Pan Kdybych hledá kamaráda

Pan Abych se dává na útěk

Večer si vzal pan Kdybych Psa k sobě. Na udobřenou.

„Tak jak jste se vyspal, příteli?“ zeptal se ráno – a Pes nic. „Haló! Slyšíte? Nebo vám zalehlo v uchu?“

„Nechte si ty vtipy, člověče! To vy jste mě zalehl! Víckrát s vámi do postele nejdu!“

Pes se vyštrachal z peřin. A náladu měl pod psa. Ani na další seznamování se mu jít nechtělo.

Avšak pan Kdybych zvolal: „Kdybych to vzdal po prvním nezdaru, byl bych jako Nebych!“

A tak si zase vyšlápli na kopec.

Na lavičce seděl pan Nebych a pil čaj. Po tváři se mu koulela velikánská slza. „To je můj vlastní, domácí. Slzičkový.“

„Jak chutná?“ zeptal se pan Kdybych zdvořile.

„Poněkud slaně,“ postěžoval si pan Nebych.

A vtom se k nim přiřítil zavalitý muž v šusťákových teplákách a nátělníku. „Kdo z vás je tady kvůli seznámení?“ zařval.

„Tenhle,“ ukázal pan Nebych a odšoural se pryč.

„Tak nebudeme ztrácet čas,“ vyštěkl ten pupkáč. „Já se jmenuju Abych. A vy?“

„Kdybych.“ Psa v igelitové tašce schoval nenápadně pod lavičku.

Pan Abych se neposadil. Vyklusával před lavičkou a střílel otázky jako penalty.

„Tak abych měl…