlé a falešné sentimentálnosti. Není vůbec v tradování citů v moderní literatuře denaturovanějších, zkaženějších, nepochopenějších než ty dva primitivní, organické a základní celé společnosti: cit rodiny a vlasti. Smysl pro ně schází snad celé moderní literatuře úplně. Právě proto, že jsou organické, nahé a esenciální, ztratil pro ně dráždivost moderní člověk ― jako pro vzduch, který dýchá, pro krev, která žene se jeho žilami, pro teplo, které hoří v jeho těle. Staré společnosti cítily je jako svěží, nové a vědomé, staré literatury vyjádřily je jako plné, hotové a živé. Dnes přešly již skoro docela z vědomého, určitého a omezeného v tu bezvědomou, danou a mlčky presumovanou bázi života, nepoznanou a netušenou celými tisíci živých, probořily se v to temné a němé dno, k němuž dovede se probrati jen několik nejtěžších sond: z celé moderní literatury snad jen Tolstoj a ještě Walt Whitman. Co podávají ostatní je lživá galvanizace citových mrtvol, prázdné a nudné tirády, rétorické deklamace diktované snad omezeně mravními (ale většinou ― nač zapírat? ― neomezeně nemravnými) motivy, něco naprosto hnusného, vynuceného, uhlazeného a dekorovaného, co čpí pílí a dobrou vůli jako potem a shnilou, reakcionářskou krví.

Není třeba ukázati na vředy na domácím těle. Žádný národ na světě není postižen takovým uměleckým morem: literatura „rodinná“ a „vlastenecká“ má svůj rovný domicil v Čechách jako skutečné provincii Německa. Není třeba jmenovati nikoho. Každý pozná i potmě. Ale obecenstvo je při takových autorech. Chleba a potlesk rozdává jen jim. „Familiendichterei“ je dnes také podle toho jedno z nejrozšířenějších a nejvýnosnějších průmyslových odvětví literární výroby. Laciná fabrikace a čilá spotřeba zabezpečují ji stále posud nezmarný život. Tzv. veřejná mravnost jako tzv. veřejná nemravnost pečují o její vzrůst: veřejná mravnost, že takovou literaturu čte, a veřejná nemravnost, že ji ― píše. Policie, stát, škola, akademie vypisují ještě dosud prémie na nejčistší a nejdojemnější rodinné romány jako zemědělské sekce na nejvyvinutější exempláře slavné rasy jistých savců domácího chovu. A „Lydie“ je masitý exemplář. Divím se, že přiměřeně ke svému ctnostnému tuku nebyla posud odměněna zaslouženou medailí od některého z bezpočetných italských příznivců ušlechtilé a krotké lektury.

Kdo je Lydie, abych říznul do středu otázky. Ani ne schéma. Ani ne autorčin ideál – subjektivní její fantazie. Lydie jsou všecky vlastnosti, ctnosti, pomysly a domysly, které kdy četla nebo slyšela autorka, shrnuté z banální školské psychologické učebnice, smetené z ní a nakupené v bezvýznamnou, bezbarvou a nereliéfní masu. Ovšem jen všecky vlastnosti krásné, dobré a harmonické. Není symbol ničeho, poněvadž je bez ideje. Je to jen dřevěná loutka, hranatá panna, polepená všemi možnými barevnými hadříky. Lydie je nejen finančně dobře postavená, ale i andělsky krásná a dobrá. Nezná špatného pudu. Je bez prachu. Má nejen novou vilu, ale i nejšlechetnější duší. Nejdokonalejší povahu. Je věrná, ctnostná, oddaná, skromná, trpělivá. Výtečná matka a pořád přitom podrážděná milenka. Všímá si domácnosti, pilně plete a dobře vaří. A přitom ani stopy po nějaké banálnosti nebo všednosti. Je nejen citlivá a zaslzená, ale také rozumná, vzdělaná, pozitivní. Je to zázrak ― ta paní advokátová Lydie Liperanová. Horší zázrak než všecky princezny Hoffmannovy. Poněvadž ty jsou poetické a delikátní stíny, které každý cítí a pojímá jako stíny a mentální sny, subjektivní a náladové: ― kdežto o Lydii namlouvá nám autorka přitom, že šlape po blátivých cestách a večeří šunku nebo sýra. „Lydie byla ženou a věděla, že jméno to znamená ctnost, práci, skromnost, lásku a mateřství; neodmítala, nevzdalovala se však nikterak toho, co s pojmy těmi bezprostředně (sic!) nesouviselo. Nevykročila ze školy vědění ani tehdy, když vstupovala do školy života. Četla poučné knihy, obírala se událostmi časovými, vědeckými výzkumy, atd. Litanie ctností Lydiiných zaujala autorce celé dvě strany. (65 a 66.) Dvě výborné strany! Demonstrují …