Život ironický a jiné povídky

3

Mdlý a unavený čekáním, přecházeje v řídké aleji hnědých stromu Schlaag snažil se, oč marně usiloval celý den: sestavili v solidní příčinnosti kritickou historii svojí lásky (užíval neprávem tohoto slova) k Evě. „Svojí mrtvé lásky,“ byl by rád již řekl.

Nebyla to dnes jako jindy skrupule abstraktiva, jež jí za každou určitou dobu, v níž rozvíjel se v jistém směru daný cit neb úsudek, žádala s krutostí dlouho zachovávaného zvyku; dnes snad poprvé nutil k ní živý zájem direktivy, již mu měla podati.

Nedařila se mu. Jeho „deník“, jindy tak nevyčerpatelný archiv k podobným pracím duševního přírodopisu, mlčel – až na několik zcela všeobecných poznámek – o celé otázce úplně; bylo to důkazem, jak skutečně (Schlaag řekl animální) ji žil?

Nezbylo než utéci se k paměti.

Začal alfou.

Vyvolal si v mysli první setkání…před třemi měsíci.

Otevřená okna horkého salonu holandské vily visela jako stažená, šedá křídla můr do suché, letní, mateřídouškou, kmíny a mátou dýšící noci, tmavé a přece průhledné… celé jako pod naladěním hněvu a křečí… s přízvuky sladké a zaschlé krve v těžkém, chvílemi jako plavém a špinavém vzduchu… nad hlubokým a nízkým okrskem plochých luk. Všecko bylo slabé, málo pohyblivé, jen trochu rozkroužené. Všecko více viselo, než stálo, spíše plovalo, než letělo. Lepilo se.

Salon ostrý, suchý, hnědý, jako z hudebního dříví cell nebo houslí v půlměsících a karmínových sférách řezaný. Všecko napjaté bez zvuků. Tmavé jako přede dnem. Křičelo bez hlasů. Smutné bez hudby.

Slabá, skoro ještě dítě, hubená a roztržitá, s hnědými vlasy, jako v dýmu nebo prachu nadechnutou, hustě členěnou a krátce jako v slabých drátech starého zlata roztrhanou aureolou… všecka v rozteklých skvrnách bílých šatů – zcela bílých šatů, podtrhával Schlaag v paměti – houpala se Eva u otevřeného okna.

Kolem ní jako by stály hustší vůně, hlubší ticha, slabší šera.

To byl začátek.

Jak z něho vyložiti další? Odpověděl si již několikráte: Takto. Dlouhé, poměrně namáhavé studie před tím… nezvyklé okolí… teplota vyšší + 25 °C, jež mne skoro opijí… bílá, zcela bílá barva jejich šatů, příliš složitá a prázdná, dráždící vždy k nejbolestnějším napětím moje nervy a rušící tak myslící činnost… všecky ty okolnosti, podporující neobyčejně život citů a citů na úkor rozumového uvažování, zavinily u mne stagnaci analýzy.

„Na celé tři měsíce?“ ironizoval však ihned sama sebe.

Cítil jasně neúplnost těchto důvodů… jako zvláštní, jemu posud cizí a proto tím bolestnější odpor, jenž se v něm probouzel a jímž se bránil jinému, jedině správnému a úplnému vysvětlení, an teď jak se mu zdálo, bezdůvodně rozčílen, znovu je sestrojoval v nejpodrobnějších detailech již dříve srovnaných a ověřených výsledky dlouhého a kritického studia vlastní duše.

Vycházelo z vnitřního, jím bezprostředně zjištěného faktu a doplňovalo, – vysvětlovalo, pohybovalo se výhradně na poli psychologického rozboru, pro něj dvojnásob přesvědčivého i jasného a nesčíslnými analýzami, podrobně zapsanými a k určitým závěrům vztaženými, naprosto bezpečného.

Tímto pozorovaným faktem byl zvláštní prudký cit necelosti a nejasnosti, jenž se ho zmocňoval vždy před nejsilnějšími, nejvzácnějšími nebo nejjemnějšími jevy umění nebo přírody. Intenzivní jeho senzitivnost vpila do sebe všecky i nejposlednější podrobnosti s tak silnou touhou, že zcela jimi jsouc vyplněna, nedovedla již postihnout celý dojem. Zbyly jen rozbité, roztrhané, magicky bořicí fragmenty – zpívaly v křečích, hrály v rosách své krve, voněly ve zperlených mastech – děsně živé a stočené jako přesekaní hadi… ale utopené jako spáleným zlatem nebo zarudlým kamením žilovaná, chvílemi v roztřesených a pruhovaných požárech plavých, uvadlých a lenivých vlasů svých intarzií svítící sopečná dna černého moře – mlhami a spáleným deštěm vůní zalitého moře… v poslední, konečné, horečně napjaté nejasnosti celku. Podrobnosti zjevily mu poslední svá tajemství; celky zůstaly mu vždy zavřenými hroby. Odtud šílená a tvrdá touha zvědavosti po rozluštění: tím tvrdší, čím více rozdrážděna posledním proniknutím nejmenších částí, tím chorobnější, že v Schlaagovi žil vedle nejjemnějšího senzitiva analyzující spiritualista, jemuž všecky dojmy a city byly jen látkou rozumového poznání, tak ostrého ve své nutné pronikavosti a výlučnosti, že… podobno mystickému Behemotu… sálo svými žravými, jako horký písek suchými, hltavými, zcela rozřezanými a zkrvácenými chapadly… na křemenné břitvy nejtvrdších skal… každému jinému již naprosto nepřístupných. Těmato dvěma momenty – nejvyšší, svrchovaně podrobnou, ale obsahově málo syntetickou čivostí a chorobným, s dobrovolnými mystifikacemi hraničícím analyzmem… užitým na jevy absolutně prosté nebo rozumový rozbor již svojí povahou vylučující… byla podmíněna ta zvláštní, velice řídká a paradoxní dispozice duševní, již (v nedostatku lepšího výrazu) rád nazýval „symbolismem.“ Vskutku většina jevů, k nimž hnal ho zájem nejsilnější zvědavosti – redukov…