Pavouček Pája

Chechtoun neboli Truchloun

K ránu se zvedl vítr. Nebe pokryly černé mraky. Vítr se zatočil nad Pavoučím lesem a ohýbal špičky stromů. Pak v dálce zahřmělo a na obzoru se zaklikatil blesk. Přišla bouřka. A to je pro pavoučky hotové neštěstí.

Pája si našel suchý úkryt pod kůrou stromu. Teprve když déšť ustal, vrátil se do své pavučinky. Chtěl si ještě trochu pospat, ale probudilo ho praskání jehličí, hlomoz a křik.

„Schovat se! Nevykukovat! Zmizet!“ velel strýček Herkules ze své pavučiny. Podle toho rámusu poznal, že do lesa vrazili houbaři. A to bylo zlé. Měl s lidmi už pár zkušeností a žádná z nich nebyla příjemná.

Dupot se přibližoval. Pája z úkrytu zahlédl starého pána, který nesl v ruce košík, a kluka, který šel za ním, ale po houbách se nedíval.

V ruce držel dlouhou hůl a s ohromným gustem jí švihal po větvích smrků.

Pája se přikrčil v koutku pavučinky, ani nedutal. Ale nebylo mu to nic platné. Kluk se zastavil pod jeho stromem, spatřil pavučinu – a bác! Uhodil do větve holí a pavučinka i s Pájou sletěla dolů do kaluže.

Kluk šel dál, ani se neohlédl a zabočil za dědou hluboko do lesa.

Pája se v kaluži zachytil spadlého dubového listu. A to ho zachránilo! Pomaloučku a těžce se vysoukal na pevnější zem. Ale i mech byl samá voda. A ke všemu začalo znovu krápat.

Pavouček zůstal ležet na pěšince. Byl tak promočený, že už neměl sílu dostat se zpátky na strom.

„Tak si nasedni, kamaráde. Přece tu nebudeš spát. Chachá!“ uslyšel najednou nad sebou hlas a vykulil oči.

„Co koukáš? To jsi v životě neviděl slimáka? Chi chi chi!“ rozchechtal se ten hlas.

„Viděl,“ odpověděl Pája trochu ulekaně. „Ale nikdy takhle zblízka.“

„To mě těší,“ chechtal se slimák. „Pojď, zavezu tě k sobě domů. Tam se usušíš. Chochochó!“

Pája toho o slimácích moc nevěděl. Ale měl pocit, že se tohohle uchechtaného bracha nemusí bát. Vylezl mu na záda.

„Jen se nestyď!“ halekal slimák. „Chytni se mě za růžky, pojedeme cvalem. Hohó!“

Pája poslechl. Chytil se slimáka za růžky, a ten se znovu rozchechtal.

„Neboj se. Já cválat neumím! Chachá! Bydlím kousek vedle. Jestli ovšem ještě můj domeček stojí. Chichichi!“

Slimák se šoural pár metrů a pak zastavil.

„Na světě je krásně, kamaráde,“ povzdechl si. „Ale jen když prší. Déšť je pro slimáky a pro houby velký dar. Rostou po něm, no jako po dešti. A když přijde liják, dějou se s námi hotové zázraky!“

Slimák se šťastně usmíval, protože nebe se znovu zatáhlo. Vypadalo přímo hrozivě.

Vypadalo to na pořádný liják.

„Já musím domů. Musím se schovat,“ prosil Pája.

„Teď?“ chechtal se slimák. „Teď, když ti chci ukázat, co jsi ještě v životě neviděl? Dávej pozor, co se mnou ten liják udělá. Ale drž se pořádně.“

Pájovi nic jiného nezbylo. Chytil se pevně slimáka za růžky, a pak se to stalo.

Slimák se zhluboka nadechl. Začal se nafukovat a zvětšovat a doslova bobtnat. Za chvíli byl veliký jako ropucha. Byl to hrozný pohled, ale to nebylo všechno. Najednou se rozhrnuly větve – a stál tu ten kluk s holí.

„Pomoc!“ vylekal se Pája.

Jenže ten kluk se vylekal ještě víc. Vyskočil aspoň půl metru a ječel. Hůl odhodil a koukal na obrovského ropušího slimáka jako na nějakou příš…