Případ naruby

26

Poskytl jsem jí čas projít vestibulem a dojít do svého pokoje, a pak jsem sám vešel do vestibulu. Domácím telefonem jsem požádal o spojem s panem Clarkem Brandonem. Javonen prošel kolem a ostře se na mě podíval, ale neřekl nic.

Odpověděl mužsky hlas. Byl to volaný - zcela jistě.

"Vy mě neznáte, pane Brandone, třebaže jsme dopoledne jeli spolu ve zdviži. Jmenuji se Philip Marlowe. Jsem soukromý detektiv a přítel slečny Mayfieldové. Rád bych s vámi mluvil, jestli se mi na chvíli můžete věnovat."

"Zdá se mi, že jsem o vás už slyšel, Marlowe. Ale teď jsem zrovna na odchodu. Hodilo by se vám to v šest hodin večer u baru?"

"Rád bych se vrátil do Los Angeles, pane Brandone. Nebudu vás dlouho zdržovat."

"Dobře," řekl zdráhavě. "Přijďte za mnou nahoru."

Dveře otevřel vysoký, statný, atletický muž v znamenité kondici, nepřetrénovaný, ale také ne zlenošený. Ruku mi nepodal. Ustoupil stranou a já vešel dovnitř.

"Jste tu sám, pane Brandone?"

"Ovšem. Proč se ptáte?"

"Nechtěl bych, aby někdo náš rozhovor slyšel."

"Tak spusťte, ať to máme z krku."

Sedl si do křesla a natáhl nohy na pohovku. Cvakl zlatým zapalovačem a zapálil si cigaretu se zlatým náustkem. Honorace.

"Nejdřív jsem sem přijel na základě instrukcí losangeleského advokáta. Pověřil mě sledovat slečnu Mayfieldovou, zjistit, kde se ubytuje, a podat o tom zprávu. Důvod toho jsem neznal a advokát mi řekl, že jej rovněž neví, že ho jím pověřila jiná solidní advokátní firma ve Washingtonu."

"Tak jste ji tedy sledoval. Co má být?"

"Setkala se s Larrym Mitchellem nebo se on setkal s ní a použil proti ní nějaký nátlak."

"Použil ho občas proti řadě žen," řekl Brandon chladně. "Na to byl specialista."

"Ale už toho nechal, že?"

Díval se na mě chladnýma, prázdnýma očima. "Jak to myslíte?"

"Už to víc nedělá. Už prostě neexistuje."

"Slyšel jsem, že se z hotelu odhlásil a odjel autem. Co s tím mám co dělat já?"

"Nezeptal jste se mě, odkud vím, že Mitchell už neexistuje."

"Koukejte, Marlowe." S pohrdavým gestem oklepl popel z cigarety. "Třeba mě to vůbec nezajímá. Mluvte o tom, co se týká mě, nebo odtud vypadněte."

"Zapletl jsem se také - jestli je zapletl vhodný výraz - s nějakým Goblem, který prohlašoval, že je soukromý detektiv z Kansas City a dokazoval mi to vizitkou, která snad byla pravá, ale taky pravá být nemusela. Goble mi šel na nervy. Měl jsem ho pořád v patách. Mluvil věčně o Mitchellovi. Nemohl jsem přijít na to, co má za lubem. Pak najednou jste měl v recepci dopis od anonyma. Pozoroval jsem vás, jak jste ho několikrát přečetl. Zeptal jsem se recepčního, kdo tam pro vás ten dopis nechal. Recepční to nevěděl. Dokonce jste si vytáhl z koše obálku od toho dopisu. A když jste kráčel ke zdviži, nevypadal jste tak spokojeně."

Brandon se nezdál už tak klidný jako před chvílí. V jeho hlase zazněl ostřejší tón.

"Jednou zajdete s tím vaším čmucháním moc daleko, pane šerloku. Uvědomil jste si to už někdy?"

"To je pošetilá otázka. Jak jinak bych si vydělal na živobytí?"

"Radši odtud zmizte, pokud ještě chodíte po svých."

Zasmál jsem se mu do obličeje a to ho opravdu dohřálo. Vyskočil a dlouhými kroky šel k místu, kde jsem seděl.

"Poslyšte, přítelíčku. V tomhle městě jsem hodně velké zvíře. Kdejaký žabařský čmuchal si na mě nemůže otevírat klapačku. Ven!"

"Nechcete si to poslechnout do konce?"

Řekl jsem: Ven!"

Zvedl jsem se, "Škoda. Chystal jsem se, že tenhle případ vyřídíme soukromě, mezi čtyřma očima. Pusťte z hlavy nápad, že vás chci vzít do kleští, jak se o to pokoušel Goble. Já prostě takové věci nedělám. Když mě ale vyhodíte, aniž mě vyslechnete, budu muset jet za kapitánem Alessandrem. Ten mě vyslechne."

Dlouhou chvíli na mě zamračeně hleděl. Pak se na jeho tváři rozhostil zvláštní úšklebek.

"On vás tedy vyslechne. Co má být? Stačí, abych zvedl telefon, a Alessandro bude přeložen."

"Kdepak, kapitán Alessandro ne. Ten není žádná křehotinka. Dnes ráno odkázal do patřičných mezí Henryho Kinsolvinga. A Kinsolving není člověk, který je zvyklý, aby ho někdo spořádal. Stačilo pár pohrdavých slov, aby byl Kinsolving takhle malinkej. Myslíte, že byste kapitána přiměl, aby dal ruce od toho? Abyste byl tak dlouho živ."

"Ježíši," řekl a pořád se zubil, "chlápky jako vy jsem dřív znával. Bydlím tady už tak dlouho, že jsem zapomněl, že nevymřeli. Dobře poslouchám."

Vrátil se do křesla, vytáhl z pouzdra cigaretu se zlatým náustkem a zapálil si ji. "Nechcete?"

"Nechci, děkuji. Ten mládenec Richard Harvest byl myslím omyl. Nestačil na tu práci."

"Naprosto nestačil, Marlowe. Naprosto ne. Průměrný grázl. To je z toho, když člověk ztratí kontakt. Ztrácíte soudnost. Mohl Gobla vyděsit až běda a přitom se ho nemusel dotknout prstem. A ještě ho odveze do vašeho pokoje - já se neudržím smíchy! Úplný amatér. Koukejte, co se z něho stalo teď. K ničemu se nehodí. Bude prodávat tužky. Nechcete se něčeho napít?"

"Nejsme spolu tak zadobře, Brandone. Nechtě mě, abych domluvil. Ten večer, co jsem se setkal s Betty Mayfieldovou a vy jste vyrazil Mitchella ze Skleněného pavilónu - dovolím si dodat, že jste to provedl opravdu elegantně - přišla v noci Betty do mého pokoje na Rancho Descansado, Myslím, že ten motel taky patří vám. Řekla mi, že na balkóně jejího pokoje leží na lehátku mrtvý Mitchell. Slibovala mi všechno možné, jen abych to dal nějak do pořádku. Šel jsem tam a na balkóně žádná mrtvola neležela. Noční hlídač v garáži mi ráno řekl, že Mitchell odjel s devíti zavazadly ve voze. Zaplatil účet a zálohu na pokoj na týden dopředu. Téhož dne bylo Mitchellovo opuštěné auto nalezeno v kaňonu Los Penasquitos. Mitchell a jeho zavazadla v autě nebyly."

Brandon na mě upřeně hleděl a mlčel.

"Proč se mě bála Betty Mayfieldová říct, čeho se bojí? Pr…