Šťastný princ a jiné pohádky

INFANTČINY NAROZENINY

VĚNOVÁNO PANÍ GRENFELLOVÉ Z TAPLOW COURT (LADY DESBOROUGHOVÉ)

Infantka měla narozeniny. Bylo jí právě dvanáct let a do palácových zahrad jasně svítilo slunce.

Ačkoli to byla opravdická princezna a infantka Španělska, měla každý rok jenom jedny narozeniny, stejně jako děti úplných chudáků, a tak bylo samozřejmě pro celou zem nesmírně důležité, aby se jí při té příležitosti den pěkně vydařil. A vydařil se vskutku pěkně. Jako dlouhé šiky vojáků se na svých vysokých stvolech tyčily žíhané tulipány, vyzývavě se přes trávu dívaly na růže a říkaly: „Teď jsme zrovna tak skvostné jako vy," Kolem nich poletovali purpuroví motýli se zlatě poprášenými křídly a u všech květů, u jednoho po druhém, se zastavovali na návštěvu; ze štěrbin ve zdi vylezly ještěřičky a slunily se v bílém žáru; a granátová jablka praskala a pukala horkem a předváděla svá krvácející rudá srdce. Dokonce i bledě žluté citróny, v takové hojnosti visící pod práchnivějícím mřížovím a podél šerých arkád, jako by z toho nádherného slunečního jasu pochytily sytější barvu a magnóliové stromy rozvíraly své kulovité květy z naskládané slonoviny a plnily vzduch těžkou sladkou vůní.

Princeznička chodila se svou družinou sem a tam po terase a všichni si mezi kamennými vázami a omšelými sochami hráli na schovávanou. V obyčejných dnech si směla hrát pouze s dětmi své vlastní společenské třídy, takže si vždycky hrála sama, ale den jejích narozenin, to byla výjimka, a král přikázal, že si má pozvat kohokoli ze svých mladých přátel, kdo se jí líbí, aby se s ní přišel pobavit. A byla jistá důstojná grácie v těch útlých španělských dětech, jak tam tak pobíhaly, chlapci s velikánskými pery na kloboucích a v krátkých třepotavých pláštících, děvčátka s nadzvednutými vlečkami dlouhých brokátových hávů a s očima zacloněnýma proti slunci ohromnými černostříbrnými vějíři. Ale nejgraciéznější ze všech byla infantka a byla také podle poněkud těžkopádné módy té doby nejvkusněji vyšňořena. Měla roucho z šedého saténu, široké nabírané rukávy, bohatě vyšité stříbrem, a přiléhavý živůtek, posetý řádkami pravých perel. Kdykoli vykročila, vykoukly jí zpod šatů dva malinké pantoflíčky s velkými růžovými rosetami. Růžový a perlami zdobený byl i její flórový vějíř a ve vlasech, které jako aureola z matného zlata jí načechraně vroubily bledý obličejíček, měla krásnou bílou růži.

Z okna paláce pozoroval děti smutný, melancholický král. Za ním stál jeho bratr Don Pedro z Aragónie, kterého nenáviděl, a vedle něho seděl jeho zpovědník, Velký Inkvizitor granadský. Ještě smutnější než obvykle byl dnes král, neboť když se díval na infantku, jak se s vážností dítěte uklání shromážděným dvořanům, nebo jak se za vějířem směje popudlivé vévodkyni z Albuquerque, jež ji neustále doprovázela, myslel na mladou královnu, infantčinu matku, která tak nedávno – jak se mu zdálo – přišla z té veselé země francouzské, uvadla v pochmurné nádheře španělského dvora a zemřela právě šest měsíců po narození dítěte,…