De Profundis

13. listopadu 1895 dopravili mne z Londýna sem. Ode dvou do půl třetí hodiny odpolední bylo mi tehdy stát v trestaneckém ústroji a v poutech na prostřední platformě nádraží Clapham Junction, vystaven pohledům všech lidí.

Vyvedli mne z nemocnice, aniž jsem o tom do poslední chvíle věděl. Byl jsem nade všechno groteskní. Každý se smál, když mne viděl. Při každém vlaku, který přibyl, přibývalo diváků. Bavili se bezmezně. To bylo ovšem potud, pokud nevěděli, kdo jsem. Když se o tom dověděli, smáli se ještě více. Půl hodiny stál jsem tak v šedivém listopadovém dešti, v kruhu chechtající se lůzy.

Ještě rok po tom, co se mi to přihodilo, plakal jsem den co den v tutéž hodinu a vždy stejně dlouho. Není to tak tragické, jak vám to asi zní. Těm, kdo sedí ve vězení, jsou slzy součástí denního života. Den ve vězení, kdy nepláčeme, je den, kdy je srdce tvrdé, nikoli den, kdy je srdce šťastné.

Ano, začal jsem opravdově litovat více lidí, kteří se mi smáli, než sebe samého. Neboť když mne viděli, nestál jsem na svém piedestalu, stál jsem na pranýři. Avšak lidé bez imaginace dbají jen těch, kdo stojí na svém piedestalu. Piedestal může být čímsi velmi neskutečným. Pranýř je strašlivá skutečnost. Měli si také vyložit lépe smutek. Řekl jsem, že za smutkem vězí vždy smutek.

Ještě správnější by bylo říci, že za smutkem je vždy duše. A posmívat se trpící duši je hrozné. Kdo tak jedná, vede ohyzdný život.

V podivně jednoduché ekonomii světa dostane každý tolik, kolik dá, a jakého jiného soucitu, než opovržení, může se dostat těm, kdo nemají dosti imaginace, aby pronikli povrch věcí a soucit cítili?

Píši o způsobu, jakým jsem byl sem převeden, jen proto, aby bylo možno pochopit, jak těžké mně bylo vytěžit ze svého trestu něco jiného než hořkost a zoufalství. Přesto je to nutno, a čas od času mívám chvíle pokory a oddanosti. Celé jaro může být ztajeno v jediném poupěti a hnízdo skřivana v polní brázdě může obsahovat radost, která ohlašuje příchod mnohých a mnohých růžových svítání. Tak obsažena je snad všecka krása života, která mi ještě zbývá, ve kterési chvíli oddání se, pokory a ponížení.

Rozhodně mohu jít dále jen drahami vlastního rozvoje a přijímaje vše, co mne stihlo, učinit se toho hodným.

Říkají o mně, že jsem byl příliš individualistický. Musím se stát ještě větším individualistou, než jsem kdy byl. Musím ze sebe vytěžit ještě mnohem více, než jsem kdy vytěžil, a očekávat od světa ještě mnohem méně, než jsem kdy očekával. Zajisté moje zkáza nevzešla z přílišného individualismu života, nýbrž z příliš malého. Jediný hanebný, neodpustitelný a provždy opovrženíhodný čin mého života byl v tom, že jsem si dovolil žádat na společnosti pomoci a ochrany. Již to, že jsem se k ní obrátil, bylo dle individualistického životního názoru dosti špatné; ale jakou omluvu lze nalézt pro mne, že jsem to učinil? Přirozeně, jakmile jsem uvedl v pohyb síly společnosti, obrátila se společnost proti mně a řekla: "Vy jste žil po celý ten čas bez ohledu na moje zákony a t…