Studie z české literatury

O poetismu

„Nejenže máme poety, máme i poesii. První jsme vymezili okrsek poesie. Před námi mnoho idejí bylo vyslovováno veršem, které bylo možno lépe vysloviti prózou. Rýmovaly se povídky. Byl to přežitek dob, kdy se v mířeném jazyce ustavovaly zákonná nařízení a předpisy venkovského hospodářství. Nyní básníci neříkají než věci delikátní, které nemají smyslu, a jejich gramatika, jejich jazyk jim opravdu náleží jako jejich rytmy, jejich asonance, jejich aliterace.“

A. France: Sur la pierre blanche, V.

Když Karel Teige napsal v máji 1924 pro Hosta svůj program poetistický, naťukl ne-li vejce, alespoň vajíčko Kolumbovo; snad vajíčko červenky nebo sedmihláskovo nebo ještě menší střízlíčkovo – rozkošné, překrásně kropenaté – navzdory všem šulmajstrům, pedantům a policajtům tohoto podkrkonošsko–tatranského národa.

Kdo tomu nevěří, ať si srovná, co praví Anatole France ve své utopii z roku 2270 o poesii této nové společnosti lidské a co jsem právě citoval, s tím, co napsal Karel Teige ve své stati, nyní otištěné v knize Stavba a báseň na stránce 162. „Poetismus není literatura. Ve středověku se veršovaly i zákoníky a gramatická pravidla pro školní potřebu. Tendenční ideologické verše ‚s obsahem a dějem‘ jsou posledním přežitkem tohoto básnění. Krása poesie je bez intencí, bez velkých frází, bez hlubokých úmyslů, bez apoštolátu. Hra krásných slov, kombinace představ, předivo obrazů, a třeba beze slov. Je k ní třeba svobodného a žonglérského ducha, který nehodlá poesii aplikovati na racionelní poučky a infikovati ji ideologií; spíše než filosofové a pedagogové jsou klauni, tanečnice, akrobati a turisti moderními básníky.“

Není Karel Teige zcela blízek Anatolu Franceovi? Neříkají totéž a mnohdy i týmiž slovy?

Teige rozdělil svět radikálním řezem ve dvě sféry. Jedna je sféra rozumu, konstrukce, práce, všedního dne; druhá iracionálna, hry, zábavy, svátku. A poesii přiřkl zcela otevřeně úkol hry a zábavy a pohoršil tím v tomto věčně důležitostném národě, kde každý druhý člověk studuje před zrcadlem své vrásky, vypadají-li dost myslitelsky a hlubokomyslně, velikou řadu rozšafných občánků. A přece neřekl nic jiného, než co řekl patetický moralista Schiller, když žádal: „Ernst ist das Leben, heiter ist die Kunst.“ A po něm řada estetiků velmi rozšafných a učených, kteří spojují tvorbu s hrou. Člověk není úplný než tam, kde si hraje. Teprve tam, kde je nasycena nutnost, nižší sféra existence, může se rozstřít a rozkřídlit svoboda, vyšší sféra existence – život v užším a vyšším slova smyslu; a není svobody než tam, kde je i svoboda sebezapomenutí, a ta je právě ve hře. Možnost umění a poesie začíná až tam, kde je přebytek sil, kde jsi se osvobodil od pouhé postačitelnosti: „Genug kann nie und nimmermehr genügen.“ A to necítil a nevyslovil jen K. F. Meyer, to cítil a vyslovil ve své jasné chvíli i Dehmel, básník také úplně tendenční a morálně uvědomělý. A dávno před nimi realista Voltaire: „Le superflu, chose très necessaire.“

A ovšem nalezly by se i teorie básnické zcela blízké teorii poetismu, který se definuje jako „umění žíti, jako zmodernisované epikurejství“. Jde-li v něm o „hru krásných slov“ a „kombinaci představ“, jak nevzpomenouti zde Theodora de Banville s jeho Ódami provazolezeckými a teorie, která je doprovázela?

Ale mějme odvahu domysliti poetism, a uvidíme, že je to tak právě celá půle poesie – celý jeden její pól –, který se dá svésti konec konců pod tento postulát.

Všechna Kolumbova vejce a konec konců i vajíčka jsou založena na tautologii, na odvaze k tautologii. Praví: vejce je vejce a není ani brambor, ani jabko, ani kámen; i jest třeba jednati s ním jako s vejcem. Tedy: naťukneme je, nemáme-li náhodou po ruce pohárek na ně. Tautologie kolumbovská praví tedy: poesie budiž poesií, kritika kritikou, filosofie filosofií, náboženství náboženstvím; račte si to pamatovat a neplést si jedno s druhým. Řeknete, že je to laciná moudrost. A přece ne tak laciná, jak se zdá. Poesie totiž jako všechny životné síly tvořivé má v sobě snahu vystupovati ze sebe, ze své oblasti; chce nám nahraditi jednou malbu a podruhé hudbu, jednou filosofii a podruhé věštbu. Ale kdo ji odkáže a svede do jejích mezí, prokáže jí velikou službu: službu podobnou té, již prokazuje zahradník stromu, ořeže-li všecky jeho zbytečné větve a po případě i plané kořeny a svede-li jej v prostor menší, ale zato jím hustěji vyplněný a probydlený; i poesie i strom odkázané takto do svých mezí jsou hutnější a větší specifické váhy, než byly předtím.

Poetismus, který vyvrhuje z poesie cit a rozum, apeluje na tvůrčí imaginaci, na obraznost: zjednává jí celé její právo, ale žádá tím také od ní výkony povýšené daleko nad normál, s kterým se spokojovaly teorie starší. V tom vidím jeho plus: tvořivost básnickou a právě básnickou podnítil víc než teorie předchozí. Pravím teorie, ačkoli vím, že poetismus nechce býti směrem, nijakou metodou estetickou, nýbrž „modus vivendi“, „duchovní i morální hygienou“, „dráždidlem života“ a tedy konec konců životem. V tom jest jediný omyl páně Teigův. Toto kladení rovnítka mezi umění a život, toto popírání poesie jako umění jest právě čirý romantismus – týž romantismus, který pan Teige jinak zatracuje tak ostentativně („Romantičtí umělci jsou defektní individua“). Život nemůže být nikdy kritériem a proto také ne standardem, poněvadž je čiře amorfní, empirie úplně individuální a ve své podstatě nesdělitelná. Naproti tomu žádná poesie, ani ona, která své nároky nejvíce zjednodušila a oprostila, neobejde se bez metody; ale kdo řekl metoda, řekl uvědomení. Život bude vždycky jen materiálem tvorby i poesie; tvorba a poesie nebude nikdy bez stylu, chtěj nechtěj; a i ten, kdo by prohlašoval jak…