Věrný Nostromo

7

K Decoudovu zdravému materialismu (jak tomu sám říkal) patřilo, že nevěřil v možnost přátelství mezi mužem a ženou.

Uznával jen jednu výjimku a ta podle něho jen potvrzovala obecně platné pravidlo. Tvrdil, že je možné přátelství mezi bratrem a sestrou, při čemž se přátelstvím rozumí bezvýhradná upřímnost v myšlenkách i citech před druhým a to tak, že se člověk se vší nezištnou i nezbytnou otevřeností svého nejvnitřnějšího života snaží vycházeti vstříc náklonnosti druhého.

Své nejmilejší sestře, hezkému, drobet svéhlavému a neústupnému andílkovi, který v prvním poschodí vybraného pařížského bytu panoval nad otcem i matkou, se Martin Decoud důvěrně svěřoval se svými myšlenkami, činy, záměry, pochybnostmi i nezdary…

„Připrav náš kroužek v Paříži na narození nové jihoamerické republiky. O jednu více či méně, co na tom? Přicházejí na svět jako jedovaté květiny, pučící z pařeniště shnilých řádů; ale sémě této republiky vzklíčilo v mozku tvého bratra, což dostačí, abys ji s jásotem přivítala. Píši ti tento dopis při jediné svíčce, v jakési hospodě u přístavu, kterou vede Ital jménem Viola, chráněnec paní Gouldové. V celém stavení, které pokud vím, zřídil nějaký konkvistadorský nájemce loviště na perlorodky, je úplně ticho. Ticho je též na pláni mezi městem a přístavem: ticho, ač ne tak tma jako v domě, poněvadž hlídky italských dělníků, které střeží železnici, si podpálily podél trati ohýnky. Včera zde v okolí nebyl takový klid. Zažili jsme strašnou výtržnost – náhlé povstání lidu, které bylo teprve dnes pozdě navečer potlačeno. Jeho hlavním cílem bylo nejspíš drancování, čemuž se zamezilo, jak ses už jistě dozvěděla z kabelogramu, odeslaného včera večer přes San Francisco a New York, dokud byl ještě kabel volný. Četla jsi už, že Evropané, zaměstnaní na železnici, zachránili svým rázným vystoupením město před zkázou, a můžeš tomu klidně věřit. Sám jsem ten kabelogram skládal. Nemáme zde totiž nikoho z Reuterovy agentury. Střílel jsem též na dav z oken klubu spolu s jinými lepšími mladíky. Šlo nám o to, vyklidit Calle de la Constitución pro odchod žen a dětí, které se uchýlily na několik nákladních lodí, zakotvených v přístavu. To bylo včera. Jistě ses též z kabelogramu dozvěděla, že pohřešovaný prezident Ribiera, který po bitvě u Sta Marty zmizel, objevil se zde jakousi podivnou, přímo neuvěřitelnou náhodou a vjel na chromém mezku rovnou do pouličního boje. Jak se zdá, uprchl společně s mezkařem, který se jmenuje Bonifacio, přes hory před výhrůžkami Montérovými do náručí rozlíceného davu.

Capataz cargadorů, ten italský námořník, o němž jsem ti už dříve psal, ho zachránil před potupnou smrtí. Zdá se, že má ten člověk zvláštní nadání na to být po ruce vždycky, když se má něco znamenitého provést.

O čtyřech ráno byl u mne v redakci Porvenira; objevil se tam tak brzy jen proto, aby mě zpravil o nastávajícím nepokoji a aby mě zároveň ujistil, že své cargadory udrží na straně pořádku. Když se docela rozbřesklo, hleděli jsme oba na zástup pěších i jezdců, demonstrujících na plaze a házejících kamením do oken intendencie. Nostromo (tak mu zde říkají) mi ukazoval prstem své cargadory, rozptýlené v davu.

Slunce vychází nad Sulacem pozdě, neboť musí nejprve vylézt nad hory. V tom jasném ranním světle, prudším než svítání, uviděl Nostromo přímo za širou plazou na konci ulice za katedrálou nějakého jezdce, kterého zřejmě obtěžovala smečka leperů. Hned mi řekl: ‚Je to cizinec. Co mu dělají?‘ Pak vytáhl stříbrnou píšťalku, jaké používá na molu (zdá se, že ten člověk opovrhuje méně vzácnými kovy, než je stříbro) a dvakrát na ni zahvízdl, což bylo zřejmě smluveným znamením cargadorů. Hned poté vyběhl ven a cargadorové se shlukli kolem něho. Vyběhl jsem také ven, ale přišel jsem pozdě a nemohl jsem za nimi pomoci zachraňovat toho cizince, pod nímž se už svalil mezek. Vrhli se na mne rázem jakožto na nenáviděného aristokrata a byl jsem rád, když jsem se dostal do klubu, kde mi don Jaime Berges (snad se na něho ještě pamatuješ, docházel k nám v Paříži asi před třemi lety) strčil do rukou loveckou pušku. Střílelo se už z oken. Na rozevřených hracích stolcích ležely hromádky patron. Pamatuji se na několik převrácených židlí, na láhve, kutálející se po zemi, mezi rázem rozházenými kartami, jak caballerové povstali od hry a začali střílet na dav. Mladíci většinou zůstali přes noc v klubu, poněvadž očekávali nějakou takovou výtržnost. Ve dvou lustrech na konzolách dohořívaly v objímkách svíce. Když jsem vcházel dovnitř, přilétla z ulice velká šroubová matice, ukradená nejspíš v železničních dílnách, a rozbila jedno velké zrcadlo, zasazené do zdi. Všiml jsem si též jednoho klubovního sluhy, svázaného na rukou i na nohou šňůrou od záclony a odhozeného do kouta. Vzpomínám si nejasně na to, jak mě don Jaime honem ujišťoval, že ho přistihli při tom, jak míchal při večeři do jídel jed. Pamatuji se však jasně, že vřískal stále o slitování a nepřestal, a že si ho tak naprosto nevšímali, že si nikdo nedal práci ucpat mu roubíkem ústa. Vřeštěl tak protivně, že jsem měl sám skorem chuť udělat to. Ale na takové hlouposti nebylo času. Zaujal jsem místo u jednoho okna a spustil jsem palbu.

Teprve později odpoledne jsem se dozvěděl, koho to Nostromo se svými cargadory jakož i několika italskými dělníky šťastně zachránil před těmi opilými lotry. Ten člověk projevuje zvláštní nadání, kdykoliv se má provést něco vzrušujícího. Řekl jsem mu to potom, jakmile jsem se s ním setkal, když už byl ve městě jakž takž obnoven pořádek, a jeho odpověď mě trochu překvapila. Řekl mrzutě: ‚A co za to, seňore, dostanu?‘ Tu se mi rozbřesklo, že se tomu ctižádostivci už přejedlo pochlebování prostého lidu i důvěra jeho představených!“

Decoud se zastavil v psaní, zapálil si cigaretu a s hlavou skloněnou dosud nad psaním vyfoukl kotouč dýmu, který jako by se odrážel od papíru. Popadl znovu tužku.

„Bylo to včera večer na plaze, když seděl na schodech katedrály s rukama mezi koleny a držel uzdu své slavné sivé kobyly. Celý den byl své čet…