Věrný Nostromo

10

Nazítří zrána bylo ticho, jen od severu kolem Los Hatos se ozývala slabá střelba. Kapitán Mitchell ji z pavlače starostlivě poslouchal. „Poněvadž jsem byl tehdy v přístavu jediným konzulárním zástupcem, byl jsem v choulostivé situaci a všechno, pane, všechno mne arci znepokojovalo,“ tato věta se napořád vyskytovala ve více méně stereotypním vypravování o „historických událostech“, které po několik následujících let prezentoval význačným cizincům, kteří zavítali do Sulaca. Hned poté přišla na řadu zmínka o tom, jak těžko mu bylo v té situaci zachovati důstojnost a neutralitu vlajky, když se octl „v nejhorší mele uprostřed mezi zločinnou svévolí toho pirátského dareby Sotilla a řádněji ustavenou, ač neméně krvelačnou despocií jeho Excelence dona Pedra Montéra“. Kapitán Mitchell nebyl takový, aby se tuze šířil o pouhých nebezpečích. Nedal si však vymluvit, že to byl pamětihodný den. „Tenkrát zvečera“ říkal, „uviděl jsem toho svého nešťastníka Nostroma. Plavce, kterého jsem, pane, objevil a takřka udělal. Toho, pane, který se tak proslavil jízdou do Cayty. Byla to, pane, historická událost!“

Ježto Oceánská paroplavební společnost viděla v kapitánu Mitchellovi starého věrného služebníka, nechala ho v důstojném klidu dosloužit jakožto představeného paroplavby, která se zatím nesmírně zvelebila. Poněvadž firma vzrostla, najala houfy úředníků, zřídila kancelář ve městě a vedle toho ponechala starou kancelář v přístavu a agendu rozdělila do několika odborů: cestovního, nákladního, překládacího a jiných, měl kapitán Mitchell poslední léta v obrozeném Sulacu, hlavním městě Západní republiky, postaráno o pohodlný život. Oblíbený u domorodého obyvatelstva pro svou dobrosrdečnost i obřadnost, domýšlivý i prostoduchý, odedávna známý pod jménem „přítel vlasti“, byl si vědom toho, že ve městě něco znamená. Vstával časně a chodil na procházku na tržiště, dokud ještě ležel obrovitý stín Higueroty na ovocnářských a květinářských stáncích, hýřících nádhernými barvami, vyřizoval hladce běžnou agendu, byl všude vítaným hostem, dámy na alamedě ho srdečně zdravily, měl přístup do všech klubů a v gouldovské case byl jako doma, tak si žil v pohodlí a důstojnosti záviděníhodným staromládeneckým životem. Když však přijížděl poštovní parník, docházel už záhy zrána do přístavní kanceláře a míval pohotově svůj člun, obsluhovaný parádním mužstvem, nastrojeným do bělomodrých uniforem, aby s ním mohl vyrazit a zmocnit se lodi, jakmile se ukáže přídí v ústí přístavu.

Do přístavní kanceláře zaváděl pak cestujícího, kterého poctil zvláštní přízní a odvezl z parníku ve vlastním člunu; vybídl ho, aby se na chvíli posadil, než podepíše několik listin. Načež se kapitán Mitchell posadil k psacímu stolu a rozpovídal se jako hostitel:

„Chcete-li uvidět všechno za den, mnoho času vám nezbývá. Hnedle se vydáme na cestu. Poobědváme v Amarillském klubu – sám jsem členem též Angloamerického – ten totiž sdružuje důlní inženýry a obchodníky – a také klubu Mirliflores, ten je nový – jsou v něm Angličané, Francouzi, Italové, všichni možní většinou sami čiperní mladí lidé, kteří chtěli prokázat starému usedlíkovi poctu, tak je to, pane. Poobědváme však v Amarillském. Bude vás zajímat, to bych řek‘. Něco jedinečného. Lidé z předních rodin. I sám prezident Západní republiky je, pane, členem. V patiu pěkný starý biskup s uraženým nosem. Pozoruhodná socha, myslím. Cavaliere Parocchetti znáte přece slavného italského sochaře Parocchettiho – dvě léta zde působil – si starého biskupa velmi cenil… Tak! Nyní jsem vám naprosto k službám.“

Zakládal si velmi na svých zkušenostech, podložených nadto smyslem pro historický význam lidí, událostí i budov a tak mluvil nabubřele v trhaných větách a pohazoval krátkou tlustou rukou, dbaje toho, aby nic „neuniklo pozornosti“ zajatce, poctěného tou zvláštní přízní.

„Jak pozorujete, hodně se tu staví. Před odtržením to byla pouhá planina, porostlá travou a zahalená kotouči prachu, a vedla po ní k naší hrázi jen volská cesta. Nic víc. Tohle je přístavní brána. Malebná, viďte? Tady se dříve končilo město. Nyní přijíždíme na Calle déla Constitución. Všimněte si starých španělských domů. Jak velebné, co? Jsou myslím zrovna takové jako za dob místokrálů, jenom dlažbu mají jinou. Ta je teď z dřevěných špalíčků. Tamhle Sulacká národní banka, po stranách ve vratech strážní budky. Na téhle straně avellanovská casa, v přízemí celá zabedněná. Žije tam skvělá žena – slečna Avellanová – krásná Antonia. Osobnost, pane! Historická žena! Naproti – gouldovská casa. Velkolepý průjezd. Ano, jsou to ti Gouldovi, co mají původní gouldovskou koncesi, známou po celém světě. Jsem vlastníkem sedmnácti tisícidolarových akcií Spojených santoméjských dolů. Jsou to celé mé skrovné úspory a vystačí mi doma na pohodlné živobytí, až odejdu do penze. To víte, jsem na tom velmi dobře. Don Carlos, to je můj dobrý přítel. Sedmnáct akcií, to už může člověk po sobě zanechat hotové jmění. Mám neteř, provdanou za faráře – velmi hodný člověk – dali mu malou farnost v Sussexu – a mají fůru dětí. Sám jsem se neoženil. Námořník se má umět odříkat. Stál jsem, pane, přímo v tom průjezdu ještě s několika mladičkými inženýry a chystal se s nimi hájit dům, v němž se nám dostalo tolik vlídného pohostinství; tehdy jsem uviděl první a poslední útok Pedritových jezdců na Barriovo řadové vojsko, které právě dobylo přístavní brány. Neobstáli před novými puškami, které přivezl ten chudák Decoud. Byla to vražedná palba. Za chvíli byla ulice zatarasena kupou mrtvých mužů i koní. Na další útok se už nevzmohli.“

Takto hovořil kapitán Mitchell celý den do své více méně povolné oběti:

„Plaza. To je přece nádhera. Proti Trafalgarskému náměstí dvojnásobná plocha.“

Postavil se přímo doprostřed a v sálavém žáru ukazoval odtamtud prstem jednotlivé budovy:

„Intendencia, nynější prezidentský palác cabildo, kde zasedá dolní sněmovna. Vidíte ty nové domy na tamhleté straně plazy? Compaňia Anzani, velký obchodní dům, něco jako u nás družstevní podniky. Starého Anz…