Mezi mořem a pevninou

Tajný souputník

I

Po mé pravici byly řady rybářských kůlů, jež se podobaly tajuplné soustavě polopotopených bambusových plotů, nepochopitelně rozdělující říši tropických ryb a vypadající nesmyslně, jako by je tam zanechal na věčné časy nějaký kočovný kmen rybářů, který se odstěhoval na druhý konec oceánu, protože kam až oko dohlédlo, nebylo vidět jedinou známku lidského osídlení. Nalevo v modrém moři, jež se zdálo tvrdé, tak nehybně a neměnně se mi prostíralo u nohou, byla zapuštěna skupina pustých ostrůvků, připomínajících kamenné zdi, věže a válečné sruby. I ten pruh světla zapadajícího slunce byl jako vyleštěný a neměl onen rozechvělý třpyt, jenž svědčí o nepostřehnutelném vlnění. A když jsem otočil hlavu, abych se posledním pohledem rozloučil s vlečným člunem, jenž nás právě opustil, abychom mohli zakotvit před písčinou, uviděl jsem pod obrovskou nebeskou kopulí rovnou linii plochého pobřeží, navazujícího svým okrajem na okraj neměnného moře, dokonale a bez přechodu, jako vodorovnou plošinu napůl hnědavou a napůl modravou. Dva malé chomáče stromů, odpovídající svou bezvýznamností ostrůvkům v moři, každý po jedné straně toho jediného přerušení onoho bezvadného spojení, označovaly ústí řeky Meinam, kterou jsme právě při prvním přípravném stadiu své zpáteční cesty domů opustili. Jediné místo, kde si mohlo ve veliké dálce v úrovni pevniny oko odpočinout od toho marného úkolu prozkoumat tu monotónní křivku obzoru, byl poněkud větší, vznosnější útvar, háj kolem velké paknamské pagody. Zákruty veliké řeky označovaly tu a tam záblesky podobající se kouskům rozházeného stříbra, a na nejbližším z nich, právě za písčinou, se mému pohledu ztratil ten vlečný parníček, mířící přímo k pevnině, jako by jeho trup, komín i stěžně bez námahy, bez jediného zachvění pohltila lhostejná země. Mé oči sledovaly lehký oblak jeho kouře, který se na pláni objevoval hned tu, hned tam, řídě se bludištěm zákrutů řeky, ale čím dál tenčí a vzdálenější, až se mi nakonec ztratil za mitrovitým kopcem veliké pagody. A pak jsem zůstal se svou lodí, kotvící u ústí Siamského zálivu, sám a sám.

Vznášela se na hladině u výchozího bodu dlouhé plavby, v tom nesmírném klidu velice klidná, a zapadající slunce vrhalo stíny jejích ráhen daleko k východu. V té chvíli jsem byl na její palubě sám. Z jejích útrob se neozýval jediný zvuk – kolem nás se nic ani nepohnulo, nic nedávalo najevo známky života, na vodě nebyla ani kánoe, ve vzduchu ani ptáček, na obloze ani obláček. V té přestávce bez jediného závanu větru jako bychom na prahu dlouhé plavby vážili své schopnosti k tomu dlouhému úkolu a krušnému dobrodružství, k stanovenému úkolu nás obou, úkolu, který měl být proveden daleko od lidských zraků, kde budou přihlížet a kde nás budou soudit jenom obloha a moře.

Ve vzduchu musela být nějaká záře, jež bránila člověku v pohledu, protože teprve těsně předtím, než nás opustilo slunce, rozeznaly mé bloudící oči za nejvyšším hřebenem největšího ostrůvku něco, co dokázalo zrušit slavnostnost té dokonalé samoty. Příliv temnoty se rychle blížil. Nad nezřetelnou pevninou vyšly s tropickou náhlostí roje hvězd, ale já jsem ještě setrval na palubě; ruka mi spočívala zlehka na zábradlí lodi, jako by to bylo rameno přítele, jemuž důvěřuji. Ale s tím množstvím nebeských těles, jež na mne shlížely dolů, zmizel nadobro ten příjemný pocit tichého dorozumění. A v té chvíli se už ozývaly i rušivé zvuky – hlasy, blížící se kročeje; na hlavní palubě se mihl stevard – pilný služebný duch – pod palubou na nástavbě zacinkal ruční zvonek.

U stolu, kde jsme měli večeřet, v osvětlené kajutě, jsem našel své dva důstojníky, kteří už na mne čekali. Ihned jsme zasedli, a když jsem dal na talíř prvnímu důstojníkovi, tak jsem řekl:

„Víte, že mezi ostrůvky kotví nějaká loď? Viděl jsem při západu slunce nad hřebenem čnělky jejích stěžnů.“

Zvedl prudce prostý obličej, přetížený strašlivým chomáčem licousů, a vyrazil ze sebe své obvyklé zvolání:

„Propánaboha, pane! To snad ne!“

Můj druhý důstojník byl mlčenlivý mladík s oblými tvářemi, na svá léta vážný, jak jsem měl za to, ale když se náhodou naše oči setkaly, rozpoznal jsem na jeho rtech lehké zavlnění. Ihned jsem sklopil oči. Nepříslušelo mi povzbuzovat někoho na palubě své lodi k nějakým úsměškům. A kromě toho musím podotknout, že jsem toho o svých důstojnících věděl velice málo. V důsledku jistých událostí, jež kromě mne neměly pro nikoho žádný zvláštní význam, jsem byl jmenován kapitánem teprve před čtrnácti dny. Ani o obyčejných námořnících jsem toho příliš nevěděl. Všichni tihle lidé spolu byli už asi tak rok a půl, takže jsem byl jediný cizí člověk na palubě. Zmiňuji se o tom proto, že to u příhody, která bude následovat, hraje jistou roli. A nejsilněji ze všeho jsem pociťoval to, že jsem cizí člověk pro loď – mám-li být opravdu upřímný, byl jsem tak trochu cizí člověk i sám pro sebe. Byl jsem na palubě nejmladší (s výjimkou druhého důstojníka), a ježto jsem ještě neprokázal své schopnosti v žádném postavení, kde bych měl plnou zodpovědnost, byl jsem ochoten pokládat schopnosti ostatních za samozřejmou věc. Oni se jistě ke svým úkolům hodí, ale jak dalece dokážu já dostát té ideální představě o sobě, představě, kterou si každý člověk tajně vytvoří, to mi nebylo jasné.

První důstojník se mezitím za takřka viditelné spolupráce svých kulatých očí a strašlivých licousů snažil rozvinout jakousi teorii o té kotvící lodi. Jeho typickým rysem bylo, že o všem vážně uvažoval. Byl to od přírody puntičkář. A jak říkával, při všem, co mu přišlo do cesty, včetně toho ubohého škorpióna, kterého našel před týdnem ve své kajutě, „rád spoléhal sám na sebe.“ Ta proč a nač kolem toho škorpióna – jak se dostal na palubu a proč si vybral radši jeho kajutu a nikoli lodní špižírnu (byla to temná místnost, která by se škorpiónovi nezamlouvala) a jak se mu u všech všudy podařilo utopit se v kalamáři na psacím stole – ho bez ustání zaměstnávala. Ta loď mezi ostrůvky se dala vysvětlit mnohem snadněji, a právě kd…