Šťastný princ a jiné pohádky

SOBECKÝ OBR

Každé odpoledne, cestou ze školy, si děti chodívaly hrát do obrovy zahrady.

Byla to veliká, rozkošná zahrada s hebkou zelenou trávou. Nad trávu se tu a tam zvedaly krásné květiny, připomínající hvězdy, a stálo tam dvanáct broskvoni, které se na jaře vždycky obsypaly něžnými růžovými a perleťovými kvítky a na podzim nesly hojné ovoce. Na stromy sedali ptáci a zpívali tak líbezně, že si děti přestávaly hrát a poslouchaly je. „To je nám tu blaze!" volávaly na sebe.

Jednoho dne se vrátil obr. Odešel kdysi na návštěvu k svému příteli cornwallskému lidožroutovi a zůstal u něho sedm let. Po těch sedmi letech neměl už o čem mluvit, protože jeho konverzační schopnosti měly své meze, a tak se rozhodl, že se vrátí na svůj hrad. A když tam došel, uviděl, že si v jeho zahradě hrají děti.

„Co tady děláte?" křikl velice hrubým hlasem a děti se rozprchly.

„Moje zahrada je moje zahrada," prohlásil obr. „To by mělo být každému jasné. Hrát si v ni, to nesmí nikdo jiný než já sám," A vystavěl kolem ní vysokou zeď a dal na ni tabuli s výstrahou:

VSTUP SE POD TRESTEM ZAPOVÍDÁ

Byl to obr velice sobecký.

Chudinky děti si teď neměly kde hrát. Zkusily si hrát na silnici, ale na silnici bylo plno prachu a tvrdého kameni, a to se jim nelíbilo. Toulávaly se po vyučování kolem té vysoké zdi a povídaly si o krásné zahradě za ní. „Tam nám bylo blaze!" říkaly si.

Pak přišlo jaro a celý kraj byl samý kvítek a samý ptáček. Jenom v zahradě sobeckého obra byla pořád ještě zima. Ptákům se nechtělo zpívat, když tam nebyly žádné děti, a stromy tam zapomněly vykvést. Jednou jeden krásný kvítek vystrčil hlavinku z trávy, ale když uviděl tu výstražnou tabuli, tolik mu přišlo líto děti, že vklouzl zpátky do země a zase usnul. Jen sníh a mráz se tam radovaly. „Na tuhle zahradu jaro zapomnělo," volaly, „a tak si tu budeme žít cely rok," Sníh zakryl velikánským bílým pláštěm trávu a mráz omaloval nastříbrno stromy. Pak nabídly severáku, že u nich může bydlet, a severák hned přiletěl. Byl zachumlaný do kožešin a celé dny burácel po zahradě a komínům sfukoval stříšky. „Roztomilé místečko!" pravil. „Musíme sem pozvat taky kroupy." A tak se přihnaly kroupy. Den co den plné tři hodiny rumplovaly na hradní střechu, až roztřískaly skoro všechny břidlicové tašky, a pak se rychle, nejrychleji, jak dokázaly, proháněly kolem dokola po zahradě. Oblečeny - byly šedivé a dech měly jako led.

„Co že to jaro tak dlouho nejde," říkal si sobecký obr, sedě u okna a koukaje do své studené bílé zahrady. „Snad se to počasí už jednou změní,"

Ale jaro nepřišlo vůbec a nepřišlo ani léto. Podzim věnoval každé zahradě zlaté ovoce, jen zahradě obrově nevěnoval žádné. „Je to moc velký sobec," prohlásil podzim. A tak tam byla pořád zima a mezi stromy tam tancovaly severák a kroupy a mráz.

Jednou ráno se obr ještě povaloval v posteli, a tu zaslechl půvabnou hudbu. Tak líbezně zněla jeho uším, že si pomyslel: To jistě jde kolem královská kapela. Ve skutečnosti mu za oknem zpívala jenom drobná …