Slon a jeho strýček

16. kapitola

JE PLNÁ PIKLŮ A ZAČÍNÁ VĚTOU:

Tenké nožky tlusté Maršálské mouchy se třásly. Ale nebylo to zimou, i když v Kapradinovém lese jsou noci chladnější a temnější než kdekoliv jinde na ostrově, ovšem s výjimkou Pavoučího močálu.

Tenké nožky Maršálské mouchy se třásly nedočkavostí. Vůdkyně masařek div že neržála jako kůň před bitvou. Její neklid se přenášel i na prosté bojovnice.

Mouchy dupaly po kapradí a neúnavně skandovaly:

„Celestýna!
Ta je vinna!
Tady končí
každá psina!“

Opelichaná Škarda pobíhala kolem a snažila se masařky utišit. To ona svolala roztroušenou muší gardu právě sem, do Kapradinového lesa, hned potom, co vyslechla rozmluvu Máji s Ištvánem. Ano, přiznávám to nerad, ale je to tak. Byla to ona. To Škarda se přikradla nad skrýšku, v níž si Ištván s Májou tak bezstarostně povídali…

„Spolubojovnice!“ znělo teď lesem její hřímání. „Želva nám neuteče! Nazvala mě močálnicí a lhářkou – a na pomluvy Škarda nezapomíná! Ale my si musíme nejdříve vyřídit starý účet!“

Masařky se kupodivu dovtípily, co tím starým účtem Škarda míní. Okamžitě vzlétly, plácaly křídly a provolávaly:

„Starý účet!
Smrt a skon!
Bude skučet!
Prcek slon!“

Tak dlouho se daly unášet hněvem, až je to zcela vyčerpalo. Dopadly do kapradí a v tu ránu tvrdě usnuly.

„Spoléhám na vás!“ burcovala je Škarda. „Buďte na stráži! Cvičte se ve zbrani – a nespěte! Protože nepřítel taky nespí!“

Černé mraky nad Kapradinovým lesem houpaly nažloutlý měsíc. Mouchy se na Maršálčin povel probudily a v neuspořádaném útvaru odletěly. Kočka za nimi chvíli hleděla a pak také vyběhla z lesa. Spěchala za Krtkem, protože doufala, že teď v noci a doma s ním bude lepší řeč. Krtek se totiž potom, co selhala jeho sloní past, zatvrdil. S nikým nemluvil a dokonce si od té doby neudělal jedinou vlastní krtinu. Bydlel stále v té staré, teď už polorozsypané – a právě počítal.

„Sedm tisíc pět set osmdesát jedna, sedm tisíc pět set osmdesát dva, sedm tisíc pět set…“

Škarda ho chvíli poslouchala, ale pak jí došla trpělivost.

„Hej, Krtku!“

„Co zas?“ ozvalo se odněkud z hlíny. A hlas jednotvárně pokračoval: „… osmdesát tři, sedm tisíc…“

„To jsem já! Škarda! Mám sedm tisíc nápadů. Tentokrát nám ten zakrslík neuteče! A ještě k tomu budeme mít zábavu…“

„Zábava mě nudí,“ opáčil Krtek. „Ale počkej nahoře, když už jsi tady. Já si ještě tak hodinku započítám…“

A navázal přesně tam, kde přestal. „… pět set osmdesát čtyři, sedm tisíc pět set osmdesát pět…“

Všechno nasvědčovalo tomu, že s Krtkem nebude dnes snadné pořízení. Avšak prohnaná kočka se nedala jen tak odradit. Znala Krtkovu popudlivost a věděla, jak ji ve svůj prospěch využít.

„Ale?“ podivila se. „A představ si, že to mrňavé slůně všude vytrubuje, že jsi nejzábavnější chlapík pod sluncem!“

To zapůsobilo. Krtek se vydrápal na povrch a prskal hlínu.

„Fuj! Pod sluncem! Já jsem ten nejmorousovatější morous pod zemí!“

„To seš!“ řekla Škarda a snažila se, aby z jejího hlasu zazněl obdiv.

Krtek trochu zjihl, a tak se kočka odvážila zeptat:

„A co to počí…