Dva příběhy

Příběh

Za jediným velikým oknem pomalu skomírala bezbarvá zář podvečerního světla, jehož čtyřúhelník byl přísně orámovaný houstnoucími stíny pokoje.

Byla to dlouhá místnost. Nezadržitelný příliv noci pronikal však i do jejího nejodlehlejšího kouta, odkud se ozýval šepot mužského hlasu, který se vášnivě odmlčoval a zase vášnivě navazoval, odporuje nezřetelným, neskonale smutným odpovědím.

Nezřetelné odpovědi nakonec umlkly. Muž pomalu vstal od nejasně se rýsující pohovky, u níž klečel a na níž byly vidět obrysy ležící ženy, a při tom pohybu pod nízkým stropem se ukázalo, že je to vysoký člověk, oblečený – až na tvrdě kontrastující bílý límeček pod konturami hlavy a až na nepatrný matný lesk mosazných knoflíků na několika místech jeho uniformy – od hlavy až po paty v tmavém.

Na okamžik nad ní zůstal stát, ve své nehybnosti mužný a záhadný, pak si sedl na židli vedle ní. Viděl jenom nejasný ovál jejího pozvednutého obličeje a její bledé ruce spočívající na černých šatech, ruce, jež se před chvílí oddávaly jeho polibkům a jež jako by teď byly příliš unavené, než aby se pohnuly.

Neodvážil se vydat jediný hlásek, děsil se ho, jako se muži děsívají prozaických nezbytností života. Jako obyčejně to byla ona, kdo k tomu našel odvahu. Její hlas zazněl první, takřka konverzačně, ale její bytost byla ještě rozechvělá svářejícími se pocity.

„Vyprávěj mi něco,“ vyzvala ho.

Temnota skryla jeho překvapení i jeho úsměv. Což jí právě nevypověděl všechno, co má na tomhle světě smysl říkat – a ještě ke všemu ne poprvé?

„Co ti mám vyprávět?“ zeptal se věrohodně pevným hlasem. Pociťoval k ní vděčnost za tu jistou rozhodnost jejího tónu, která uvolnila napětí.

„Co kdybys mi vyprávěl nějaký příběh?“

„Příběh!“ zvolal v nepředstíraném údivu.

„Ano. Proč by ne?“

V těchto slovech už byla mírná rozmarnost, náznak svéhlavosti, kterou milovaná žena projeví někdy jenom proto, že ji považuje za zákon, jenž je sice pro muže často nepříjemný, ale jehož je mu vždycky zatěžko neuposlechnout.

„Proč by ne?“ opakoval po ní s lehkým posměšným důrazem, jako by ho byla požádala, aby jí daroval měsíc. A zároveň pocítil tak trochu vztek na tu ženskou vrtkavost, která vyklouzne z citového rozpoložení stejně snadno jako z nádherných šatů.

Slyšel, jak říká poněkud nejistě s jakýmsi chvějivým přízvukem, který mu náhle připomněl letícího motýla:

„Kdysi jsi vykládal ty – ty prosté příběhy ze svého povolání – moc dobře. Nebo aspoň tak dobře, že mě zaujaly. V těch dobách – před válkou – jsi v sobě měl – aby se tak řeklo – něco z umělce.“

„Skutečně?“ opáčil a mimoděk se zamračil. „Jenže teď je válka, víš,“ pokračoval tak vyhaslým, dutým tónem, že ucítila, jak se jí na ramena snáší chlad. Ale nedala se. Neboť nic na světě není neústupnější než ženský rozmar.

„Nemusel by to být zrovna příběh z tohohle světa,“ vysvětlovala.

„Chceš snad slyšet příběh z onoho, z toho lepšího světa?“ zeptal se věcně, ale překvapeně. „To si musíš vyvolat ty, co se tam už odebrali.“

„Ne. Tak to nemy…