Studie z české literatury

6.

První básník český, který podlehl romantismu čestně a vědomě, kdo s ním nekoketoval, ale komu se stal vnitřní nutností i osudem, byl Mácha: v tom jest jeho význam v moderní literatuře české. Mácha nestrávil romantismu úplně a ovšem ještě méně jej překonal; jeho Máj má mnoho negativnosti, některou jen zdánlivou, ale také hodně negativnosti opravdové. Máchu nelze srovnávat s Novalisem, ano ani ne s Byronem: vedle Novalise, ducha cele kladného a syntetického, básníka nejvyšších kulturních nadějí, stojí Mácha jako duch zlomkovitý a temný; vedle Byrona, který ironií přenáší se přes všecky nedokonalosti a rozpory života a opovržením odpovídá na jeho pokrytecké pseudomravnostní požadavky, vypadá Mácha jako člověk prostoduchý, který béře všecko doslova, jako člověk těžkopádný, homo simplex, jehož bolesti schází křídlo a jehož zoufalství jest příliš osobní, aby mohlo být zákonné a tím v hlubším smyslu slova básnické. Působí to dojmem, jako by Mácha trávil se jedem, kterým napouštěl Byron jen své šípy, určené svým nepřátelům: Mácha jest spíše obětí, Byron překonavatelem. Přesto básnická hodnota Máchova není malá: Mácha měl první u nás odvahu pohlédnouti v tvář „toho, co se nic nazývá“. Zoufalství Máchovo přes všecko jest statečné. Měl první odvahu odstrčiti od sebe všecky číše, v nichž dřímalo laciné opojení, všecky číše, které mu podávala slabá doba, jež jich potřebovala až příliš, aby se nezhrozila své bídy. Jeho vrstevníci zachvěli se hrůzou, že viděl tak správně a jasně do svého života a tím i do celého českého života; odtud odpor, který se zdvihl proti jeho básni. Pod vší romantičností a dekorem časovým žije v Máji silná vůle k pravdě, a jí jest nám dnes Máj drahý, jí byl drahý i těm básníkům, kteří se k němu vraceli nebo na něj navazovali v literárním vývoji 19. věku. Zvláště srovnáš-li Máchu s jeho následovníky, Sabinou, Fricem, Nebeským, Hálkem, nemůžeš nevidět jeho velikosti, jeho opravdovosti básnické.

Přes to, že tři generace znaly se v Čechách k romantismu a básnily, jak se domnívaly, romanticky, vlastní chuť a kouzlo romantické, jeho melancholický dualism, jeho perversní morbidezza, jeho sebeničivá ironie unikaly českým básníkům: český romantism jest bezděčná a velmi hrubá karikatura umění velmi rafinovaného. Českým básníkům scházely právě pro romantism kulturní a vývojové předpoklady, scházel ten paradoxní bod, odkud byl-li romantism nazírán, dával teprve svůj vlastní smysl – smysl, opakuji, perversně rozkošnický. Romantism, měl-li býti chutnán ve vší své hořké sladkosti, předpokládal starý kulturní vývoj, starou klasicky renesanční tradici, která se porušovala: a té nebylo u nás.

Krásná literatura česká nenale…