Srdce temnoty

II

Když jsem jednoho večera ležel natažený na palubě mého parníku, uslyšel jsem, jak se přibližují nějaké hlasy — synovec se strýcem se vydali na procházku podél břehu. Opřel jsem si zase hlavu o paži a když už jsem málem spal, jako by mi někdo říkal do ucha: „Jsem sice neškodný jako malé děcko, ale nemám rád, když mi někdo diktuje. Jsem správcem — nebo ne? Nařídili mi, abych ho tam poslal. Je to neuvěřitelné ...“ Uvědomil jsem si, že ti dva stojí na břehu proti přídi parníku, přímo pod mou hlavou. Nehýbal jsem se; ani mi nenapadlo se hýbat: byl jsem ospalý. „To je nepříjemné,“ mručel strýc. „On požádal hlavní vedení, aby ho tam poslali,“ řekl druhý. „Aby ukázal, co umí. Jaký vliv tam ten člověk musí mít. Není to hrozné?“ Oba byli zajedno, že to hrozné je, pak učinili několik bizarních poznámek: „Vyvolává déšť a hezké počasí — jeden člověk — správní rada — za nos —“ — kusy nesmyslných vět, které postupně přemohly mou ospalost, takže jsem téměř už měl rozum pohromadě, když strýc řekl: „Možná, že tě této starosti zbaví podnebí. Je tam sám?“ „Ano,“ odpověděl správce. „Svého pomocníka poslal dolů po řece nazpět se zprávou pro mne, která zněla: ,Odešlete tohoto chudáka odtud a neobtěžujte se posíláním dalších podobných. Raději jsem sám, než abych tu měl takové lidi, jaké mi můžete poskytnout.‘ To bylo více než před rokem. Představ si tu nestydatost!“ „A od té doby nic?“ zeptal se chraptivě druhý. „Slonovina,“ vyrazil synovec, „spousty slonoviny — prvotřídní — spousty — velice nepříjemné, že je to od něj.“ „A nic jiného?“ tázal se hluboký hřmotný hlas. „Soupisy odeslaných věcí,“ byla takříkajíc vypálena odpověď. Pak ticho. Mluvili o Kurtzovi.

V té chvíli už jsem byl úplně vzhůru, leželo se mi však pohodlně a neměl jsem žádný důvod, abych měnil svou polohu. „Jak se sem z takové dálky ta slonovina dostala?“ bručel ten starší, který se zdál být dost rozmrzelý. Druhý vysvětloval, že ji přivezla flotila kanojí pod vedením míšence anglického původu, kterého měl Kurtz u sebe jako tajemníka. Kurtz se zřejmě chtěl původně vrátit sám, protože na stanici už neměl ani zboží, ani zásoby, po třech stech mil se však náhle rozhodl, že popluje nazpět do své stanice.

To také hned učinil a sice v malém člunu z vydlabaného kmene se čtyřmi veslaři a míšenci svěřil další dopravu slonoviny po řece dolů. Ti dva chlapíci byli očividně překvapeni, že se někdo něčeho takového odvážil. Neuměli si vysvětlit, co ho k tomu vedlo. Mě pak se zdálo, že mám Kurtze poprvé před sebou. Viděl jsem ho jasně: kánoe z kmene stromu, čtyři veslující divoši a osamělý běloch, který se náhle obrací zády k hlavnímu stanu, k možnému vystřídání, k myšlenkám na domov — možná; obrací svou tvář k hlubinám divočiny, ke své prázdné a pusté stanici. Nevěděl jsem proč. Možná, že to prostě byl správný chlapík, který lpěl na své práci jen pro ni samu. Jistě chápete, že jeho jméno nevyslovili ani jednou. On byl „tím člověkem“. O míšenci, který podle mého soudu zvládl těžký úkol obezřetně a zmužile, m…