Večer tříkrálový

JEDNÁNÍ PRVNÍ

Scéna první

Pokoj v paláci vévodském.

(Vystoupí VÉVODA, CURIO a jiní PÁNOVÉ. HUDEBNÍCI v pozadí.)

VÉVODA: Když hudba stravou lásky, hrajte dál; –
mně dejte přes míru, by touha po ní
se přesytivši ochuravěla
a skonala. – Tu větu poznovu!
Má mroucí spád. – Ó, přešlo to můj sluch
jak sladký jižní van, když zadýchá
přes záhon fialek a ukrádá
i dává vůni! – Dosti již, nic dál;
již není to tak líbezné jak dřív.
Ó duchu lásky, jaks pln života
a svěží tak, že ač tvá bezměrnost
vše pojímá jak moře, přece nic
tam nevpadá, ať sebevalnější
a dokonalejší, by v zlevnění
a láci nekleslo v ten okamžik!
Tak plna láska mátoh přeludných,
že sama nejvyšším jest přeludem.

CURIO: Můj kníže, nechcete jít na honbu?

VÉVODA: Co, Curio, mám honit?

CURIO: Jelena.

VÉVODA: Aj, honím ze všech nejvzácnějšího.
Ó, když mé oči nejprv spatřily
Olivii, mně bylo, jako vzduch
by od morové rány čistila!
V ten mžik jsem já byl změněn v jelena
a touhy mé jak lítí, krutí psi
mne od té chvíle pronásledují.

(Vystoupí VALENTIN.)

Nuž jak! Co od ní neseš nového?

VALENTIN: Můj kníže, odpusťt…