Věrný Nostromo

5

Jenom takto udržovaly si místní úřady moc nad velkým davem cizokrajných hromotluků, kteří kopali zemi, vyhazovali skály do povětří a řídili lokomotivy pro „pokrokový a vlastenecký podnik.“ Právě těchto slov použil před osmnácti měsíci o Ústřední státní železnici excellentissimo seňor don Vincente Ribiera, costaguanský diktátor, ve své velké řeči při prvním zarytí lopaty.

Přijel schválně do Sulaca a po vykonaném obřadu na břehu uspořádala O. P. S. o jedné hodině slavnostní oběd, convité, na palubě Junony. Sám kapitán Mitchell řídil nákladní lehčák, ověšený vlajkami a vlečený parní barkasou z Junony, který dopravil excellentissima z hráze na loď. Ze Sulaca byla pozvána kdejaká vážená osobnost dva tři cizí kupci, všichni představitelé starých španělských rodin, pokud byli ve městě, velkostatkáři z planiny, důstojní, úslužní, prostoduší mužové, caballerové neposkvrněného původu, s drobnýma rukama i nohama, konzervativní, pohostinní a vlídní. Západní provincie byla jejich državou; jejich prezident, Blanco nade všechny Blancy, seděl a usmíval se zdvořile mezi dvěma zástupci spřátelených cizích mocností. Přijeli s ním ze Sta Marty, aby svou přítomností dodali lesku podniku, na němž byl zúčastněn kapitál jejich vlasti.

Jediná dáma v té společnosti byla paní Gouldová, žena dona Carlose, správce stříbrných dolů v San Tomé. Ostatní sulacké dámy nedošly dosud tak daleko, aby se zúčastnily tou měrou veřejného života. Nahrnuly se sice četně předešlý večer na ples v intendencii, ale jediná paní Gouldová se objevila, tvoříc jasnou skvrnu ve skupině černých kabátů, za prezidentem diktátorem, na tribuně, přikryté purpurovým suknem a postavené pod stinným stromem na pobřeží, kde se slavnostně vyryla první lopata. Odjela též v nákladním lehčáku, plném veličin, a seděla pod třepotavými pestrými vlajkami na čestném místě vedle kapitána Mitchella, který stál u kormidla, a v dlouhém nádherném saloně Junony byly její jasné šaty jediným opravdu slavnostním tónem v tom smutečním shromáždění.

Vedle jejího ramene se vznášela hlava londýnského předsedy železničního kuratoria, hezká a bledá v stříbřitém oparu bílých vlasů a přistřižených vousů, pozorná, usměvavá a umdlená. Cesta z Londýna do Sta Marty poštovními parníky a pak ze Sta Marty ve zvláštních vozech pobřežní trati (byla to dosud jediná železnice) byla snesitelná – dokonce příjemná – docela snesitelná. Ale zato zkusil při výletě přes hory do Sulaca, když jel ve starém dostavníku po neschůdných cestách, vinoucích se nad hroznými propastmi.

„Vyklopili jsme se dvakrát za den na pokraji hlubokánských roklí,“ vyprávěl právě polohlasitě paní Gouldové. „A když jsme sem konečně přijeli, nevím, co bychom si byli bez vašeho pohostinství počali. Sulaco je tak zapadlé! – a při tom je tu ještě přístav! Úžasné!“

„Ó, jsme na ně velmi pyšni. Mívalo v dějinách svůj význam. Za obou místodržitelů sídlel tu v dávných dobách nejvyšší církevní soud,“ poučovala ho horlivě.

„Všechna čest. Nechtěl jsem pomlouvat. Zdá se, že jste velká vlastenka.“

„Je rozkošné už svou polohou. Snad ani nevíte, jak dávno jsem tu už usazena.“

„To bych rád věděl, jak dávno,“ zabručel a pohlédl na ni s lehkým úsměvem. Hybný inteligentní obličej paní Gouldové dodával jí mladistvého vzezření. „Církevní soud už vám vrátit nemůžeme; ale budete mít více parníků, železnici, telegrafní kábl – čeká vás budoucnost ve velkém světě, která stojí za víc než bůhvíjaká církevní minulost. Přijdete do styku s něčím větším než se dvěma místodržiteli. Ale netušil jsem, že může město na mořském pobřeží zůstat tak odloučeno od světa. Kdyby tak bylo tisíc mil ve vnitrozemí – to je nadmíru zvláštní! Stalo se tu něco za posledních sto let do dnešního dne?“

Jak tak mluvil tichým šprýmovným hlasem, stále se slabě usmívala. Dala mu ironicky za pravdu a ujistila ho, že rozhodně ne – v Sulacu se nikdy nic nestalo. I revoluce, z nichž dvě se strhly za její doby, ušetřily tamního klidu. Probíhaly v lidnatějších jižních krajích republiky a ve velkém úvalu Sta Marty, který je jakoby jediným velkým bojištěm stran, kde je možno dobýt jako výhry hlavního města nebo uniknout k druhému oceánu. Tam jsou lidé pokročilejší. U nich v Sulacu je jenom slyšet ozvěny těch velkých věcí – samozřejmě se po každé mění úřednictvo, které k nim přichází přes jejich horskou baštu, přes kterou sám přijel v starém dostavníku, vystaviv se takovému nebezpečí, že přijde o život i o hnáty.

Předseda železnice požíval už několik dní jejího pohostinství a byl jí za ně opravdu vděčen. Teprve když odešel ze Sta Marty, ztratil v tom exotickém prostředí nadobro pocit evropského života. V hlavním městě byl hostem na vyslanectví a pilně vyjednával s ministry dona Vincenta lidmi kultivovanými, nikoliv neznalými způsobů kulturního obchodování.

V té době mu šlo především o to, aby získal pro železnici pozemky. V úvalu Sta Marty, kde už byla jedna trať, se dalo s lidmi mluvit a záleželo jen na ceně. Byla jmenována komise na stanovení cen a celá nesnáz se scvrkla jen v rozvážné působení na komisaře. Ale v Sulacu – v západní provincii, jejímuž zvelebení byla trať věnována – to šlo těžko. Ležela věky ukryta za svou přírodní hradbou, a novodobou podnikavost odstrašovaly propastě jejích horských pásem, plytký přístav, rozevírající se do ustavičných tišin zálivu plného mračen, a pak zabedněnost majitelů žírné půdy všech těch aristokratických starošpanělských rodin, všech těch donů Ambrosiů těch a těch a donů Fernandů těch a těch, kteří jako by doopravdy nepřáli a nedůvěřovali tomu, že má vést železnice přes jejich pozemky. Stalo se, že několik zaměřovacích tlup obrátili na útěk, pohrozivše jim násilím. Jindy zase žádali přemrštěné ceny. Ale pán nad železnicemi si zakládal na tom, že zdolá každou nepředvídanou překážku. Poněvadž se střetl v Sulacu s nepřátelským citem zaslepeného konzervatismu, bude se mu bránit také citem, než se opře jen o své právo. Vláda musela splnit svůj díl smlouvy s kuratoriem nové železniční společnosti, i kdyby měla na to užít násilí. …