Tažení proti smrti

JEDNÁNÍ PRVNÍ

Prostředně rozsáhlý pánský pokoj Jiřího Strakoše, zařízený, jak bývají již takové místnosti u prostředních úředníků, málo účelně a za to tím honosněji; ale u Strakoše přistupuje k tomu ještě vkus poněkud divadelní. Nábytek není nejlepší, ale různé bibeloty, vázy, vějíře jakoby do tebe šťouchaly loktem: Pozor, jsme zde u umělce. V jednom rohu kuřácký stolek, před ním 2 kožené fauteuile. Několik židlí sneseno sem zřejmě z vedlejšího pokoje, aby nepřekážely příštím tanečníkům, kteří jsou očekáváni. Z ustrojení pokoje patrno, že bude sloužiti za buffet k thé dansant. Je zde čajový stolek, na něm samovar, šálky, cukřenka. Na stěně malá zasklená knihovna.

Během prvních scen vejde do pokoje několikrát SLUŽKA v bílé zástěrce a v bílém čepečku, tu přinášejíc cukr do cukřenky, tu krabičku cigaret, a jindy, aby rozdmýchala uhlí v samovaru.

Na pravo dvéře otevřeny do jiného pokoje, v němž se bude tančiti ke klavíru.

JIŘÍ STRAKOŠ (tvář okresního krasavečka; sám; sedí v křesle u kuřáckého stolku s nohama nataženýma a čte v knize; pak ji odloží a zívne): Jak nudno. (Pohlédne na hodinky.) Už by tu mohli být!

SLUŽKA (hlásí): Pan Binka!

STRAKOŠ: Že prosím! (Jde mu v ústrety.)

BINKA (úzká, zabrejličkovaná hlava prozrazuje cosi jankovitého, posedlého jedinou myšlenkou): Dobrý večer, Jiří. Jsem jako obyčejně první. Tomu se říká přesnost. Tomu se říká matematické uvědomění.

STRAKOŠ: Přesnost toť zdvořilost králů. Ale o tom se v Praze posud nikomu ani nesnilo. Těžko snáším čekání. V tom jsem jako Ludvík XIV. J’ai failli attendre.

BINKA: Já se také zlobím na český národ, že si neuvědomil dost matematického ducha doby. Zmeškat minutu, to je dnes ztratit jmění. Uvědomovat si víc a víc čas, dovést s ním počítat do jemností větších a větších, v tom máš celou moderní civilisaci. A my za ní tak žalostně kulháme. Dej si z někým v Praze dostaveníčko na pátou a buď jist, že o půl šesté nebude ještě na místě. Jsme stále poloviční baráčníci.

STRAKOŠ: Řekni raději: celí. Proto není Praha velkoměsto a nebude ani velkoměsto, i když bude veliké město. Teď nejsme posud mnohem víc než veliká ves. (Nabízí cigaretu.) Vezmi si na příklad tu naši literaturu. Provinciální, říkám ti. Trostlos a heillos provinciální. Všecko jako z Hovězí Lhoty: těžkopádné, bez jiskry, bez espritu. Samý dřevák a samá koženka. Schází nám, brachu, světový vzduch! Taková Paříž! Tam se ta duchaplnost zrovna pije se vzduchem. Jdeš ulicí a básnické motivy ti padají přímo na hlavu. Vidíš takovou midinetku a máš před sebou báseň. Ta lehkost a grácie, ten vkus a švih; ta chůze, ta nožka, to lýtko… A to je ještě jen holčice z ulice. Což teprve dáma! Kdežto tady? Ženy jako dragouni, špalky, z každé bys mohl maso štípat, nebo, dáváš-li tomu přednost, na každé bys mohl maso štípat. Dámy… dámy jsem neviděl v Praze snad již měsíc. Vesměs domovnice a pradleny převlečené za paničky.

BINKA: Ale ty jsi strašný satirik, člověče, kdo by to v tobě hledal? A jaký rafinovaný požitkář!

STRAKOŠ (afektov…