Na pokraji sil

V

Jakmile došel až k němu, pronesl hlasitě bručivým hlasem: „Co jsem to slyšel, Whalley? Je to pravda, že prodáváš Krasavici?“

Kapitán Whalley odvrátil obličej a řekl, že už je po všem — peníze mu byly vyplaceny dnes ráno; a kapitán Eliott ihned prohlásil, že s takovým nesmírně rozumným postupem souhlasí. Vysvětloval, že cestou domů k večeři vystoupil z bryčky, aby si trochu protáhl nohy. Sir Frederick vypadá na svá léta dobře, není-liž pravda?

Kapitán Whalley prohlásil, že se k tomu nemůže vyjádřit; pouze si všiml kočáru, když ho míjel.

Přednosta přístavu zastrčil ruce do kapes svého vlněného kabátu, nepřiměřeně krátkého a těsného pro člověka jeho věku a vzezření, a vykročil důstojně, lehce pokulhávaje, přičemž hlavou dosahoval pouze k ramenům kapitána Whalleyho, který kráčel volně, dívaje se upřeně před sebe. Před léty bývali dobrými kamarády, téměř důvěrnými přáteli.

V době, kdy Whalley velel na proslulém Kondoru, Eliott měl na starosti téměř zrovna tak slavného Řivnáče, který patřil týmž majitelům. A když byl zřízen úřad přednosty přístavu, Whalley byl jediným vážným kandidátem. Byl však tehdy v nejlepších letech a byl odhodlán zasvětit svůj život pouze svému vlastnímu šťastnému osudu. Byl potěšen, když daleko odtud, dodržuje přísnou sebekázeň, se doslechl, že druzí dosáhli úspěchu. V průbojném Nedu Eliottovi byla jakási zištná lstivost, která se mu zřejmě v takové úřední funkci dobře hodila. A ti dva si byli v podstatě tak nepodobní, že když pomalu došli na konec ulice před katedrálu, vůbec Whalleyho nenapadlo, že mohl být na místě tohoto muže a že mohl být až do smrti dobře zaopatřen.

Svatyně, stojící velebně o samotě uprostřed sbíhajících se ulic s obrovskými stromy, jako by do těchto hodin klidu a míru vnášela myšlenku na důstojnost nebes, hleděla svým gotickým portálem vstříc jasu a slávě západu. Barevné skleněné růžice nad svorníkem klenby žhnuly jako uhlíky v hlubokých kamenných kružbách. Oba muži se na sebe podívali.

„Víš, co by se mělo udělat nejdřív, Whalley?“ zabručel kapitán Eliott náhle.

„Nu?“

„Měli by sem poslat opravdového lorda, až se naplní čas sira Fredericka. Co?“

Kapitán Whalley nedbale podotkl, že nevidí žádný důvod, proč by takový pravý lord měl být lepší než kdokoliv jiný. Ale jeho přítel byl jiného názoru.

„Ne, ne. O tom místě se to rozkřikne. To už nikdo nezastaví. Pro nějakého lorda je jako dělané,“ chrlil ze sebe. „Uvědom si, co se za našich dob změnilo. Potřebujeme teď tady nějakého lorda. V Bombaji lorda mají.“

Každoročně obědval jednou nebo dvakrát ve vládní budově — v paláci na kopci s mnoha okny a s arkádami uprostřed četných cest a zahrad. A nedávno ve své úřední bárce prováděl nějakého vévodu, který si prohlížel přístavní zařízení. Předtím se osobně, „s největší ochotou“, vydal vybrat pro vévodovu jachtu dobré kotviště. Potom dostal pozvání na svačinu na palubě. Sama vévodkyně s nimi posvačila. Mohutná žena s rudým obličejem. Pleť dokonale osmahlá. Myslel, že se z toho složí. Velmi vybrané…