Boje o zítřek

Osobnost a dílo

Jest základní vlastnost uměleckého díla, které se buď vůbec nerozumí nebo zle a zvrhle rozumí v dobách úpadku a zesprosťačení vkusu: cudnosti uměleckého díla.

Neví a nechápe se buď vůbec, že každé opravdu umělecké dílo musí být cudné, a je umělecké, jen pokud je cudné, nebo se neví a nerozumí, v čem je umělecká cudnost a mate a mísí se s vodnatostí naturelu, s blátivou temperovaností umělcovy rasy, s opatrností a slabošstvím, s řídkou krví a studenou hlavou i studeným srdcem.

Umělecká cudnost žádá však právě naopak nejvřelejší, nejlehčí, ethernou krev, poněvadž není ničím jiným než vášní krásy a síly, samým pulsem a rytmem uměleckého díla, vysoko vzlétlým, bezdýmným a horkým plamenem extase.

Nerozumí se zejména síle uměleckého díla, nerozumí se, v čem je tato entita života, tato mystická sůl vesmíru. Ztratila se neomylná její chuť, neví se, kde jest a kde jí není, kde je pravá a kde je její padělek.

Nic neprozrazuje a necharakterisuje tak úpadkové doby v umění jako to, že si matou sílu se siláctvím.

Naprosto nerozumějí a nechápou, jak síla a cudnost uměleckého díla jsou totéž, táž podstata nazíraná dvojím zorným úhlem, s dvojího hlediska – dvojí slovo pro touž věc a týž pojem.

Nerozumí se, že síla a jemnost jsou totéž a že nikde nevyskytují se odloučeny, že se doplňují přirozeně a nutně a jsou týž zázrak, táž tvořivost a hodnota, ale rozvinuty po každé v jiný směr: jednou do výše a po druhé do hloubky, jednou odstředivě a po druhé dostředivě, jednou vniterně a po druhé vnějšně. Ale i to je obraz: pravda je, že se v geniovi kryjí a že v každé tříšti jeho díla jsou sloučeny k nerozloučení a že tam, kde se rozpadají, přestává i genius a dílo jeho v těchto partiích klesá.

Nechápe se hlavně, že jemnost není slabost ani mdloba, nic záporného, nýbrž sám klad a sama síla. Nechápe se mysterium velkých básníků – ať Danta nebo Shakespeara, Shelleyho nebo Goetha, Carlyla nebo Nietzsche – které je právě v neodlučitelnosti síly od jemnosti. Nikdo nedovede mi vésti rozlišovací čáru v jich dílech mezi nimi, a přechody jich a polarisace jich jsou stejně mysteriosní jako přitažlivost hvězd a sama záhada světla a bytí.

Bědná slabost nerozumí ani síle, ani jemnosti, ale hlavně nerozumí jich hodnotě v geniovi.

Úpadkové doby jsou udýchané, křečovité a vnějškové.

Rozdrobily život, mystickou jeho jednotu, rozrušily jej v mrtvé zlomky a v mrtvou tříšť a dusí se nyní a zápasí pod nimi.

Doby úpadkové ztratily zření, zření celku, a tím klid a jistotu, radost a hru. Doby úpadkové složily svůj soud z rukou vlastních do rukou cizích, z vnitra ve vnějšek a tím ztratily umění, neboť celé umění je právě v tom a v ničem jiném: v úctě k sobě.

Umělec je ztělesněná nejvyšší úcta k sobě, k mysteriu, které nese ve svojí hrudi a které nenabízí každému na potkání, které nerozměňuje pro chvíli potřeby, které chová jako skrytý poklad, temnou příčinu a svatý důvod svého bytí – a z něhož dává jen přebytek, úrok, překypělou plnost. Číši tmy, mysteria a hrů…