Šťastný princ a jiné pohádky

Oscar Wilde
(Hodnocení: 1)

79 

Elektronická kniha: Oscar Wilde – Šťastný princ a jiné pohádky (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: wilde06 Kategorie: Štítek:

Popis

E-kniha Oscar Wilde: Šťastný princ a jiné pohádky

Anotace

Pohádky tohoto anglického básníka, dramatika a prozaika irského původu nejsou odvozeny z lidových pramenů, nýbrž jsou tvorbou výlučně literární. Vznikaly v poslední třetině devatenáctého století a projevuje se v nich výraznou měrou secesní zdobnost, ornamentálnost a příklon k symbolismu. Je v nich patrná i určitá míra dekadence, jíž byl autor literárním představitelem – projevuje se melancholií, střetem snového světa s realitou, tématem smysluplného utrpení ve jménu lásky. Nevítězí v nich vždycky dobro a ani zlo není pokaždé ve své skutečné podobě potrestáno. Wildovy pohádky však mají obrovskou sílu mravního přesvědčení o absolutních lidských hodnotách. Do pohádkových příběhů, které Oscar Wilde údajně napsal pro své syny, vložil celé své srdce a vypravěčský um i básnické nadání.

O autorovi

Oscar Wilde

[16.10.1854-30.11.1900] Anglický dramatik, prozaik, básník a esejista irského původu. Narodil se roku 1854 v Dublinu jako syn Williama (přední irský oční a ušní chirurg) a Jane (úspěšná spisovatelka a irská nacionalistka, píšící pod jménem „Speranza“). Oscar Wilde studoval s výborným prospěchem klasickou filologii v Dublinu a na Oxfordu, kde začal psát verše a seznámil se s dekadentními názory, které na něho...

Oscar Wilde: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Žánr

, ,

Jazyk originálu

Překlad

Formát

ePub, MOBI, PDF

1 recenze Šťastný princ a jiné pohádky

  1. Jitka Straková

    Wildeova sbírka pohádek je neuvěřitelně krásná a dojemná. Příběhy jsou plné melancholie, ale zároveň mají hluboký filozofický podtext. Wildeho jazyk je bohatý a přesný, jeho pohádky nás učí hodnotám laskavosti a soucitu. V tomto jsou o dost jiné, než např. klasické pohádky bratří Grimmů (nic proti nim, mám je také ráda).

Přidat recenzi

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

HVĚZDNÉ DÍTĚ

VĚNOVÁNO SLEČNĚ MARGOTTENNANTOVÉ (PANÍ ASQUITHOVÉ)

 

Jednou se rozlehlým sosnovým lesem ubírali domů dva chudí dřevorubci. Bylo to v zimě a za kruté mrazivé noci. Na zemi a na větvích stromů ležela silná vrstva sněhu; po obou stranách cesty, po které dřevorubci šli, mráz neustále přelamoval tenké větvičky; a když došli k horské bystřině, ta nehybně visela ve vzduchu, neboť ji políbil ledový král. Taková byla zima, že si už ani zvířata ani ptáci nevěděli rady.

„Brr!" zavrčel vlk, kulhající s ohonem vtaženým mezi nohy hustým podrostem. „To je počasí naprosto nestvůrné. Proč s tím vláda něco neudělá!"

„Viď, viď, viď?" štěbetali zvonci. „Ta naše stará země umřela a leží tu vystavena v bílém rubáši."

„Země se bude vdávat a tohle jsou její svatební šaty," špitaly si hrdličky. Drobné růžové nožičky měly skoro omrzlé, ale považovaly za svou povinnost dívat se na situaci romanticky.

„Nesmysl," bručel vlk. „Já vám povídám, že za to za všechno může vláda, a jestli mi nevěříte, tak vás sežeru." Vlk uvažoval zcela prakticky a nikdy mu nechyběly pádné argumenty.

„Nu, co mne se týče," řekl datel, a to byl rozený filozof, „já když se má něco vysvětlit, neohlížím se po nějaké atomové teorii. Co je, to prostě je, a teď zrovna je strašná zima."

Byla věru strašná zima. Veveřičky, které bydlely v kmenu vysoké jedle, si neustále třely navzájem nosy, aby se zahřály, a králíci se choulili ve svých norách a ven se ani neodvažovali vykouknout. Jediní tvorové, kteří se z té zimy zřejmě radovali, byly ušaté sovy. Peří měly sice dočista ztuhlé jinovatkou, ale nic si z toho nedělaly, koulely velikánskýma žlutýma očima a volaly na sebe přes lesy: „Juchej! Juchú! Juchej! Juchú! To máme pěkňoučké počasí!"

Dál a dál se plahočili ti dva dřevorubci, horlivě si dýchali na prsty a těžkýma okovanýma botama podupávali na mrazem spečený sníh. Jednou zapadli do hluboké závěje a vyškrábali se z ní celí bílí jako mlynáři, když jim žernovy drtí zrní, jednou uklouzli po tvrdém hladkém ledu na zamrzlém močálu, z otýpek se jim vysypalo chrastí a museli je sesbírat a znovu svázat a jednou zas měli dojem, že zabloudili, a dostali hrozný strach, protože věděli, že sníh je krutý k lidem, kteří mu usnou v náručí. Ale s důvěrou se spolehli na hodného svatého Martina, který bdí nad všemi pocestnými, vrátili se kus po svých stopách a potom šli velmi obezřetně, až se konečně dostali na kraj lesa a v dálce v údolí pod sebou spatřili světla vesnice, v níž bydleli.

Tak se rozradovali nad svým zachráněním, že se hlasitě rozesmáli a země jim najednou připadala jako květ ze stříbra a měsíc jako květ ze zlata.

Po tom smíchu však tím víc zesmutněli, protože si připomněli, jak jsou chudí, a jeden řekl tomu druhému: „Proč jsme se vlastně tak rozveselili, když dobře víme, že život je pro boháče a ne pro takové, jako jsme my? Měli jsme v tom lese umřít zimou, to by pro nás bylo lepši, nebo nás měla přepadnout a zadávit nějaká šelma."

„Věru," odpověděl jeho kamarád, „na jedny se to…