Dřevoryty staré i nové

„Vajbrvirčoft“

1.

Když starý Jokl – a byl to obr s hlavou tak holou, že se až svit hvězd mohl o ni třepit – ve své koželužské zástěře a páchnoucí celý tříslem šel s velkým plechovým džbánkem pro pivo k Zelené žábě, byl vždycky směšný: ten kovový džbán, třebas značných rozměrů, vypadal v jeho veliké oráčské ruce vždycky titěrně. A stejně nepřirozeně to dopadalo, když od Zelené žáby šel ke Kotínkovi nakoupit čtyřikrát bůček po šesti krejcařích a jednou hořčice; jeho veliké, tříslem zahnědlé „pracný“ opíraly se přitom o mramorovou poličku na pultě tak upřímně, že se zdálo, jako by ji chtěly rozlomit. „Vajbrvirčoft,“ zasykla za ním mladá krámská, rozkošné bílé děvče, krev a mléko, které bývalo na plesích a při bruslení sokyní dvou dcerek Joklových. Znalo jeho hanbu, znalo i slovo, kterým si z ní pomáhal a ulehčoval ten dobrácký obr, spoutaný a zaprodaný svými ženami. Ano, byl to Samson, kterému sice jeho Dalila neustřihla hřívy, poněvadž byl již v dvacíti letech olysalý, ale který šlapal mlýnské kolo svého zotročení právě jako Samson legendární.

V pětadvacátém roce oženil se tenhleten obr s drobounkou Katynkou, dcerkou měšťanskou, jak se pyšně nazývala, a s majitelkou koželužny, které se, bůhvíproč, říkalo „Leipzig“; lépe řečeno: přiženil se do té koželužny, a tím slovem bylo již naznačeno jeho závislictví, jeho jakési příživnictví. Velmi záhy si ochočila Katynka tohoto dobromyslného slona, který v mládí vojákoval ve Vídni a jenž hovoříval podivnou hatmatilkou česko-německou. Byl ještě s třemi jinými chlapíky tovaryšem u starého Fricka, který prožil před Joklem stejný osud; i on se přiženil do koželužny, i on byl zotročen dcerkou svého mistra, i on, druhdy vlk, nesl nyní na svém krku psí obojek; i on býval již předmětem posměšků městských lidí, kteří nazývali koželužnu „babím hradem“, neboť co svět světem stojí, rodily se v koželužně jen dcery a vládly tam jen ženy.

Koželužna byla vždycky cosi jako včelí úl, jako včelí království, v němž plnili muži úlohu trubců; nebyli sice, když vykonali svou povinnost, vyštípáni, nýbrž skoro hůře: zotročeni; a v tomto otroctví museli robotit nejen na sebe, ale i na včelí královnu, co pravím? –&n…