Slon a jeho strýček

26. kapitola

VE KTERÉ HEURÉKA PLUJE VZDUCHEM
VSTŘÍC PAVOUČÍMU MOČÁLU

Co je to platné, že Ríša se stal hrdinou, když jeho maminka Tlustá Berta měla strach. Pobíhala ve stále širších kruzích kolem domova, ale Ríša nikde. Les duněl pod jejíma nohama a strýček Heuréka, sužovaný bolestmi, podusával trpělivě po jejím boku. Úpěl a naříkal, stěžoval si na hroznou bolest v zádech, až se mu podařilo přimět Adalbertu, aby se posadila.

„Chápu vás, Adalberto,“ pronášel udýchaně, „ale vy bohužel nemáte žádný hrb. Váš rozum sídlí pouze ve vaší hlavě. Tam sedí vaše myšlenky, pěkně jedna vedle druhé – jako bažanti na větvi. Chápete?“

„Ano. Totiž ne,“ řekla Adalberta ustaraně.

„Tak vidíte,“ zachmuřil se velbloud. „Nechápete, protože tím věčným běháním se vám myšlenky v hlavě pomíchaly.“

Tlustá Berta si povzdechla a přiznala, že to má v hlavě opravdu všechno pomíchané, ale co má dělat, když má o Ríšu takový strach.

„Tak vidíte,“ rozjasnil se Heuréka. „Musíte se prostě na všechno dívat z té světlejší stránky. Například na Richardka. Richardek může být jedině doma – nebo někde jinde. Ale ne kdekoliv jinde! Nýbrž na nějakém určitém místě, které je jinde. Chápete?“

Tady se velbloud zarazil. Na okamžik se vylekal, že to má sám v hlavě trochu pomíchané, ale hned se vzpamatoval a řekl rozhodně:

„Abych to zkrátil. Je třeba běžet rovnou tam, kde Richardek je – a ne pobíhat tam, kde Richardek není!“

„Ale kde je?“ zvolala Tlustá Berta. „A co když… jestli… v tom má prsty ta Škarda… je třeba až… v Pavoučím močálu?“

„To by bylo ovšem zlé,“ připustil velbloud. „Sám jsem tam nikdy nebyl a musím přiznat, že se tam nikdy nevydal ani můj pradědeček. A ten se něco po světě nachodil!“

Tlustá Berta vstala, neboť si uvědomila, že nohy jí slouží přece jenom víc než hlava. A také proto, že vytušila z Heurékova tónu nějaký zdlouhavý příběh.

„Mimochodem, vyprávěl jsem vám, jak přišel k tomu honosnému přízvisku ‚koráb pouště‘? To si vám, představte s…