Dřevoryty staré i nové

Slunečné hříbě

Povídka o lásce neblahé

1.

Je to děvče? Je to kluk? tázal se každý, kdo ji viděl po prvé. Měla nejen úzké chlapecké boky, ale i trochu dlouhá ramena, a když šla, klátila jimi; a nejen to: celé tělo bylo jaksi rozklácené nebo aspoň vyšinuté z rovnováhy. Těžko říci, v čem to bylo. Snad i v očích, které měly cosi dravčího a výzvědného, jako by vybíhaly vždy půl míle před ni: jako by byl nakupen před nimi oblak mlhy nebo sazí, kterým se musily stůj co stůj propálit.

A Lidka byla proti tomu sám její kontrast: drobounká; rokoko; míšeňský porculán. Stále rozlítostněná, pastýřka s růžovými pentlemi, které se ztratily právě ovečky nebo které se zatoulal milenec. Jak ta musila jí trpět, tou Fredou, která působila dojmem zbojníka převlečeného do ženských šatů, zbojníka– horáka jakoby z družiny Janošíkovy, jenž chodil také tím horáckým malinko kolébavým krokem moudrýma nohama, nucenýma si nalézat rovnováhu na příkrých horských stezkách nebo při skoku přes vývratě. Byl to vůbec člověk, ta Freda? Se svou smolnou kšticí, jakoby máznutou do čela, se svým lačným chřípím, čenichajícím stále po jakýchsi stepních travinách a bylinách, jichž nebylo, na mou duši, pod tímto sluncem a v tomto obzoru.

Ne, nebyl to člověk, mínila tisíckrát v měsíci usoužená Lidka, jaksi rozšafná a spořádaná i v zármutku. Ne, nebyl to člověk. Bylo to jakési divoké slunečné hříbě, které se utrhlo od svého stáda, za několika řekami, za několika horami, a nemohlo nyní nalézt cestu k němu zpět. Hříbě, hříbě to bylo, jakýchsi posud špatně srostlých kostí a údů, nevrostlé posud do svého mravního prostoru, odtržené od staré, ztracené společnosti a nepřipjaté k nové; troska smýknutá sem bůhvíodkud; bludný balvan lidský… tak nějak nezařaděná a bez…