Kritické projevy 1

2

Taine je tedy jako kritik umělecký a stejně jako historik ― psycholog a sociolog současně. Vybere-li si nějakou hromadu historických fakt, např. revoluci francouzskou nebo dobu Napoleonovu ― snaží se nejprve z výrazných, tj. nejsilnějších, nejbezprostřednějších, nejvnitřnějších prvků vyjmouti a ustrojiti psychologickou kostru ― vypočísti ideje, vášně, city, které rozehnaly a uvedly do pohybu vnitřní mechanismus ― stroj individuální a sociální. Bývají to tři čtyři prvky ― tři čtyři šrouby a páky, na něž svede celý rozvětvený a rozvířený chumel a hluk takové pomatené a horečkou spálené doby ― najde příčinu nemoci, všech těch bizarních nádorů jako lékař v kombinaci několika málo patologických podmínek. To je prvá část práce, podstatně rozborná, pitvající a pátrající, odstrojující. Zbývá druhá: formulový, racionální, pravděpodobný výklad pohybu jistá rekonstrukce tlaku a souvislosti, zapjatosti a rozvoje, vzájemnosti, organizace, života. Tedy činnost podstatně metodová a tvůrčí, oživující v sympatii a hrubých plochách ― činnost vlastní sociální konstrukce. Ukázat skutečný plod chemického postupu slučivého těch několika vyanalyzovaných prvků a jednotek ― o to teď běží. Hypotezovat život a činnost těchto složitých, zkřížených chemických postupů. Růst sám. Zaujati a zavříti do něho i samo nitro, samy podmiňující prvky.

Postup a výklad této rekonstrukce, lešení a plán této stavby jsou známy. Jsou to zase jen tři svory, ze kterých sbíjí a jimiž svazuje všechen rozlitý, nekonečný záplet a zádrh, chumel a plamen, dech a teplo sociálního života ― vzájemnou poměrovost jeho roztočeného a masivního, propleteného a utuhlého kopce buněk: silný a přímočarý proud jednotné figurace plemene, jeho dědičnosti antropologické i psychologické ― ochočující, podmaňující, připodobňující vliv i prostředí fyzického, bydliště jako vlivu útvarů krajinných, jejich formace zeměpisné, geologické, estetické na život obyvatelů, umělců a básníků např. ― i prostředí historického, společnosti a kultury jako všeobecného, jednotného, pronikavého naladění časového a národního ― a konečně moment.

Kritika tohoto způsobu, této formy sociálního oživování, sociální syntézy ― dostavila se brzy. Jsou to hlavně Hennequin a Guyau (z duchů exaktních a pozitivních), kteří ji rozebírají a zčásti popírají. Všimnu si zde dříve jejich vývodů, než podám vlastní názor o sociologické teorii Tainově.

Předně popírají plodnost kritéria dědičnosti plemenné. Dědičnost hraje a působí, je jisto, ale není to zákon plodný, matematicky formovaný, je to pouhý princip, hypotéza spíš virtuální než jevová. A pak praktické obtíže. Není plemen čistých, jsou od nepaměti promíchaná a pomatená, zkřížená a složená. Celé toto kritérion je tak hrubé a široké, že nemohu ho v konkrétním případě užít na žádného génia, talentu určitého plemene, třeba Goetha nebo Beethovena z Germánů. Je bezvýsledné a neplodné. Jsou umělci téže země, téže krajiny skorém téhož elánu, třídy, národa, sociální vrstvy ― naprosto různí, nesrovnatelní.

Po druhé: vliv prostředí fyzického, vliv bydliště je také neurčitý a nepevný. Dá se jím, přiznávají, dost vyložit např. bujná, rozteklá poezie indijská, přesná, určitá, sevřená řecká. Ale sestupujeme-li k detailům, k jednotlivým autorům, hned padáme pres překážky, topíme se v nejistotě a kontradikci. „Lafontaine pochází ze země pahorků a malých potoků; ale což neviděl tytéž pohledy Bossuet v okolí Dijonu a Lamartine kolem Maconu?“ namítá Hennequin ve „Vědecké kritice“.

Po třetí. Prostředí společenské, kulturní působí, není pochyby, na všecky časově souběžné projevy duševního života. Je jako ovzduší společné a pronikavé: nasycuje je, prolne je. Ideje, city, vášně, mravy, touhy doby jsou jíl, z něhož hněte umělec, vědec, politik. Doba, společnost, kultura dává látku, připouští Guyau. Ale „znakem génia je právě, že nalezne novou formu, kterou nedovolovala předvídati znalost dané látky“. A Hennequin sestavil tabulky géniů více méně současných, žijících ve stejném prostředí národním nebo společenském nebo kulturním ― naprosto si nepodobných navzájem a naprosto odlišených od průměrného typu té které sociálně, historické, kulturní hromady. „Dějiny literatury podobají se dějinám vědeckých vynálezů; jsou stejně zajímavé, ale obojí pomáhají jen, ještě jednou, lépe odpoutati tu neznámou sílu génia, a je stejně nemožno vyložiti úplně původní dílo jako veliký vynález; nikdy si nezúčtujeme mnohem lépe génia Shakespearova nebo Balzacova než Descartesova nebo Newtonova, a vždycky bude mezi psychologickými, nám známými předpoklady Hamleta nebo Baltazara Claese a těmito typy samými propast větší ještě než mezi předpoklady systému vírů nebo teorie přitažlivosti a těmito teoriemi samými“.

Nejvíce účinnosti přiznávají Tainově vlivu prostředí sociálního a kulturního pro doby mladých společnosti, národů, literatur, pro počátky kultury a dějin. Mizí však vliv tento, stírá se a povoluje právě postupem rozvoje společnosti, členěním jejích funkcí. Hennequin i Guyau stojí tu na půdě evolucionismu, na půdě Spencerově a vlastní zbrojnice Tainovy vystřelují na něho přesvědčivá argumenta. Podle Spencera, jak známo, není společnost, stát, národ než organismus. Rozvoj jeho záleží však právě ― jako každý pokrok ― v odlišování, v různění, zesamostatnění, individualizování jednotlivých členů, částí, údů. Ze stejnorodého k různorodému, jest jeho formule. „Nakonec fakta směřují k důkazu, že každý druh pokroku jde od stejnorodého k různorodému a že je tak tomu, poněvadž po každé změně následuje více změn.“ Společnosti a literatury staré byly stejnorodé, jednotné, neodlišené, celistvé. Postupem časovým, rozvojem přivedese do nich teprve rozlišenost: rozpadají se v samostatná a různá prostředí, jednotlivec žije život samostatný, neodvislý od sociálního průměru, který se tu stává abstrakcí a pouhou matematickou formou, pomůckou. Moderní společnosti, umění, literatury jsou složité, odlišené, různorodé. Tainovo kritérium ztrácí tu skoro všecku cenu.

A poněvadž génius je podsta…