Dřevoryty staré i nové

Panenčin první rok

1.

„Panenko, zastyď se za krejcar, ještě za krejcar,“ volali na něj kluci z páté třídy obecné.

Byl to slabý plavovlasý hošík, hodně vyčouhlý a nesmírně stydlivý. Vypadal opravdu jako dřevěná panenka s červení na lících ztlusta nanešenou. Měl tvář tak plápolavou a pleť tak citlivou, že se v ní obrážela všechna hnutí jeho neklidné dušičky, životem jakoby stále vyděšované.

Žil posud v malém okresním městě východočeském. Rodina nebyla přímo chudá, byla, jak se říkalo úředně, „nemajetná“ – ale bylo to horší než vyslovená chudoba. Byla to vpravdě chudoba stydlivě přikrývaná před okolím. Otec byl nepatrný berní úředníček stále preterovaný ve službě. Byl to vysoký člověk, podivný, nemluvný, nepřístupný, který si s dětmi nikdy nezahrál. Málomluvný, měl svou kyselou ironii, měl své jednoslovné nebo jednověté odpovědi šťovíkové chuti. Nesl v sobě jakousi skrytou ránu, pokoření, urážku, pošlapanou ctižádost – kdož to ví? – a ta rána občas krvácela. Pak jakési studené vzteklé plaménky zažehovaly se v jeho očích, mrak chladné zloby prostíral se po jeho nažloutlé tváři, zima čišela na děti, které se choulily v koutech a bály se mu přiblížit.

„Panenka“ byl po své podstatě duše entusiastická. Chýlíval se rád až do noci nad knihy, ať to bylo Písmo svaté nebo dětské vydání Tisíce a jedné noci, tváře mu plály, blouzníval o svých recích celé dni svým dvěma mladým sestřičkám, které mu naslouchaly zamlklé, černé třešňovité oči na šťopkách, a snil o nich v nocích sny ještě je zveličující. V té době přivalila se však na Jeníka skutečnost krásnější než nejkrásnější sen, divočejší než nejvíce vzrušující dobrodružství, o němž kdy četl. Pravda, nebylo to v jejich městě, ani v sousední vsi nebo v sousedním městečku, bylo to daleko odtud, až na Balkáně, ale bylo to mnohem krásnější, protože to bylo, jak říkali kluci ze školy, opravdické. Vypukla válka rusko-turecká; celé město bylo jí vzrušeno. Lidé se kupili na náměstí a na ulicích, hloučky hlav sestrkané do sebe jako stádo ovcí, a čtli nahlas tehdejší deníky, Politik, Národní listy, Brouska, Pokrok. Ve výkladní skříni místního knihkupectví hořela ve všech duhových barvách rozměrná mapa Balkánu a knihkupec denně postrkoval na ní špendlíky s barevnými praporky podle toho, jak se měnila válečná situace. V jiné skříni byly vystaveny válečné obrázky. Na nich útočily celé pluky vojska, jakési ohromné housenky rozlezlé po zemi; důstojníci vybíhali z řad a mávali šavlemi; na návrších hřímala děla a od nich se nesly obláčky kouře; a jinde v skalní soutěsce plné rozhozených balvanů rudí krvelační bašibozukové útočili na hrstku Černohorců, která jim srubla již několik hlav, – celé prameny krve tekly po obrazech a fascinovaly nejasným údivem vyjevené oči dětské. Jednu dobu byli lidé v městě zarmouceni, vítězný pochod Rusů na Cařihrad uvízl v Šipce, Osman paša odolával v Plevně. Ale za několik měsíců řvali lidé na ulicích: „Plevno dobyto, sláva Skobelevovi.“ Večer bylo město osvětleno, davy lidí pochodovaly po náměstí a po ulicích, zpívajíce „Hej Slované“. Četníci je rozháněli a zatýkali. Vlna nadšení hnala se městem.

Druhý den přišel Jeník do školy dříve než jindy, postavil se před hodinou u katedry a řekl svému učiteli, zardívaje se až po uši, ale hlasem jasným a nezajíkavým: „Pane učiteli, prosím, pište mé jméno napříště Šeler s českým š. Počeštil jsem si své jméno na počest vítězství Rusů u Plevna.“

Otec Jeníkův psal se totiž jako jeho děd německým pravopisem: Scheler. Jeník škrtal nyní na všech sešitech nenáviděný shluk souhláskový, rty semknuté a dětskou tvář nasupenou do soustředěných vrásek.

Když řekl otci o změně svého jména, pokrčil podivín a mrzout rameny a procedil s křivým ironickým pošklebkem skrze zuby: „Nu dobrá, dělej si, co chceš; však on tě život brzy vykurýruje z tvého bláznovství.“ Úřadoval dlouho na severu v německém území, měl jakési bolestné zkušenosti s českými lidmi, za něž se exponoval v spolcích a družstvech a kteří ho pak, jak říkal, nechali v štychu.

Jeníkovi bylo deset let. Chtěl na gymnasium do Prahy, ovšem na české. „Z čeho to mám vydržet?“ řekl otec matce, která se za hocha přimlouvala; „víš přece, že …