Slon a jeho strýček

15. kapitola

JE DOCELA KRÁTKÁ A NIC SE V NÍ VLASTNĚ NEDĚJE

Skrýška, ve které seděli Mája s Ištvánem, vydávala příjemný chládek. Venku pálilo slunce, ale sem se denní světlo vlévalo jen tenkým trychtýřkem.

„… a potom se ta punčocha napnula, a já jsem jen taktak stačila uskočit,“ vyprávěla Mája. „Vůbec jsem si to neuměla vysvětlit.“

Ištván si uhladil vousky.

„A co bylo dál?“

„Potom se už objevil chobot.“

„A potom?“

„Co by? Hned následoval Richard.“

Na Kukuřičném vrchu, a zvláště před Ištvánem, mluvila Mája o Ríšovi zásadně jako o Richardovi. Znělo to mnohem vznešeněji a důležitěji než Ríša.

„Takovou sílu může mít jedině Celestýna,“ zamyslel se Ištván. „Vytáhnout slona z díry, Škardě před nosem! A ani o tom nevědět… To ti tedy závidím!“

„Prosím tě! Takových dobrodružství jsi ty už v životě zažil!“

„To jo,“ připustil myšák. „Ale slona z pasti jsem ještě nevytahoval, to bych lhal.“

Skulinu do skrýšky zatemnil na okamžik rychlý stín. Pak paprsek světla opět protnul chladivou tmu. Nahoře něco podezřele zapraskalo.

„Pssst!“ vypískl Ištván. „Zaslechla jsi něco?“

„Nic,“ šeptla Mája. „A ty?“

Ištván se zaposlouchal. Pak zavrtěl hlavou a skousl kukuřičné zrnko.

„Já asi taky nic,“ řekl. „To mě spíš jen tak napadlo…“

„A co?“ vydechla myška.

„Že by to mohla být Škarda!“ zašeptal Ištván a bojácně se skrčil.

„To je nápad!“ rozesmála se Mája. „Co by tu dělala? Víš přece, že ji Celestýna vyhnala. A teď by se do ní pustila i Tlustá Berta!“

„Jen aby…“ zak…