Hranice stínu

VI

Jak jsme tak šli všichni nahoru, napadlo mi, že přece musí být ještě jeden námořník u kormidla. Zvýšil jsem hlas (nebylo to o mnoho silnější než šepot) a ve světle na zádi se nehlučně zjevil nereptající duch v těle stráveném horečkou, ozářená hlava se zapadlýma očima, odrážející se od černi, jež pohltila náš svět – i vesmír. Zdálo se, že nahé předloktí, spočívající na rukojeti, září svým vlastním světlem.

Zašeptal jsem tomu světelnému zjevu:

„Držte kormidlo v přímém směru!“

Odpověděl tónem člověka, který trpělivě snáší své soužení:

„V přímém směru, pane.“

Potom jsem sestoupil na zadní palubu. Bylo nemožné říci předem, odkud přijde rána. Pohled kolem dokola byl jako pohled do bezedné, černé propasti. Oči se utápěly v nepochopitelných hloubkách.

Chtěl jsem se přesvědčit, jestli jsou uložena lana. To bylo možné, jen když člověk nohou ohledával každý krok. Při svém opatrném postupu jsem narazil na muže, ve kterém jsem poznal Ransoma. Poznal jsem ho už při doteku podle neoslabené tělesné podstaty. Opíral se o vratidlo na zádi a mlčel. Bylo to jako zjevení. To on byl ta zhroucená postava, lapající vzlykavě po dechu, které jsem si všiml, když jsem šel na můstek.

„Vy jste pomáhal s hlavní plachtou!“ vykřikl jsem tiše.

„Ano, pane,“ zazněl jeho klidný hlas.

„Člověče! Co si myslíte? Takové věci nesmíte dělat!“

Po chvilce přisvědčil: „Asi nesmím.“ Potom po chvilce mlčení dodal mezi krátkým oddychováním, které ho usvědčovalo ze lži: „Teď už je mi docela dobře.“

Neviděl jsem ani neslyšel nikoho jiného. Ale když jsem promluvil hlasitěji, rozvlnila se záď zasmušilým bručením a její stíny se začaly převalovat sem a tam. Dal jsem rozkaz, aby na palubě připravili všechna zdvihací lana.

„Dohlédnu na to, pane,“ nabídl se Ransome svým přirozeným milým hlasem, který mě utěšoval a zároveň jaksi vzbuzoval soucit.

Ten člověk by měl být v posteli a odpočívat, a má samozřejmá povinnost byla poslat ho tam. Ale snad by mě byl neposlechl. Neměl jsem dost duševní síly, abych to zkusil. Tak jsem jenom řekl:

„Ale hezky opatrně, Ransome.“

Vraceje se na můstek, přišel jsem ke Gambrilovi. Jeho obličej, na kterém světlo vytvořilo vpadlé stíny, vypadal strašlivě, jakoby navždy umlčen. Zeptal jsem se ho, jak mu je, ale ani jsem skoro neočekával odpověď. Proto mě udivila jeho poměrně velká povídavost.

„Po tej třesavce jsem dycky slabej jako kotě, pane,“ řekl, báječně při tom zachovávaje nezúčastněný postoj, který má mít muž u kormidla ke všemu, co se netýká jeho práce. „A než se trochu seberu, přijde zas ta horká vlna a složí mě znova.“

Vzdychl si. V jeho tónu nebyla stížnost, ale i ta holá slova stačila, aby mě přepadly strašné výčitky. Na chvíli jsem z toho oněměl. Když ten mučivý pocit pominul, zeptal jsem se:

„Myslíte, že máte dost síly, abyste udržel kormidlo ve směru? Bylo by zlé, kdyby se s řízením něco stalo. Máme už beztak dost potíží, se kterými se musíme potýkat.“

Odpověděl, v hlase jen stín únavy, že je dost silný, aby na kormidle udržel ruce. …