Romeo a Julie

Scena 5. 

Capuletova zahrada.

Vystoupí Romeo a Julie nahoře u okna.

Jul. Chceš odejít? – den ještě daleký; 

to slavík byl, ne skřivan, jehož zpěv 

tvé úzkostlivé ucho proniknul. 

Co noc tam zpívá na tom granátu; 

věř, můj miláčku, že to slavík byl.

Rom. Ó, byl to skřivan, jitra hlasatel, 

ne slavík; milá, hleď, jak závistné 

ty pruhy vroubí mraky dělené 

tam na východě. Svíce noční shasly, 

a jasný den již stojí na špičkách 

na mhavých vrcholích. Buď odejdu 

a budu živ, neb zůstanu a zemru.

Jul. To není světlo denní, vím to, vím;

toť vzdušná zář, již slunce vydechlo, 

by pochodníkem byla ti v tu noc 

a svítila ti cestou do Mantovy; 

tož zůstaň, ještě jiti nemusíš.

Rom. Ať zajmou mne a na smrt vydají; 

jsem spokojen, když ty tak míti chceš. 

Ne, ona šedost není okem jitra, 

toť bledý odlesk čela Cynthie; 

a nebes klenutím to nezvoní 

nám skřivan vysoko tak nad hlavou. 

Než jít, chci zůstat, smrti málo váže; 

ta vítej mi! – neb Julie to káže. 

Jak jest, má duše? – mluvme, není den.

Jul. Ó jest, ó jest! –již chvátej, prchni jen!

toť skřivan hlaholí tak neladně,

do příkrých tónů míse zlozvuky.

Sic povídají, že prý skřivánek

tak sladce dělí svoje nápěvy;

však tento nikoliv, neb dělí nás.

A povídají, že prý skřivánek

si oči mění s hnusnou ropuchou. –

Ó kéž by také vyměnily hlas,

když náruč plaší z náruči, jak pěje,

a tebe odhání, den probouzeje.

Ó jdi, jeť stále více světla kol. 

Rom. Kol světlo, světlo! – tma a tma náš bol!

Vystoupí Chůva do komnaty.

Chůva. Slečno! 

Jul. Chůvo?

Chůva. Sem do pokoje k vám jde paní matka.

Den svítá; na pozoru mějte se. (Odejde.) 

Rom. Buď s bohem, s bohem! – ještě políbení, než sestoupím. (Sestoupí.) 

Jul. A tak’s mi odešel?

můj choti, milence, můj příteli!

Co den a hodinu mi zprávu dávej,

neb v jedné minutě jest mnoho dní.

Ó, tak-li čítat budu, sestárnu,

než, můj Romeo, zas tě uhlídám! 

Rom. Buď zdráva! každá příležitost blahá

ti přinese můj pozdrav, duše drahá. 

Jul. A myslíš-li, že kdy se opět sejdem? 

Rom. Ó zajisté! – a o všech těchto strastech

si jednou mile budem povídat. 

Jul. Ó Bože, v duši mám zlé tušení.

Mně zdá se, jak tě vidím dole teď,

jak byl bys na dně hrobu nebožtík; –

buď zrak mne klame, nebo jsi tak zbleď. 

Rom. Tvé líce, milená, jsou též tak bledý;

strast krev nám pije. – S bohem, s bohem tedy! (Odejde.) 

Jul. Ó štěstí, štěstí! všichni lidé zvou

tě nestálým. – Aj, jsi-li nestálé, 

co děláš s tím, jenž vzorem věrností?

Bud nestálým, ó štěstí, neboť potom,

jak doufám, dlouho mi jej nezdržíš,

a zpět ho pošleš. 

Hrab.Cap. (za scénou). Dcero, jsi již vzhůru? 

Jul. Kdo mne to volá? – jest to moje matka!

Tak dlouho nespí, či tak záhy vstala?

Co neobvyklého ji vede sem?

Vystoupí Hraběnka Capuletová.

Hrab. Cap. Nuž, Julie, jak jest?

Jul. Nedobře, máti.

Hrab. Cap. Smrt bratrancovu ještě oplakáváš?

chceš z hrobu vypláchnout jej slzami? 

i kdybys mohla, přec ho nevzkřísíš.

Již ustaň: trochu žalu, mnoho lásky,

však mnoho žalu značí nerozum. 

Jul. Nechte mne plakat pro tak těžkou ztrátu. 

Hrab. Cap. Tu těžce cítíš ty, ne přítel však,

jejž oplakáváš. 

Jul. Těžce ztrátu cítíc, vždy oplakávat musím přítele. 

Hrab. Cap. Vím, děvče, vím, že tolik nepláčeš

pro jeho smrt, jak proto, že je živ

ten zlosyn, jenž ho ubil. 

Jul. Jaký zlosyn?

Hrab. Cap. Zlosyn Romeo.

Jul. (stranou). On a zlosyn jsou na mnoho mil od sebe vzdáleni!

(Nahlas.)

Bůh odpusť mu, já od srdce to činím;

a přec mé srdce nikdo nermoutí

tak, jako on. 

Hrab. Cap. To proto, že je živ, ten zrádný vrah. 

Jul. Tak, máti, mimo dosah

těch rukou mých. Kéž nikdo nepomstí

smrt mého bratrance, než sama já! 

Hrab. Cap. Však pomstíme se, o to neměj strach.

Již neplač. Zjednám kohos v Mantově,

kde žije vyhnaný ten poběhlík,

a ten mu doušek dá tak nezvyklý,

že záhy k Tybaltu se přidruží;

a potom, doufám, upokojíš se. 

Jul. Ba nikdy spokojena nespatřím

Romea, nežli – mrtva, – když mé srdce

tak ztrátou příbuzného trýzněno.

Jen kdybyste mi našla člověka,

by dones‘ jed, já bych jej namíchala,

že by Romeo, jen ho okusiv,

co nejdřív usnul klidně. Ó, jak příkro

jest srdci, slyšeti ho jmenovat,

a nemít moci k němu přijíti

a vymstít lásku k mému bratranci

na těle toho, jenž ho zavraždil!

Hrab. Cap. Ty najdi prostředky, já člověka. –

Však nyní, dcerko, zprávu radostnou. 

Jul. A radost vítána v tak trudný čas.

Co jest to, prosím, vzácná paní matko? 

Hrab. Cap. Nuž, dítě, hleď; máš pečlivého otce;

by z tvého truchlení tě vybavil,

den radostný ti náhle uchystal,

jejž ty jsi nečekala, ani já. 

Jul. Toť pravé štěstí, máti; jaký den? 

Hrab. Cap. Aj, dítě, na budoucí čtvrtek ráno

švarný a mladý šlechtic, hrabě Paris,

Bůh dá-li, v chrámu Svato-Petrském

tě učiní svou šťastnou nevěstou. 

Jul. Při chrámu Petrském i svatém Petru,

svou šťastnou nevěstou mne neučiní!. 

Ten spěch mne naplňuje úžasem,

že vdát se mám, než ten, kdo chce být chotěm,

se o mou ruku přijde ucházet.

A tedy, prosím, rcete mému pánu

a otci, že se ještě nechci vdát;

a vdám-li se, Bůh svědkem, že si vezmu

Romea spíš, jejž, – víte, – nenávidím,

než Parisa. – Toť vskutku noviny!

Hrab. Cap. Tam jde tvůj otec, řekni mu to sama,

a hleď si, jak to přijme od tebe.

Vystoupí Capulet a Chůva.

Cap. Když slunce zapadá, vzduch rosou mží; 

však při západu mého bratrovce déšť jen se leje.

Jak, děvče, stále jako vodotrysk?

a pořád v slzách, jenom déšť a déšť?

V tom jednom drobném těle obrazíš

mi loď a moře, vítr pospolu;

neb v očích tvých, jež mořem nazval bych,

slz příliv jest a odliv; tělo tvé

jest loď tím slaným brodem plující;

a vítr vzdechy tvé, jež zuříce

s tvých slzí valem, jako s nimi on,

– když náhle neztiší se, – ztroskotá

tvé tělo divou bouří zmítané.

Nuž, choti, jak? – zdaž oznámila jste

jí naše rozhodnutí? 

Hrab. Cap. Ano, pane;

však nechce o tom slyšet, děkuje vám.

Ó spíš byc…