Zámek

Osmá kapitola

ZPOČÁTKU BYL K. rád, že unikl z chumlu služek a pomocníků v teplém pokoji. Také trochu mrzlo, sníh ztuhl, šlo se snadněji. Začalo se už ovšem stmívat, i přidal do kroku.

Zámek, jehož obrysy se již rozplývaly, byl tichý jako vždy, ještě nikdy tam K. nezpozoroval sebemenší známku života, snad ani nebylo možné z té dálky něco rozeznat, a přece po tom oči toužily a nechtělo se jim snášet to ticho. Když se K. na zámek zadíval, připadalo mu někdy, jako by pozoroval někoho, kdo klidně sedí a hledí před sebe, ne snad ponořen v myšlenkách a tak uzavřen všemu kolem, nýbrž volný a bez starosti, jako by byl sám a nikdo ho nepozoroval, a přece si musel všimnout, že je pozorován, avšak ani v nejmenším to nenarušilo jeho klid, a opravdu – nebylo zřejmé, je-li to příčina či následek –, pozorovatelův pohled nedokázal spočinout a klouzat. Tento dojem dnes ještě zesiloval časný soumrak; čím déle se K. díval, tím méně rozeznával, tím hlouběji se nořilo vše do tmy.

Zrovna když přicházel k Panskému hostinci, kde se dosud nesvítilo, otevřelo se v prvním patře okno, nějaký mladý, tlustý, vyholený pán v kožichu se vyklonil a zůstal v okně. Zdálo se, že na K-ův pozdrav neodpověděl sebemenším kývnutím. Ani v chodbě, ani ve výčepu nezastihl K. nikoho, zápach zvětralého piva byl ještě horší než minule, něco takového v hospodě U mostu nebylo. K. ihned zamířil ke dveřím, kterými posledně pozoroval Klamma, opatrně zmáčkl kliku, ale dveře byly zavřené. Pak se pokoušel nahmatat místo, kde byla špehýrka, avšak uzávěr byl nejspíš tak dobře zasazen, že tímto způsobem se místo najít nedalo, proto škrtl sirkou. Vtom ho polekal výkřik. V koutě mezi dveřmi a kredencí, blízko kamen, se krčilo mladé děvče a ve světle sirky na něj civělo rozespalýma, s námahou otevřenýma očima. Podle všeho to byla Frídina nástupkyně. Brzy přišla k sobě, rozsvítila elektrické světlo, ještě se tvářila nazlobeně, tu poznala K. “Ach pan zeměměřič,” řekla s úsměvem, podala mu ruku a představila se: “Jmenuji se Pepina.” Byla malá, červená, zdravá, bujné nazrzlé vlasy měla spletené do silného copu, mimoto se jí kudrnatily kolem obličeje, na sobě měla hladké splývající šaty z lesklé šedivé látky, které jí velmi špatně padly, dole byly dětsky nešikovně zdrhnuty hedvábnou stuhou s mašlí, takže ji tísnily. Vyptávala se na Frídu, a jestli se prý brzy nevrátí. Ta otázka hraničila se zlomyslností. “Hned po Frídině odchodu mě sem narychlo povolali,” řekla pak, “protože tady přece nemohou potřebovat hned tak každou, doposud jsem byla pokojskou, ale nevyměnila jsem dobře. Je tu večer a v noci hodně práce, to je velmi únavné, stěží to vydržím, nedivím se, že toho Frída nechala.” – “Frída tu byla velmi spokojená,” řekl K., aby konečně Pepině připomněl rozdíl mezi ní a Frídou, na nějž Pepina zapomínala. “Nevěřte jí,” řekla Pepina. “Frída se dovede ovládat jako málokdo. Co nechce přiznat, nepřizná, a potom se ani nepozná, že by měla co přiznávat. Sloužím tu s ní přece už několik let, vždycky jsme spolu spaly v jedné posteli, ale důvěrné spolu nejsme, určitě si na mne dnes už ani nevzpomene. Její jediná přítelkyně je snad stará hostinská z hospody U mostu, a to je přece také příznačné.” – “Frída je má snoubenka,” řekl K. a hledal jakoby mimochodem špehýrku ve dveřích. “Já vím,” řekla Pepina, “proto to přece vykládám. Jinak by to pro vás nemělo význam.” – “Chápu,” řekl K. “Myslíte, že mohu být pyšný na to, že jsem získal tak uzavřené děvče.” – “Ano,” řekla a spokojeně se zasmála, jako by K. získala pro nějakou tajnou dohodu stran Frídy.

Ale nebyla to vlastně ani tak její slova, co K. zaměstnávalo a trochu odvádělo od hledání, spíše její zjev a její přítomnost na tomto místě. Byla ovšem mnohem mladší než Frída, skoro ještě dítě, a její oblečení bylo směšné, ustrojila se zřejmě podle svých přehnaných představ o významu číšnice. A byly to dokonce představy z jejího hlediska oprávněné, neboť to místo, pro něž se ještě nehodila, bylo jí asi přiděleno neočekávaně a nezaslouženě a pouze dočasně, nesvěřili jí ani koženou taštičku, kterou Frída neustále nosila u pasu. A tu svou nespokojenost s místem zřejmě přeháněla. A přece, přes svůj dětský nerozum měla pravděpodobně i ona styky se zámkem; bývala přece, jestli nelhala, pokojskou; nemajíc tušení o svém jmění, prospávala tu dny, avšak objetí tohoto malého tlustého těla s trošku kulatými zády jí nemohlo toto jmění vyrvat, jím však mohlo pohnout a povzbudit k obtížné cestě. Nebylo to tedy jiné než s Frídou? Ó ano, bylo to jiné. Stačilo pomyslet jen na Frídin pohled, aby to člověk pochopil. Nikdy by se byl K. nedotkl Pepiny. Ale přece jen si musel teď na chvilku zakryt oči, tak žádostivě se na ni zadíval.

“Není snad potřeba svítit,” řekla Pepina a zhasla, “rozsvítila jsem jen proto, že jste mě tak vystrašil. Copak tu chcete? Zapomněla Frída něco?” – “Ano,” řekl K. a ukázal na dveře, “tady vedle v pokoji ubrus, bílý, háčkovaný.” – “Ano, její ubrus,” řekla Pepina, “už si vzpomínám, pěkná práce, pomáhala jsem jí při tom, ale sotva asi bude v tamtom pokoji.” – “Frída myslí, že ano. Kdopak tu bydlí?” ptal se K. “Nikdo,” řekla Pepina. “To je panský pokoj, tady páni pijí a jedí, to jest, je k tomu určen, ale oni většinou zůstávají nahoře ve svých pokojích.” – “Kdybych věděl,” řekl K., “že vedle nikdo není, moc rád bych tam zašel a poohlédl se po tom ubruse. Jenže to není jisté; Klamm například tam často sedává.” – “Klamm tam teď určitě není,” řekla Pepina”, hned totiž odjíždí, na dvoře už čekají saně.”

Okamžitě, beze slova vysvětlení, vyšel K. z výčepu, na chodbě místo k východu zahnul dovnitř do domu a po několika krocích byl na dvoře. Jak tu bylo ticho a hezky! Čtvercový dvůr ze tří stran obklopený domem, od ulice – postranní ulice, již K. neznal – oddělený vysokou bílou zdí s velikými, těžkými, v tu chvíli otevřenými vraty. Odtud, ze dvora, se dům zdál vyšší než od průčelí, aspoň první patro bylo úplně vybudováno a působilo mohutnějším dojmem, neboť bylo obroubeno dřevěnou, až na malou štěrbinu ve výši očí …