Hranice stínu

Joseph Conrad

62 

Elektronická kniha: Joseph Conrad – Hranice stínu (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: conrad04 Kategorie:

Popis

E-kniha Joseph Conrad: Hranice stínu

Anotace

O autorovi

Joseph Conrad

[3.12.1857-3.8.1924] Joseph Conrad se narodil roku 1857 jako Józef Teodor Konrad Korzeniowski v polské šlechtické rodině v ukrajinském Berdičevě. Jeho otec Apollo byl spisovatelem, překladatelem a jedním z vůdců polského hnutí odporu proti ruské nadvládě; za své politické angažmá byl i s rodinou poslán do vyhnanství, jehož následkům podlehla napřed jeho žena a po návratu do Polska i on sám....

Joseph Conrad: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Název originálu

The Shadow-Line

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Hranice stínu“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

III

První, co jsem dole uviděl, byla horní část těla muže, který se zády vykláněl z jedněch dveří u paty schodiště. Jeho oči byly široce rozevřené a klidné. V jedné ruce držel talíř, ve druhé ubrus.

„Já jsem váš nový kapitán,“ řekl jsem tiše.

V okamžiku, skutečně jen co by okem mrkl, se zbavil talíře i ubrusu a přiskočil, aby mi otevřel dveře do kajuty. Jakmile jsem vešel do salonu, zmizel, ale ihned se zase objevil, zapínaje si knoflíky u kazajky, kterou si navlékl s rychlostí umělce v převlékání.

„Kde je první kormidelník?“ zeptal jsem se.

„Myslím, že v podpalubí, pane. Viděl jsem ho před deseti minutami sestupovat průvlakem na zádi.“

„Řekněte mu, že jsem na palubě.“

Mahagonový stůl pod světlíkem se v šeru leskl jako temná kaluž vody. Příborník, nad kterým viselo široké zrcadlo v pozlaceném rámu, měl mramorovou vrchní desku. Na ní byly dvě postříbřené lampy a několik jiných předmětů – zřejmě přístavní paráda. Obložení salonu bylo provedeno ze dvojího dřeva se znamenitým, prostým vkusem, který vládl v době, kdy byla loď stavěna.

Posadil jsem se do křesla v čele stolu – do křesla pro kapitána – nad nímž se houpal malý závěsný kompas, němá pobídka k nepolevující bdělosti.

V té židli seděla přede mnou už řada mužů. Ta myšlenka mě napadla najednou, živě, jako kdyby každý z těch mužů zanechal mezi těmi čtyřmi stěnami ozdobného pažení kousek sebe samého; jako kdyby duše všech velitelů této lodi splynuly v jednu a ta mi najednou začala šeptem vyprávět o dlouhých dnech na moři a o chvílích úzkosti.

„I ty,“ jako by říkala, „i ty okusíš onoho míru i onoho neklidu, až budeš v osamocení tápat, důvěrný jen sám se sebou, tváří v tvář všem větrům a všem mořím bezvýznamný jako jsme byli my a svrchovaný jako my, uprostřed nesmírnosti, jež nezná dojetí, neuchovává vzpomínky a nevydává počet z lidských životů.“

V hloubi zčernalého, pozlaceného rámu, v horkém polosvětle, jež prosakovalo plachtou nad světlíkem, viděl jsem svůj obličej, podepřený dlaněmi. A díval jsem se na svůj obraz strnule, s naprosto chladným odstupem, spíš zvědavě než s jakýmkoliv jiným pocitem; snad jen s trochou soucitu s tím novým představitelem dynastie; vším právem užívám slova „dynastie“, neboť i když nezachovává posloupnost po krvi, pokračuje příbuzenstvím ve zkušenostech, ve schopnostech, v pojetí povinnosti a ve zděděném, blahoslaveně prostém poměru k životu.

S úžasem jsem si všiml, že ten klidný muž s upřeným pohledem, kterého jsem si prohlížel, jako bych to byl jednak já a zároveň někdo jiný, není tak docela osamělá postava. Zaujímal místo v řadě mužů, které neznal, o kterých nikdy neslyšel; ale všechny je utvářely tytéž mocnosti, jejich duše mu nebyly tajemstvím, aspoň pokud jde o jejich skromný životní úkol.

Náhle jsem si uvědomil, že v salonu je ještě někdo. Stál trochu stranou a upřeně se na mne díval. První kormidelník. Dlouhé, ryšavé kníry dávaly ráz jeho fyziognomii, která mi připadala jakoby bojovná, v jakémsi (těžko říci proč) strašidelném smyslu.

Jak dl…