Lev a jednorožec: Eseje I.

ii

Rozdíl mezi socialismem a kapitalismem není především rozdílem technickým. Nelze přejít od jednoho systému k druhému tak jednoduše, jako když se v továrně instaluje strojní zařízení a pak se pokračuje jako dřív, se stejnými lidmi na vedoucích místech. Je samozřejmě nutný také úplný přesun moci. Nová krev, noví lidé, nové myšlenky – revoluce v pravém smyslu toho slova.

Už dříve jsem mluvil o zdravosti a celistvosti Anglie, o vlastenectví, které jako pojítko prochází téměř všemi třídami. Po Dunkerque to každý, kdo má oči, mohl vidět. Ale je směšné předstírat, že příslib toho okamžiku se vyplnil. Masa lidí je skoro určitě teď připravena na dalekosáhlé změny, kterých je zapotřebí; ale k těm změnám ještě ani nezačalo docházet.

Anglie je rodina, kde vládnou ti nesprávní členové. Téměř beze zbytku nám vládnou bohatí a lidé, kteří se dostávají na vlivná místa díky svému původu. Jen málokteří z těch lidí jsou vědomí zrádci, někteří nejsou ani pošetilí, ale jako třída nejsou schopni dovést nás k vítězství. Nedokázali by to, ani kdyby jim v tom neustále nebránily jejich materiální zájmy. Jak jsem podotkl dříve, jsou uměle otupení. I kdyby nebylo nic dalšího, vláda peněz se postará, aby nám vládli hlavně staří – to znamená lidé, kteří nejsou vůbec schopni chápat, v jakém věku žijeme a s jakým nepřítelem bojujeme. Na začátku této války nebylo nic tísnivějšího než způsob, jakým celá starší generace jako jeden muž předstírala, že to bude zase taková válka jako první světová. Všichni ti staří panáci se vrátili ke svému úkolu, jenomže o dvacet let starší, s lebkou, která už v té tváři jasněji prosvítala. Ian Hay dodával vojákům náladu, Belloc psal články o strategii, Maurois mluvil do rozhlasu, Bairnsfather kreslil vtipy. Bylo to jako čajový dýchánek duchů. A tenhle stav věcí se sotva změnil. Otřes z katastrofy vynesl do popředí pár schopných mužů, jako je Bevin, ale vcelku nám pořád vládnou lidé, kteří prožili léta 1931–1939, aniž přišli vůbec na to, že Hitler je nebezpečný. Generace nepoučitelných na nás visí jako náhrdelník z mrtvol.

Jakmile člověk uvažuje nad kterýmkoli problémem téhle války – a nezáleží na tom, zda je to ten nejširší strategický aspekt či ten nejdrobnější detail domácí organizace –, vidí, že nutné tahy nelze udělat, dokud společenská struktura Anglie zůstává stejná. Vládnoucí třída už kvůli svému postavení a výchově samozřejmě bojuje o vlastní výsady, které jsou rozhodně neslučitelné s veřejným zájmem. Je omyl myslet si, že válečné cíle, strategie, propaganda a průmyslová organizace existují vodotěsně oddělené. Všechny do sebe zapadají. Každý strategický plán, každá taktická metoda, dokonce i každá zbraň ponesou známku společenského systému, který je vyprodukoval. Britská vládnoucí třída bojuje proti Hitlerovi, kterého vždycky považovala, a někteří její příslušníci dosud považují, za svého ochránce proti bolševismu. To neznamená, že nás úmyslně prodají; ale znamená to, že v každém rozhodujícím okamžiku budou váhat, tahat za drátky a udělají špatné rozhodnutí.

Dokud Churchillova vláda nějak tento proces nezastavila, činili od roku 1931 s tím svým neomylným instinktem špatná rozhodnutí stále. Pomohli Frankovi svrhnout španělskou vládu, třebaže každý, kdo není úplný blbec, jim mohl říct, že fašistické Španělsko bude Anglii nepřítelem. Strkali Itálii válečný materiál po celou zimu 1939–1940, třebaže celému světu bylo jasné, že nás Italové na jaře napadnou. Kvůli několika statisícům akcionářů dělají z Indie našeho nepřítele místo spojence. Krom toho, dokud jsou u moci bohaté třídy, nemůžeme vyvinout jinou než obrannou strategii. Každé vítězství znamená změnu statusu quo. Jak můžeme vyhnat Italy z Habeše, aniž vyvoláme reakci mezi barevnými národy našeho vlastního impéria? Jak můžeme rozdrtit Hitlera, aniž riskujeme, že se tím dostanou k moci němečtí socialisté a komunisté? Levičáci, kteří naříkají, že „tohle je kapitalistická válka“ a že „britský imperialismus“ bojuje o kořist, mají v hlavě asi něco v nepořádku. Získat nová území, to je to poslední, co si britská majetná třída přeje. Bylo by z toho jen ztrapnění. Jejich válečným cílem (nedostupným a nevyslovitelným) je pouze udržet to, co mají.

Uvnitř je Anglie stále ještě rájem bohatého člověka. Všechny ty řeči o „rovné oběti“ jsou nesmysl. Ve chvíli, kdy se po továrních dělnících žádá, aby vydrželi delší pracovní dobu, se v tisku objevují inzeráty na „komorníka, který je jedním členem rodiny, ale vydá za osm sluhů“. Obyvatelstvo vybombardovaného East Endu hladoví a nemá střechu nad hlavou, zatímco bohatší oběti prostě nastoupí do auta a prchnou do pohodlných venkovských sídel. Domobrana bude mít za pár týdnů milion mužů a záměrně je shora organizována tak, aby velitelská místa mohli zastávat pouze lidé se soukromými příjmy. I přídělový systém je zařízen tak, že stále postihuje chudé, zatímco lidé s příjmem přes 2000 liber ročně jsou jím prakticky nedotčeni. Výsady maří dobrou vůli všude, kam se podíváte. Za takových okolností je i propaganda téměř vyloučená. Jako pokus o podnícení vlasteneckého cítění musely být ty červené plakáty vydané C…