Dřevoryty staré i nové

Postilión smrti

Byl to kostnatý chlap, jemuž nescházelo mnoho do šesti stop, ten Horáš, který byl postiliónem na zapadlé poštovské stanici, složené ze slavného historického zámku a zcela malé dědiny. To hnízdo leželo v hustých lesích na stoku dvou horských řek, jaksi mimo všecky cesty a trati života. Jako by to byl ostrov pominutý časem a jeho tokem; pohřebiště mocných knížat, jako by byl celý také trochu hrobkou rozežíranou vlhkou plísní. Všecko, co tu žilo – a nebylo toho právě mnoho –, žilo ve stínu starého zámku a patřilo k němu jako jeho živé nebo mrtvé zařízení. Majetkem zámku byly i ty úřednické rodiny polní i lesní správy, i to služebnictvo zámecké, i ta čeládka dvorská.

Málokdo věděl, kdy a jak sem zapadl Horáš. Málokdo věděl, že se sem přišel pohřbít ten chlap, jehož život předtím byl sám plamen a smolný dým a kouř prostoupený chvostem jisker. Nebylo na beskydských horách nepokojnějšího chlapa, obávanějšího rváče a nebezpečnějšího pytláka nad Horáše, pokud byl mladý. Chlap rovný jako jedle a šumný jako bříza, měl v zbojnické tváři smutné melancholické oči zvířete nad tlustými rty, skrojenými tak lakotně, že byly skoro vyšpulené, odkrývajíce bílý dravčí chrup; těch melancholických smutných očí! Kolik žen zmámily v městečkách a po dědinách, kdo by doved spočíst?

Až i je jednou zmámila v okresním městě drobná, zdánlivě plachá dívka v zájezdní hospodě na předměstí, zlatovláska s vlhkou září v očích přicloněných dlouhými řasami, rozsvícených v drobné bleďoučké tvářičce tak horečně, až jich měla co unést. Rváč, který vybíjel široko daleko v horách všecky hospody o poutích a posvíceních, zkrotí pod jejím měkkým provinilým úsměvem a roztál v laskavé záři těch vlhkých fialkových očí. Opustil svá scestná zaměstnání a snažil se ze všech sil nalézt si něco pokojnějšího a něco takového, co by mu umožnilo setkávat se s ní co nejčastěji.

Stal se povozníkem a svážel z hor dolů drva, která skládal na železniční stanici v okresním městě. Nikdo nedovedl tak vzkřiknout na koně jako on, nikdo jich nedovedl pouhým prásknutím biče rozehnat do kroku tak plavného! Někdy ze zpupnosti odpřáhl spřežení a spustil vůz s kopce dolů po císařské silnici, sedě na něm a řídě jej tak bezpečně, jako by to byla dětská hračka. A smál se jen svými krátkými zvířecími rty, svítě bílým chrupem, když matky a chůvy s poplašným křikem posbírávaly děti hrající si v škarpách, na okraji silnice.

Jednou o svém zájezdu do města, když kvetly šeříky v nízkých zahrádkách před předměstskými domky, vešel večer do hospody u Bažantů. Několik vojáků sedělo v zakouřeném výčepu a házelo po jeho Bětce zamilovanýma očima a později také pošklebky a urážkami. „Držet hubu,“ a již vyletěl nůž z holínky a zatkl se do temného lantveráckého sukna jednoho ze sprosťácké společnosti. Vojáci skočili po svých bodlech, ale dříve než jich dobyli z pochev, leželi dva z nich pohmožděni v příkopě před domem. Ostatní pobodali sice také Horáše, jeden z nich rozpoltil dokonce jeho hořejší ret, ale pole opanoval přece ten křepký Horáš, rváč z profese a bijec z vášně.

Ale to bylo jeho poslední slavné vzkypění. Hned druhý den řekl o ruku Bětčinu jejímu poručníkovi, malému usmolenému truhláři s roztřesenou kozí bradou a blekotavou uprskanou řečí. „Ale šmarja,“ šišlal Jermář, „to jsou noviny; jen máte-li také, človíčku, z čeho ženu uživit?“ „Malé starosti,“ mávl rukou Horáš a ještě týž večer vrátil se v postiliónském mundúru k Jermářovi zcela udivenému nad spěšností ženichovou.

I jezdil Horáš, kdysi slavný vozka pohorský, skromněji s párem unavených hnědáků několikrát za den po prašné silnici od pošty k nádraží a nazpět. A snášel s jakousi mužnou pohrdou výsměch někdejších kamarádů, kteří sešli někdy z hor zahýřit si do města, jako odolával jejich svodům, aby s nimi prometal špeluňky.

Horáš vysedával nyní celé večery doma u Bětky, pozorný až do něžnosti, úzkostlivý o tu bílou průsvitnou zlatovlásku, kterou tak krušila péče o domácnost, jako by to bylo těžké břemeno, které jí někdo naložil na její útlé plece. Její oči, stále zasněné a rozzírané kamsi do minula, unavovaly se tak rychle pletením kabátků a punčoch pro dítě nebo látáním jeho prádla! Nebo byla Bětka ze žen, kterým je třeba, mají-li růst a kvést, aby byly zalévány soupeřnými pohledy několika mužů? Budiž tomu tak, budiž onak: Bětka, která kvetla v začazeném ovzduší předměstské hospody, v hluku, řevu a dýmu chlapů často velmi otrlých a nerudných, vadla v čistotné světnici, v péči milujícího muže.

Jednou v dubnu, kdy se jarní slunce již rozhýřilo na starých městských šancích, pod nimiž se krčil domek Horášův, vešel do bytu malý obtloustlý pán s parukou a koštěnými okuláry a proklepával dlouho schnoucí hruď Bětinu. Mlaskal pak dlouho krátkým masitým jazykem, špule vyholené rty, a kroutil hlavou. A za tři dny odvážel Horáš Bětku do krajského města do nemocnice.

„Bude to dlouhé stonání,“ řekl doktor; „bude jí tam lépe… a vám ostatně taky: mohla by vás i nakazit. Máte tam někoho známého, kdo by ji mohl občas navštívit?“ Objevilo se, že tam měli opravdu příbuznou, starou tetu, sestru matky Horášovy. Bětka stonala právě šest neděl, když přišlo psaní poslané tetou. Horáš neuměl číst, a přece když roztrhl obálku a vytřeštil oči na klikatinu čar a teček, vypukl v divoký řev a bil hlavou o zeď. Tu po prvé se v něm ozval záhadný dar rozumět listům, jejichž obsahu neznal, byl-li jen ten obsah drtivý.

V jeho ulici bydlil starý listonoš Vintíř; i stalo se nejednou, ze v prvních letech hoře vdovského zašel k němu Horáš na němou besedu. Stařec přinesl z pošty v brašně dopisy, které mu bylo časně ráno roznésti v jeho okrsku. Vintíř i Horáš, hlavy podepřeny v dlani, ruce opřeny o stůl, tupě zírali před sebe s vyhořelými mozky, se zamženým zrakem. Myslili na všecko a na nic; myslili na mrtvé ženy, na zfušovaný život. V prázdné mlze, která jim civěla v podzimních večerech do okna, hasly jiskry vzpomínání – na koho? na co? sami by nedovedli říci. Tu někdy, když mlčení zvláště jej tížilo, vyskočil rázem Vintíř…