Horký vítr

(6)

Když jsem odemkl skleněné dveře Berglundu, zavětřil jsem policii. Podíval jsem se na náramkové hodinky. Byly skoro tři ráno. V tmavém koutě vestibulu dřímal v křesle jakýsi chlapík s novinami přes obličej. Dlouhé nohy měl natažené před sebe. Cíp novin se nepatrně nadzdvihl a zase klesl. Víc už se muž nepohnul.

Prošel jsem vestibulem k výtahu a vyjel do svého patra. Tiše jsem došel chodbou ke dveřím, odemkl dveře, otevřel je dokořán a sáhl po vypínači.

Vtom cinkl řetízkový vypínač a zazářilo světlo stojací lampy vedle lenošky za šachovým stolkem, na němž se stále ještě povalovaly mé šachové figurky.

V lenošce seděl Copernik, na tváři křečovitý úšklebek. Naproti němu na druhém konci pokoje seděl po mé levici malý snědý Ybarra, jako obvykle mlčenlivý a s náznakem úsměvu.

Copernik vycenil trochu víc velké koňské zuby a řekl: "Ahoj. Už jsme se dlouho neviděli. Byl jste za děvčatama?"

Zavřel jsem dveře, sundal klobouk a několikrát po sobě jsem si pomaloučku utíral šíji. Copernik se nepřestával šklebit. Ybarra zíral tmavýma vlahýma očima do prázdna.

"Posaďte se, kamaráde," utrousil Copernik. "Udělejte si pohodlí. Musíme si poklábosit. Páni, jak já nenávidím tohle noční šmírování! Věděl jste vůbec, že nemáte doma ani kapku alkoholu?"

"Ne, ale nepřekvapuje mě to." Opřel jsem se o zeď.

Copernik se tlemil dál. "Odjakživa mám tyhle soukromý čmuchaly v žaludku," řekl. "Ale teprve dneska se mi naskytla příležitost jednoho pořádně zmáčknout."

Lenivě sáhl dolů vedle lenošky, zdvihl pestrobarevné bolerko a pohodil je na šachový stolek. Shýbl se ještě jednou a položil vedle něho klobouk s širokou krempou.

"O co, že vypadáte úplně frajersky, když si tohle všechno vezmete na sebe?" řekl.

Vzal jsem židli, otočil ji, posadil se na ni obkročmo, zkřížil paže na opěradlo a pohlédl na Copernika.

Ten hezky pomaloučku vstal – dal si na tom záležet – , přešel přes pokoj, postavil se přede mě a uhladil si sako. Pak zdvihl pravou ruku, rozevřel ji a tvrdě mě udeřil přes tvář. Štíplo to, ale ani jsem se nehnul.

Ybarra pohlédl na zeď, pohlédl na dveře, pohlédl do prázdna.

"Že se nestydíte, kamaráde!" utrousil Copernik. "Jak můžete tak hanebně zacházet s takovým pěkným exkluzivním zbožím. Strčit ho zmačkaný za svý starý košile! Z vás mizernejch šerloků mi je vždycky nanic."

Chvíli se tak nade mnou tyčil. Ani jsem se nepohnul a mlčel jsem. Hleděl jsem mu do skelných pijáckých očí. Sevřel u boku ruku v pěst, pak pokrčil rameny, obrátil se a vrátil se k lenošce.

"Dobře. Zatím to odložíme. Odkud máte tyhle věci?"

"Patří jedné dámě."

"Co nepovídáte! Patřej jedný dámě! Neberete to nějak na lehkou váhu? Já vám povím, který dámě patřej. Patřej ty dámě, co se na ni ten jistej Waldo ptal naproti v lokále – asi dvě minuty předtím, než ho odbouchli. Nebo snad jste na to už zapomněl?"

Neodpověděl jsem.

Chtěl jsem získat čas.

"Zajímal jste se přece o ni i vy," vysmíval se mi dál. "Ale byl jste mazanej, kamaráde. Podfoukl jste mě."

"Na to nemusím být mazaný," …