Boje o zítřek

Umělecký paradox

Jest otázka, kterou se dá vystihnouti, vede-li se srdnatě a neúchylně jako meč k srdci uměleckého díla, položí-li se nebojácně a přesně a odpoví-li se na ni správně a přesně, význam a dosah každého díla v říši života a hodnoty – a přece neklade jí skoro nikdy kritika, buď z nevědomosti nebo z bázně, z bázně nejen o dílo, které posuzuje a jež favorisuje, ale i z bázně o sebe, poněvadž tato otázka soudí zároveň nad jiné jasně a bezohledně i kritika: dovedl-li ji položit a dovedl-li na ni odpovědět.

Jest to otázka po odvaze díla, které mám před sebou. Kam až jde jeho odvaha a jaká jest to odvaha? Z jaké psychické látky jest jeho odvaha? Odkud přichází a kam míří? Z kterých prvků jest složena? Z kterého koření jest svařen tento nápoj, který podmaňuje jako žádný druhý každé krásně a silně bijící srdce lidské? Jsou její prameny čisté, skalní, vysoko položené, trvalé a nevysychající nebo nízké a zakalené? Je to přirozená, štědrá a překypující síla, která tu mluví a nejen mluví, ale září a hraje nad dílem laskavým sluncem jako nejvyšší svoboda duše, naplnění všech slibů a přípovědí, radost všech rozžehnutých ohňů a odlesk všech budoucích vítězství – nebo jest to nedostatek, který chce býti zakryt, slabost, která potřebuje a hledá si zbroje a štítu před útokem vnějšího světa? Nebo jest to divadelní póza, vynucená, na chvíli, krátkého dechu a vypůjčený kostým? Nebo silácká maska, za kterou se kryje prostřednost, hrubost a opovážlivost – něco, co se chce přehlušovat a má potřebu přehlušovat se a znásilňovat se?

Neboť i slaboch a zoufalec má svoje chvíle odvahy, a vedle odvahy lví a orlí jest i odvaha křeččí, opičí a psí: co jest u těchto náhodným, vynuceným a křiklavým extemporem bez důsledků a smyslu, tím dýchá, žije, stojí i padá lev a orel: to tvoří samu jejich bytost a podstatu a vylévá se stále volně a rytmicky, bez násilí a úmyslu z každého jejich ocelového pohybu.

Jest to otázka, která více než všecky jiné sonduje dílo. Jest to otázka, která dobře vržena, jako olovnice dopadne vždy dna. Jest to otázka, kterou dovede vyposlouchat zamyšlené ucho a vycítit měkký hudební hmat nejskrytější zákon, kterým žije umělecké dílo – jeho vnitřní organisaci, vášnivý nebo lenivý oběh jeho krve, sám plamen života, dech a tep, který je rytmuje.

Závěr z díla na odvahu, která je nese a drží, na odvahu, která mu dala život a cíl života, jest nejnesnadnější a nejchoulostivější ze všech, jež musí vysledovat kritik, a ten zdaří se mu také nejřídčeji dnes v době běžné psychologické krátkozrakosti i tupozrakosti, v době slabých a unavených očí zabrejlených silnými skly, v době, kdy psychologický instinkt je tak zeslabený, nespolehlivý, podrytý, rozrušený a zvrhlý, jak nebyl ještě nikdy, a nejvíce u lidi, kteří vystupují jako odborníci.

Podivno: jiné věky, silnější, bystřejší, prozíravější, které neměly slovo psychologie stále v ústech a neznaly jí jako vědu, ale jimž byla přirozeným uměním a taktem jako pružnost a taneční krok těla, jejichž smys…