Šťastný princ a jiné pohádky

MLADÝ KRÁL

PŘIPSÁNO MARGARET LADY  BROOKEOYÉ, PANÍ SARAWACKÉ

Byla noc přede dnem určeným pro korunovaci a mladý král seděl sám ve své nádherné komnatě. Jeho dvořané se s ním už rozloučili, hlavy skloněné podle tehdejšího ceremonielu až k zemi, a odebrali se do slavnostní palácové dvorany, aby vyslechli několik posledních ponaučení od profesora etikety; někteří z nich se totiž pořád ještě chovali přirozeně, což je u dvořana, jak snad není nutno připomínat, velice vážný přečin.

Jinocha – byl to vskutku ještě jinoch, bylo mu teprve šestnáct let – vůbec nemrzelo, že dvořané odešli. S hlubokým úlevným povzdechem se vrhl do měkkých polštářů na svém výšivkami zdobeném lůžku a zůstal tam ležet s divoce planoucíma očima a s pootevřenými ústy jako nějaký snědý faun z hájů nebo nějaké mladé lesní zvířátko, které lovci teprve nedávno chytili do pasti.

Však ho taky skutečně našli lovci; objevili ho téměř náhodou, když bosý a s píšťalou v ruce kráčel za stádem koz nuzného pastýře, který ho vychoval a za jehož syna se vždycky považoval. Byl však dítětem jediné dcery starého krále, z tajného manželství s kýmsi, kdo společensky stál hluboko pod ní – podle jedněch to byl cizinec, který si přičaroval lásku mladé princezny podivuhodnou hrou na loutnu, zatímco druzí hovořili o nějakém umělci z Rimini, kterého si princezna velice, snad až převelice vážila, a který nenadále zmizel z města, aniž dokončil svou práci v katedrále – a když mu byl sotva týden, byl uloupen od boku své spící matky a svěřen do opatrování prostému venkovanovi a jeho ženě, kteří neměli vlastní děti a žili v odlehlých končinách hvozdu, celý den jízdy na koni vzdálených od města.

Žal, nebo mor, jak prohlásil dvorní lékař, nebo snad, jak naznačovali někteří lidé, prudký italský jed, podaný v číši kořeněného vína, usmrtil ani ne hodinu po probuzení sličnou dívku, jež dítěti dala život, a když spolehlivý posel, vezoucí chlapečka před sebou v sedle, sestupoval z uštvaného koně a klepal na neohoblované dveře chatrče pastýřovy, tělo princeznině se snášelo do zejícího hrobu, vykopaného na pustém hřbitůvku za městskými branami, do hrobu, kde prý už leželo i jiné tělo, tělo mladíka úžasné cizokrajné krásy, který měl ruce za zády spoutané zauzleným provazem a hruď probodanou mnoha rudými ranami.

Tak si to aspoň lidé mezi sebou šeptali. Jisté je, že starý král, když ležel na smrtelné posteli, si dal přivést toho jinocha – ať už proto, že si vyčítal svůj těžký hřích, nebo že si prostě přál, aby království nepřipadlo někomu z jiného rodu – a v přítomnosti celé své rady ho prohlásil za svého dědice.

A zřejmě hned od první chvíle, kdy byl uznán za příštího vládce, projevoval chlapec ten zvláštní, vášnivý zájem o krásu, který měl tak mocně ovlivnit jeho život. Ti, kdo mu dělali společnost v řadách komnat, vyhrazených pouze pro něho, často vyprávěli, jak se mu ze rtů vydraly radostné výkřiky, když uviděl hebká roucha a nákladné šperky, jež pro něho byly přichystány, a s jakou rozkoši, skoro až div…