Dřevoryty staré i nové

První přijímaní

Ze vzpomínek zapomenutého

Byl jsem slabý, churavý, pobledlý chlapec plavých, kučeravých vlasů, asi devítiletý, když se přihodilo, co chci vypravovat.

Neměl jsem skoro druhů: poněvadž jsem v dětství často churavěl, úzkostlivost rodičů věznila mne doma. Neměl jsem her, zábav, kol, tanců, zpěvů a bitek na volném vzduchu, přátelství a potyček hochů stejného věku, všeho toho zdravého opojného víru a šumu, které vnášejí ty věci v život dětí mého věku. Nehrál jsem si nikdy na vojáky ani na loupežníky; nepřepadal jsem, ani jsem nebránil pevností a hradeb; nejásal jsem divokým smíchem nebo rykem do větru, který by mně ošlehal do uzardění líce. Má procházka bývala skoro jen cesta do školy a ze školy: tam mne vodívala stará mlčelivá služka, odtamtud buď ona nebo stejně starý, vrásčitý sluha z otcovy kanceláře. Ledaže výjimkou vzal mne s sebou na vycházku po úředních hodinách někdy v létě nebo na jaře otec, také zamlklý, snovající ve své hlavě plány tak cizí mé dětské bytosti, o něž se nemohl se mnou podělit…

Nevím, jak se to stalo, ale asi proto, že jsem z domova byl zvyklý tichému sedavému životu, nebo proto, že jsem vypadal příkladně ctnostně se svými pobledlými tvářemi a plavými kučerami, nebo konečně proto, že můj otec byl dosti vysoký úředník v tom žalostném malém koutě, kde jsem tehdy žil: stalo se krátce, že jsem byl premiantem v třídě a snad primusem, ačkoliv mé vědomosti nebyly veliké a ačkoliv jsem se vůbec nerad učil, jsa jako všichni snivci v jádře lenoch a tvor trpný. Přitom měl jsem dosti sebekritiky, abych znal pravý stav věci a abych očekával, že dříve či později vyjde najevo a zbaví mne svatozáře, které jsem sice neuloupil, ale jež přece, věděl jsem to dobře, mně po právu nenáležela.

Vyvinulo se z toho v celé mé bytosti jakési mučivé nervové předráždění: octl jsem se v křivém položení a ctižádost nutila mne udržovat je všem navzdory. Pracoval jsem doma vytrvale a houževnatě, ale bez pravé chuti a bez pravého ohně, poněvadž mne vědomosti positivní nudily a poznávání nečinilo šťastným. Ze všech předmětů, jimž nás učili ve škole, blažilo mne jediné náboženství. Ne snad proto, že jsem žil nějakým náboženským životem: neměl jsem ani látky k němu ve svém jednotvárném uzavřeném chudém živoření, bez životných zkušeností a skutečností, jak jsem byl. Nýbrž že mně dávalo tu harmonii a ten pokoj, jichž jsem více než kdo druhý potřeboval právě při svém nepokojném rozdráždění, při svém přepětí, do něhož jsem byl vehnán svým neblahým položením; že bylo měkkým polštářem, na němž jsem mohl na chvilku zdřímnout a si odpočinout ve svých strastech. Mučivý byl život ve skutečnosti: samý úskok, samá zrada, samý úklad a boj, samá nejistota; nikdo toho nepoznal lépe než já a tak záhy. Všude číhal na mne nepřítel; byl jím učitel se svými požadavky, byli jím i spolužáci, kteří mně nepřáli, kteří mne nemilovali. Protože jsem samotařil, odcizil jsem se jim; a děti bývají příliš ochotné vidět nepřítele v každém, kdo se od nich odlišuje, kdo nežije s nimi a jejich způsoby. A tak řevnili na mne a čekali s nedočkavostí špatně tajenou na můj pád, který, zdálo se mi, musí přijít dříve či později a bude velkým pokořením a hanbou…

Ale hodiny náboženské! To bylo opium, které přenášelo lehkým křídlem přes všechen život skutečný. To byl rozkošný, líbezný sen, který zastíral, aspoň na chvíli, všechnu tu mučivou pravdu, všechen ten strastný hrozivý život, před nímž musil jsem chvílemi zavírat násilím zrak, abych nezešílel.

Přišel kněz, podivně bílý, vymytý a namydlený, tučné zardělé tváře, vůni kadidla ulpělou v krátkém černém hustém vlase, tak docela jiný než hlučný, výbojný učitel, kterému střízlivost hleděla ze sovích zraků, z něhož neúprosná věcnost vyrážela hranatými tvrdými pohyby. Katecheta přijde docela jinak, spíš připluje nebo jest donesen vzdušnou vlnou. Sedí na katedře, měkce rozložený jako obláček peří, a nevíš ani, jak se tam dostal. Po pravici krásnou zlatou tabatěrku, do níž noří tenké prsty tak tajemně a plíživě, jako by šlo o nějaký vedlejší obřad náboženský, a ne o úkon tak všední, jako jest šňupání. A posléze vypravuje. Ano, vypravuje a neučí. Vypravuje sladkým unaveným hlasem něco, co je pohádka. Jistě pohádka! Vím to, že pohádka, poněvadž pravda leží někde docela jinde, v hodinách učitele světského s celou divokou honbou na falešného premianta… Vypravuje tedy kněz zvolna, jakýmsi lítostně slábnoucím hlasem o Bohu, nekonečně dobrém, všeslitovníku, který dlouho, dlouho shovívá a i pak trestá jen největší hříšníky, skutečné lotry, jakým nikdy nejsem a nebudu; o Bohu, který je láska a čeká od člověka lásku. Vypravuje biblické příběhy; pravda, jsou v nich tvrdá místa, jako vyhnání prvních rodičů z ráje, ale ihned se kape olej na rány: jest tu slib vykupitele, jest tu naděje na život věčný. Již tichý hlas kněze, jeho zpěvný monotónní spád mne uspává. Nestojí mne nejmenší námahy pamatovat si jeho výklady, odříkati je plynně příští hodinu nebo kdykoli jindy. Mám doma zbožnou matku, která mně je předříkává denně, stejnými skoro slovy, od tří, od čtyř let. Není to pro mne učení, jest to pro mne divadlo, zábava, hra obraznosti. A vzdávám se jí s rozkoší tím vášnivější, čím méně věřím v její trvání. Vím, že i pro mne přijde co nevidět strašná chvíle, kdy budu násilím vytržen z této pohádky: až podlehnu ve svém zápase, zpředu již prohraném, o primát v třídě… Pak dopadnu celou svou zmučenou bytostí na to, před čím jsem zavíral nyní na chvíli zrak: na skutečnost, v které není ani lásky, ani naděje, ani slibu vykoupení a vysvobození… v níž jest jen hrůza a zničení, posměch a hanba… Užijme tedy krásného klamu, pokud je, pokud trvá; a pijme jej chvatnými plnými doušky, neboť nepotrvá dlouho…

Měl jsem v těch dobách starou vrásčitou babičku ve vsi vzdálené asi půl druhé hodiny od města, kde jsem žil s rodiči. Jezdíval jsem k ní s matkou – otec zůstával pravidelně v městě – velmi často v neděli na jaře a v létě, když bývalo teplo a slunno, v oprýskané venkovské poště, již vlekl zvolna čtyř…