Hranice stínu

I

Jen mladí lidé mají takové okamžiky. Nemyslím ty docela mladé. Ne. Po pravdě řečeno, ti docela mladí nemají žádné okamžiky. Rané mládí má tu výsadu, že žije – předbíhajíc své dny – v ustavičné, krásné naději, jež nezná pochyb ani sebezpytování.

Zavřeme za sebou branku čistého chlapectví – a vstoupíme do začarované zahrady. Dokonce i její stíny jsou plny žhavých příslibů. Každý ohyb stezky má své svůdné kouzlo. Ne snad proto, že to je ještě neobjevená země. Víme až příliš dobře, že tudy prošlo celé lidstvo. Očekáváme, že všelidská zkušenost nám vykouzlí nevšední nebo osobitý zážitek – kousek něčeho, co bude jen naše.

Jdeme dál a poznáváme mezníky, které zanechali naši předchůdci; jdeme vzrušeni, radostně, a přijímáme smůlu i štěstí – bláto i zlato, jak se říká – prostý, barvitý úděl, jenž má tolik možností pro ty, kteří si to zaslouží – anebo snad pro ty, kterým štěstí přeje. Ano. Jdeme tedy. A čas jde též – až před sebou zpozorujeme hranici stínu, která nám připomíná, že musíme říši raného mládí nechat také za sebou.

V tomto životním úseku přicházívají ty okamžiky, o kterých jsem předtím mluvil. Jaké okamžiky? Nu, okamžiky nudy, únavy a nespokojenosti. Nerozvážné okamžiky. Myslím ty okamžiky, kdy mladí lidé dostávají najednou chuť spáchat přenáhlený čin, jako znenadání se oženit nebo třeba vzdát se bez důvodu místa.

Tohle není příběh manželství. Tak zlé to se mnou přece jen nebylo. Můj čin, jakkoli byl nerozvážný, podobal se spíše rozvodu – takřka útěku. Bez jakéhokoliv důvodu, který by rozumný člověk mohl uznat, jsem se vzdal svého místa – opustil svou kajutu – a odešel z lodi, které bylo možno vyčítat nanejvýš to, že to je parník, a proto snad nemá nárok na slepou věrnost, která… Nemá však smysl snažit se zkrášlovat něco, co jsem dokonce už tehdy i já sám považoval tak trochu jen za rozmar.

Bylo to v jednom orientálním přístavu. A protože tehdy do toho přístavu patřila, byla to tedy orientální loď. Obchodovala mezi odlehlými ostrovy na modrém moři, zjizveném útesy, s červenou vlajkou britského obchodního loďstva na zádi a vpředu s firemní vlajkou, která byla také červená, ale měla zelený okraj a bílý půlměsíc. Majitel lodi byl totiž Arab a k tomu Sajíd, Mohamedův potomek. Odtud ten zelený okraj vlajky. Byl hlavou velkého rodu Arabů od úžiny Babel-Mandeb, ale tak věrný poddaný Spojeného království britského, jakého jen můžete na východ od Suezského průplavu najít. Se světovou politikou si starosti nedělal, ale měl velkou, tajemnou moc mezi svými soukmenovci.

Nám bylo úplně jedno, komu loď patří. Pokud šlo o plavbu, byl nucen zaměstnávat ve svém obchodu bělochy, a mnozí z těch, které zaměstnával, ho od prvního do posledního dne ani nezahlédli. Já sám jsem ho viděl jen jednou, docela náhodně, v jedné loděnici – byl to starý, tmavý mužík, na jedno oko slepý, ve sněhobílém oděvu a žlutých pantoflích. Zástup malajských poutníků, kterým prokázal nějaké dobro – dal jim jídlo nebo peníze – mu právě obřadně líbal ruce. Slyšel jsem, …