Studie o umění a básnících

8

Avšak kromě tohoto poměru, kterým jsem se právě obíral, kdy poezie a umění přebírá více méně funkci náboženskou a tvoří alespoň zárodky příštích pojetí a symbolů náboženských, je možný ještě mezi poezií a náboženstvím vztah jiný: totiž ten, že poezie opírá se v jakémsi smyslu o náboženství jako o hotový útvar životní a kulturní, vtělený v určitou společnost národní a státní; že s ním ať přímo, ať nepřímo počítá jako s konstantou.

Všecka tvorba duchovní, vědecká i básnická, děje se velmi nesnadno. Není-li přímo znemožněna, v době úplného rozkolísáni všech poměrů a úplného uvolnění všech svazků kulturně životních a kulturně společenských, v době praktického bezvládí, rozvratu a zmatku duší, kdy nestojí nic pevně; tvorba umělecká i vědecká jsou v tom smyslu činnost teoretická, že předpokládají uspořádání alespoň nejzákladnějších otázek životných: „primum vivere, deinde philosophari^[7]“. Poezie zvláště jako umění družnosti lidské, jako umění, toužící láskou uvazovat co nejvíce duší mezi sebou, sjednocovat entuziasmem co nejvíce bytostí, předpokládá jakési základní konvence společenské a předem nejdůležitější z nich, konvenci národně náboženskou. Ona je právě ohniskem, v němž mohou sejít se básník a čtenář a v němž mohou si rozumět; zárodek abecedy, kterou může a musí v celou orchestraci dorozumívacích a jednotících prostředků vyvinout a vytříbit umělec-tvůrce. A umělec nebo básník seberevolučněji naladěný musí vycházet z jakéhosi společného předpokladu, z jakéhosi nesporného pevného bodu, na nějž chce působit – jinak byla by snaha jeho iluzorní a ztracená předem.

Umění a poezie chtějí stvořit člověku nové vyšší skutečnosti, nové vyšší jistoty životní, ale to předpokládá, že jsou zabezpečeny duchovní skutečnosti základní. A hodnota náboženství a zvláště ovšem náboženství národního je v tom, že vyjímá několik posledních nejvšeobecnějších a nejzákladnějších představ, pojmů, citů, soudů ze všeobecného pochybovačství, ze skepse, změny, diskuze, pohybu a hypostázuje je v nejvyšší kritéria, v neproměnlivé symboly a tím v něco, co pevně trvá a stojí jako střed a osa ve všeobecném víření a kolotání. Národní náboženství klade v pevnou životní osu jeden nebo dva veliké soudy kulturně životní jako bezesporné statky a hodnoty, stejně bezesporné a jasné jako krev a pleť každého příslušníka národního, a tím umožňuje básníku, aby nalezl a odvodil si míru všech věcí lidských.

Jakým dobrodiním je národní náboženství pro básníka-tvůrce, pochopíš nejlépe na příkladu dvou největších moderních tvůrců dramatických v románové formě, na Balzacovi a Dostojevském. Jaký šílený, horečný život až fantomatický mohli rozvířit tito dva básníci na obvodě, kdyžtě měli neproměnný pevný střed v národním náboženství a jeho několika axiomatech! Jen tím, že měli k čemu vztáhnout tento rej, že měli pro jeho odstředivost střed, mohli vyvolat tento úžasný pohyb: jinak musili by se na něm roztříštit,…