Balada o žaláři v Readingu

I

Červený kabát vzali mu —
krev s vínem, to byl nach,
v jakém ho našli s nebožkou,
krev s vínem na rukách
našli ho s tou, co miloval
a zabil v poduškách.

Pak v sešlé šedi chodíval
tou naší věznicí,
na hlavě čapku se štítkem,
krok lehce tančící,
v očích však nikdy jsem neviděl
tak strašnou tesknici.

Nikdy jsem ještě neviděl
tak roztoužený žal
v pohledu na pruh blankytu,
co se nám nebem stal,
na každý mráček stříbrný,
když v dál se rozplýval.

Já v jiném kruhu zoufalců
dokola šlapal tu
a říkal jsem si, jakou ten
má splatit útratu,
když za mnou někdo zašeptal:
„Ten dostal kravatu.“

Ach Kriste! Náhle vrávoral
i vězeňský náš val
a krunýř nebe nad hlavou
jak žhavá ocel plál;
a já, ač duše ztrýzněná,
svou trýzeň nevnímal.

Já chápal jenom, co ho štve
jak neúprosný chrt,
ty jeho oči tesklivé
po lásce, kterou škrt:
on zabil to, co miloval,
a teď ho čeká smrt.

* * *

A přece každý na světě
svou lásku zabíjí,
ten vraždí hořkým pohledem,
ten sladce opíjí,
sketa ji vraždí polibkem,
muž mečem vraždí ji.

Někdo ji vraždí, když zestárne,
a někdo v mládí už;
někdo ji škrtí chlípností
a někdo zlatem; muž,
co chce, aby dřív vychladla,
z milosti vezme nůž.

Ten má rád málo, ten přespříliš,
ten kupčí, ten si hrá;
ten při svém činu nevzdechne,
ten slzy utírá;
ač každý vraždí lásku svou,
ne každý umírá.

Nezmírá smrtí potupnou
v ten den, který se mstí,
ne…