Šťastný princ a jiné pohádky

RYBÁŘ A JEHO DUŠE

VĚNOVÁNO JEJÍ JASNOSTI ALICI, PRINCEZNĚ MONACKÉ

Každý večer vyplouval mladý rybář na moře a vrhal do vody své sítě.

Když vanul vítr od pevniny, nechytil rybář nic nebo v nejlepším případě jen něco málo, protože ten vítr byl nelítostný a křídla měl černá a v ústrety se mu vzdouvaly neurvalé vlny. Ale když vanul vítr ke břehu, vznášely se ryby z hlubin a vplouvaly oky do jeho sítí a on je odnášel na trh a prodával.

Každý večer vyplouval na moře a jednoho večera měl síť tak obtěžkanou, že ji jen stěží vytahoval do lodě. Smál se a říkal si: „To jsem jistě chytil všechny ryby, co tam plavaly, nebo jsem polapil nějakou neohrabanou obludu, které se lidi budou obdivovat, nebo nějakou děsivou příšeru, jakou si přeje mít veliká královna," a ze všech sil škubal drsnými provazy, až mu na pažích jako šňůry z modrého emailu na bronzové váze vyvstávaly dlouhé žíly. Pak škubal i za tenčí provázky a blíž a blíž se vynořoval kruh z korkových destiček a posléze se sama síť zvedla k hladině.

Ale nebyla v ní žádná ryba, ani žádná obluda nebo příšera, jenom tam v hlubokém spánku ležela malá mořská panna.

Vlasy měla jako zvlhlé zlaté rouno a každý jednotlivý vlas jako nitku ryzího zlata ve skle číše. Tělo měla bílé jako slonovina a její rybí ocas byl ze stříbra a z perel. Stříbro a perly, to byl její ocas a kolem něho se ovíjely zelené mořské řasy. Lasturám se podobaly její uši a rty měla jako koraly. O chladná ňadra se jí rozstřikovaly chladné vlny a na očních víčkách se jí třpytila sůl.

Tak byla krásná, že rybář užasl, když ji spatřil, vztáhl ruku, aby si síť přitáhl až k sobě, naklonil se přes bok lodi a sevřel pannu v náručí. Jak se jí dotkl, vykřikla jako polekaný racek, procitla, s hrůzou na něho upřela světle fialové ametystové oči a vší mocí se mu snažila z objetí vyrvat. Ale on ji tak pevně tiskl k sobě, že mu vyklouznout nemohla.

Když poznala, že mu rozhodně neunikne, dala se do pláče a žadonila: „Pusť mě, prosím tě, jsem jediná dcera králova a můj otec je už starý a osamělý."

Ale mladý rybář odpověděl: „Nepustím tě, leda bys mi slíbila, že kdykoli tě zavolám, připlaveš a budeš mi zpívat, protože ryby rády naslouchají písním mořského národa, a mně se tak naplní sítě."

„A když ti toto přislíbím, vpravdě mě necháš jít?" naříkala mořská panna.

„Vpravdě tě nechám jít," řekl mladý rybář.

I slíbila mu, co si přál, a zavázala se přísahou mořského národa. A on uvolnil paže a panna, chvějící se nepoznanou bázni, sklouzla do vody.

Každý večer vyplouval mladý rybář na moře, zavolal si mořskou pannu a ona se vynořila z vody a zpívala mu. Kolem ní pluli delfíni a nad hlavou jí divoce kroužili rackové.

A zpívala úchvatnou píseň. Zpívala totiž o mořském lidu, jak z jeskyně do jeskyně honí svá stáda a mláďátka nosí na ramenou; o tritonech, kteří mají dlouhé zelené vousy a zarostlá prsa a troubí na spirálovité lastury, když se kolem nich ubírá král; o králově paláci, který je celý z jantaru, střechu má z čirého smaragdu a dláždění ze…