PROMĚNA
Pláň s rozbředlým sněhem nepatrně stoupající z prava na levo, počátek kopce Holáska, na který útočila před dvěma hodinami část vojska revolučního.
Na ní několik padlých vojáků, mezi nimi LAZAR a VOSTŘEBAL.
LAZAR (probrav se z mdlob, sténá): Och, och, och, och! Zde tedy ležím a rána v hlavě pálí a já celý pluji na jakési ohromné mlhavé řece, která se houpe pode mnou jako žebřinový vůz snopy obložený v kolejnici úvozu polního. A celý svět a celý život není víc než tučný černý mrak, který se zhustil a padl na mne a kolem mne a jehož lem se roztřepil do sněhových děr této kalné hlíny. Jak rychle vsakuje do ní můj život! Tisícerým rtem pije jej a ssaje a loká!
Pít, pít, pít, pít! A nikde studánky nebo pramene; všude jen sníh se zemí smíšený. A nedoneseš ho k ústům ani; na dlani nezbude ti z něho víc než loužka špíny. Za Myšlenkou zapřáhl jsi a ruku po ní vztáhl, ale zkázu donesl jsi z ní sobě a – hrůzo! – snad i jiným. Tak políčkuje Bůh člověka.
Neboť bojím se otázky, co jest se Zástupy? Kde jsou? Vítězi nebo poražení? A z části či zcela? A proč zde opuštěný ležím v tomto zasněženém poli, zkřivenými prsty zrývaje zem, nejžalnější oráč, který kdy rýhu ryl do ní? Ne již pták-orel, který vzlétá za sluncem a nebojácně patří do jeho ohniště, nýbrž slepá žížala, jež se ukazuje na povrchu země, protože pršelo; a překrojená nad to v půli rýčem zahradníka, který vyšel vzkypřit prsť, neboť zítra chce vložit semeno do ní.
VOSTŘEBAL připlazí se po čtyřech k Lazarovi: Nezoufej; nejhorší není jisté, ba ani ne pravděpodobné. Bratří se vrátí… cosi v hrudi mne o tom přesvědčuje jazykem beze rtů, ale který vidí za to i ve tmě. Věřím, že nenechají nás v plen ani nepříteli, ani studené vlhkosti této půdy. A přivedou sestry s sebou, opatrovnice raněných. Jak teplé jsou ve stínu ruce, které stelou lože nebo rozdělávají oheň v jiskrách praskající, zatím co metelice bije do okenních tabulek zčernalého sálu a zbojník-vítr hvízdá a skučí z hluchosti půlnoční stepi!
LAZAR: Rci mi, proč naděje zůstává nejdéle živa v duši jako srdce v těle člověkově do posledka bijící? A proč vám, malým a prostým a pokorným, bije její zvon nejsilněji a nejvěrněji, jakoby jen vám nesl radost svého zvěstování? A proč hrdé a vzpurné opouští nejdříve, sotva zlomeni dopadli země s hřebce své slávy?
VOSTŘEBAL: Je chleba chudých… lacinější než chleba z mouky sebe černější. Je snědý chléb duše, který sytí nejvíce; kdo se naučil již v mládí se jím živit, nedosytí se ho; a poslední den života jeho na loži smrtelném chutná ze všech pokrmů nejlépe ještě.
LAZAR: Vítr duje a co mi mete do tváře, nejsou krůpěje deště, nýbrž smrt a zničení.
Ne strom, nýbrž nepatrný plod se stromu času padl jsem na zem, poněvadž přišla má chvíle jako přichází hvězdě i trávě, slunci i červu; a ležím zde bez hnutí, věc spíše než člověk, A nevím, spadl-li jsem proto, že jsem uzrál, nebo proto, že jsem zčervivěl; a všecko, co vím, jest jen, že sadař s ošatkou se blíží, pán a vládce této zahrady lidské, aby m…
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.