Studie z české literatury

MÁCHA SNIVEC I BUŘIČ

Pavlu Eisnerovi přátelsky připsáno

Mácha snivec i buřič

Abys pochopil význam a dosah básnického činu Máchova, musíš si uvědomit položení české literatury v prvních třech desetiletích devatenáctého století: co nalezl Mácha, když vstupuje do naší literatury? Není toho mnoho, co mu dávala tehdejší poesie česká. Bylo tu trochu galantní rokokové lyriky, ždibec slaďoučkého pastýřského idylismu á la Gessner, kousek odpadkové osvětářské moudrosti velmi laciné známky, která bojovala s lidovými pověrami, a špetka folkloristického konservativného romantismu, který napodobil lidovou píseň. V oboru vysokého umění slovesného byla tu Kotlářova Slávy dcera se svým abstraktním patosem vlasteneckým i moralistním, byla tu Polákova popisná poesie, ve své době již anachronism – všecko nesené touhou spíš po akademické bezvadnosti než žhavé životnosti. Kromě toho bylo to všecko již zvětralé, rozmělněné napodobiteli, rozdupané v šablonu.

Teprve Mácha tvoří první z naléhavosti doby, ze svého i z jejího žhavého nitra; teprve jeho tvorba má ráz vnitřní nutnosti, ta předešlá větší menší libovolnosti. Teprve Mácha je múzický génius, který rozzvučuje věci z jejich jádra. Hlasitě vyzpívává a někdy i vykřikuje bídu a hrůzu doby, v které se dusí, vkládá prst do jejích ran se smělostí, která pobuřuje vrstevníky. Jeho příchod byl již před lety dobře karakterisován jako „zrození básníka“ – Mácha ustavuje u nás typ básníka, jako Dobrovský ustavuje typ vědce. Před Máchou dělá na mne moderní česká poesie dojem ne života, nýbrž živoření v něčem nízkém a zatuchlém, v temném sklepě nebo v dusném vězení. Při prvních studiích Máchy míval jsem až hmotný dojem, že zde teprve puká naráz nízká klenba, bortí se zdi, rozstupují se stěny, nebe se řítí na zem; celý vesmír, nekonečno prostoru i času, ovane tě zde po prvé svým bezmezím, opojí svou krásou a závratností, ale ovšem i promrazí svou hrůzou, porazí svou děsivostí.

Mácha je náš první básník kosmický – doslova i symbolicky; před ním a vedle něho máme jenom básníky společenské. A v kosmickém patosu jsou jeho dědici největší jména moderní české poesie: Neruda, Vrchlický, Zeyer i Březina.

Kosmický básník! To míním nejprve fysicky. Optický život vesmírný prostupuje svou vášnivou tepnou celé dílo Máchovo. Mácha viděl ze zjevů světelných to, co v Čechách nikdo před ním – celou soustavu optických jevů a her od „plačících paprsků poletujících po dalekých lesích“ až po „mrtvé jiskry nad zříceninami zbledlými“, od mlžných výronů ranní i večerní záře v oblacích až po „třepetavé zásvity parného poledního slunce na vzdálených horách“, od „blysknavých kol“ „mušek svítivých“ až po „dávnou severní zář“ i „zašlé bludice pout“ – viděl opravdu paprsky ultrafialové, on, který mluvil o „hvězdách rozplynulých, stínech modra nebe“…

Ale básník kosmický i v mravním slova smyslu! Mácha všecko nazírá v souvislosti s kosmem, staví do prostoru bez mezí a hranic, vidí v rozstupu nekonečna a věčna; prožívá první u nás závrať z bezmezí, pascalovský děs z kosmického nekonečna. Kdo vyslovil u nás před Máchou vzdálenost člověka od hvězd, země od nebe, člověka od absolutna? „Temná noci! jasná noci! | Obě k želu mne budíte. | Temná noc mne v hloubi tiskne, | jasná noc mě vzhůru vábí; | temné hlubiny se hrozím, | ach a k světlu nelze jíti. | Vy hvězdy jasné, vy hvězdy ve výši! | K vám já toužím tam světla ve říši, | ach a jen země je má!“

Mácha je náš první a opravdový básník metafysický. Lyrik absolutní a přece myslitel, který je posedán záhadami věčnosti, času, záhrobí. Neznám básníka, který by se napřemýšlel o problému času tolik jako Mácha. V jeho málo známé a nedoceněné básni, která v starších vydáních nese neprávem název „Sen o Praze“, která by mnohem spíše měla slout „Poslední soud“, v básni miltonovské ražby a krásy a přece nenapodobující Miltona, vyslovil poměr času k věčnosti, odpověděl na otázku, proč a jak je věčnost pro nás ztracena. Tam se čtou tyto významné verše, v nichž oslovuje svou nesmrtelnou duši: „Teď zpívali dej den mně poslední, | den, v němž čas pomine, smrti bratr, | hříchu syn hnusného; v kterém ty též, | odkud‘s vyšla, nazpět se navrátíš; | den, v němž slunce zhasnou, světy zajdou.“… Zde hovořil zadumaný křesťan. Ale jinde Mácha jako svobodný filosof prociťuje i ničivou i osvobodivou moc času, tak v jedné variantě k Mnichu: „Však ten zásvit růžojasných lící | jest jen promyk hvězdy padající; | a jak klesá v černé noci zdroje, | ,Dobrou noc!‘ můj volá za ním hlas; | mstitelem mým vkrátce bude čas – | zničit krásu tvou i pouta moje!“ Ilusivnost času v matematickém a mechanickém smyslu jistě u nás před Máchou nevystihl žádný básník jiný; a po něm snad jediný Hora.

Jako nad poesií Poeovou nebo Baudelairovou smrž rozestřela svá soumračná křídla i nad poesií Máchovou. Není to jen divadelní rekvisita, věř tomu, tvoří opravdovou mravní atmosféru jeho básní. Nejen děs a hrůzu její, i její výsostnost dovedl vyslovit Mácha; a nejen to, co leží před ní, nýbrž i co leží za ní a dává jí smysl a perspektivu. Souvisí s ní důvěrně i vidění posledního soudu s celou svou přísnou krásou předtím u nás nevyslovenou. Máchova láska k životu je vyvzdorována na smrti; proto je tak vášnivá, tak žhavá, protože se jí cítí stále ohrožená. Stín smrti padá u Máchy do všech projevů života a mísí svou hořkou chuť do všech sladkostí země, předem do lásky. Mácha je po svém ustrojení pesimista. Všude kolem sebe vidí jen klamy a zdaje, žádnou „jestotu“; a přece jen ta by mohla uhasit jeho žízeň! „Hledám lidi, v mém jak ve snu žili; – | bez srdce však larvy najdu jen; – | snové moji, běda! – snové – byli, | jestoty je všecky zničil den.“ Prošel všemi pokušeními pesimismu. Největší Máchův výkyv k nicotě je jeho Pouť krkonošská. Zde hlas zmaru promluvil k němu s největší silou pokušitelskou a rozevřel přímo před ním propast sebevražednou. Zde mu filosofický kmet, představující všecku podryvnou a ničivou práci německé filosofie idealistické, která rozleptala Máchovi všecky objektivné hodnot…