Hranice stínu

II

Podal mi ruku: „Tak teď jste tedy svým vlastním pánem. Jste na mou zodpovědnost jmenován úředně kapitánem.“

Šel se mnou celou cestu až ke dveřím. Jak mi ta cesta připadala dlouhá! Šel jsem jako spoutaný. Ale konečně jsme k nim přece dospěli. Otevřel jsem je s pocitem, že se mi to všechno jen zdá, a tu se v posledním okamžiku projevila kolegialita všech námořníků, pouto silnější než rozdíly ve stáří a v postavení. Projevila se v hlase kapitána Ellise.

„Sbohem a mnoho štěstí,“ řekl tak srdečně, že jsem se nezmohl na nic, než na vděčný pohled. Pak jsem se otočil a vyšel, abych ho už nikdy v životě nespatřil. Neudělal jsem ani tři kroky od dveří, když jsem za sebou uslyšel drsný, zvučný, panovačný hlas, hlas Neptunova zástupce.

Mluvil k vedoucímu kanceláře, který zřejmě od té doby, co mne uvedl, okolkoval v uctivé vzdálenosti.

„Pane R., ať přístavní člun zatopí pod kotlem, aby mohl vzít tady pana kapitána o půl desáté večer na palubu Melity.“

Překvapilo mě, jak vyjeveně R. přisvědčil: „Ano, pane!“ Běžel napřed přede mnou k odpočivadlu. Cítil jsem se ve své nové hodnosti ještě tak málo doma, že jsem si neuvědomil, že ten kapitán, na kterého se ten projev laskavosti vztahuje, jsem já. Měl jsem pocit, jako by mi z ničeho nic narostla na ramenou křídla, takže jsem se vyleštěné podlahy sotva dotýkal.

Ale R. byl kapitánovým rozkazem ohromen.

„No tohle!“ vykřikl na odpočivadle, zatím co malajská posádka z přístavního člunu stála jako zkamenělá a dívala se na muže, kvůli němuž budou muset být všichni tak dlouho ve službě, bez karet, bez děvčat nebo bez rodinných radostí. „No tohle! Jeho vlastní člun! Co jste to s ním provedl?“ V jeho pohledu bylo plno uctivé zvědavosti. Byl jsem nadobro omráčen.

„To myslel mne? Neměl jsem ani tušení,“ vykoktal jsem.

Několikrát zakýval hlavou. „Ano. A poslední, kdo v ní jel před vámi, byl vévoda. To je, co?“

Asi čekal, že na místě omdlím. Ale měl jsem příliš naspěch, než abych měl čas na citové výlevy. Vířilo ve mně tolik dojmů, že to ohromující sdělení nemohlo už padat na váhu. Pohltil je překypující kotel mého mozku a já si je po krátkém, ale srdečném rozloučení s R. odnášel s sebou.

Přízeň mocných obklopuje šťastného vyvolence vždycky svatozáří. Ten znamenitý muž chtěl vědět, může-li pro mne něco udělat. Znal mě jen od vidění a dobře věděl, že mě už nikdy neuvidí; pro něho jsem tu byl, právě tak jako ostatní námořníci v přístavu, dobrý jen k tomu, aby mohl provádět úřední zápisy, vyplňovat formuláře s celou tou strojenou nadřazeností muže od pera vůči lidem, kteří zápasí s realitou mimo posvátné zdi úředních budov. Jak jsme mu museli připadat neskuteční! Jen jako symboly, s kterými si lze v knihách a těžkých registraturách pohrávat, jako přízraky bez mozku a bez svalů a bez problémů: něco takřka k nepotřebě a rozhodně něco méněcenného.

A tenhle člověk – a po úředních hodinách – chtěl vědět, jestli by pro mne mohl něco udělat!

Bylo by mě to, po pravdě řečeno – bylo by mě to mělo dojmout k slzám. Ale…