Hranice stínu

V

Slyšel jsem, jak cvakly nůžky, když mu vyklouzly z ruky, všiml jsem si nebezpečného pohybu, kterým se celé jeho tělo naklonilo přes okraj kóje, jak se pro ně natáhl, a potom jsem pokračoval v kurzu na palubu, vraceje se ke svému prvnímu záměru. Jiskření moře mě oslepilo. Prostíralo se pod prázdnou křivkou oblohy, nádherné a pusté, jednotvárné a beznadějné. Plachty visely schlíple a bez hnutí, dokonce ani záhyby na jejich zplihlém povrchu se nepohnuly víc než tesaná žula. Prudkost mého příchodu poněkud vyděsila námořníka u kormidla. Ve výši zaskřípala nějaká kladka – z nepochopitelných příčin, neboť proč by měla u všech všudy skřípat? Byl to zvuk, jako když zahvízdá pták. Dlouho a dlouho jsem se díval do tváře prázdnému světu, který byl pohroužen do nekonečnosti ticha, jímž se v proudech řinula sluneční záře za nějakým záhadným cílem. Tu jsem po boku uslyšel Ransomův hlas.

„Uložil jsem pana Burnse zpátky do postele, pane.“

„Uložil.“

„Ano, pane, z čista jasna vylezl najednou z postele, ale když se pustil okraje koje, upadl. Pomateně však nevypadá.“

„Nevypadá,“ řekl jsem tupě, aniž jsem se na Ransoma podíval. Chvíli čekal, potom pravil opatrně, jako kdyby mě nechtěl urazit: „Já myslím, pane, že moc toho prášku snad nazmar nepřijde,“ pravil, „mohu to smést takřka do posledního zrníčka a potom bychom to mohli prosít. Půjdu to udělat hned. Snídani to nezdrží ani o deset minut.“

„Ach, ano,“ řekl jsem hořce. „Jen ať snídaně počká. Smeťte to do posledního zrníčka a potom všechno to zatracené svinstvo hoďte přes palubu!“

Nastalo zase hluboké ticho, a když jsem se podíval přes rameno, Ransome, inteligentní, vyrovnaný Ransome, zmizel. Nesmírná opuštěnost moře působila na můj mozek jako jed. Když jsem obrátil zraky k lodi, zjevil se mi chorobný přízrak: má loď jakožto plující hrobka. Kdo nikdy neslyšel o lodích s mrtvou posádkou, které volně plují, neseny proudem a větrem nazdařbůh? Podíval jsem se na námořníka u kormidla, zachtělo se mi na něj promluvit, a skutečně, on jako kdyby vytušil můj úmysl: jeho obličej vzal na sebe vyčkávavý vzhled. Ale nakonec jsem sešel dolů, protože jsem chtěl být s velikostí svého trápení na chvíli sám. Otevřenými dveřmi viděl však pan Burns, jak jdu dolů, a obrátil se na mne zhurta: „Tak co, pane?“

Vešel jsem. „Nic,“ řekl jsem.

Pan Burns, znovu uveleben ve svém lůžku, skrýval ježatou tvář v dlani.

„Ten zatracený chlap mi vzal nůžky,“ byla jeho další slova.

Napětí, které mě trápilo, bylo tak veliké, že snad bylo dobře, že pan Burns začal právě tou stížností. Zdálo se, že ho to moc zlobí, protože vrčel: „Myslí si, že jsem blázen, nebo co?“

„Myslím, že ne, pane Burnsi,“ řekl jsem. V tom okamžiku jsem se na něj díval jako na vzor sebeovládání. Dokonce jsem začínal pociťovat jakýsi obdiv k tomuto muži, kterému se podařilo podobat se duchu bez těla (nehledě k nesporně hmotné podstatě toho, co zbylo z jeho vousů) tak dokonale, jak jen živoucí člověk dokáže. Všiml jsem si nadpřirozené ostrosti jeho nosního hřbetu,…