Pan Kdybych hledá kamaráda

Pan Kdybych běduje a pak řve smíchy

„Tak tady je můj stůl, má postel, mého Psa už znáte, tak se posaďte, buďte tu jako doma,“ řekl pan Kdybych.

„Posadím se. Ale na svůj bobek!“ řekl pan Nebych. „Přece vám nebudu brát vaši židli.“ Tohle kamarádství nezačalo zrovna šťastně.

Pan Kdybych si uvědomil svou nezdvořilost a chtěl ji honem napravit. Ukázal do rohu a řekl: „Tahle má jediná postel je teď vaše! Já se klidně vyspím na zemi.“

„Když jinak nedáte,“ odpověděl pan Nebych, zul si boty a za chvíli už pochrupoval.

„To jste mi spískal vy,“ šeptal pan Kdybych. „Kdybyste nenapsal ten nešťastný inzerát, byl bych bez starostí!“

„A bez kamaráda!“ ušklíbl se Pes.

Pan Kdybych si ustlal na podlaze. Dlouho nemohl usnout, ale když konečně zabral, měl pěkný sen. Seděli s panem Nebychem v hospůdce a hráli lízaný mariáš.

„Vstávat! Vstávat! Střídačka! Výměna postelí!“

Ten Nebychův řev mu sen vyrval z hlavy. Vyměnili si místa a pan Nebych na zemi hned zase usnul.

Zato Kdybych se dlouho převracel, ale sen k němu přišel. Tentokrát byli s panem Nebychem na výletě v Mokropsech a vyprávěli si historky z dětství. Jedna byla smutnější než druhá.

„Vstávat! Vstávat! Střídačka! Výměna postelí!“

Pan Nebych ho zase v nejlepším probudil.

To už za oknem začínalo svítat. V teplé posteli bylo panu Nebychovi blaze, ale pan Kdybych se na studené podlaze mučil. A tak rozmrzele vstal. Vyšel na ranní ulici. Zpoza rohu proti němu vyrazil obrovský vlčák. Na řemínku táhl cvalíka v nátělníku.

„Pane Abychu!“ zaradoval se pan Kdybych. „Kampak vy takhle po ránu? Na cvičák? Na cvičák?“

Ale Abych se k němu neznal.

Pan Kdybych si pomyslel něco smutného o kamarádství a vydal se dolů k řece. Na Karlově mostě spatřil hlouček veselých lidí. Pokřikovali na někoho, kdo tam stál mezi sochami: „Cobychu, že neskočíš do Vltavy?“

„Co bych neskočil,“ řekl Cobych v módním saku, i když bylo vidět, že se mu do vody vůbec nechce.

„Tak dělej!“ smáli se kámoši, „nebo si tě vymažeme!“

Cobych zavřel oči a skočil…