Boje o zítřek

Spisovatel, umělec, básník

Napsal jsem trojí slovo, jehož čtenáři, noviny, akademie a salony užívají nazdařbůh, namátkou, lhostejně a záměnně. A přece není to jen trojí slovo, nýbrž trojí pojem, trojí soud, trojí idea, již není snadno definovat a rozkrojit hrubým nožem, ale která se dá snad opsat širokými světelnými kruhy, osvítit majáky duší a geniů vztyčených v ní jako na rozvodí moři. Trojí sféra jest to, trojí pás, trojí kategorie. Splývá v sebe, ale jako všecka souvislost života, aby tím spíše se rozlišila. Trojí hvězda, trojí osud, trojí svět. Nekonečný tok síly, rostoucí od negace nuly až v nekonečnost a irracionálnost, příboj života a osudu bijící se mezi dvěma póly, oběma v mlhách a parách, nejasnými a obraznými, pro něž máme jen pouhý znak: nicota a všecko, zápor a klad.

Spisovatel je zvuk, jméno, titul, stav. Něco, o co se zajímá statistika, policie, noviny, literatura: papír, péro, inkoust, pravidla, chyby, dokonalost, průměr a míra. Spisovatelé píší knihy a píší je hůře nebo lépe, tu dokonaleji a onu méně šťastně, jednou s úspěchem a po druhé s nezdarem – ale všichni píší a to znamená: popisují předměty a děje. Popisují – ano, to a nic víc. Popisují, a to znamená: jsou jev odvozený, druhotný, poněvadž předpokládají něco prvotného, co mohou popisovat – předmět. Nejsou podmět a střed světa, jsou jen jeho přístávka, doplněk, rozmnožení. Netvoří, množí pouze. Nejsou klad, hodnota, esence: jsou jen jev, existence, život, jeho marný a hluchý, rozčilený a roztěkaný, mělce rozlitý shon. Píší, a psát jest úkonem cviku a pozornosti. Píší podle pravidel nebo proti nim, a ta pravidla tu jsou: je to tisící první obal srovnaný s tisícem předchozích, desettisící první skořápka měřená deseti tisíci předchozích. Psát znamená ve všech řečech tolik jako: skládat, připočítávat, opakovat, řeč má hluboké svědomí, a svědomí to vstává o půlnoci z hrobu, kam je zakopali a zaházeli hrudami lsti a odvozených a zatemněných významů, vstává a mstí se tím, že odkrývá, co chtěli míti přikryto. Psát je posunovat. Psát a sunout má stejný kmen. Psát není tvořit, psát není stavět, psát není ani bořit. Psát je hotové přenášet, rovnat, stěhovat. Psát je hlučet a rachotit, psát je přenášet nábytek z domu do domu, psát je nepokoj a hluk sluhů rozbíjejících starou marnost, aby založili marnost novou – na chvíli, do nového termínu, než se obrátí kalendář.

Spisovatel není ani dělník. Dělník je cosi svatého a pokojného, spisovatel cosi v jádře světského, rozčileného a marného. Nestavěli ani nábytek, jejž stěhují. Jen hlučící posluhové jsou, kteří staré hotové předměty, představy, city, figury a typy, jak je nalezli vypracované a složené jinými léty a lidmi, přešinují, nakládají, stěhují, rozestavují a rovnají – pokud se nerozklíží a nerozpadnou. Hlučí, zvedají prach, rozrušují marným a prázdným divadlem, jež si zamiloval teprve náš unavený a sešlý věk. Pokud bylo méně zevlounů a více dobrodruhů zaujatých svým určením, vedlo se jim špatně. Pokud byly pevné hrady, kte…