Mezi mořem a pevninou

IV

Zaznamenávám tady nedokonale jeho slova:

„Došlo k tomu po tom velkém soužení, které zpřetrhalo spojenectví čtyř wajských států. Bili jsme se mezi sebou a Holanďan z dálky číhal, až se vyčerpáme. Pak jsme zahlédli u ústí svých řek kouř jejich ohňových lodí a jejich slavní muži k nám připluli ve člunech plných vojáků promlouvat o ochraně a o míru. Odpovídali jsme opatrně a rozvážně, protože jsme měli vesnice vypálené, palisády slabé, lidi unavené a zbraně tupé. Přišli a zase odešli. Namluvili toho hodně, ale když byli pryč, zdálo se všechno jako dřív, jenom jejich lodě zůstaly na dohled od našich břehů; pak mezi nás přišli jejich obchodníci, kterým bylo zaručeno bezpečí. Můj bratr byl vládce a jeden z těch, který jim to bezpečí zaručil. Já jsem byl tehdy mladý a bojoval jsem ve válce a po mém boku bojoval Pata Matara. Dělili jsme se o hlad, o nebezpečí, i o vítězství. Jeho oči rychle zjišťovaly, kdy mi hrozí nebezpečí, a má paže mu dvakrát zachránila život. Bylo mu tak souzeno. Byl to můj přítel. A vynikal nad nás – byl to jeden z těch, co byli kolem mého bratra vládce. Promlouval k radě. Měl velikou odvahu, byl náčelníkem mnoha vesnic kolem velikého jezera, jež bylo uprostřed naší země, jako je srdce uprostřed lidského těla. Když přinesli do kampongu jeho meč na znamení, že přichází, pod ovocnými stromy si začaly obdivně šeptat mladé dívky, bohatí muži se ve stínu radili, jak připravit hostinu s radovánkami a písněmi. Těšil se přízni vládce a těšil se lásce chudých. Miloval válku, lov na vysokou a půvaby žen. Patřily mu šperky, šťastné zbraně a oddanost mužů. Byl prudký; a byl to můj nejlepší přítel.

Byl jsem náčelníkem palisády u ústí řeky, kde jsem bratrovi vybíral poplatky od lodí, jež tudy proplouvaly. Jednou jsem viděl, jak do řeky vplouvá nějaká holandská obchodní loď. Měla tři čluny, ale clo se od ní nežádalo, protože na otevřeném moři bylo vidět kouř holandských válečných lodí a my jsme byli příliš slabí, než abychom mohli zapomínat na svá ujednání. Tomuto kupci bylo zaručeno bezpečí – byl pod ochranou mého bratra. Říkal, že přijel obchodovat. Poslouchal zvuky našich hlasů, neboť my jsme lidé, kteří mluví otevřeně a beze strachu, spočítal si naše oštěpy, prohlédl si stromy, potoky, trávu na březích i svahy našich kopců. Zašel do Matarova kraje a získal povolení postavit si tam dům. Obchodoval a osazoval. Pohrdal našimi radostmi, našimi myšlenkami i našimi zármutky. Měl červený obličej, vlasy jako plamen a oči bledé jako říční mlhu. Pohyboval se těžkopádně a mluvil hlubokým hlasem, smál se hlasitě jako blázen a v řeči neznal zdvořilost. Byl to mohutný, zpupný člověk, který se díval ženám do tváře a kladl svobodným mužům na rameno ruku, jako by byl urozený náčelník. Nestavěli jsme se mu do cesty. Čas plynul.

Pak najednou uprchla sestra Pata Matary z kampongu a začala žít v Holanďanově domě. Byla to urozená svéhlavá dívka: jednou jsem ji viděl, jak ji otroci nesou na ramenou mezi lidmi – měla nezahalený obličej a já jsem slyšel, jak všichni říkají, že je tak nesmírně krásná, až svou krásou umlčuje rozum a plení srdce všech, kteří na ni popatří. Lidé byli zarmouceni. Matarova tvář se chmuřila nad tou hanbou, neboť jeho sestra věděla, že ji bratr zaslíbil jinému muži. A tak se Matara vydal do Holanďanova domu a řekl: „Vydej ji, musí zemřít – je to dcera náčelníků.“ Bílý muž odmítl, uzavřel se v domě a jeho sloužící drželi ve dne v noci stráž s nabitými puškami. Matara běsnil. Můj bratr svolal radu. Ale holandské lodě byly blízko a chtivě pozorovaly naše břehy. Můj bratr řekl: „Jestliže teď zemře, zaplatí za jeho krev naše země. Nechte ho na pokoji, dokud nebudeme silnější a dokud neodplují lodě.“ Matara byl moudrý muž. Vyčkával a pozoroval. Ale ten běloch se bál o její život, a tak odplul pryč.

Nechal tam dům, plantáže i svůj majetek! Odjel, ozbrojený a hrozivý, a nechal tam všechno – kvůli ní! Poplenila mu srdce! Viděl jsem ho ze své palisády, jak vyplouvá ve velikém člunu na moře. Pozorovali jsme ho s Matarou z válečnické plošiny za špičatými kůly. Seděl se zkříženýma nohama s puškou v rukou na střeše na zádi své prau. Před velkým červeným obličejem se šikmo rýsovala třpytící se hlaveň jeho pušky. Pod ním se rozprostírala široká řeka – rovná, hladká, lesklá jako stříbrný pás; a jeho prau, která ze břehu vypadala velice krátká a černá, klouzala po tom stříbrném pásu, až vplula do modrého moře.

Matara, který stál po mém boku, na ni zavolal třikrát hlasem, v němž bylo hoře i kletba. Sevřelo se mi srdce. Třikrát sebou cuklo a já uviděl třikrát svým duševním zrakem v příšeří toho ohraničeného prostoru v prau ženu s rozpuštěnými vlasy, jak odplouvá od svého lidu a od své země. Pociťoval jsem vztek – i lítost. Proč? A pak jsem začal rovněž vykřikovat urážky a výhružky. Matara řekl: ‚Když už jsou pryč z naší země, patří jejich životy mně. Vydám se za nimi a udeřím – a zaplatím jenom vlastní krví.‘ Po prázdné řece se hnal směrem k zapadajícímu slunci silný vítr. Vykřikl jsem: ‚Půjdu po tvém boku!‘ Sklonil hlavu na znamení souhlasu. Tak mu bylo souzeno. Slunce zapadlo a stromy nad našimi hlavami zahučely svými větvemi.

Třetí noc jsme oba opustili na jedné obchodní prau svou zemi.

Moře nám plulo vstříc – širé moře, které nezná cesty ani řeč. Plující prau nezanechává stopy. Vydali jsme se na jih. Byl úplněk, vzhlédli jsme k němu a řekli si: ‚Až bude příště svítit měsíc jako dnes, budeme už zpátky a ti dva budou mrtví.‘ To bylo před patnácti lety. Mezitím dorostlo a zase se scvrklo mnoho měsíců a já ještě neviděl svou zem. Pluli jsme stále k jihu. Předhonili jsme mnoho prau, prozkoumali jsme mnoho potoků a zátok, dopluli jsme až na konec našich břehů, našeho ostrova – k příkrému mysu nad neklidnou úžinou, kde se vznášejí stíny ztroskotaných prau a kde v noci lomozí utopenci. Teď už nás obklopovalo širé moře. Viděli jsme uprostřed vodstev velikou hořící horu. Viděli jsme tisíce ostrůvků roztroušených jako kousíčky železa, vypáleného z velikého děla, viděli jsme táhlé pobřež…