Černý námořník

Joseph Conrad

62 

Elektronická kniha: Joseph Conrad – Černý námořník (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: conrad01 Kategorie:

Popis

Joseph Conrad: Černý námořník

Anotace

Joseph Conrad – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Název originálu
Překlad

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Černý námořník“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Plantážník z Malaty

V soukromé kanceláři vydavatele nejdůležitějších novin jednoho velkého koloniálního města spolu hovořili dva muži. Oba byli mladí. Zavalitější z nich, světlovlasý a městštěji vypadající člověk, byl redaktor a spolumajitel oněch vlivných novin.

Ten druhý se jmenoval Renouard. Z jeho ušlechtilého bronzového obličeje bylo jasné, že cosi zaměstnává jeho mysl. Byl to štíhlý, klidný, čilý muž. Žurnalista pokračoval v rozhovoru.

„Takže jste včera povečeřel u starého Dunstera.“

Nepoužil slova „starý“ v tom významu, jaký to slovo někdy mívá – jakožto výraz příchylnosti k dobře známé osobě – nýbrž jako holého faktu. Dunster, o něhož tu šlo, starý byl. Kdysi to býval výtečný koloniální politik, ale od své cesty do Evropy a po delším pobytu v Anglii, během něhož se o něm hodně a pochvalně psalo v novinách, se už politikou nezabýval. Kolonie na něj však stále pohlížela s hrdostí.

„Ano, byl jsem tam na večeři,“ odpověděl Renouard. „Mladý Dunster mě pozval, právě když jsem už odcházel z jeho kanceláře. Vypadalo to jako náhlý nápad. Ale přesto se nemohu zbavit podezření, že za tím byl nějaký záměr. Moc na mě naléhal. Zapřísahal se, že jeho strýce setkání se mnou strašně potěší. Jeho strýc se prý nedávno zmínil o tom, že posledním činem jeho úřední kariéry bylo propůjčení koncese na Malatě mé maličkosti.“

„Jak dojemné! Stařík se občas rozcitliví nad minulostí.“

„Vážně nevím, proč jsem to pozvání přijal,“ pokračoval druhý. „Já na city moc nedám. Starý Dunster se ke mně choval samozřejmě zdvořile, ale ani se mě nezeptal, jak se daří mým hedvábníkovým plantážím. Nejspíš zapomněl, že něco takového vůbec existuje. Ale musím přiznat, že tam bylo víc lidí, než jsem očekával. Sešla se tam velká společnost.“

„Zvali mě taky,“ poznamenal žurnalista. „Jenomže jsem nemohl přijít. Ale kdy jste vlastně přijel z Malaty vy?“

„Připlul jsem včera za rozbřesku. Kotvím tamhle v zátoce u Garden Pointu. Byl jsem v Dunsterově kanceláři dřív, než stačil přečíst poštu. Už jste někdy viděl, jak čte mladý Dunster dopisy? Zahlédl jsem ho otevřenými dveřmi. Drží papír oběma rukama, ramena má vytažená až k těm svým ošklivým uším a dlouhý nos a tlusté rty má až na papíře jako nějaký sosák. Hotová obchodnická obluda.“

„Tady ho za obludu nepokládáme,“ odpověděl žurnalista a zamyšleně se podíval na svého návštěvníka.

„Asi ne. Jste zvyklí vídat jeho obličej, jste zvyklí vídat i jiné obličeje. Nevím, proč na mě, když přijedu do města, působí tváře lidí na ulicích tak silně. Všichni mi připadají tak strašlivě výrazní.“

„A málo okouzlující.“

„Ano. I když ne vždycky. Výsledný dojem je velmi silný, třebaže ne docela jasný… Vím, myslíte si, že to má na svědomí můj osamělý způsob života tam na Malatě.“

„Ano, myslím. Působí na vás rozkladně. Vždyť tam celou řadu měsíců nikoho nevidíte. Vedete nezdravý život.“

Druhý se slabě pousmál a polohlasně připustil, že je to opravdu už dobrých jedenáct měsíců, co byl naposledy ve městě.

„No vidíte,“ stál na svém první. „Sam…