Horký vítr

(5)

Byl to malý domek nedaleko kaňonu venku za Sawtelle, lemovaný půlkruhem usychajících eukalyptů. O kus dál na druhé straně ulice byl v plném proudu jeden z těch mejdanů, při němž lidé vycházejí ven, rozbíjejí láhve o chodník a ječí, jako kdyby Yale právě porazilo Princeton.

Před mým číslem byl drátěný plot, několik růžových keřů, vydlážděný chodníček a garáž s vraty dokořán; žádný vůz v ní nebyl. Ani před domem nestál vůz. Zazvonil jsem. Čekal jsem dlouho, než se dveře prudce otevřely.

Nebyl jsem mužem, jehož čekala, to jsem jí mohl poznat na lesklých, černě orámovaných očích. Ale vzápětí jsem v nich už nemohl poznat nic. Jen tam stála a civěla na mě, vysoká, štíhlá, lačná bruneta s vystouplými lícními kostmi, hustými, pěšinkou uprostřed rozdělenými vlasy, ústy hodícími se pro trojposchoďové sendviče, růžovozlatým pyžamem, sandály – a zlatě nalakovanými nehty u nohou. Pod ušními lalůčky se jí bimbaly miniaturní kostelní zvonečky a slabounce klinkaly ve vánku. Pomalu, opovržlivě na mě namířila špičkou na cigarety, dlouhou jako baseballová pálka.

"No, co má být, malý pán? Vy něco chtít? Vy se ztratit z toho krásný večírek, co tam být naproti, ano?"

"Ha ha," zasmál jsem se. "Ti tam řádí, co? Ne. Jen jsem vám přivezl domů váš auťák. Někde jste ho ztratila, že?"

Tam naproti před domem měl někdo delirium tremens a smíšené kvarteto trhalo to, co ještě zbývalo z nočního klidu, na malé cáry a snažilo se ostošest, aby ty cáry byly co nejnesnesitelnější. Zatímco se tohle odehrávalo, cukla ta exotická brunetka snad jenom jedinou brvou.

Nebyla krásná, dokonce nebyla ani hezká, ale vypadala na to, že v její přítomnosti se vždycky něco musí semlít.

"Co vy to říct?" vypravila nakonec ze sebe hlasem tak hebkým jako připálená topinka.

"Váš auťák." Ukázal jsem přes rameno a nespouštěl z ní oči. Byla typ, který sahá po noži.

Dlouhá špička na cigarety jí velmi zvolna klesala podél boku, až z ní cigareta vypadla. Zašlápl jsem ji a tím jsem se dostal do předsíně. Couvla přede mnou a já pak zavřel dveře.

Předsíň připomínala předsíň bytu v levném činžáku. Z kovových konzol růžově zářily lampy. Na konci předsíně visel závěs z korálků a na podlaze ležela tygří kožišina. Ten byt jí ale padl jako ulitý!

"Vy jste slečna Kolchenková?" zeptal jsem se, protože se nic nedalo.

"Ano. Já být slečna Kolchenková. Co sakra vy chtít?" Pohlédla na mě, jako bych byl čistič oken, který přišel v nevhodnou dobu.

Levou rukou jsem vytáhl vizitku a natáhl ji k ní. Naklonila hlavu, aby si ji mohla přečíst. "Detektiv?" zašeptala.

"Jo."

Ulevila si nějakými mně nesrozumitelnými slovy. Pak anglicky: "Pojďte dál! Tenhle zatracená vítr mi sušit kůži na papír, víte?"

"Jsme uvnitř," řekl jsem. "Nechtě toho, Nazimová! Kdo to byl? Totiž ten malý muž?"

Za závěsem z korálků zakašlal nějaký muž. Poskočila, jako by ji někdo nabral vidličkou na ústřice. Pak se pokusila o úsměv. Moc jí to nešlo.

"Odměna?" řekla tiše. "Vy počkat tady, ano? Deset dolarů být slušná odměna, ne?"

"Ne,"…