Věrný Nostromo

13

Toho dne, kdy paní Gouldová podle slov doktora Monyghama chtěla uspořádat „tertulii“, slezl kapitán Fidanza se svého škuneru a klidně, pevně, rozvážně usedl ve své loďce a chopil se vesel. Tentokrát se opozdil. Bylo už před večerem, když zakotvil na pobřeží Velké Isabely a rázným krokem se jal stoupati po ostrovním svahu. Už z dálky zahlédl Gisellu, jak sedí na židli, opřené lenochem o roh domu, pod oknem dívčího pokoje. V rukou měla vyšívání a držela si je až před očima. Ten dívčí klid dráždil jeho, který nosil v prsou věčný svár a rozpor. Rozzlobil se. Zdálo se mu, že by měla už z dálky slyšet řinkot jeho okovů – jeho stříbrných okovů. Když byl toho dne na pevnině, potkal uhrančivého lékaře, který si ho přísně změřil.

Když zdvihla oči, zjihl. Jejich úsměv, svěží jako květ, mu pronikl až do srdce. Pak se zamračila. Varovala ho tím, aby byl opatrný. Poodešel opodál a řekl nahlas lhostejně:

„Dobrý den, Giselle. Vstala už Linda?“

„Ano. Je s otcem ve velkém pokoji.“

Pak k ní přistoupil, nahlédl oknem do ložnice, aby ho snad Linda, kdyby se tam pro něco vrátila, nevyslídila a řekl jí jen rty:

„Miluješ mě?“

„Více než svůj život.“ Zatímco na ni zpytavě zíral, vyšívala dále a s očima upřenýma na svou práci mluvila: „Jinak bych nemohla žít. Nemohla, Giovanni. Tenhle život je jako smrt. Ach, Giovanni, neodvedeš-li mě odtud, zahynu.“

Usmál se ledabyle. „Až se setmí, přijdu k oknu,“ řekl.

„Ne, nechoď, Giovanni. Dnes večer ne. Linda s otcem dnes spolu dlouho mluvili.“

„O čem?“

„Podle toho, co jsem zaslechla, o Ramirezovi. Nevím. Bojím se. Stále se bojím. Je mi, jako bych denně tisíckrát umírala. Má láska je mi tím, čím je tobě poklad. Mám ji a přece se jí nemohu nasytit.“

Hleděl klidně na ni. Byla krásná. Touha v něm vzrostla. Měl už dva pány. Giselle však nevydržela dlouho vzrušení. Co říkala, bylo sice pravda, ale v noci pokojně spala. Po každé, když ho uviděla, vzplála znovu. Ta změna se u ní zračila jen v tom, že byla ještě zamlklejší. Bála se, aby se neprozradila. Bála se bolesti, ubližování, ostrých slov, bála se čelit hněvu a přihlížet násilí. Měla duši útlou a lehkou a pohansky upřímnou a bezprostřední. Zašeptala:

„Pusť z hlavy, Giovanni, palác a vinici na kopci, pro které hubíme svou lásku.“

Umlkla, neboť uviděla, jak na rohu domu stojí mlčky Linda.

Nostromo přistoupil s pozdravem ke své snoubence a užasl nad tím, jak má vpadlé oči, pohublé líce a jak churavě a usouženě vypadá.

„Jsi churava?“ otázal se a snažil se vpravit do své otázky trochu starostlivosti.

Zablýskla naň černýma očima. „Zhubla jsem se?“ otázala se.

„Ano – snad – trochu.“

„A zestárla?“

„Záleží u nás všech na každém dni.“

„Bojím se, že zešedivím, než se octne na mém prstě prstýnek,“ pronesla zvolna nespouštějíc z něho zrak.

Čekala, co řekne a shrnovala si vykasané rukávy.

„Jen se neboj,“ řekl roztržitě.

Odvrátila se, jako by to tím bylo vyřízeno, a kutila po domě. Nostromo zatím hovořil s jejím otcem. Rozmlouvat se starým Garibaldinem nebylo tak snadné. Jeho duševní mohutnosti nebyly sice nijak stářím otupeny, ale zdálo se, jako by v něm někam hluboko zapadly. Odpovědi mu trvaly dlouho, vypadalo to velebně a vážně. Toho dne byl však živější a čilejší; zdálo se, že do starého lva vjel nový život. Měl obavy, aby jeho čest nebyla pokálena. Věřil Sidonimu, který ho varoval před Ramirezovými spády. Své mladší dceři nedůvěřoval. Byla to podle něho záletnice. „Synáčku Gian Battistovi“ se o svých starostech ani nezmínil. Byl v tom kus stařecké ješitnosti. Chtěl dokázat, že ještě dovede uhlídat sám čest svého domu.

Nostromo se od nich odebral brzo pryč. Když jim zmizel u pobřeží, vyšla Linda přes práh, usmála se uštvaně a usedla vedle otce.

Od té neděle, co ji na hrázi vyčíhal zoufale zamilovaný Ramirez, nebyla na pochybách. Z žárlivých výbuchů toho člověka se nic nového nedověděla. Jako by jí byl vrazil hřebík do srdce, utvrdil v ní jen ještě zřetelněji onen pocit nejistoty a šalby, jehož místo blaženého klidu okoušela ve styku se svým nastávajícím mužem. Vychrlila na Ramireze vztek a opovržení a šla dále; ale tu neděli by byla málem zhynula žalem a hanbou, když ležela na náhrobním kameni na Teresině hrobě, který jí na důkaz úcty k rekovi italského sjednocení dali vytesat železniční inženýři a montéři. Starý Viola nemohl uskutečnit své přání a pochovat ji do moře; a tak Linda plakala na náhrobním kameni.

Ta nezasloužená urážka ji poděsila. Chce-li jí zlomit srdce – dobrá, jen ať zlomí. Gian Battista smí všechno. Ale nač po něm šlape; proč pokořuje její duši? Oho! Její duši, tu nezlomí. Osušila si slzy. A Giselle! Giselle! Vždyť sotva se ta maličká začala batolit, držela se jí ustavičně za sukně. Taková licoměrnice. Ale ona snad za nic nemůže. Když je v tom mužský, ta větroplaška za nic nemůže.

V Lindě byl notný kus Violova stoického klidu. Umínila si, že nic neřekne. Ale jsouc ženou, vkládala do svého stoického klidu vášeň. Giselliny stručné odpovědi, diktované bázní a opatrností, ji svou úsečností, která zněla tak opovržlivě, rozzuřovaly. Jednoho dne se vrhla na křeslo, v němž odpočívala její netečná sestra a zaťala zuby do nejbělejší šíje sulacké. Giselle vykřikla. Měla však v sobě kus Violova hrdinství. Třebaže hrůzou omdlévala, přece lenivě řekla: „Madre de Dios! Což mě chceš, Lindo, za živa sníst?“ Ten výbuch minul a na situaci se jím nic nezměnilo. „Ona nic neví. Nemůže nic vědět,“ tak uvažovala Giselle. „Snad to ani není pravda. Nemůže to být pravda,“ namlouvala si Linda.

Když však uviděla po prvé po setkání s nepříčetným Ramirezem kapitána Fidanzu, nabyla nové jistoty o svém neštěstí. Pozorovala ho ze dveří, jak odchází ke své loďce a říkala si stoicky: „Sejdou se dnes v noci?“ Umínila si, že neodejde ani na vteřinu z majáku. Když zmizel, vyšla ven a usedla vedle otce.

Úctyhodný Garibaldino se podle vlastních slov dosud cítil „mladíkem“. Poslední dobou dolétlo k němu všelijakými cestami mnoho řečí o Ramirezovi; byl nesvůj samým odporem a opovržením k tomu člověku, který zřejmě nebyl t…