Opona

(7)

Připadalo mi, že v místnosti je žena a sedí vedle lampy. Světlo mi dopadalo na obličej, zavřel jsem tedy oči a snažil se dívat skrz řasy. Měla tak platinové blond vlasy, že jí hlava zářila jako stříbrná mísa s ovocem.

Byla oblečena do zeleného, trochu pánsky střiženého cestovního kostýmu a přes klopy saka jí spadal široký bílý límec. U nohou jí stála hranatá lesklá cestovní brašna. Kouřila a u lokte měla vysokou sklenici s nažloutlým nápojem.

Pootevřel jsem oči a řekl: "Nazdárek."

Byly to ty oči, které jsem měl v paměti od doby, kdy jsem je viděl před Sardim v postarším rolls-royci. Velice modré oči, velice něžné a krásné. Rozhodně ne oči kočky, která se ometá kolem mládenců, co umějí přijít rychle k penězům.

"Jak se cítíte?" I hlas měla něžný a krásný.

"Báječně. Až na to, že mi někdo vystavěl na bradě benzínovou pumpu."

"Co jste očekával, pane Carmady? Orchideje?"

"Vida, znáte i mé jméno."

"Spal jste tvrdě. Měli spoustu času prohledat vám kapsy. Všechno s vámi udělali, jen ještě nabalzamovat."

"To vidím."

Mohl jsem sebou trochu hýbat, ale ne moc. Zápěstí jsem měl za zády, spoutaná želízky. Byla v tom určitá poetická spravedlnost. Šňůra vedoucí od želízek mi omotávala kotníky, ztrácela se kdesi za koncem lehátka a byla zřejmě někde uvázaná. Byl jsem málem tak bezmocný, jako kdybych ležel v zatlučené rakvi.

"Kolik je hodin?"

Spirálou cigaretového kouře pohlédla úkosem na zápěstí. "Deset sedmnáct. Máte rande?"

"Tohle je ten dům vedle garáže? Kde jsou mládenci – kopou hrob?"

"Nedělejte si starosti, Carmady. Však se vrátí."

"Pokud náhodou nemáte klíčky k těmhle náramkům, dejte mi alespoň trochu napít z vaší sklenice."

Jediným plavným pohybem vstala, přikročila ke mně s velkou nažloutlou sklenicí v ruce a shýbla se nade mnou. Její dech voněl lahodně. Málem jsem si vyvrkl krk, jak jsem upíjel whisky.

"Doufám, že vám neublíží," řekla zdrženlivě a ustoupila. "Nenávidím zabíjení."

"A to jste manželka Joea Mesarveye! Že se nestydíte. Dejte mi ještě trochu té whisky."

Dala mi ještě napít. Ztuhlým tělem mi zase začala kolovat krev.

"Nějak se mi líbíte," řekla. "I když máte obličej jako kynutý knedlík."

"Rychle toho využijte, dlouho mi nevydrží ani takhle."

Rychle se rozhlédla, jako by něčemu naslouchala. Jedny z obou dveří byly dokořán. Pohlédla k nim. Byla bledá. Ale to, co slyšela, byl pouze déšť. Sedla si zpátky k lampě. "Proč jste sem přijel a riskoval kůži?" zeptala se váhavě, oči upřené na podlahu.

Koberec se skládal z červených a hnědých kostek. Na tapetách byly světle zelené sosny a záclony byly modré. Nábytek, pokud jsem mohl vidět, jako by pocházel z toho typu obchodů, co vylepují reklamy na lavičky u autobusových zastávek.

"Měl jsem pro vás růži," řekl jsem. "Od Larryho Batzela."

Zdvihla něco ze stolu a pomalu tím otáčela mezi prsty – růžovým poupátkem, které jí zanechali. "To je ona," řekla klidně. "Byl u ní vzkaz, ale ten mi neukázali. Byl pro mě?"

"Ne, pro mě. Nechal mi ho na stole, než odešel a než ho zas…