Balada o žaláři v Readingu

II

Šest týdnů v šerém hábitu
chodíval věznicí,
na hlavě čapku se štítkem,
krok lehce tančící,
v očích však nikdy jsem neviděl
tak strašnou tesknici.

Nikdy jsem ještě neviděl
tak roztoužený žal
v pohledu na pruh blankytu,
co se nám nebem stal,
kde rozevláté beránky
míjely v širou dál.

Nespínal ruce jak bláhovec,
jenž rozrazit chce kruh
a volá klamnou naději
do sluje temných tuch;
on jenom vzhlížel ke slunci
a sál jen ranní vzduch.

Nespínal ruce, neplakal,
nemarnil zbytek sil,
sál vzduch jak nápoj léčivý,
tak jako devětsil;
plnými doušky slunce sál,
jako by víno pil.

A já i každý zoufalec,
co v kruhu šlapal tu,
zapomněl, jakou tady sám
má splácet útratu,
a zíral jen, že tenhleten
má dostat kravatu.

A bylo zvláštní vidět ho,
jak lehce šlape kruh,
a bylo zvláštní sledovat,
jak lačně pije vzduch,
a bylo zvláštní pomyslet,
jaký on splatí dluh.

* * *

Vždyť dub i jilm se zelená,
když lístky rozvine,
kmen smyčky však, ten naopak
ohryzán hady schne
a dříve nevydá svůj plod,
než člověk zahyne.

Výš, stále výš a k nebi blíž
se každý namáhá,
kdo ale chce stát v oprátce,
když k stropu dosahá,
a naposled uvidět svět
tou smyčk…