Balada o žaláři v Readingu

V

Já nevím, jestli zákony
jsou správné nebo ne,
my vězni víme jenom to,
že zdi jsou přepevné
a každý den je jako rok
vždy s rokem místo dne.

A vím, že každý zákon z těch,
co člověk lidem dal
od dob, kdy bratra zabil Kain
a světem zavlád žal,
vždy šetřil plevy, zrno však
fukarem rozfoukal.

A ještě vím — a to bych rád
chtěl sdělit se všemi:
z hanebných cihel stavějí
žaláře na zemi,
a Bůh aby tam neviděl,
sepnou je mřížemi.

Mříž kalí světlo měsíce
a špiní slunka svit,
a vědí dobře, nač ta mříž;
má v jejich pekle skrýt,
co Boží ani lidský syn
by neměl objevit!

* * *

Tak jako blín jen podlý čin
bují v tom ovzduší
a všechno dobré v člověku
se jenom rozruší
a zoufalství je žalářník
těžkých vrat pro duši.

Moří tu děti zděšené,
že do noci zní pláč,
pro blázny, starce, nemocné
tu mají karabáč,
někdo tu šílí, všichni schnou —
a nikdo neví zač.

Každá z těch cel, kde z nás kdo dlel,
je díra prašivá,
odporný puch tu kazí vzduch
a vraždí zaživa,
stroj lidství, ach, je drcen v prach,
jen chlípnost přežívá.

Ve slané vodě, co pijeme,
nám plave hnusný hlen,
náš hořký krajíc křídou je
a vápnem promísen,
a divý hlas, jenž volá čas,
nám plaší z víček sen.

* * *

Ať hryže se však s žízní hlad
jak hadi spletení,
my nedbáme, co žvýkáme,
horší je mrazení,
mráz v srdci, který za noci
je mění v kamení.

Půlnoc se ve všech srdcích tmí
a soumrak v nitru cel,
točíme klikou, provaz rvem
zavřeni do pekel,
a ticho ještě hrozněj zní,
než z bronzu zvon by zněl.

Nikdo nám nikdy nepoví
pár lidskýc…