De Profundis

Posledně, podvakrát, kdy dovoleno bylo mým přátelům, aby mne zde navštívili, přičinil jsem se, abych byl jak možno veselý a ukázal jim svou dobrou náladu, bych je přece aspoň trochu odškodnil za to, že přišli celou tu dlouhou cestu, aby mne spatřili. Vím, je to jenom sporý dík, ale žádný jiný, tím jsem si zcela jist, nebyl by jim milejší. Před týdnem v sobotu směl jsem se bavit hodinu s Robbiem a dal jsem si na tom záležet, aby postřehl co možná nejjasněji srdečnou radost, kterou jsem cítil z toho, že jsme spolu. Že jsem s názory a úsudky, které si tvořím zde v tichu, na pravé stopě, dokazuje mi, že mám teď poprvé od svého odsouzení pravou žádost života.

Leží toho přede mnou tolik, že bych považoval za strašlivou tragédii, kdybych musil zemřít, než mně bude dopřáno, abych z toho uskutečnil aspoň část. Zřím nové vývojové možnosti v umění a v životě, z nichž každá je novou cestou k dokonalosti. Prahnu po životě, abych mohl vybádat, co je teď pro mne jakoby nový svět. Chcete vědět, co je tento nový svět? Uhodnete to snadno. Je to svět, v němž jsem žil poslední dvě léta. Utrpení a všecko, čemu učí, toť můj nový svět.

Dříve patřil celý můj život rozkoši. Vyhýbal jsem se bolesti a starosti všeho druhu. Nenáviděl jsem oboje. Předsevzal jsem si nevšímat si jich, pokud jen možno: zacházet s nimi skoro jako s nedostatky. Nepatřily k mému životnímu plánu. Pro ně nebylo místa v mé filosofii. Moje matka, která znala život skrz naskrz, citovala mně často Goethovy verše - které jí před mnoha lety napsal Carlyle do kterési knihy a jež, nemýlím-li se, zněly v jeho překladu takto:

Who never ate his bread in sorrow,
Who never spent the midnight hours
Weeping and waiting for the morrow, -
He knows you not, ye heavenly powers.

Tyto verše citovala si často ušlechtilá pruská královna, k níž se Napoleon tak hrubě choval, ve svém ponížení a vyhnanství; tyto verše říkávala často moje matka v trudu svého pozdějšího života.

Já zpříma odmítal vzít za svou nebo jen připustit nesmírnou pravdu, která je v nich skryta. Nerozuměl jsem jim. Vzpomínám si zcela dobře, jak jsem tehdy matce řekl, že nemám chuť jíst svůj chléb v hoři, proplakat noci a bdít ještě smutnějšímu jitru vstříc.

Netušil jsem, že právě to má být jedna ze zvláštností, jež mně vyhradily Parky: že po celý rok svého života budu činit sotva co jiného. Ale tak mně byl vyměřen můj los; a v posledních měsících podařilo se mi po strašlivých přemáháních a bojích pochopit některá učení, jež skryta jsou v srdci žalu. Kněží a lidé, kteří užívají slov bez porozumění, mluví často o utrpení jako o mysteriu. Ve skutečnosti je zjevením. Poznáváme věci, kterých jsme dříve nikdy nepoznali. Pohlížíme na dějiny pod jiným zorným úhlem. Co jsme tušili slabě, instinktivně v umění, stává se myšlenou a cítěnou skutečností zcela jasného zjevu, představovanou s absolutní silou.

Nyní uznávám, že je bolest jako nejvyšší hnutí, jehož je člověk schopen, současně pratvarem a zkušebným kamenem všeho velikého umění. Oč umělec vžd…