Na pokraji sil

XIII

Důvěrné sdělení pana Sterna, kterého se mu tak spěšně dostalo na břehu u temné ztichlé lodi, ho proto tolik rozrušilo. Byla to ta nejnepochopitelnější a nejneočekávanější věc, která se mohla přihodit; a protože nevěděl, co si o tom všem má myslet, nechal svých spisů a rychle vyběhl po schůdcích na palubu.

Tam právě rozkládali přenosný stůl k večeři dva copatí „mládenci“, kteří se jako obvykle při téhle práci pletli jeden druhému do cesty, zatímco další, smutný, ramenatý, neobyčejně žlutý Číňan, podobající se panu Massymu, tu stál tupě s ubrusem přes ruku a se sloupem talířů opřeným o hruď. Na dřevěném rámu stříšky byla zavěšena lampa z dolejší kabiny, které chyběla koule; postranní stěny stříšky byly spuštěny; kapitán Whalley, zabírající celý prostor proutěné židle, tu seděl jakoby zkřehlý mrazem v plátěném, ostře osvětleném stanu, používaném pro uskladnění předmětů potřebných pro provoz lodi: staré kormidelní kolo, poškozený mosazný kompas na silném mahagonovém podstavci, dva ušpiněné záchranné kruhy, starý korkový nárazník ležící v koutě, rozpadlé palubní skříně s poutky z tenkého lana místo klik.

Na chvíli se vytrhl ze své lhostejnosti, aby mohl opětovat nezvykle živý pozdrav pana Van Wyka, ale vzápětí znovu upadl do zádumčivosti. Bylo na něm vidět, že přijmout naléhavé pozvání k večeři „nahoru do domu“ by mu způsobilo další velkou fyzickou námahu. Van Wyk, zmaten, založil ruce, opřel se zády o zábradlí a kradmo si ho pozorně prohlížel, rozkročen na svých malých nohách, obutých do lesklých bot.

„V poslední době jsem si všiml, že nejste zcela ve své kůži, příteli.“

Poslední slovo pronesl laskavě a něžně. Dosud nikdy nedal tak jasně najevo důvěrnost jejich vztahu.

„Hm hm.“

Proutěná židle těžce zaskřípala.

„To je hrozné,“ řekl si Van Wyk v duchu, a nahlas pronesl jakoby nedbale: „Čekám vás tedy za půl hodiny,“ a odešel.

„Za půl hodiny,“ opakoval po něm kapitán Whalley a seděl strnule dál, jako by byl v transu.

Uprostřed lodi, dole, těsně proti strojovně, bylo slyšet, jak se dohadují dva hlasy — jeden hněvivý a tichý, druhý živý.

„Říkám vám, že se ten dobytek zamknul, aby se mohl ožrat.“

„To se nedá nic dělat, pane Massy. Konečně člověk má právo se zavřít ve své kabině, když má volno.“

„Ale ne se ožrat.“

„Slyšel jsem ho nadávat, že to trápení s kotli by dohnalo k pití každého,“ poznamenal Sterne zlomyslně.

Massy vztekle zasyčel, že vyrazí dveře. Van Wyk přešel ve tmě na druhou stranu paluby, aby se jim vyhnul. Bednění malého přístaviště slabě vrzalo pod jeho spěšnými kroky.

„Pane Van Wyku! Pane Van Wyku!“

Šel dál. Někdo za ním křičel: „Zapomněl jste si poštu.“

Sterne se svazkem papírů v ruce ho dohonil.

„Ach tak, díky.“

Když však Sterne kráčel vedle něho dál, Van Wyk se zastavil. Převislé okapy, sklánějíce se nízko nad osvětleným průčelím bungalovu, vrhaly černé stíny, rovné jako pravítko, do temné noci. Všude bylo naprosté ticho. Bylo slyšet cinkání příborů a slabé zvonění sklenic. Služebnictvo pana Van Wyka prost…