Boje o zítřek

Násilník snu
Několik gloss k dílu E. Munchovu

„Byl velikou ébauche, syrovým náčrtem nikdy nedokončeným;
ale opravdu, tím jiným jest veliký muž.“

Carlyle

První můj dojem z některých děl Munchových byl ten, že měl býti spíše zločincem než umělcem, a že ruka, která vrhá takto barvu na plátno, měla spíše vládnout nožem nebo metati pumy. Tyto práce jsou mu jen jakou takou příležitostí, aby zachytil a zachoval stopu svého vášnivě násilného gesta. Několik z nich jest monumentální karikaturou a spíše kameny než obrazy: grandiosní kameny, zhruba jen přitesané, které metá malíř po lidech, po životě, po světě, po jejich lži, hrůze a hnusu.

Vysoká krása rady Hebbelovy, aby umělec z kamení, jímž po něm hází svět, tesal sochy, jest tu obrácena na ruby: malíř hází svými díly po světě a po životě jako kamením. Stoická moudrost Hebbelova jest tu obrácena v ničivou revoltu, která zabíjí umělecké dílo – zabíjí ovšem ne sprostě, nýbrž velce a tragicky: umělec metá jím a již proto je nutně roztřišťuje a dobrovolně obětuje: metá jim a proto již je podceňuje. Munch jest tu velikým, drásavým satirikem grandiosně tragických dimensí, karikaturistou nenávisti, která se obětuje a ničí sama velkomyslností své krajnosti. Ale právě proto otevírají tato díla dvéře pochybám, je-li Munch velikou výtvarnou potencí nebo přesněji a správně: velikým uměleckým intelektem. Neboť otázka po umělectví jest konec konců vždy otázkou po moudrosti a to znamená: po smyslu pro poslední a vrcholnou účelnost. Otázka zní pak: není-li účelnější psáti satiry a pamflety než je malovati – rozuměj malovati tímto velikorysým uměním, které tíhne k freskové monumentalitě a volá přímo po zdech.

Ale to platí jen o několika číslech, o malém poměrně zlomku výstavní kolekce. Jest tu řada děl, která ukazují, že tento člověk, jenž maluje můru života, sám přitom posedlý upířími sny, dovede býti nejen malířem absolutní výtvarné potence, ryze malebného zření a hodnocení a žhavého výtrysku vlastních temných tvárných sil rasy, nýbrž i ve svých chvílích delikátním lyrikem podivně křehkého kouzla, poetou šarmeurem s pohledem melancholicky chápavým a jakoby hladícím a uspávavým. Chvílemi - jsou to ovšem intermezza – zdá se, že v tomto severním rebelovi a anarchistovi jest zasypáno cosi jako kus hellenské duše: jako by nad mrtvé hladiny smutných a otrávených vod, kalných zrcadel vyhaslých nebes, vyplula chvílemi ženská hlava posvěcená jakýmsi bílým paprskem podivně přísné a čisté krásy i tragického utrpení – hlava, jejíž kouzlo, smutek a tajemství zdá se býti z téhož rodu, ale z vyšší sféry než kouzlo některých hlav Rossettiho.

A tento malíř strašidelných larev, popleněných vším děsem života, hlav jakoby nahlodaných a zvnitra podrytých – tento malíř lebek strávených žárem moderních pekel a takřka scvrklých v nich – tento malíř zhroucených těl vyssátých v jakýchsi tragických osudových lisech, jest autorem několika mužských portrétů, které jsou nejen úžasně malovanými kusy, celými výtvarnými díly postavenými …