Pavouček Pája

Zlatá muška

Bouřkové slunce pálilo už od rána a nikomu v Pavoučím lese se nechtělo vstávat do horkého dne.

„Pájo, Pájo, já jsem tak šťastná!“

Pavouček se překulil na kraj sítě a rozhlížel se, kdo ho volá.

Byla to beruška. Byla to ta beruška, která ztratila tečku a strýček jí poradil, aby rozkousala šťovík.

„Ahoj, beruško sedmitečná!“ zavolal z výšky Pája.

„Já už nejsem sedmitečná,“ oznámila zdola beruška.

Pak si natřásla krovky, vyletěla do nebíčka a přistála na Pájově pavučince.

„Teď si mě pořádně prohlídni!“ přikázala.

„To je hrůza! Ty máš osm teček!“ zděsil se Pája.

„Pájo, já jsem tak šťastná! Chápeš? Já jsem sluníčko osmitečné! Božínku, to je pocit! Všechny holky mi tu tečku navíc závidí. Ale už musím letět, mám před sebou plno návštěv. Tak ahojky. A pozdravuj pana strýčka!“

Osmitečná beruška odletěla, ale Pája neměl čas, aby se z té její proměny vzpamatoval. Protože najednou přiletělo celé hejno berušek.

„Ty jsi Pája? Že jsi ten slavný Pája? Viď? Že nám ukážeš, kde roste ten tvůj kouzelný šťovík? Viď?“ pištěla jedna přes druhou.

„Tak dost! Přestaňte vřískat!“ okřikl je strýček Herkules z pavučiny na vedlejším smrku.

Berušky hned ztichly. Trochu se vylekaly, ale zase ne tolik, aby se jim chtělo odletět.

„Tak ven s tím,“ zabručel strýček. „K čemu potřebujete šťovík?“

„My máme jen sedm teček,“ fňukaly berušky. „My bysme chtěly být taky osmitečné!“ pištěly.

„Já je tam zavedu, strýčku. Můžu?“ zeptal se Pája.

Strýček Herkules si jen zívl a nic neříkal.

A tak se Pája spustil z pavučiny a běžel po pěšince k potoku. Hejno sluníček sedmitečných letělo za ním.

„Ale varuju vás. Tenhle šťovík je přímo smrtelně kyselý,“ oznámil Pája, když byli na místě.

Berušky hned šťovík obsypaly jako vosy cucavý bonbon. Každá se snažila ukousnout si co nejvíc. Ale co se nestalo? Vlastně co se stalo? Nebyl to hezký pohled. Byla to hrůza.

První beruška po šťovíku zezelenala jako okurka.

Druhá zbělela jako křída.

Třetí se točila ve vzduchu v divokých kotrmelcích.

Čtvrté vyrašily z hlavy růžky.

Pátá pištivým hláskem recitovala nějakou básničku, ale nikdo jí nerozuměl, protože recitovala latinsky. To už dneska skoro nikdo neumí.

Šestá volala na sedmou: „Sluníčko, sluníčko, popojdi maličko!“

Sedmá ji neposlechla a zůstala sedět na šťovíku.

Osmá se třepetala nad kaluží.

Devátá do té kaluže spadla a volala:

„Zrcadlo, zrcadlo, pověz, kdo je nejkrásnější?“

Desátá v jednom kuse kýchala – a o těch ostatních nemá ani cenu mluvit.

Byla to prostě katastrofa a Pája si vyčítal, že ji způsobil. Sám si nevěděl rady, a tak se rozběhl za strýčkem.

„Honem!“ volal. „Stalo se hrozné neštěstí! Berušky se otrávily šťovíkem.“

„To bych rád viděl,“ řekl strýček pobaveně a šel s Pájou.

Smích ho přešel, když spatřil tu spoušť na loučce u potoka.

„No nazdar! Tohle jsou jasné příznaky překyselení žaludku a změknutí mozku z důvodů pošetilé marnivosti!“

Strýček Herkul…