Dřevoryty staré i nové

Požáry

1.

Bylo to ve čtvrtém roce té dlouhé války, která ne a ne skončit. Jako by nechtěla odejít, pokud nezchromí hříšného člověka hůř než vlačihy nebo aspoň neobsype ho prašivinou a svrabem jako posledního psa. Několikerou vlnou převalila se již přes toto staré město se starožitným jádrem, z něhož trčel kostel svatého Martina jako stará blýskavá pavéza, a s novými průmyslovými předměstími, která vznikala paprskovitě v poslední době kolem něho. Městečko plenil jednou přítel, podruhé nepřítel, nebylo v tom žádného rozdílu: plenil pokaždé jako nenažraný dravec. Všecko bylo dávno vyjedeno, ohryznuto, ohlodáno, neboť člověk již dávno se stal myší a páchl jako myš zeminou a plísní. Ohlodával kůru dubovou a březovou a syrové obilí byl by si nejraději nastřádal do torby jako sysel. Vařenému jídlu skoro již odvykl a syrová řepa jako by mu chutnala nejlépe.

Byl čtvrtý rok války, která jako by nechtěla a nechtěla skončit. Lidé se z města rozlézali jako švábi po venkově a žebrali dům od domu, statek od statku, a vychrtlí psi štěkali chraptivě do horkého léta, které nemělo vody ani pro člověka ani pro rostlinu. Byl-li venkov pecí, stala se z města výheň. Stále horké vlny slunečné rozlévaly se po krajině a pražily všecku zeleň; ale v městě vrstvily se nějak na sebe a pronikaly vysoko do vzduchu i hluboko do země jakési ohnivé komíny nebo sloupy. Pro vedra nemohlo letos obilí ani vymetat a bylo plné námele; ovoce pršelo předčasně se stromů červivé; na kostele svatého Martina žárem roztavila se stará pestrá heraldická orlice a slila své barvy v jakýsi chameleónský škleb.

A v tomto horkém létě, kdy nebylo vody k hašení, stále propukaly požáry, nikdo nevěděl jak, stále stály v nocích na obzoru ohně jako krvavé metly. Hladoví lidé, jakési stíny lidí bývalých, mátohy jakoby bez kostí a kloubů, jakoby chumle stínů a mlh, sotva dopadli na lože a zdřímli prvním snem, byli burcováni šturmem věžného, který troubil a bouřil ze své hlídky svatomartinské, jako by troubil k poslednímu soudu. Jako by se kusy kovu oddrobovaly od jeho trouby a padaly rozžhavené lidem na lebky. A lidé na vratkých nohách sbíhali se dlouhými žabími poskoky jakoby k nějakému pekelnému reji, měli vychrtlá bedra přepásaná zástěrami svých žen, jak je rozespalí chytili, a někdy nasazovali si i čepce svých manželek nebo karkulky svých děcek. Byl to rej maškar, který se obyčejně bezsmyslně rozbíhal kolem ohně, neboť jej mohl krotit jen křikem, kletbami a rouháním – modliteb již dávno zapomněl – a to byly opravdu prostředky málo účinné. Ale oheň, jako by to jen oleje do něho přilévalo, plápolal tím divočeji a vrhal tím vzteklejší odlesky po staré radnici a po žebrech starého kostela, jako by se to od starých zbrojí odrážely jiskry z výhně kovářské. Vítr hrůzy běžel skoro každou noc po zpocených tělech mužů a lepkavém mase žen, které spaly u nich, a ježil chlupy na jejich tělech; jen děti ležely zamodralé s nadmutými bříšky a jako hlušci, kterých nevybouří nic na světě. Obracely leklé rybí oči spíš do sebe než na své okolí a…