Boje o zítřek

Experimenty

„Kácím všecko, žádná skutečnost není mi svatá, žádná
profanní. Experimentuju jen, věčně hledající,
bez minulosti za sebou.“

R. W. Emerson

Není pod sluncem slova, jehož více nenávidí šosák než toto schoulené, vzdorovité, záhadné a zavilé jméno: experiment. Jako náraz dvou štítů, jako hroutící se zeď zní mu, chraptivé a zlobné, jako svinutý ježek jej bodá, jako krákot havraní letí mu přes pokojnou, zvykem posvěcenou stezku a děsí ovčí, pasoucí se duši.

„Chyba vás všech mladých vůbec je, že příliš experimentujete,“ řekl mi kdysi usedlý muž s okoralou tváří římských desek.

Experimentovat – to jediné stačilo mu již k odsouzení. To byl jeho důvod, ultima ratio, cosi, od čeho nebylo odvolání, řekl to důstojně a rozšafně s nádechem smutku a lítosti, a zdálo se mu jistě v tu chvíli, že odkryl kořen všeho zla ve světě a poslední zákon životní.

Šosák snese experiment nanejvýš ještě v říši hmoty – v říši ducha nikdy.

Šosák snese jen experiment zkažený, rozředěný, jen jeho odvar, experiment, který má z vlastního smyslu a pojmu svého jen lež a přetvářku slova a jenž je posměchem, zradou a paskvilem ideje složené za jeho jménem. Experiment, jemuž se tak říká, jak bývá již často v životě, jen proto, že plnost, slávu, sílu a krásu své ideje zapřel a zradil. Experiment jako školáckou hračku: starého lva vypelichaného a vycpaného, někdejšího conquistadora ochočeného v sluhu a zhlouplého v šaška. Všecku hrůzu a odvážnost, všecku nejistotu a dobrodružnost života sestřihanou v poslušné a průhledné pravidélko, pralesy, v nichž utonuly výpravy a jsou pohřbeny legie, roztříděné v botanické druhy a rody a vypreparované v herbářích, vysoko šlehající požáry velikých vášní svedené v chemické pochody nad čadivými kahánky.

Jen takový experiment snese šosák. Ten se mu po případě i líbí: experiment, který nemá ze skutečného než zvuk jména, který opakuje a napodobí, kde má objevovat, který ochuzuje a zestřizlivuje život jako písek pole a lesy, – paskvil a parodie, pitvorný stín a drze rozcivěný povrch.

Vzpomeňte si na takový školský experiment a myslete o něm chvíli.

Pokojný člověk s tupou a klidnou myslí, s přežvýkavýma očima, podle předpisu vyrábí, kdykoli se mu zlíbí, totéž, po čem kdysi genius opovážlivec a dobyvatel vztahoval ruku jako po zapovězeném ovoci zavěšeném vysoko na pružných, stále unikajících, v šedé chrámové oblouky sklenutých větvích stromu, jehož jméno je Osud a Soud a v jehož koruně hnízdí blesky.

Totéž, v co se geniovi vtělila celá záhada jeho života a smrti a celé tajemství bytí, je teď tupci nudou a hračkou, kratochvílí a vtipem, nápadem a rozmarem. Totéž, co bylo geniovi bojištěm osudu, po němž byly rozmetány lebky předchůdců, polem, na němž sváděl rozhodnou bitvu na život a na smrt, je teď rejdištěm myší a krys.

Po témže mraku, v němž byl prvnímu opovážlivci ztajen jako v dýmech sinaiských bůh, bloudí nyní klidně krátkozraké oko opakovatelovo a zevšedňovatelovo a nevidí v něm nic, než tolik a tolik páry.

Onen chvěl se, s…