Mezi mořem a pevninou

II

Kapitán Sephory měl kolem celého obličeje řídké rezaté licousy a pleť, jako lidé s takovou barvou vousů mívají, i ten zvláštní, poněkud špinavý odstín modrých očí. Nebyl to zrovna pohledný zjev, ramena měl úzká, postavu jenom střední – jednu nohu trochu víc do „o“. Podal mi ruku, rozhlížeje se kolem. Usoudil jsem, že jeho převládající vlastností je bojácná zarytost. Choval se se zdvořilostí, která jako by ho vyváděla z míry. Možná že se ostýchal. Mumlal, jako by se styděl za to, co říká: řekl mi své jméno (znělo nějak jako Archbold – ale po těch letech si už nejsem tak jist), jméno své lodi a několik podobných údajů jako zločinec, který se zdráhavé a zkormouceně doznává k činu. Na cestě k nám měl strašlivé počasí – strašlivé – strašlivé – a ke všemu má na palubě svou ženu.

To už jsme seděli v kajutě a stevard nám přinesl podnos s lahví a skleničkami. „Díky! Ale nebudu.“ Prý nepije. Ale vzal by si trochu vody. Vypil jí dva pohárky. Má po té námaze strašlivou žízeň. Už od rozednění propátrává ostrůvky kolem své lodi.

„A proč – pro zábavu?“ zeptal jsem se s výrazem zdvořilého zájmu.

„Ne!“ povzdychl si. „Je to nemilá povinnost.“

Jelikož nepřestával mumlat a já jsem chtěl, aby můj dvojník slyšel každé slovo, napadlo mě, že mu řeknu, že bohužel trochu nedoslýchám.

„Tak mladý člověk!“ pokýval hlavou, upíraje na mne dál své špinavě modré neinteligentní oči. „Co se vám stalo – to po nějaké nemoci?“ chtěl vědět, aniž projevil sebemenší politování a jako by měl za to, že pakliže tomu tak je, můžu si za to sám.

„Ano, po nemoci,“ přiznal jsem radostným tónem, který ho zřejmě pohoršil. Ale já dosáhl svého, protože chtěl-li mi sdělit svůj příběh, musel zvýšit hlas. Zaznamenávat jeho verzi nestojí za to. Bylo to už přes dva měsíce, co se to stalo, a on o tom přemýšlel tolik, že měl zřejmě naprostý zmatek v tom, jak to vlastně bylo, i když tím byl ještě pořád nesmírně zaujatý.

„Co byste říkal, kdyby se něco takového stalo na vaší lodi? Plavím se na Sephoře už patnáct let. Jsem jakožto kapitán velice známý.“

Byl hluboce sklíčený, a možná že bych s ním byl soucítil, kdybych byl dokázal odpoutat svůj duševní zrak od toho utajovaného souputníka ve své kajutě, který jako by byl mé druhé já. Byl na druhé straně pažení, nanejvýš půldruhého metru od nás, kteří jsme seděli v salónku. Díval jsem se zdvořile na kapitána Archbolda (pakliže se tak jmenoval), ale viděl jsem toho druhého, toho v tom šedivém nočním úboru, jak sedí na nízké stoličce, bosé nohy u sebe, paže založené, tmavou hlavu skloněnou na prsa a do uší mu proniká každé naše slovo.

„Jsem na moři už sedmatřicet roků, už od chlapeckých let, ale ještě jsem neslyšel, že by se kdy na nějaké anglické lodi stalo něco takového. A ke všemu je to má loď. A ke všemu mám na palubě svou ženu.“

Skoro jsem ho neposlouchal.

„Nemyslíte,“ nadhodil jsem, „že toho člověka mohla zahubit ta velká vlna, která se, jak říkáte, přehnala právě v té chvíli přes palubu? Už jsem zažil, že člověka zabila jedním rázem pouhá tíha vlny – prostě mu zlomila vaz.“

„Bože dobrotivý!“ zvolal ohromeně a upřel na mne špinavě modré oči. „Moře! Žádný člověk, kterého kdy zabilo moře, nevypadal jako on.“ Moje domněnka ho zřejmě přímo pohoršila. A když jsem tak na něj upíral pohled, naprosto nepřipraven na cokoliv neobvyklého z jeho strany, strčil hlavu až k mé a vyplázl na mne jazyk tak znenadání, že jsem bezděky ucouvl.

Když mě tímto způsobem vyrušil zřetelně z klidu, zakýval rozšafně hlavou. Ujistil mě, že kdybych to byl viděl, tak bych na to dokonce života nezapomněl. Počasí bylo prý tak špatné, že se mrtvola nedala pořádně pohřbít do moře. A tak ji druhý den za rozbřesku vynesli na nástavbu. Zakryli jí obličej kouskem praporu, on odříkal krátkou modlitbu a pak ji tak, jak byla, v nepromokavém plášti a ve vysokých botách, hodili mezi hory vln, které jako by chtěly v nejbližším okamžiku pohltit i samotnou loď i s těmi poděšenými živými na palubě.

„Ta skasaná spodní čelní plachta vás zachránila,“ nadhodil jsem.

„Z boží vůle – ano,“ vykřikl vášnivě. „Byla to zvláštní milost, jak pevně věřím, že vydržela některé ty poryvy uragánu.“

„Ale to, že jste tu plachtu dali –“ začal jsem.

„V tom byla boží ruka,“ přerušil mě. „Nic jiného by to bylo nedokázalo. Můžu vám klidně prozradit, že jsem se takřka ani neodvažoval ten rozkaz vydat. Zdálo se nemožné, že bychom se mohli dotknout čehokoli, abychom o to nepřišli, a pak by bývala byla naše poslední naděje ta tam.“

Ta vichřice ho ještě pořád strašila. Nechal jsem ho chvíli vykládat, pak jsem ledabyle prohodil, jako bych se vracel k nějakému méně důležitému námětu:

„Jistě jste silně toužil po tom, abyste už mohl toho svého prvního důstojníka předat na pobřeží, ne?“

Toužil. Předat ho úřadům. Jeho záhadná zarytost měla v sobě něco nepochopitelného a trošku děsivého; něco, aby se tak řeklo, mystického, něco, co naprosto nesouviselo s jeho obavami, že by mohl být podezírán, že „nadržuje takovému činu“. Jako by mu těch sedmatřicet bezúhonných let na moři, z nichž přes dvacet prožil jako kapitán, jemuž nelze nic vytknout, a patnáct jako kapitán Sephory, ukládalo jakousi povinnost být nemilosrdný.

„Abyste věděl,“ pokračoval, tápaje ostýchavě mezi svými pocity, „já jsem toho mladíka nenajímal. Moji zaměstnavatelé byli zavázáni jeho rodině. Do určité míry jsem byl přinucen ho vzít. Zdál se velice bystrý, dobře vychovaný a tak dále. Jenže… abyste věděl – já ho z jakéhosi důvodu neměl nikdy rád. Jsem obyčejný člověk. A on, víte, on nebyl právě ten druh prvního důstojníka, jaký loď, jako je Sephora, potřebuje.“

Byl jsem ve svých myšlenkách a pocitech spojen se svým tajným souputníkem v mé kajutě tak, že mi bylo, jako by i mně osobně dal na srozuměnou, že nejsem ten druh člověka, jaký se hodí za prvního důstojníka lodi, jako je Sephora. V duchu jsem vůbec nepochyboval, že to tak je.

„Byl to člověk naprosto jiného ražení, chápete,“ trval na svém zcela zbytečně, probodávaje mě očima.

Zdvořile jsem se usmál. Chvíli se zdálo, že neví kudy ka…