Šťastný princ a jiné pohádky

Oscar Wilde
(Hodnocení: 1)

79 

Elektronická kniha: Oscar Wilde – Šťastný princ a jiné pohádky (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: wilde06 Kategorie: Štítek:

Popis

E-kniha Oscar Wilde: Šťastný princ a jiné pohádky

Anotace

Pohádky tohoto anglického básníka, dramatika a prozaika irského původu nejsou odvozeny z lidových pramenů, nýbrž jsou tvorbou výlučně literární. Vznikaly v poslední třetině devatenáctého století a projevuje se v nich výraznou měrou secesní zdobnost, ornamentálnost a příklon k symbolismu. Je v nich patrná i určitá míra dekadence, jíž byl autor literárním představitelem – projevuje se melancholií, střetem snového světa s realitou, tématem smysluplného utrpení ve jménu lásky. Nevítězí v nich vždycky dobro a ani zlo není pokaždé ve své skutečné podobě potrestáno. Wildovy pohádky však mají obrovskou sílu mravního přesvědčení o absolutních lidských hodnotách. Do pohádkových příběhů, které Oscar Wilde údajně napsal pro své syny, vložil celé své srdce a vypravěčský um i básnické nadání.

O autorovi

Oscar Wilde

[16.10.1854-30.11.1900] Anglický dramatik, prozaik, básník a esejista irského původu. Narodil se roku 1854 v Dublinu jako syn Williama (přední irský oční a ušní chirurg) a Jane (úspěšná spisovatelka a irská nacionalistka, píšící pod jménem „Speranza“). Oscar Wilde studoval s výborným prospěchem klasickou filologii v Dublinu a na Oxfordu, kde začal psát verše a seznámil se s dekadentními názory, které na...

Oscar Wilde: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Žánr

, ,

Jazyk originálu

Formát

ePub, MOBI, PDF

1 recenze Šťastný princ a jiné pohádky

  1. Jitka Straková

    Wildeova sbírka pohádek je neuvěřitelně krásná a dojemná. Příběhy jsou plné melancholie, ale zároveň mají hluboký filozofický podtext. Wildeho jazyk je bohatý a přesný, jeho pohádky nás učí hodnotám laskavosti a soucitu. V tomto jsou o dost jiné, než např. klasické pohádky bratří Grimmů (nic proti nim, mám je také ráda).

Přidat recenzi

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

RYBÁŘ A JEHO DUŠE

VĚNOVÁNO JEJÍ JASNOSTI ALICI, PRINCEZNĚ MONACKÉ

 

Každý večer vyplouval mladý rybář na moře a vrhal do vody své sítě.

Když vanul vítr od pevniny, nechytil rybář nic nebo v nejlepším případě jen něco málo, protože ten vítr byl nelítostný a křídla měl černá a v ústrety se mu vzdouvaly neurvalé vlny. Ale když vanul vítr ke břehu, vznášely se ryby z hlubin a vplouvaly oky do jeho sítí a on je odnášel na trh a prodával.

Každý večer vyplouval na moře a jednoho večera měl síť tak obtěžkanou, že ji jen stěží vytahoval do lodě. Smál se a říkal si: „To jsem jistě chytil všechny ryby, co tam plavaly, nebo jsem polapil nějakou neohrabanou obludu, které se lidi budou obdivovat, nebo nějakou děsivou příšeru, jakou si přeje mít veliká královna," a ze všech sil škubal drsnými provazy, až mu na pažích jako šňůry z modrého emailu na bronzové váze vyvstávaly dlouhé žíly. Pak škubal i za tenčí provázky a blíž a blíž se vynořoval kruh z korkových destiček a posléze se sama síť zvedla k hladině.

Ale nebyla v ní žádná ryba, ani žádná obluda nebo příšera, jenom tam v hlubokém spánku ležela malá mořská panna.

Vlasy měla jako zvlhlé zlaté rouno a každý jednotlivý vlas jako nitku ryzího zlata ve skle číše. Tělo měla bílé jako slonovina a její rybí ocas byl ze stříbra a z perel. Stříbro a perly, to byl její ocas a kolem něho se ovíjely zelené mořské řasy. Lasturám se podobaly její uši a rty měla jako koraly. O chladná ňadra se jí rozstřikovaly chladné vlny a na očních víčkách se jí třpytila sůl.

Tak byla krásná, že rybář užasl, když ji spatřil, vztáhl ruku, aby si síť přitáhl až k sobě, naklonil se přes bok lodi a sevřel pannu v náručí. Jak se jí dotkl, vykřikla jako polekaný racek, procitla, s hrůzou na něho upřela světle fialové ametystové oči a vší mocí se mu snažila z objetí vyrvat. Ale on ji tak pevně tiskl k sobě, že mu vyklouznout nemohla.

Když poznala, že mu rozhodně neunikne, dala se do pláče a žadonila: „Pusť mě, prosím tě, jsem jediná dcera králova a můj otec je už starý a osamělý."

Ale mladý rybář odpověděl: „Nepustím tě, leda bys mi slíbila, že kdykoli tě zavolám, připlaveš a budeš mi zpívat, protože ryby rády naslouchají písním mořského národa, a mně se tak naplní sítě."

„A když ti toto přislíbím, vpravdě mě necháš jít?" naříkala mořská panna.

„Vpravdě tě nechám jít," řekl mladý rybář.

I slíbila mu, co si přál, a zavázala se přísahou mořského národa. A on uvolnil paže a panna, chvějící se nepoznanou bázni, sklouzla do vody.

Každý večer vyplouval mladý rybář na moře, zavolal si mořskou pannu a ona se vynořila z vody a zpívala mu. Kolem ní pluli delfíni a nad hlavou jí divoce kroužili rackové.

A zpívala úchvatnou píseň. Zpívala totiž o mořském lidu, jak z jeskyně do jeskyně honí svá stáda a mláďátka nosí na ramenou; o tritonech, kteří mají dlouhé zelené vousy a zarostlá prsa a troubí na spirálovité lastury, když se kolem nich ubírá král; o králově paláci, který je celý z jantaru, střechu má z čirého smaragdu a dláždění ze…