Věrný Nostromo

Joseph Conrad

85 

Elektronická kniha: Joseph Conrad – Věrný Nostromo (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: conrad08 Kategorie:

Popis

Joseph Conrad: Věrný Nostromo

Anotace

Joseph Conrad – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Název originálu

Nostromo

Překlad

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Věrný Nostromo“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

2

Jedinou známkou obchodního ruchu v přístavu, viditelnou s břehu Velké Isabely, je čtverhranný konec dřevěné přístavní hráze, kterou Oceánská paroplavební společnost (běžně zvaná O. P. S.) vysunula přes mělkou část zátoky brzy poté, co se rozhodla udělat ze Sulaca přístav na zajížďky do republiky costaguanské. Stát má na svém dlouhém pobřeží několik přístavů, ale až na důležité město Caytu jsou to vesměs malé a nepohodlné choboty v skalnatém břehu – jako třeba Esmeralda, ležící šedesát mil jižněji, nebo otevřené rejdy, vystavené větrům a drhnuté příbojem.

Snad právě povětrnostní poměry, které kdysi v dávných dobách vzdalovaly odtamtud obchodní loďstva, přiměly O. P. S. k tomu, že porušila posvátné ticho, střehoucí klidného života sulackého. Měnivé vánky, prohánějící se lehce po širém vodním půlkruhu za výběžkem Azuery, nemohly se měřit s parou jejího znamenitého loďstva. Rok po roce se projížděly při pobřeží černé trupy jejích lodí, zajížděly dovnitř a zase vyjížděly kolem Azuery, kolem Isabel, kolem Punty Maly – lhostejné ke všemu kromě krutovládného času. Jejich jména, jména celé mytologie, zdomácněla na pobřeží, jemuž nikdy nevládli bohové olympští. Juno slynula jen pohodlnými kajutami uprostřed lodi, Saturn kapitánovou bodrostí a malovanou a zlacenou nádherou salonu, kdežto Ganymed byl zařízen hlavně na dopravu dobytka a pobřežní cestující se mu právem vyhýbali. I nejubožejšímu indiánovi z nejzapadlejší vesnice na pobřeží byl znám Cerberus, malý černý chrkálek, jehož půvab a pohodlí nestály ani za řeč, a který měl za úkol šoulat se podél zalesněných břehů v samé blízkosti mohutných, šeredných skal a zastavovat se ochotně u každého chomáče chýší a sbírat plodiny až po tříliberní balíčky kaučuku, zabalené do suché trávy.

A protože se málokdy stalo, že by nevyúčtovala i nejmenší zásilku, jen zřídka utratila nějakého volka a nikdy neutopila žádného cestujícího, těšilo se jméno O. P. S. značné důvěře. Lidé prohlašovali, že když se svěří Společnosti, jsou si jistější životem i majetkem na vodě než doma na souši.

Sulacký inspektor O. P. S. pro celý costaguánský dopravní úsek si velmi zakládal na pověsti své Společnosti. Shrnul to do rčení, které měl ustavičně na jazyku: „My nikdy nechybíme.“ Před úředníky Společnosti to pronášel jako důtklivý příkaz: „My nesmíme chybit. Nestrpím tu chyb, ať si dělá Smith na druhém konci, co chce.“

Smith, kterého jakživ nespatřil, byl druhý dopravní inspektor, sídlící na patnáct set mil od Sulaca. „Nemluvte mi o Smithovi.“

Potom se zas náhle uklidnil a odbyl celou věc schválně pohrdlivě.

„Smith se vyzná v naší pevnině jako děcko.“

„Náš výtečný seňor Mitchell“, jak mu říkalo obchodnictvo a úřednictvo v Sulacu; „breptavý Joe“, jak mu přezdívali velitelé na lodích Společnosti, kapitán Josef Mitchell se honosil důkladnou znalostí tamějších lidí i věcí – cosas de Costaguana, Z nich pokládal za nejnepříznivější pro řádný provoz své Společnosti časté změny vlády, působené revolucemi vojenského rázu.

V těch dobách bývalo politické ovzduší republiky rozbouřeno. Uprchlí vlastenci z poražené strany uměli to nastrojit tak, že se vždycky znovu objevili na pobřeží s parníkem napolo naloženým zbraněmi a střelivem. Ta hojnost peněz přiváděla kapitána Mitchella do naprostého úžasu, když uvážil, že byli v době útěku učinění chudáci. Říkal, že „jak se zdá, nemívají u sebe nikdy dost peněz na cestovní lístek do země.“ Mohl mluvit ze zkušenosti; neboť se na něho jednou v památné chvíli obrátili, aby zachránil život diktátorovi a s ním několika sulackým hodnostářům – obecnímu představenému, celnímu řediteli a policejnímu náčelníku – náležejícím k svržené vládě. Chudák seňor Ribiera (tak se totiž diktátor jmenoval) ujížděl po prohrané bitvě u Socorra horem pádem po horských stezkách, doufaje, že předhoní neblahou zprávu – což se mu ovšem na chromém mezku nepodařilo. Nadto ještě zvíře pod ním zcepenělo na konci alamedy, kde vyhrává někdy navečer mezi revolucemi vojenská kapela. „Pane“, dodával kapitán Mitchell s chmurnou vážností, „ten mezek upozornil svou nevčasnou smrtí na nešťastného jezdce. Několik zběhů z diktátorské armády v chátře, která právě rozbíjela okna intendencie, poznalo jeho podobu.“

Časně z rána toho dne utekly se místní veličiny sulacké pod ochranu úřadu O. P. S., důkladného to stavení u pobřežního konce hráze, a město vydaly na pospas revoluční sběři; a poněvadž obyvatelstvo proklínalo diktátora pro přísné odvodové zákony, které musel z nezbytí za těch bojů zavést, měl na mále, že ho rozsápou. Šťastným řízením prozřetelnosti byl po ruce Nostromo – neocenitelný chlapík – s několika přistěhovalými italskými dělníky, pracujícími na Ústřední státní železnici, a podařilo se mu vyrvat jim ho – aspoň na chvíli. Nakonec je kapitán odvezl všechny ve svém gigu k jednomu parníku Společnosti – byla to Minerva, která tehdy právě šťastnou náhodou vjížděla do přístavu.

Musel ty pány spustit po provaze otvorem v zadní zd…