Balada o žaláři v Readingu

IV

V kapli se nikdy nekoná
mše ve dnech popravy:
kaplan je příliš unaven,
či tvář má bez barvy,
či v očích nesmíme mu číst,
co vepsáno tam tkví.

Až k poledni nás zavřeli,
pak zvon se rozezněl
a strážní klíči chřestíce
odemkli dveře cel,
a my jsme vyšli, každý sám,
jak z brány do pekel.

Vyšli jsme ven na boží vzduch,
leč divně smutnící:
jeden byl bílý, druhý zšed
jakoby v zimnici
a v očích nikdy neviděl
jsem tuhle tesknici.

Nikdy jsem ještě neviděl
tak roztoužený žal
v pohledu na pruh blankytu,
co se nám nebem stal,
na bezstarostné obláčky,
co volně pluly v dál.

Některé z nás však svědomí
tížilo jako jho;
těm říkal cit, že na smrt jít
by měli za něho:
on zabil živou — oni však
zabili mrtvého.

A ten, kdo hřeší podruhé,
mrtvého volá zpět,
nutí ho znovu z hrobu vstát,
do nových štve ho běd,
nutí ho znovu krvácet,
a marně krvácet.

* * *

Jak šašci v hadrech obludných
se znaky divných střel
asfaltem dvora dokola
každý jsme mlčky šel,
mlčky jsme šlapali dokola
a každý oněměl.

Mlčky jsme šlapali dokola
a pustou hlavou táh
při pomyšlení na tu věc
jak strašný vítr strach,
hrůza se nesla před námi
a děs lpěl na patách.

* * *

Dozorci pyšně kráčeli,
hlídači tupých stád,
nesli se v plné parádě,
sváteční měli šat,
co dělali však, po vápně
na botách bylo znát.

Hrob totiž nebyl už, kde dřív
zívala tlama zlá:
hromádka bláta, písku hrst
ho u zdi zakryla,
a pod tím vápno žíravé,
mrtvého mohyla.

Náhrobku, jak má chudák ten,
se nedostane všem:
v žalářním dvoře, nahého,
jej zahrabali v zem,
kde leží s pouty na nohou
v rubáši plamenném.

Žíravé vápno bude mu
maso a kosti žrát,
masíčko ve dne, v noci zas
ohryže křehký hnát;
masíčko teď a kůstky pak —
leč srdce napořád.

* * *

Tři roky ta zem zůstane
beze všech sazenic,
tři roky bude jalová
a neurodí nic,
jen udiveným nebesům
se bude dívat vstříc.

Myslí se, že by srdcem svým
otrávil setbu vrah.
Lež! Lepší, nežli člověk ví,
je boží země prach,
bělost by byla bělejší
a rudší růží nach.

Nech rudou růst mu růži z …