Mezi přílivem a odlivem

Hostinec U Dvou čarodějnic

Tento příběh, epizodu či zážitek – říkejte si tomu, jak chcete – vyprávěl v padesátých letech minulého století jeden muž, kterému v té době bylo podle jeho vlastního doznání šedesát let. Šedesátka není špatný věk – ledaže je ještě před námi, kdy na ni většina z nás myslí bezpochyby s pocity smíšenými. Je to klidný věk; hra je v té době prakticky u konce; a člověk, který už stojí vlastně stranou, se začne s jistou živostí rozpomínat, jaký býval kdysi ohromný chlapík. Všiml jsem si, že zásluhou jakési vlídnosti laskavé prozřetelnosti začne většina lidí v šedesátce pohlížet na sebe samé romanticky. I z jejich neúspěchů vyzařuje jakési podivně přitažlivé kouzlo. Naděje do budoucna jsou sice výborné životní společnice, nádherné postavy, dokonce fascinující, chcete-li, jenže jsou – aby se tak řeklo – nahé a vysvlečené, aby se jim dobře běželo. Nezměnitelná minulost má však naštěstí v majetku oslnivá roucha, bez nichž by seděla a chvěla se pod přibývajícími stíny.

Řekl bych, že to byl romantismus přibývajícího věku, co přimělo našeho muže, aby vyprávěl pro vlastní uspokojení či pro údiv potomstva svůj zážitek. Kvůli slávě to být nemohlo, poněvadž to byl zážitek hrůzostrašný – děsivý, jak on říká. Jistě jste už uhodli, že to vyprávění, o němž je zmínka v úplně prvních řádcích, se zachovalo ve formě zápisu.

Tento zápis představuje nález, což by mohl být podtitulek. Název sám je můj vlastní příspěvek (přínosem se nazvat nedá), ale je mu dlužno přiznat věrohodnost. Budeme se tady zabývat jedním hostincem. Pokud jde o ty čarodějnice, to je pouze konvenční výraz a musíme našemu pisateli věřit, že je to slovo odpovídající.

Tento nález byl objeven v bedně knih koupených v Londýně v jedné ulici, která už neexistuje, u jednoho antikváře, jenž byl v posledním stadiu úpadku. Pokud jde o vlastní knihy, byly to knihy nejméně z dvacáté ruky a při bližším zkoumání se ukázalo, že nemají cenu ani té nepatrné sumy, kterou jsem na ně vynaložil. Možná že to byla předtucha této skutečnosti, která mě přiměla ke slovům: „Ale musíte mi přidat i tu bednu.“ Onen upadající antikvář svolil s lhostejným truchlivým gestem člověka, který je už odsouzen k zániku.

Spousta volných stránek na dně bedny nevzbudila příliš mou zvědavost. Hustý, úhledný rukopis nebyl na první pohled nijak zajímavý. Ale na jednom místě upoutalo mé oči prohlášení, že pisateli byla léta Páně 1813 dvacet dvě léta. Dvaadvacet je zajímavý věk, v němž u člověka převažuje hned nebojácnost, hned strach; poněvadž schopnost uvažovat je ještě slabá a síla imaginace velmi silná.

Na jiném místě upoutala mou lenivou pozornost věta: „V noci jsme zase připluli ke břehu“, poněvadž to byla věta týkající se moře. „Podívejme se, o čem to vlastně je,“ řekl jsem si nevzrušeně.

Ach! Jenže to byl na pohled rukopis velice nevzrušivý, v němž se vinou hustého pravidelného uspořádání podobal řádek řádku. Byl jako jednotvárný zvuk monotónního hlasu. Popis rafinování cukru (nejnudnější námět, jaký …