Studie o umění a básnících

O tzv. nesmrtelnosti
díla básnického

Bratru Aloisovi
jako pokračování některých našich hovorů

Slovo úvodní

Tuto studii proslovil jsem dne 21. března t. r. na vyzvání p. dra Tomáše Trnky v cyklu přednášek, pořádaném Lidovýchovným ústavem Masarykovým a věnovaném problémům tzv. nesmrtelnosti. Pozvání přišlo mně vhod, poněvadž mně umožnilo shrnouti na malé ploše výsledky dlouhých zkušeností a dlouhého přemítání.

Zde podávám text své řeči, doplněný o některé nové vývody a mnohde prokreslený do větší podrobnosti.

V této studii šla má snaha za tím, přiblížit tyto otázky na výsost nesnadné, ale i na výsost důležité, opravdové bytostné otázky člověkovy, pochopení a spolupromyšlení i člověka prostého. Čím déle žiji, tím více vidím, jak všecko pedantnictví, všechen byzantinismus lžiodborný, všechno aparátnictví rádoby vědecké, bývá jen zástěnou pohodlí lidského: za ně se ukrývají nejlépe poloschopnost i poloneschopnost, která neumí domyslit a malicherničí tam, kde je to nejméně na místě.

Volil jsem slovo drsné a místy snad i drastické, ale také, doufám, teplé i vášnivé a výrazné jako stisk přátelské ruky: jinak jsou takové projevy podvodem na těch duších bezelstných, na nichž mně právě záleží. Psal jsem a mluvil jsem právě, jak žiji a myslím. A nevyhnul jsem se ani žádné sebeožehavější aktualitě, která spadá pod můj námět, nýbrž dal jsem jí plně, na co má právo i ona i já: plné polední světlo svého intelektu i své duše.

V Praze v dubnu 1928.

F. X. Š.

Exegi monumentum aere perennius
Regalique situ pyramidum altius
Quod non imber edax, non
Aquilo impotens
Possit diruere aut innumerabilis
Annorum series et fuga temporum.
Non omnis moriar, multaque pars mei
Vitabit Libitinam…

Tyto latinské verše znamenají po česku asi tohleto:

Dokonal jsem pomník nad kov trvanlivější,
nad královskou plíseň pyramid výsostnější,
kterého nezničí ani žravý déšť,
ani běsnivý severák,
ani nespočetná řada let a časů tok.
Ne všecek zemru, veliká má část
znikne smrti…

A jejich autorem je římský básník Horác, jehož věštba vlastní nesmrtelnosti se do značné míry splnila: čítá se posud, ovšem valnou většinou jen klasickými filology, neboť pochybuji, že nalézá mnoho čtenářů nelatiníků na příklad u nás, kde nám ho přece nedávno znovustvořil svým znamenitým překladem O. Jiráni. Ale z této malé účasti širokého obecenstva mohl by se Horác, kdyby žil, velmi snadno utěšit: nalezl by mezi svými obdivovateli duchy takové výše jako byl Nietzsche, kterému je básníkem největším z důvodů, jichž by si měli povšimnout zvláště básníci čeští: nejvyšší hutnosti svých básní, maximem výrazové energie stěsnané na nejmenší plochu, kde není ani jediného slova zbytečného a nenosného…

A přece nechtěl bych vzít jed na to, že tyto verše vrcholného básnického sebevědomí a sebeopojení Horácova jsou zcela původní, zcela výraz jeho individuality. Jsou jistě do značné míry locus communis: jistě před ním vyslovili tento výsostný pocit jistoty a hrdosti, byť ne v téhle kov…