Kritické projevy 1

Joséphin Péladan

Několik menších a temných poznámek a narážek na Péladana a jeho dílo padlo již i v naší literatuře. Ale všecky byly buď předpojaté, nebo vedlejší a prázdné, každým způsobem však neurčité, stručné a nedostatečné nebo neschopné, aby vyložili a dali pochopiti jeho dílo, neobyčejně obsáhlé, hluboké a složité. Dá se pochybovati, že autoři těchto skic znají jeho dílo z vlastního názoru. Adaptovali většinou jen lichý a prázdný klep žurnalistní. Jiná otázka, zda by dovedli dílo toto proniknouti, najít jeho centrum a jeho plán. Otázka, která se dá s dobrým svědomím negovat. Nebylo do nedávna lépe ani ve Francii, kde ― širší kritika alespoň a žurnalistika ― neuměla než bagatelizovat Péladanovou osobu jako umění. Dnes je již situace změněna. Dnes cítí i kruhy literárně nejkonzervativnější, že v Péladanovi přihlásil se o slovo jeden z největších básníků a nejdelikátnějších myslitelů. Vliv jeho na jednu část mladé generace je dnes již přímý a plodný. Pro psychologii přítomnosti stává se tím již analýza jeho díla zajímavá a nutná. Vnikne se do inspirací, demonstrují se snahy a pojímání této skupiny v nejsevřenějším a nejcharakterističtějším poli každé literární psychologie: ― v pojetí analýzy a tradování poměru sexuálního, který je věčný protagonista každého dramatu ― ať reálného a skutečného – života a evoluce, nebo fiktivního, umělého a ideálního ― rafinovaného, iluzionistického a pesimistického.

Studii díla Péladanova i jeho teorii podávám tu po stopách a v těsné, mnohdy slovní odvislosti od krásné a obsáhlé analýzy mladého realistního a pozitivního básníka a kritika francouzského J. Aymea^[108]. Od analýzy, jejímž předním charakterem je plné, podrobné a jasné proniknutí – výklad Péladanova talentu ― vedle sympatické tolerantnosti a široké loajálnosti – otevřeného uznání a ocenění ducha a umění, které subjektivnímu ideálu kritikovu (jak sám přiznává) v některých bodech je temperamentově kontrerní nebo nesympatické. Naše mladá „realistická“ generace může zase jednou poznat svoji falešnou obnaženost a nesnášenlivou nevědomost. Tito neorealisté francouzští, kteří znají moderní vědu a filozofii, pozitivisté a evolucionisté, biologové a fyziologové ― kteří na těchto principech staví svoje umění, skutečně exaktní a široké ― jsou komprehensivní a otevření, zaujatí a přístupní spekulacím metafyziky, idealismu a mystiky. Proti nim jsou názory, vědomosti, talent, idey a hlavně práce naší generace prázdné, bezbarvé, šosácké koncepty staré a kalendářové literatury ― konvenční, žánrové a sentimentálně banální a mělké fikce. Jen v jednom je velká tato generace despektu, kterým chce ubíjet všecko ― co nedovede pochopit.

Dílo Péladanovo, jeho umění a ideje jsou nepopulární. Je toho škoda, vykládá Ayme, ne pro Péladana, poněvadž miluje tento polostín, ale pro čtenáře, kteří se zbavují nejvzácnějších literárních požitků, jež dnes můžeme chutnat. A příčiny této nepopulárnosti? Jsou různé: je to předem jeho styl, který podle Aymea je sice neobyčejně bohatý a umělecký, ale leckdy manýrovaný. Po druhé magie, která hraje jistou úlohu v jeho umění: „ne že by tato magie byla absolutně neproniknutelná, pokusím se dokázati opak ― skicuje Ayme, ― ale je tu slovo a také trochu věci. Toto trochu stačí, aby znepokojilo.“ Po třetí jsou to politické a sociální teorie Péladanovy. Je výlučný a absolutní katolík, teokrat. Je také naprostý aristokrat. Neobyčejně ironický a šťastně jizlivý odpůrce demokracie, kterou v pohrdání proměňuje v ochlokracii. Jeho satiry a jeho railleries (vtipné narážky. Pozn. red.) na politické a sociální instituce moderní doby, na její mravy, ideje, pokrok atd. jsou stejně jedovaté, imperativní a ví…