Studie o umění a básnících

5

Povaha konfliktů umění s náboženstvím žádá si ještě určení poněkud bližšího.

Řekl jsem již, že jako Draper napsal knihu o dějinách konfliktů vědy a náboženství, stejně snadno mohl by napsat někdo dějiny konfliktů umění s náboženstvím. V této knize nalezl by pak místo např. Paola Veronese a jeho spor s církevním soudem, který – v době protireformační – shledával náhle, že šumivá světskost a perlivá opojnost životního kvasu, jak podávala jej jeho lidnatá plátna, příčí se požadavkům, jaké kladou církevní předpisy na malbu náboženskou. Zde nalezli by také svou kapitolu četní básníci a beletristé, zaznamenaní na indexu librorum prohibitorum^[2] proto, že šíří některé filozofické nebo vědecké nauky, odporující učením církevním, tak např. : Émile Zola pro svůj, ať domnělý, ať opravdový pozitivismus, Maurice Maeterlinck pro svůj ať domnělý, ať opravdový panteistický monismus.

Mně nejde zde však tak o tyto konflikty vnějškové, jako spíše o vnitřní kolize, které plynou z toho, že se zásadně nepřátelsky utkávají tvorba básnická a tvorba náboženská; že tvorba básnická zabírá místo tvorby náboženské nebo vice versa, kdy náhlé uvědomění náboženské zavrhuje nebo ohrožuje tvorbu básnickou nebo uměleckou, jako tomu bylo u Michelangela nebo u Tolstého v posledních odstavcích jejich života: u jednoho mysticismus, u druhého racionalismus náboženský odsoudil umělecké a básnické dílo věku mužného jako zbytečnou frivolnost a jako překážku spásy náboženské pro duši tvůrcovu. A ještě více než tyto kolize neplodné zajímají mne kolize plodné tvůrčím způsobem, kdy tvorba básnická zasahuje, a přesahuje přímo tvorbu náboženskou a revolucionuje-li, kdy básník jako tvůrce životní tvoří i nové koncepce náboženské, odporující starým koncepcím dogmatickým.

Prototypem takové kolize je mně případ Aischylův, případ básníka Spoutaného Promethea. Koncept vývojový, který znepokojoval posud jen řecké fyziky, domyslil a přehodnotil veliký tragik řecký v revoltu mravně náboženskou: jeho trilogie promethejská je pravzor titanismu zároveň básnicky i nábožensky tvůrčího. V Aischylově pojetí stává se člověk z tvora a poddaného bohů jejich druhem, dorůstá jich odbojem, pokračuje v jejich díle: bozi vyvíjejí se v člověku a s ním. Čas je zde spolupracovníkem na odboji lidském; čas přinese vítězství spravedlnosti; čas, vývoj, pokrok stojí i nad bohy a jejich ukrutnou zvůlí a přivedou je posléze k pádu. Řekové neznali dogmatu v křesťanském slova smyslu, ale přece lid řecký musil cítit tuto koncepci jako útok na svou zbožnost, jako urážku svého nejvyššího národního boha, Dia. Scholiasta vypravuje, že za básníkem, hrajícím Promethea v divadle Dionysově a věštícím v této úloze Diovi konec vlády a pád z trůnu, vrhl se na scénu lid a ohrožoval jej jako rouhače a že básník unikl smrtí jen tím, že utekl se do orchestry a objal oltář Dionýsův. Budiž tato tradice pravdivá nebo nic, významné je pro mne, že vůbec vznikla; nasvědčuje to hlubokému otřesu, jaký vyvolala básnicko-náboženská koncepce …