Srdce temnoty

III

Pohlédl jsem na něho nesmírně udiven. Stál přede mnou ve svém pestrém oblečení, jako by utekl od nějaké komediantské tlupy, zářící nadšením, neskutečný. Už sama jeho existence byla nepravděpodobná, nevysvětlitelná a přímo motolicí. Byl neřešitelným problémem. Nepochopitelné bylo, jak mohl vůbec existovat, jak se mu podařilo dostat tak daleko, jak to, že zde přežil — proč ihned nezahynul. „Šel jsem o kus dál,“ řekl, „pak ještě o kus dál — až jsem se dostal tak daleko, že nevím, jak se kdy dostanu nazpět. Nevadí. Času dost. Nějak to zvládnu. Vezměte jen rychle Kurtze pryč — rychle — jak vám říkám.“ Záře mládí obklopovala jeho pestrobarevné hadříky, jeho opuštěnost, jeho osamělost, naprostou bezútěšnost jeho bezcílného putování. Po měsíce — po léta — visel jeho život stále na vlásku. A tady stál, galantně a bezstarostně žijící, podle všeho nezničitelný jen díky tomu, že byl mladý a nerozumně odvážný. Zmocnilo se mě něco jako obdiv — jako závist. Jakési kouzlo ho vedlo, kouzlo jej ochraňovalo. Od divočiny určitě neočekával nic jiného než prostor, v němž lze dýchat a dále putovat. Šlo mu jen o to, aby existoval a pohyboval se vpřed s tím největším možným rizikem a s obrovskými útrapami. Byla-li někdy lidská bytost ovládána absolutně čistým, nevypočítavým a nepraktickým dobrodružným duchem, byl to případ tohoto pozáplatovaného mladíka. Téměř jsem mu záviděl ten skromný a jasný plamen, který měl v sobě. Ten jako by byl sežehl všechny myšlenky na vlastní já tak dokonale, že jste zapomínali, když vám vyprávěl o sobě, že to je on — ten, koho máte před sebou — kdo prodělal všechny tyto věci. Nezáviděl jsem mu však jeho oddanost Kurtzovi. O ní neuvažoval. Přišla k němu a on ji přijal s jakýmsi dychtivým fatalismem. Musím přiznat, že to podle mého soudu bylo ve všech směrech to nejnebezpečnější, co ho mohlo potkat.

Sblížili se nevyhnutelně, jako dvě lodi, které se octnou těsně vedle sebe v bezvětří a které se nakonec navzájem dotýkají svými boky. Soudím, že Kurtz potřeboval posluchače, protože při jistých příležitostech, když tábořili v lese, prohovořili celou noc, nebo, a to je pravděpodobnější, že mluvil Kurtz. „Mluvili jsme o všem,“ řekl, zcela unesen tou vzpomínkou. „Zapomněl jsem, že existuje něco jako spánek. Noc jako by netrvala ani hodinu. O všem! O všem!... O lásce také.“ „Á, vyprávěl vám o lásce!“ řekl jsem velmi pobaveně. „Ne tak, jak si myslíte,“ volal téměř vášnivě. „To bylo míněno obecně. Ukázal mi, jak se na věci dívat — jak věci chápat.“

Rozhodil ruce a zvedl je do výšky. V tom okamžiku jsme byli na palubě a předák mých dřevorubců, který se potloukal poblíž, na něj upřel své zářící hluboké oči. Rozhlédl jsem se a nevím proč, ale ujišťuji vás, že na mě ještě nikdy, nikdy předtím nezapůsobila tato země, tato řeka, tato džungle, ba i sama klenba zářící oblohy, tak beznadějně a tak temně, tak nepřístupně vůči lidskému myšlení, tak nelítostně vůči lidské slabosti. „A od té doby jste byl samozřejmě stále s ním?“ zeptal jsem se.

Naopa…