Na horách se nevraždí

5.

Vyšel jsem ven z hotelové haly a zabočil vlevo do ulice, kde jsem měl zaparkované auto, ale nešel jsem daleko. Obrátil jsem se a vrátil se zpět do haly hotelu. Naklonil jsem se přes pult a zeptal se recepčního: "Můžu mluvit s vaší pokojskou, která se jmenuje Gertruda?"

Uvážlivě na mne zamrkal skrz brýle.

"Dneska skončila v půl desáté. Šla už domů."

"Kde bydlí?"

Tentokrát se na mne podíval bez zamrkání.

"Myslím, že o tom asi máte nesprávnou představu," řekl.

"Pokud ji mám, pak to není ta představa, jakou máte vy."

Podrbal se na bradě a prohlédl si mne. "Něco není v pořádku?"

"Jsem detektiv z Los Angeles. Pracuju potichu, pokud mě lidi nechají potichu pracovat."

"Možná byste si raději měl promluvit s panem Holmesem, naším ředitelem," prohlásil.

"Hele, kámo, tohle je malinký místo. Mně osobně by stačilo zajít k barovému pultu nebo vůbec do hospody a poptat se po Gertrudě. Důvod už bych si našel. A zjistil bych všechno, co potřebuju. Vy mi můžete ušetřit trochu času a někoho třeba můžete uchránit před úrazem. Možná dost těžkým úrazem."

Pokrčil rameny. "Můžete mi ukázat váš průkaz, pane –"

"Evans." Ukázal jsem mu průkaz. Dlouho na to koukal i poté. když si to přečetl, pak mi pouzdro s průkazem vrátil a zíral na konečky svých prstů.

"Myslím, že si pronajala něco v chatově kolonii Whitewater," řekl.

"Jak se jmenuje příjmením?"

"Smithová," odpověděl a nasadil jakýsi mdlý, starý a ustaraný úsměv, úsměv člověka, který toho na tomhle světě viděl už příliš mnoho. "Možná ale taky Schmidtová."

Poděkoval jsem mu a vyšel zpět na chodník před hotel. Šel jsem asi půl bloku a pak jsem zapadl do malého hlučného baru, abych si dal něco k pití. V pozadí na úzkém pódiu to válel orchestr složený ze tří individuí. Před pódiem byl malý taneční parket, na kterém se nežinýrovaně ploužilo několik párů s opilýma očima, otevřenými ústy a s výrazem nicoty ve tvářích.

Vypil jsem prcka žitné a zeptal se barmana, kde je chatová kolonie Whitewater. Řekl, že je to na východním konci obce, asi půl bloku zpět, na cestě, která začíná u benzinové pumpy.

Vrátil jsem se pro svůj vůz, projel jsem obcí a našel tu cestu. Směr ukazoval bledě modrý neonový nápis se šipkou. Chatová kolonie Whitewater byly dřevěné boudy postavené na svahu kopce a vpředu stála jejich kancelář. Zastavil jsem před kanceláří. Lidé seděli na otevřených verandách a poslouchali přenosné radiopřijímače. Vypadalo to tu na mírumilovný a domácký večer. V kanceláři měli zvonek.

Zazvonil jsem, dovnitř vešla dívka v pracovních kalhotách a řekla mi, že slečna Smithová a slečna Hoffmanová mají chatu trochu stranou, protože obě děvčata vstávají později a chtějí mít kolem sebe ticho. Teď v sezóně je tu vždy trochu rušno, ale chata, kde obě bydlí – jmenuje se "Pozvi mé dál" – je tichá, stojí až vzadu, kousek vlevo a bez potíží to najdu. Prý jestli jsem jejich přítel.

Řekl jsem, že jsem dědeček slečny Smithové, poděkoval jsem, šel jsem ven a pak do svahu mezi shlukem chat až k výběžku borového lesa v…