Kritické projevy 1

3

Jako přední a nejvýznamnější výsledek Tainovy kriticko-historické metody označuje se obyčejně nahrazení odhadu výkladem. Ne soudit má moderní kritika, ne odhadovat, třídit, rovnat, oceňovat, ale vykládat. A důsledně: nemá poučovat, napravovat, radit, ale jen konstatoval. Taine sám přirovnává v známém jednom passu ve svojí Filozofii umění metodu svoji k metodě přírodopiscově, botanikově: ukázat, že ta rostlina mohla, musila vyrůsti v té a té půdě, že i v nejjemnějších, nejsamostatnějších, nejsložitějších jejích částech, v jejích korunách, květech, tyčinkách, v její sametové barvě a medovém pelu žije proměněná a zjemněná šťáva rodného spodu černavé, tučné země. Ukázati tedy, abych rozvinul analogii, v každém uměleckém díle plod nesčetných drobných obklopujících je okolností vnějších a objektivních, sociálních, pojmout a vyložit je z hlediska příznačně historického.

Dnes cítí se již dobře a obecně, v čem tento program Tainův je nedostatečný, v čem je paradoxní a nepřesný. Sestrojovati hnutí literární z dějinných, ví se dnes již, nejde dobře, poněvadž literatura sama ve svojí hodnotě čistě umělecké a duševní jest nejlepším, nejcennějším a nejurčitějším hlavně dokumentem historickým. Dílo umělecké jest jednotka fixní, neměnná, určitá ― obdivovaná socha, malba, kniha trvá jednou vytesána, namalována, napsána jako věčný pramen dojmový a vznětový, jako psychologický dokument vždy přístupný a čistý, poddajný a bohatý badání a analýze celé přítomné i budoucí vědy ― kdežto ostatní fakta: politická, kulturní, národohospodářská atd. ztrácejí určitost ve vzdálenosti odlehlých věků, v jich smyté a mlžné perspektivě ― pro svoji složitou a rozptýlenou, prchavě momentní a subjektivní významnost.

Ani Taine nemohl jíti jinou cestou: ani on neustrojoval dějiny literatury z dějin obecných, nýbrž naopak dějiny obecné z dějin literatury a umění ― a to vzdor vší teoretické umíněnosti a všeobecné programovosti. Ani Taine neustrojil si dříve model sociální, politický, kulturní, lešení např. anglického nebo jiného národního nebo časového ducha, aby na něm stavěl, pomocí jeho vypočetl a vyměřil jednotlivé pilíře, arkýře, věže, ornamenty ― jednotlivá konkrétní živá díla uměleckého génia; nýbrž danou a hotovou stavbu, organickou architekturu vpředl jen jako pavučinnou sítí demonstračním (a ne genetickým) aparátem svojí metody.

Tak např. v „Dějinách anglické literatury“ neustrojil sociologické, národní kritérion z té masy poznaných sil a vlivů vnějších a daných (ale podstatně utajených dnes, nemožných a nezpůsobilých nebo nepoddajných analytickému vyšetření a zjištění): politických, fyzických, klimatických, zeměpisných, kulturních, psychologických, právních atd. ― nýbrž byla to literatura sama, umění samo, z něhož tyto vnější vyšetřoval, zjišťoval, vyhledal (zcela snadno, poněvadž umění není než reflexí, odrazem vnějšího, fyzického, sociálního světa). Taine nestavěl tedy podle lešení architekturu, ale naopak lešení podle architektury. Není pak zrovna divu, že lešení se hodilo výtečně na architekturu a architektura dokazovala totéž, co jí chtěl Taine dát dokazovat. On přečetl nejprve všecky slavné autory, tj. ty, kteří dráždili nejsilněji nebo nejjemněji jeho uměleckou, bohatou, podrobnou duši, abstrahoval z nich celou škálu stále rozbíhavějších a všeobecnějších kruhů, sestrojil tak vnější síť svojí sociologické metody, „časového nebo národního ducha“ (jak se dá úhrnně dosti přesně označit) a vsunul pak do ní bezvadně a s pohodlnou hladkostí všecky autory, které četl, které respektoval a z nichž abstrahoval svoji tezi. Je však také pravda, že někteří autoři nespadali dobře do Tainova programu, že z něho vynikali, utíkali mu a rozbíhali se z něho ― z toho programu, který byl podstatně logický, hrubý, přímočárný, racionálně pravoúhlý ― neschopný obemknouti rozlitý a kontradikční, pomatený a promíchaný nebo odstíněný a ztajený tok duševního života. Takové autory Taine dobrovolně propouštěl ze zapjatého svého mechanismu, a kde to nešlo, skicoval je jako kuriózní a subjektivní nadvzdušné výjimky jako např. Shelleyho v dějinách anglické literatury. Celkem sluší doznati, že autorům se nevedlo v tomto celkovém systému Tainově špatně. Zcela přirozeně, neboť ruka, která hýbala železnými zdmi a pevnostními hradbami tohoto velikého systematického aparátu, byla měkká a delikátní, nervózně procitlivělá ruka velikého umělce. Spíš trpěl „duch doby“, jak pěkně vystihnul Emile Faguet: „učinil si^[170] tak nejprve o svém autoru správnou představu a pak přizpůsobil jí lépe či hůře ducha času. Byl to velmi pravděpodobně duch času, který tím trpěl někdy, a skutečně, když pokládal vysokou literaturu francouzskou sedmnáctého století za výraz mravů francouzských v sedmnáctém věku, učinil si o sociálním stavu v sedmnáctém věku dosti podivný názor. Tak se stalo, že kritik, který chtěl býti jen historikem, napsal špatné strany historie, poněvadž zůstal dobrým kritikem. Ale dobré strany kritiky zůstávají, a je jich na sta hodných podivu“.

Je zajímavé všimnout si, jak tato „empirická“, „pozitivní“ metoda Tainova stýká se úzce ve svých výslednicích, v konečném celkovém výtěžku s právě opačnou metodou „doktrinářskou“, „moralistní“, „apriorní“, jak se označuje, ― třeba Nisardovou^[171], nebo dialektickou Hegelovou. Nisard má, jak známo, ve svých literárních dějinách francouzských jednu velikou, nadoblačnou, alegorickou postavu, fantom Francie, abstrakci mravní a právnickou, „personam mysticam seu moralem“ (osobu mystickou či mravní. Pozn. red.), která prochází knihou jako mstící božstvo, trestající každého, kdo odpadá od tohoto abstraktního a dedukovaného průměru. A Taine? Nechtěl nic jiného v posledním cíli své snahy než konstrukci takovéto jednotné ústřední formule, která by pojala postupnou dedukci v sebe všecky jednotlivé a roztříštěné jevy reality a konkrétnosti.

A v tomto bodě také jeho abstraktní metodovost přechází skoro v doktrínu. Taine ― zaujatý přímým, pronikavým, bezohledně důsledným útěkem kupředu ― nepozoroval ani, že čára,…