Věrný Nostromo

3

Sotva se octli o samotě, plukovník změnil své příkré chování. Povstal a přistoupil k lékaři. Oči mu plály lakotou a dychtivostí; mluvil důvěrně: „Snad bylo stříbro opravdu složeno na lehčák, ale že by bylo odvezeno na moře, to si přece nelze myslet.“ Lékař číhal na každé slovo, lehce pokyvoval a se zřejmým požitkem kouřil doutník, který mu Sotillo na důkaz přátelských úmyslů nabídl. Sveden tím, jak se lékař chladně odvracel od ostatních Evropanů, tápal Sotillo od dohadu k dohadu, až nakonec nadhodil, že podle jeho mínění to všechno Charles Gould schválně nastrojil tak, aby se toho nesmírného pokladu zmocnil sám. Lékař, který bedlivě a chladnokrevně sledoval každé slovo, zabručel: „To je mu velmi podobné.“

Tu se vydral kapitánu Mitchellovi samým úžasem, rozjařeností i pohoršením výkřik: „To jste řekl o Charlesi Gouldovi!“ Z jeho tónu zaznívala nechuť a trochu i nedůvěra, neboť jako jiným Evropanům i jemu byla lékařova osobnost poněkud podezřelá.

„U všech všudy, pročpak jste to tomu ničemnému zloději hodinek říkal?“ tázal se. „Nač takovouhle mrzkou lež? Ten zpropadený kapsář vám třeba uvěřil.“

Zafuněl. Chvíli lékař ve tmě mlčel.

„Ano, to jsem řekl,“ pronesl posléze tónem, z něhož by byl třetí člověk jasně poznal, že nemlčel proto, že by se byl zdráhal odpověděti, nýbrž proto, že přemýšlel. Kapitána Mitchella napadlo, že jakživ neslyšel něco tak neomaleně drzého.

„No, no!“ zabručel pro sebe, ale neodhodlal se dát průchod svým myšlenkám. Smetly je myšlenky jiné, plné úžasu a lítosti. Krušil ho tísnivý pocit nezdaru: ztráta stříbra, Nostromova smrt, která opravdu zjitřila jeho cit, neboť k svému capatazu přilnul tak, jak lidé lnou z pohodlnosti a skorem neuvědomělé vděčnosti ke svým podřízeným. A když si pomyslel, že utonul i Decoud, byl jeho cit tím žalostným skonem téměř zdrcen. Jaká to těžká rána pro tu nebohou dívku! Kapitán Mitchell nepatřil k mrzoutským starým mládencům; měl naopak rád, když se mladíci dvořili dívkám. Zdálo se mu, že je to přirozené a správné. Zejména správné. U námořníků je to už něco jiného; pro ně, tvrdil, se sňatek nehodí, mají se ho však zříci z mravních ohledů, neboť, vykládal dále, život na lodi se ani v nejlepším případě pro ženu nehodí, a když ji člověk zanechá na pevnině, předně to není slušné a za druhé, buď tím žena trpí, nebo je jí to jedno, což je v každém případě chyba. Ani dobře nevěděl, co ho rozrušuje více, zda obrovská hmotná ztráta Charlese Goulda, či smrt Nostromova, která byla zase těžkou ztrátou pro něho, nebo pomyšlení na to, že ta krásná a vzdělaná dívka je uvržena do smutku.

„Ano,“ spustil lékař, který o tom zřejmě dále uvažoval, „beze všeho mi uvěřil. Už se mi zdálo, že mě sevře do náručí. Si, si,“ řekl, „napíše tomu svému společníkovi, tomu bohatému Američanovi ze San Francisca, že je všechno fuč. Proč by ne? Je ho tolik, že se o ně může ještě s mnoha rozdělit.“

„Ale vždyť je to úplná pitomost –“ zvolal kapitán Mitchell.

Lékař podotkl, že Sotillo je také pitomec a jeho pitomost je tak důkladná, že ho nadobro svede na falešnou stopu. Ukázal mu jen kousek cesty.

„Prohodil jsem,“ řekl lékař, „jen tak mimochodem, že se poklad obyčejně zakopává do země a nepouští na širé moře. Na ta slova se Sotillo plácl do čela. ‚Por Dios, ano,‘ řekl, ‚než vypluli, jistě jej zde někde na březích přístavu zakopali‘.“

„Hrom a peklo!“ zamručel kapitán Mitchell. „To bych si ani nebyl myslel, že bude někdo takový osel –“ Odmlčel se a pak smutně pokračoval: „Ale nač to všechno? Bývala by to byla chytrá lež, kdyby byl lehčák dosud na vodě. Snad by se jí byl dal ten nepochopitelný pitomec odvrátit od toho, aby neposlal parník křižovat do zálivu. To nebezpečí mě neskonale trápilo.“ Kapitán Mitchell hluboce vzdychl.

„Měl jsem něco za lubem,“ promluvil zvolna lékař.

„Tak?“ zabručel kapitán Mitchell. „To je štěstí, jinak bych si byl myslel, že si z něho tropíte šašky jen tak pro švandu. Tohle jste snad měl za lubem. Inu, řeknu vám, že já sám bych se k něčemu takovému nesnížil. Příčí se to mému vkusu. Ne, ne. Neočerňoval bych ze žertu přítele, ani kdybych tím měl ošálit největšího lumpa na světě.“

Kdyby nebýval byl kapitán Mitchell sklíčen neblahými zprávami, byl by se jeho odpor k doktoru Monyghamovi projevil ještě výrazněji; pomyslel si však, že teď je už opravdu jedno, co ten chlap, kterého nikdy neměl rád, řekne nebo udělá.

„To bych rád věděl,“ zavrčel, „proč nás zavřeli spolu a proč vůbec Sotillo zavřel vás, když jste si, jak se zdá, tam nahoře hráli do noty?“

„Ano, to bych také rád věděl,“ odpověděl zamračeně lékař.

Kapitán Mitchell byl tak zkormoucen, že by býval byl v tu chvíli raději docela o samotě než v nejlepší společnosti. Ale každá jiná společnost by mu bývala byla milejší než lékař, na něhož vždycky hleděl úkosem jako na trosečníka, arci velmi chytrého, který se poněkud vzchopil ze svého úpadku. V tom přesvědčení se ho otázal:

„A copak udělal ten lotr s těma dvěma?“

„Vrchního inženýra by byl stejně pustil,“ řekl lékař. „Nerad by se zapletl do sporu se železnicí. Aspoň zatím ne. Myslím, kapitáne Mitchelli, že nechápete, v jakém je vlastně Sotillo postavení –“

„Proč bych si tím také lámal hlavu?“ vybafl kapitán Mitchell.

„To jistě,“ přitakal lékař stále s týmž pochmurným klidem, „proč byste to dělal? I kdybyste o něčem přemýšlel sebe urputněji, jedinému človíčku na světě byste tím neprospěl.“

„To ne,“ řekl prostoduše kapitán Mitchell, zřejmě stísněn. „Když je člověk zavřen v zpropadené tmavé díře, neprospěje tuze nikomu.“

„Starého Violu,“ pokračoval lékař, jako by to byl přeslechl, „toho Sotillo propustil z téhož důvodu, jako propustí hnedle vás.“

„Jak? Cože?“ vykřikl kapitán Mitchell a vypoulil oči ve tmě jako sova. „Co mám já se starým Violou společného? To spíše proto, že ten staroch nemá hodinky ani řetízek, který by mu ten kapsář ukradl. A já vám řeknu, doktore Monyghame,“ mluvil a rozvztekloval se, „zbavit se mne, půjde mu hůře, než si myslí. Říkám vám, že si ještě spálí prsty. Předně bez hodinek nepůjdu a jinak – to ještě…