Věrný Nostromo

5

V noci se nedočkavé obyvatelstvo zmocnilo všech zvonic ve městě, aby přivítalo Pedrita Montéra, který se vyspal v Rinconu a nyní slavil vjezd. Nejprve vtáhla roztroušeně branou od pevniny pod velením seňora Gamacha ozbrojená odraná luza všech barev, pletí a podob, která si říkala sulacká národní garda. Hadrovitá změť slaměných klobouků, ponch, hlavní se valila se zuřivým bubnováním v kotouči prachu prostředkem ulice a nad ní se třepotal ohromný zelenožlutý prapor. Diváci couvali ke zdím domů a vykřikovali: Viva! Za chátrou bylo vidět kopí jízdy, „armády“ to Pedra Montéra. Pedro Montero jel uprostřed mezi seňory Fuentesem a Gamachem v čele svých llanerů, kteří za sněhové vichřice překročili slavně paramy Higueroty. Jeli ve čtyřstupech na zabavených koních z campa, oděni strakatinou, kterou při svém překotném vpádu do severní končiny provincie ve chvatu nadrancovali v krámech u cesty; Pedro Montero totiž spěchal obsadit Sulaco. Kolem holých krků měli uvázány zbrusu nové šátky a pravý rukáv na bavlněných košilích si uřízli u ramene, aby mohli pohodlněji vrhat laso. Vytáhlí stařešinové jeli po boku hubených snědých mladíků; byli poznamenáni všemi útrapami tažení, kolem střech klobouků si ovinuli proužky syrového hovězího a na holé paty si připjali mohutné železné ostruhy. Ti, kdo v horských soutěskách pozbyli kopí, opatřili si bodce, jakých používají skotáci na campu: tenké palmové dřevce, dlouhé na deset stop, pod jejichž okovaným hrotem chřestí plno kroužků. Byli ozbrojeni noži a pistolemi. Na všech těch osmahlých tvářích se zračila nezdolná srdnatost; zprahlým zrakem shlíželi zpupně na zástupy nebo pokukovali drze vzhůru a ukazovali si mezi ženami v oknech hned tu, hned onu hlavu. Když vjeli na plazu a spatřili oslnivě bílou sochu královského jezdce, čnějící s velkolepou strnulostí nad rozvlněnými zástupy a věčně napřahující ruku na pozdrav, prolétl jejich řadami užaslý šepot. „Jakýpak je to svatý v tom velkém klobouku?“ tázali se jeden druhého.

Byla to pěkná ukázka planinské jízdy, s níž Pedro Montero tak platně přispěl k vítěznému postupu svého bratra generála. Moc, které ten člověk, vyrostlý v pobřežních městech, v krátké době nabyl nad muži z planin republiky, lze si vyložit jen tím, že měl takové znamenité nadání pro zradu, až se těm neurvalcům, kteří měli jen krůček k naprostým divochům, jevilo jako vrchol chytráctví a chlapáctví. Lidové zkazky všech národů svědčí o tom, že dřevní lidstvo shledávalo hrdinské vlastnosti ani ne tak v statečnosti, jako v licoměrnictví a lstivosti, sdružené se siláctvím. V životě šlo o to, přemoci soka. Statečnost se už předpokládala. Zato důmysl vzbuzoval podiv a úctu. Úskoky – když se arci povedly, byly ve cti; porubat klidně nic netušícího nepřítele nikoho nepohoršilo, naopak se nad tím radovali, pyšnili a žasli. Dřevní lidé nebyli o nic věrolomnější než jejich nynější potomci, ale šli příměji za svým cílem a prostodušeji uznávali úspěch za jediné měřítko mravnosti.

Od té doby jsme se už změnili. Důmysl vzbuzuje pramálo podivu a ještě méně úcty. Ale zaostalí divoši z planin, zapletení do občanských rozbrojů, šli ochotně za vůdcem, který jim často vydával nepřátele takřka spoutané přímo do rukou. Pedro Montero totiž dovedl znamenitě uspávat ostražitost protivníků. A poněvadž lidé hned tak nezmoudří a vždy ochotně poslouchají sliby, které lahodí jejich tajným nadějím, Pedro Montero u nich po každé dobře pochodil. Ať už byl na costaguanském vyslanectví v Paříži pouhým sluhou nebo úředníčkem, tolik je jisto, že se úprkem vrátil do vlasti, jakmile se dověděl, že se jeho bratr ze zapadlé pohraniční commandancie vynořil na světlo. Svou šlejfířskou výřečností oklamal v hlavním městě předáky ribierovského hnutí, takže ho neprokoukl ani bystrozraký jednatel santoméjských dolů. Nabyl nad svým bratrem rázem nesmírného vlivu. Vzezřením si byli hodně podobni, oba byli holohlaví, jen nad ušima měli chomáčky kudrnatých vlasů, které byly důkazem, že v nich koluje černošská krev. Pedro však byl menší než generál a vůbec útlejší; uměl opičácky kopírovat všechny vnější známky zjemnělosti a ušlechtilosti a cizí řeči si osvojoval lehce jako papoušek. Štědrou podporou slavného evropského cestovatele, jemuž jejich otec sloužil jako osobní sluha na cestách do vnitrozemí, dostalo se oběma bratřím jakéhos takéhos vzdělání. Jenom díky němu to generál Montero dotáhl z prostého vojína na důstojníka. Mladší Pedrito, nenapravitelný lenoch a lajdák, se toulal nazdařbůh z jednoho pobřežního města do druhého, brousil kolem směnáren, lepil se na paty cizincům jako jakýsi valet-de-place a tak se všelijak nevalně protloukal. Znalost čtení mu dopomohla nejvýš k tomu, že si napěchoval hlavu pošetilými fantaziemi. Pohnutky jeho jednání bývaly samy o sobě tak nehorázné, že do nich rozumný člověk ani nevnikl.

Tak se stalo, že o něm santamartský jednatel gouldovské koncese na první pohled usoudil, že má zdravé názory, ba že dovede též krotit věčně neukojené ctižádostivé choutky generálovy. Nebylo by ho ani ve snu napadlo, že Pedrito Montero, lokaj nebo písaříček, ubytovaný v podkroví hned toho, hned zase onoho pařížského hotelu, do jakých se costaguanské vyslanectví s celou svou diplomatickou vznešeností uchylovalo, hltával tam přístupně psaná dějepisná díla francouzská, jako jsou např. knihy Imberta de Saint Amanda o druhém císařství. Pedrito byl všecek oslněn leskem nádherného dvora a představoval si, jaký by to byl život, kdyby tak měl po způsobu vévody de Morny přístup ke všem požitkům a při tom řídil politické záležitosti a vůbec měl nade vším svrchovanou moc. Nikdo to o něm ani netušil. A přece to byla jedna z přímých příčin monterovské revoluce. Uvěříme tomu snáze, když uvážíme, že její vznik se jako u každé jiné revoluce pramenil z politické nevyspělosti národa, ze zlenivělosti vyšších vrstev a zaostalosti nižších.

V bratrově vzestupu otvírala se Pedritovi Montérovi volná cesta k nejbujnějším tužbám. Monterovské pronunciamento bylo tudíž neodvratné. Generála, toho by sna…