Kritické projevy 1

Alois Škampa: Venku a doma

Čtenáři těchto listů vědí, že o knihu p. Škampovu vedl se nedávno boj ne slabší a ne méně urputný než kdysi o mrtvolu Patroklovu podle Homéra. Srovnání, zdá se mi, není nejhorší: v punktu mrtvoly přiléhá alespoň po mém soudu naprosto, „Venku a doma“ jsou poetická a umělecká mrtvola. Píšu to a podepisuju s největším klidem. Nechápu dobře, jak „Lumír“ mohl si položit za cenu svých polemických turnajů tuto ubohou knihu. Rozumějte mi dobře: nejsem nepřítelem uměleckého temperamentu p. Škampova. Z jeho první knihy „Malby a písně“ dovedl bych, tuším, i dnes chutnat nejeden melodický a mělce zvlněný, povrchně nanesený a jako v mlžné šedi stojatého podzimního vzduchu prosáklý přírodní detail. Ale od „Maleb a písní“ jde p. Škampa nepřetržitě skoro dolů a prudce dolů. Přítomná kniha je poslední hůlka jeho slézaného žebříku. O tom, jsem pevně přesvědčen, nepochybují ani horliví advokáti jeho „čisté a ryzí“ poezie. (Jen v parentezi: jaký banální pleonasmus tato fráze; „Čistá, ryzí a pravá“ poezie. Která pak poezie není p. Sládkovi čistá atd.? Není-li čistá atd., pak mu není vůbec poezií!) V jednom bodu ― a to zásadním ― rozcházel jsem se ovšem s názorem p. Vrchlického (kritik Škampovy poslední knihy v „Lumíru“, podepsaný „Parnasista“ není podle přiznání p. Sládkova nikdo jiný než p. Vrchlický) od počátku, hned před lety při jeho recenzi v „Lumíru“ o p. Škampově „Mladém světě“ a menších poznámkách při různých příležitostech v „Hlase národa“: v tom totiž, že p. Škampa je náš nejlepší básník-krajinář. Pokládám výrok ten za naprosto nesprávný, nehajitelný. Panu Škampovi chybí k básníku-krajináři první hlavní podmínka: smysl prostředí, psychické determinace. On nevnímá přírodu v složité a jednotné celosti, v pronikavých a spojených nitích navázaného lidského nitra. On vidí hromadu (správněji: hromádku, skupinku) detailů, hrubých, rozlámaných a nespojených, smete tento kopeček v desíti čtyřřádkových strofách a myslí, že vystihl přírodu, krajinu, náladu. Nic falešnějšího. Jeho detaily ― všední, hrubé, povrchní, vyhledané s vulgární a prázdnou tendencí konvenčního a opakovaného ― zůstanou i v básni rozpadlé, mrtvé, nescelené a neoživené. Je to výpočet, popis krajiny, správněji jistých prvků jejich ― ale ne báseň krajinná, tj. vystižení psychického vztahu, podmíněného proudu vnímající duše. Upozornil jsem několikrát v těchto listech na požadavek moderního umění krajinářského zahrnutý pregnantně v Amielově větě: Krajina je stav duše. O p. Škampových krajinách lze říci: Krajina je hromádka vody, dříví, kamení a trávy. Vnímající podmět, zavedený vztah jeho mezi vlivem determinující přírody, příroda a krajina jako prostředí (milieu) v technickém, vědeckém smyslu ― to jest cílem každé krajinomalby. Nejde více o méně přesný popis jejích prvků, jde o výklad, tón, barvu vněmu, na psychický překlad ― řekl bych věcně psychologicky ― na promítnutí a zpracování vnímajícím podmětem.

Les sám o sobě např., tento poznatek abstraktní; a logický, není možným materiálem krajinné poezie, poněvadž nevnímáme ve skutečnosti žádný les, nýbrž jen ten a ten les určitý, tj. řadu podmínek a příčin optických, speciálních a konkrétních světelných záblesků a zákmitů a teprve tu ― v této nejužší speciálnosti a konkrétnosti ― bude se moci mluviti o individuálnosti subjektu vykládajícího, tj. určitě, svérázně vnímajícího. V hrubosti, obrysu les vnímáme všichni stejně. Teprve v drobném, v nejdrobnějším sítu, v posledním a nejjemnějším procezení vněmů jeví se rozdíly. Chvěje, které všem uniknou, upoutají toho a toho. Jest jimi a jen jimi charakterizován, determinován. Ostatní jsou pro něho němé a bezvýznamné. I ostatní speciální i ty hrubé a všeobecné, na všecky vnímající podměty stejně útočící a působící ― nemají pro něho významu. Stav duše je dán tedy jen a jen těmito nejmenšími, speciálními vněmy: v krajině nebarvami, ale odstíny jejich, přechody; nuancemi. Jen ten a ten blesk barevný vystihuje duševně a ekvivalentně vnímající podmět A, básníka-krajináře A. Je mu determinací. Je mu poměrem a rovnicí. Je mu symbolem. Odtud jasně jde již kategorický předpis symbolické poetiky, jest tak obsažen ve Verlainově L’art poétique:^[177] „Chceme jen odstín ― nous voulons la nuance ― ale ne barvu „jen odstínem splývá sen ke snu a flétna snoubí se s rohem.“ Požadavek ten jest ostatně naprosto shodný se zákoníkem klasické estetiky i velikého umění. Zakazuje se tu přímo vystihnutí hmotné, napodobující a formální, přikazuje jen narážkové a citové, neurčitě vzněcující a subjektivně úměrné. „Více citu než malby,“ napsal Beethoven nad svojí „Křepelku“. A platí pro každou reprodukci přírody, živé, mrtvé ― i krajiny. „Více citu než malby“ ― v tom zahrnuju program a cíl moderní krajinomalby poetické ― tzv. impresionistní nebo symbolické.

Jest jedna námitka, která se zvedá obyčejně proti této poezii a kterou chci zde vyvrátit (byla to jediná podstatná, tj. alespoň rozumná a důvodná, kterou pronesl „Čas“ ve svém výkladu, opačném a protivném mému, o poezii náladově-krajinné při recenzi p. Sovovy sbírky „Z mého kraje“). A formuje se tak: dobře, uznáváme, že determinace krajinná, determinace prostředí (milieu) jako každá determinace je možná jen nejmenšími a posledními, tedy nejindividuálnějšími prvky, posledními odstíny, posledními vnímanými záblesky světla a tvarů. Ale co jsou nám platné, k čemu nám jejich vystižení? Nemáme možnost kontroly, která je tu znesnadněna, ne-li vůbec iluzorní, poněvadž báseň je výsledkem posledního a nejvlastnějšího, nejindividuálnějšího jádra básníkova, jeho „nejsoukromějšího já“, pro které není kritéria vnějšího a cizího, objektivního. A po druhé praví: Když vystihnul autor právě to individuální, nejvlastněji svoje, jak může čtenář, někdo třetí a cizí vyvolat si, osvojit si toto nejvlastnější a nejnedostupnější. Není nikde záruky, ano, je přímo nepravděpodobné, že čtenář uvidí a vycítí v krajině, co viděl a vycítil básník. Nálada je subjektivnost a tím individuálnost a nepřenosná jednotnost sama.

N…