Věrný Nostromo

9

Sotillo se zmítal mezi pochybnostmi a nadějemi a děsil se vyzvánění, ohlašujícího hlaholně příjezd Pedrita Montéra; celé dopoledne se potýkal se svými myšlenkami; nestačil na ten zápas, neboť měl prázdnou hlavu a podléhal prudkým vášním. V plukovníkových prsou burácelo zklamání, lakota, vztek a strach silněji než hlahol zvonů ve městě. Neuskutečnilo se nic z toho, co zamýšlel. Nepadlo mu do rukou ani Sulaco, ani stříbro z dolů. Nezabezpečil si žádným válečnickým činem své postavení a nedobyl ohromné kořisti, se kterou by se mohl odklidit. Před Pedritem Monterem ať už jako přítelem, nebo nepřítelem – trnul strachy. Vyzvánění ho dohánělo k šílenství.

Poněvadž se zprvu domníval, že snad bude ihned napaden, rozestavil svůj prapor v bitevní pohotovosti na břehu. Procházel se po celém pokoji a jen chvílemi se zastavil, upřel chmurný pohled šikmo k zemi a kousal se do špiček prstů na pravé ruce; pak se nevrle a podrážděně ohlédl kolem sebe a jal se znovu s divošskou povzneseností vykračovat. Klobouk, bičík, šavli a pistoli měl ležet na stole. Důstojníci, tísnící se v okně, obráceném k městské bráně, přeli se o to, stojí-li za něco dalekohled, který si loni koupil u Anzaniho na dlouhodobý úvěr. Dalekohled šel z ruky do ruky a na toho, kdo jej právě měl, dotírali všichni dychtivými otázkami.

„Nic; nic není vidět!“ opakoval po každé.

Nebylo nic vidět. Když dostala hlídka v křoví u Violovy casy rozkaz, aby couvla k hlavnímu voji, na prašném a vyprahlém pruhu půdy mezi městem a přístavním vodstvem nebylo nejmenší stopy života. Pozdě odpoledne však zahlédli, jak vyjel z brány nějaký jezdec a mířil neohroženě k nim. Byl to posel od seňora Fuentese. Protože byl sám, nechali ho dojet. Slezl u brány, pozdravil rozjařené a drze zamlklé diváky a poprosil je, aby ho ihned zavedli nahoru k muy valliente plukovníkovi.

Když se ujal seňor Fuentes úřadu gefé politica, vynaložil všechnu svou diplomatickou obratnost na to, aby se zmocnil jak přístavu, tak i dolů. Na jednání se Sotillem si vybral notáře, který při vypuknutí revoluce strádal v žaláři za to, že padělal listiny. Když ho luza pustila zároveň s ostatními „oběťmi blancovské tyranie“ na svobodu, honem nabídl své služby nové vládě.

Vydal se na cestu s pevným odhodláním, že se s veškerou horlivostí a výmluvností vynasnaží pohnout Sotilla k tomu, aby přišel sám do města a porokoval s Pedritem Monterem. Plukovníka něco takového ani nenapadlo. Kdykoliv se mu mihlo hlavou, že by se měl svěřit rukám pověstného Pedrita, bylo mu nanic. Nebylo o tom ani řeči – bylo to šílenství. A zahájit okázalé nepřátelství bylo rovněž šílenství. Vždyť by už nemohl soustavně pátrat po tom stříbrném bohatství, které tušil, které přímo čenichal někde nablízku. Ale kde? Kde jen? Nebesa! Kde? Ach, proč jen pustil toho lékaře! Jaký to byl blbec. Ach ne! Nemohl přece jinak jednat, tak uvažoval zmateně, zatímco se posel dole nenuceně bavil s důstojníky. Je přece v zájmu toho lotříka, aby se vrátil s určitými zprávami. Ale což když se mu něco postaví do cesty? Na příklad všeobecný zákaz vycházet z města. Jsou přece rozestaveny hlídky!

Plukovník se uchopil za hlavu a při přecházení se rázem otočil, jako by naň přišla závrať. Osvícen zbabělým nápadem, přisel na východisko, jehož se neštítí ani cizí evropští státníci, když chtějí odložit nějaké obtížné jednání. S nedůstojným chvatem vyškrábal se v botách a s ostruhami do rohožky. Hezký obličej mu zežloutl napětím nad tíživými starostmi. Souměrný nos se mu zaostřil; hrdinné nozdry se hrubě promáčkly. Sametový, přeněžný pohled jeho krásných očí pohasl, jako by odumíral; neboť ten mandlový, nyvý zrak byl od zlé nespavosti všecek podlit krví. Oslovil překvapeného posla od seňora Fuentese mrtvým, zlomeným hlasem. Hlas se ozýval dojemně slabounce zpod hromady ponch, zakrývajících jeho švarnou postavu až po černé kníry, které mu visely schlíple a neúpravně dolů na důkaz toho, jak je těžce churav, že ani nemůže myslet. Zimnice, zimnice prudká zimnice přepadla muy valliente plukovníka. Divoké pohledy, které chvílemi vrhal v křečovitých záchvatech koliky, a cvakot zubů, prozrazující potlačovanou hrůzu, to vše bylo tak nelíčené, že dojalo posla. Byl to zlý záchvat. Plukovník vykládal, že nemůže ani myslet, ani poslouchat, ani mluvit. S nadlidským úsilím ze sebe vypravil, že nemůže dát takto jeho Excelenci přiměřenou odpověď, ani provést jeho rozkazy. Ale zítra! Zítra! Ach, až zítra! Jen ať je jeho Excelence don Pedro bez starosti. Chrabrý esmeraldský pluk má v moci přístav, má v moci – Zavřel oči a zakroutil před pátravým pohledem poslovým hlavou jako churavec třeštící bolestí; posel se musel schýlit nad rohožku, aby zachytil bolestné a přerývané zvuky. Plukovník Sotillo mu řekl, že zatím doufá, že jeho Excelence bude mít tolik lidského citu a dovolí lékaři, anglickému lékaři vyjít se skřínkou cizokrajných léků z města a ošetřit ho. Prosil snažně přítomného ctihodného caballera, aby byl tak laskav a až půjde kolem gouldovské casy, nahlédl dovnitř a řekl anglickému lékaři, který tam bezpochyby bude, že si plukovník Sotillo, který leží v celnici stižen horečkou, žádá ihned jeho služeb. Ihned. Je to tuze naléhavé. Nemůže se ho ani dočkat. Tisíceré díky. Zavřel malátně oči a už je neotvíral; ležel tak strnulý, ohluchlý, oněmělý, otupělý, přemožený, zdolaný, zdeptaný, nadobro zkrušený zákeřnou chorobou.

Jakmile se však zavřely za poslem dveře nad schody, vyskočil plukovník rovnýma nohama a strhl za sebou lavinu vlněných přikrývek. Ostruhy se mu zapletly do chumlu ponch, takže se málem svalil po hlavě a teprve uprostřed pokoje nabyl zase rovnováhy. Schoval se za polozataženými žaluziemi a poslouchal, co se děje dole.

Posel už právě vsedl na kůň, otočil se po mrzutých důstojnících, kteří stáli ve vratech, a smekl obřadně klobouk.

„Caballerové,“ spustil ryčně, „dovolte, abych doporučil plukovníka vaší obzvláštní péči. Jsem velmi poctěn i potěšen, že jsem vás všechny spatřil; jste znamenití chlapíci a s pravou vojenskou trpělivostí vytrvává…