Na pokraji sil

VI

Slunce zapadlo. Když se kapitán Whalley konečně hnul z místa, poté co vyvrtal svou holí hlubokou jamku do země, noc už seskupila svou armádu stínů pod stromy. Zaplnily východní část ulice, jako by jen čekaly na znamení, aby zahájily generální útok na otevřené prostory světa; shromažďovaly se nízko mezi hlubokými kamennými břehy průplavu. Malajská prau, zpola skrytá pod obloukem mostu, nezměnila své postavení ani o píď. Dlouho zíral kapitán Whalley dolů přes zábradlí, až posléze vznášející se nehybnost té proklaté věci jako by na něho začínala působit jako něco nevysvětlitelného a znepokojujícího. Soumrak opustil svůj zenit; jeho odražené záblesky zanechaly svět dole a voda v průplavu jako by se změnila v smůlu. Kapitán Whalley přešel most.

Jen něco málo kroků dále vedla vpravo cesta do jeho hotelu. Znovu se zastavil (všechny domy obrácené k moři byly zavřeny, nábřeží bylo opuštěné až na jednu či dvě postavy domorodců kráčejících v dálce) a začal počítat, kolik činí jeho účet. Tolik a tolik dní v hotelu a za tolik a tolik dolarů denně. Aby spočítal dny, použil prstů; zastrčil jednu ruku do kapsy a zacinkal několika stříbrnými mincemi. To vystačí ještě na tři dny, a pak, ledaže by se něco naskytlo, bude muset sáhnout na těch pět set — na Lianiny peníze — investované do jejího otce. Měl pocit, že prvním jídlem, které by si z této rezervy koupil, by se určitě zalkl. Rozum tady nebyl nic platný. Byla to věc citu. A jeho pocity ho nikdy nezklamaly.

Nezahnul doprava. Šel stále dál, jako by tam v kotvišti byla dosud loď, na niž by se chtěl dostat a odrazit s ní od břehu. Daleko odtud, za domy, na svahu modravého výběžku, který zakrýval pohled na nábřeží, pokojně kouřil přímo do jasného vzduchu štíhlý sloup továrního komínu. Nějaký Číňan, schoulený na zádi jednoho z půltuctu sampanů, vznášejících se na hladině u konce mola, zahlédl ruku, která ho přivolávala. [sampan — malajský lehký obyvatelný říční člun] Vyskočil, rychle si omotal kolem hlavy copánek, vykasal si dvěma rychlými pohyby své široké tmavé kalhoty na žlutá stehna a jediným nehlučným pohybem vesel, jako by to byly ploutve, zajel s lodí ke schodům s lehkostí a přesností ryby.

„Sofala,“ slabikoval kapitán Whalley seshora a Číňan, pravděpodobně nový přistěhovalec, se díval vzhůru s napjatou pozorností, jako by očekával, že to zvláštní slovo doslova spadne se rtů toho bílého muže. „Sofala,“ opakoval kapitán Whalley, a pojednou poklesl na mysli. Zaváhal. Břehy, ostrůvky, vyvýšeniny, místa dole, všechno bylo temné; obzor též potemněl; a za východním obloukem pobřeží stál na břehu jako bledý duch bílý sloup telegrafní stanice před temnou obrovskou plochou nerovných střech domorodého města, promíchaných palmami. Kapitán Whalley začal znovu:

„Sofala. So-fa-la, rozumíš, Johne?“ [John — přezdívka Číňanů]

Tentokrát Číňan onen bizarní zvuk pochopil a podivně, až někde hluboko dole v hrdle, zachrčel na souhlas. Jakmile se objevil žlutý třpyt hvězdy, která vypadala jako hlavička špendlíku za…