Mezi mořem a pevninou

IV

Moje malá potyčka s obchodníkem Jacobusem se roznesla po městě. Jeden nebo dva z mých známých na ni udělali nejasnou narážku. Možná že to prozradil ten mladý mulat. Musím se přiznat, že to lidi zřejmě pohoršilo, nijak je však nepohoršila Jacobusova hrubost. Jeden můj dobrý známý mi vyčetl mou unáhlenost.

Vylíčil jsem mu celý průběh své návštěvy a nezapomněl jsem ani na tu nápadnou podobnost onoho ubohého mulatského mladíčka s jeho trýznitelem. Nebyl vůbec překvapený. Asi je to tak, asi je to tak, ale co na tom? Ujistil mě žoviálním tónem, že takových a podobných tady musí být mnoho. Starší Jacobus byl celý život starý mládenec. Velmi bezúhonný mládenec. V tomto směru nedošlo nikdy k žádnému skandálu. Jeho život je velmi spořádaný. Nemůže naprosto nikoho pohoršovat.

Odpověděl jsem, že já jsem byl pohoršen značně. Můj partner v rozmluvě vytřeštil oči. Proč? Protože nějaký mulat dostal pár štulců? To jistě není žádná velká událost. Nemám prý potuchy, jak drzí a prohnaní jsou tihle míšenci. Po pravdě řečeno se domnívá, že od Jacobuse to byla spíš laskavost, že toho mladíka vůbec zaměstnal; taková milá slabůstka, kterou je možno prominout.

Tento můj známý byl z jedné staré francouzské rodiny, jejímiž předky byli původní osadníci; všichni členové této rodiny byli vznešení, zchudlí a žili svým omezeným domáckým životem v nudném, vzneseném úpadku. Muži zpravidla zastávali podřadnější místa ve vládních úřadech nebo u obchodních firem. Děvčata byla většinou hezká, neznalá světa, milá a příjemná a obyčejně mluvila oběma jazyky, švadronila nevinně jak francouzský, tak anglicky. Prázdnota jejich života přesahuje veškeré představy.

Měl jsem přístup do několika takových domácností, protože jsem měl před několika lety v Bombaji příležitost vypomoct jednomu příjemneému neschopnému mladému muži, který se tam dostal tak říkajíc do úzkých a nevěděl, co si má počít či jak se dostat zpátky domů na tenhle ostrov. Spravilo to asi dvě stě rupií, ale když jsem se objevil na ostrově, vzala si jeho rodina do hlavy, že mi projeví svou vděčnost tím, že mě přijme do svého rodinného kruhu. Pro svou znalost francouzského jazyka jsem byl ještě vítanější. Podařilo se jim mezitím oženit toho mladíka s ženou dvakrát tak starou, jako byl sám, ale poměrně zámožnou: bylo to jediné zaměstnání, ke kterému se opravdu hodil. Ale jejich manželství nebyly jen růže. Když jsem u nich byl poprvé na návštěvě, objevila na kalhotech toho nešťastníka malou skvrnku a udělala mu scénu, vykřikujíc na něj výčitky, v nichž bylo tolik nefalšované vášnivosti, že jsem seděl a chvěl se hrůzou, jako bych se díval na nějakou Racinovu tragédii.

Samozřejmě že otázka těch pěnez, jimiž jsem mu vypomohl, nikdy nepadla, ale jeho sestry, slečna Angela a slečna Mary, a tety obou rodin, které mluvily roztodivnou předrevoluční archaickou francouzštinou, a dav vzdálených příbuzných mě přijaly za přítele tak otevřeně, že to bylo až trapné.

Tento rozhovor o obchodníkovi Jacobusovi jsem vedl s nejstarším bratrem (byl zaměstnán v kanceláři mých obchodních partnerů). Projevil lítost nad mým postojem a moudře pokyvoval hlavou. Je to vlivný člověk. Člověk nikdy neví, kdy ho bude potřebovat. Dal jsem najevo, že z těch dvou dávám přednost tomu kramáři. Můj přítel se při těch slovech zatvářil zachmuřeně.

„Prokristapána, proč jste tak protáhl obličej?“ vykřikl jsem popuzeně. „Pozval mě, abych si prohlédl jeho zahradu, a já mám v úmyslu některý den tam skutečně zajít.“

„Nedělejte to,“ odpověděl tak vážně, až jsem se rozesmál; podíval se na mne, ale ani se neusmál.

Tohle je prý zcela jiná záležitost. Můj Jacobus kdysi velice pobouřil veřejné mínění na ostrově. Oba bratři byli léta společníky a výborně se snášeli, ale pak přijel na ostrov kočovný cirkus a můj Jacobus náhle vzplál láskou k jedné krasojezdkyni. Horší bylo, že už byl ženatý a neměl ani tolik slušnosti, aby svou vášeň skryl. Musela být silná, když přemohla tak klidného člověka. Zachoval se přímo skandálně.

Odjel za tou ženou na Mys a zřejmě tomu proklatému cirkusu cestoval v patách i do jiných končin světa. Jeho postavení bylo velmi ponižující. Ta žena se o něho brzy přestala zajímat a zacházela s ním hůře než se psem. V té době se donesly na ostrov velice podivné historky o jeho morálním úpadku. Neměl v sobě sílu, aby se od ní osvobodil…

Groteskní představa toho tlustého, neodbytného lodního dodavatele, jenž je otrokem mrzkého milostného okouzlení, mě fascinovala, a tak jsem s takřka otevřenou pusou vyslechl příběh, jenž je starý jako sám svět, příběh, který bývá námětem legend, naučných bajek i básní, ale který byl ve spojení s jeho osobou tak směšný. Jaká to podivná oběť bohů!

Žena, kterou opustil, mezitím zemřela. O jeho dceru se staral jeho bratr a provdal ji tak výhodně, jak to bylo za těch okolností vůbec možné.

„Ach! Tak to je paní doktorová!“ zvolal jsem.

„Vy to víte? Ano. Doktor je velice schopný člověk. Potřeboval se dostat kousek dopředu a byly tu nějaké peníze po její matce a kromě toho naděje na dědictví po něm. Samozřejmě že se s ním nestýkají,“ dodal. „Doktor mu asi na ulici pokývne, ale když se sejdou někde na lodi, jak se jistě občas stane, tak se rozhovoru s ním vyhne.“

Poznamenal jsem, že to už je přece prastará historie.

Můj přítel přisvědčil. Ale že mu ji neprominuli a že na ni nezapomněli, to si Jacobus zavinil sám. Nakonec se sem vrátil. Ale jak? Ne jako kajícník, aby si udobřil své pohoršené spoluobčany. On si s sebou musel přitáhnout své dítě – děvčátko…

„Říkal mi, že bydlí s dcerou,“ podotkl jsem, protože mě to velice zajímalo.

„Je to rozhodně dcera té cirkusačky,“ odpověděl můj přítel. „A možná že i jeho dcera; jsem ochoten připustit, že je. Po pravdě řečeno o tom nepochybuju –“

Ale nenahlížel, proč ji Jacobus přivedl do téhle slušné obce, aby obnovil vzpomínku na ten skandál. A to ještě není to nejhorší. Nedávno došlo k něčemu ještě politováníhodnějšímu. Objevila se tu ta opuštěná žena. Přicestovala poštovním parníkem…

„Cože! Sem? Asi si chtěla vyžádat…