Emma

35. kapitola

Když se dámy po večeři znovu uchýlily do salonu, zjistila Emma, že se jí sotva podaří zabránit, aby se společnost rozpadla na dvě oddělené skupinky: tolik neuváženého a nevychovaného úsilí vyvinula totiž paní Eltonová, aby si osobovala Jane Fairfaxovou jen pro sebe a ji přezírala. Byla tedy nucena povídat si s paní Westonovou anebo spolu s ní mlčet. Paní Eltonová jim neposkytla možnost volby. Jen se Jane podařilo na chviličku se jí vymanit, už na ni začala dorážet znovu; a třebaže dialog mezi nimi se většinou odehrával důvěrným polohlasem, především ze strany paní Eltonové, nemohly druhé dámy přeslechnout hlavní témata: --pošta --nachlazení --vyzvedávání dopisů --přátelská náklonnost --to vše probíráno kolem dokola; a poté následovalo další, které muselo být Jane přinejmenším stejně nepříjemné; nejprve dotazy, jestli se už doslechla o nějakém místě, které by jí vyhovovalo, a pak ujišťování paní Eltonové, že se do toho vloží sama.

"Tady máme duben!" pravila. "Dělám si o vás velké starosti. Červen nadejde, ani se nenadějeme."

"Ale já jsem si neurčila červen ani žádný jiný měsíc --prostě jsem jen tak obecně uvažovala o létě."

"Opravdu jste se ještě o ničem nedoslechla?"

"Vždyť jsem se po žádném místě dosud ani nepoohlížela. A zatím se poohlížet nehodlám."

"Probůh, děvenko, vždyť je nejvyšší čas! Neuvědomujete si, co dá za námahu sehnat něco slušného."

"Jak bych si to neuvědomovala!" prohodila Jane hlavou. "Milá paní Eltonová, kdo o tom mohl víc přemýšlet než já?"

"Jenomže vy se na rozdíl ode mne nevyznáte ve světě. Nevíte, kolik slečen se uchází o prvotřídní místa. Zažila jsem to velice často v sídlech kolem Javornice. Paní Braggeová, sestřenice pana Sucklinga, dostala nekonečné množství nabídek. Každá slečna by se byla ráda dostala k nim do rodiny, protože se pohybují v nejvyšších kruzích. Voskovice v učebně! Jistě si umíte představit, jaká by to byla trefa. Ze všech domácností v celé Anglii bych vás nejradši viděla právě tam, u paní Braggeové!"

"Plukovník Campbell s paní se mají vrátit koncem června do Londýna," pravila Jane. "Musím k nim pak načas zajet. Jsem si jista, že si to budou přát; --a potom asi budu ráda, když se mi podaří někde uchytit. Zatím bych vás však prosila, abyste se neobtěžovala a nikde se nepoptávala."

"Neobtěžovala! Ano, chápu, proč se zdráháte. Bojíte se, abyste mě neobtěžovala. Ujišťuji vás ale, drahá Jane, že ani Campbellovým neleží vaše zájmy tak na srdci jako mně. Zítra nebo pozítří napíšu paní Patridgeové a důrazně jí nakážu, aby pátrala po něčem vhodném."

"Děkuji vám, ale mně by bylo milejší, kdybyste se o té věci nezmiňovala. Dokud nenajde pravý čas, nechci nikoho obtěžovat."

"Ale dítě drahé, pravý čas už nadešel. Teď máme duben a červen nebo i červenec je za dveřmi, máme-li se dobře zhostit takového úkolu. Musím se smát vaší nezkušenosti! Takové místo, jaké byste si vy zasluhovala a jaké by pro vás vyžadovali vaši přátelé, to se nenaskytne každý den a nezískáte je, kdykoli si vzpomenete. Kdepak, kdepak, musíme po něm začít pátrat hned teď."

"Nezlobte se, milostpaní, ale já rozhodně nic takového nemám v úmyslu. Nebudu se nikde dotazovat a mrzelo by mě, kdyby se toho ujali moji známí. Až si rozmyslím, kdy chci nastoupit, nezůstanu dlouho bez místa, žádné strachy. V Londýně jsou přece takové kanceláře, zprostředkovatelny, kde se na dotaz něco najde --zprostředkuje se tam prodej --ne doslova lidského masa --ale lidských schopností."

"Propánakrále, jakého lidského masa? Úplně jste mi vzala dech. Jestli to má být narážka na otroctví, tak vás ujišťuji, že se pan Suckling odjakživa kloní spíše k abolicionistům."

"Nenarážela jsem na nic a nemyslela jsem obchod s otroky, nýbrž jen a jen obchod s guvernantkami," odvětila Jane. "Jistě je mezi provozovateli obou velký rozdíl co do viny, ale které z jejich obětí čeká horší úděl, to nedovedu určit. Chtěla jsem však jen poznamenat, že existují zprostředkovatelské kanceláře, a když se na ně obrátím, tak se mi bezpochyby velice brzy naskytne něco přijatelného."

"Něco přijatelného!" opakovala po ní paní Eltonová. "Ano, z toho je vidět, jak málo si na sobě zakládáte. --Já vím, že jste skromná, ale vaši přátelé nedopustí, abyste přijala cokoli, co se nabídne, nějaké podřadné, obyčejné místo, v rodině, která se nepohybuje v jistých kruzích a nemůže si dopřát žádný životní přepych."

"Jste velice starostlivá, ale mně na tomhle všem nezáleží. Netoužím dostat se k boháčům; asi by mne to trýznilo tím víc, kdybych stále měla před očima ten velký rozdíl. Požadovala bych jen, aby to byla slušná rodina."

"Já vím, já vím, vy byste vzala zavděk čímkoli, ale já budu trochu náročnější, a jsem si jista, že milí Campbellovi se v tom se mnou ztotožní. Při vašich vynikajících znalostech máte nárok pohybovat se v nejvyšších kruzích. Už jen vaše zběhlost v hudbě vám dává právo stanovit si sama podmínky, vyžádat si pro sebe tolik pokojů, kolik se vám zlíbí, a zaujmout v té rodině postavení podle svých představ --tedy --nevím to docela jistě --tohle všechno byste si určitě mohla dovolit, kdybyste ovládala i harfu. Ovšem vy zase navíc zpíváte, nejen hrajete --ano, opravdu bych řekla, že i bez té harfy byste si mohla vymínit, co si budete přát. Musí se vám dostat a také se vám dostane nesmírně příjemného, důstojného a pohodlného zaopatření, než Campbellovi a já spokojeně složíme ruce v klín."

"Kdybyste sečetla všechny příjemnosti, důstojenství a pohodlí, co to které místo přináší," pravila Jane, "vyšlo by vám to všude asi nastejno. Myslím to však naprosto vážně, když říkám, že si nepřeji, abyste prozatím kvůli mně cokoli podnikala. Jsem vám nesmírně vděčná, paní Eltonová, a jsem vděčná komukoli, kdo se mnou soucítí, ale prohlašuji, že si rozhodně nepřeji, aby se do léta cokoli podnikalo. Ještě dva tři měsíce zůstanu, kde jsem a co jsem."

"A já stejně vážně a rozhodně prohlašuji," opáčila paní Eltonová šibalsky, "že jsem odhodlána být na stráži, a stejně tím pověřím i své přátele, aby nám nic výjimečného neuniklo." Tímto způsobem vedla svou dál a dál a nic ji nedokázalo odradit, dokud do salonu nevstoupil pan Woodhouse; pak ji marnivost přivedla na jiné myšlenky a Emma zaslechla, jak stejným polohlasem svěřuje Jane:

"Podívejme, už ho tu máme, toho mého miloučkého starého ctitele! --Jen považte, jak je dvorný, že k nám pospíchá před ostatními pány! --Staroušek můj rozmilý --můžu vám říct, že se mi nesmírně zamlouvá. Líbí se mi ty jeho malebné staromódní zdvořilůstky --mému vkusu to vyhovuje mnohem víc než moderní neformálnost. Moderní neformálnost mě často dokáže přímo znechutit. Ale pan Woodhouse, dobráček stará, kdybyste slyšela, jak galantně ke mně promlouval při večeři! Olala! Já už si začínala myslet, že můj caro sposo bude žárlivostí celý bez sebe. Tak se mi zdá, že jsem si ho podmanila --zaujala ho má toaleta. Jak se vám zamlouvá --vybírala ji Selina --myslím, že je krásná, ale váhám, jestli není přezdobená. To by mi bylo velice proti mysli, nesnáším přezdobené toalety --a přepych ve mně vzbuzuje přímo hrůzu. Teď se musím trochu parádit, protože se to ode mne očekává. Novomanželka musí vypadat jako novomanželka, chápete, ale mně osobně je nejbližší jednoduchý vkus, rozhodně dávám jednoduchému oblečení přednost před kdovíjakou parádou. Tuším ale, že patřím k menšině. Jednoduchou eleganci ocení málokdo --nápadné a bohaté ozdoby jsou nejžádanější. Tak jsem uvažovala, jestli bych neměla dát našít takovéhle ažury na ty stříbřitě bílé popelínové šaty. Co myslíte, vypadalo by to dobře?" Sotva se společnost opět shromáždila v saloně, objevil se ve dveřích pan Weston. Vrátil se domů k pozdní večeři, a sotva se najedl, vydal se pěšky do Hartfieldu. Ti, co to mohli nejlépe posoudit, ho napevno očekávali, takže je nepřekvapil --a uvítali ho s velkou radostí. Pana Woodhouse jeho příchod potěšil právě tak, jak by mu předtím býval proti mysli. Zato pan John Knightley úžasem přímo oněměl. --Že muž, který po celodenním obchodním jednání může večer v klidu odpočívat doma, se hned zase vydá na cestu a běží půl míle do cizího stavení jen proto, aby chvíli pobyl ve smíšené společnosti; že se mu chce namáhat na sklonku dne zdvořilostmi a poslouchat halas většího počtu lidí, to na něho zapůsobilo neuvěřitelným dojmem. Muž, který je od osmi od rána na nohou, a teď si může odpočinout; který dlouho mluvil, a teď může mlčet; který měl kolem sebe stále plno lidí, a teď může být sám! --Vždyť opustil klid a soukromí u vlastního krbu a pospíchal za chladného sychravého dubnového večera ven! --Kdyby jen kývl prstem a odvedl si manželku domů, pak by se jeho počínání dalo ještě chápat, ale takhle se jeho příchodem večírek spíš protáhne, než ukončí. Pan John Knightley na něho hleděl s úžasem, pak pokrčil rameny a řekl si v duchu: "Tohle bych byl nevěřil ani u něho.

Mezitím pan Weston, jehož by bylo v životě nenapadlo, že je předmětem rozhořčených úvah, spokojený a dobře naložený jako vždy, využíval práva dát se přednostně slyšet, jež člověku den strávený mimo domov zaručuje, a bavil příjemně celou společnost; když ujistil svou choť, že žádný z jejích starostlivých příkazů ohledně jeho večeře nebyl služebnictvem opomenut, a rozhlásil obecné novinky, které za ten den slyšel, přešel k rodinnému oznámení, určenému sice především paní Westonové, ale podle jeho mínění nepochybně nesmírně zajímavému i pro ostatní přítomné. Předal jí dopis od Franka, jí adresovaný; prý mu cestou přišel do ruky a on si dovolil jej otevřít.

"Čtěte, čtěte," pravil, "budete mít radost. Je to jen pár řádků --nezaberou vám mnoho času. Přečtěte to Emmě."

Obě dámy nahlížely do dopisu společně a pan Weston se usmíval a celou tu dobu k nim promlouval hlasem sice trochu tlumenějším, přesto však každému dobře slyšitelným.

"Tak vidíte, přijede, to je dobrá zpráva, že? No co tomu říkáte? Vždyť jsem vám to povídal, že se tu brzo zase ukáže, no ne? Že jsem měl pravdu, Aničko, když jsem to předvídal, a vy jste mi nechtěla věřit. Tak vidíte: příští týden jsou v Londýně --a to nejpozději, tvrdím já, protože ona je netrpělivá jako rarach, když chce něco uskutečnit. Nejspíš tam dorazí už zítra nebo v sobotu. A co se její choroby týče, tak kde nic, tu nic. Je to ale báječné, že zase Franka budeme mít v Londýně, tak při ruce. Churchiloovi se zdrží ve městě hezky dlouho, když už se jednou vypraví, a to bude Frank u nás hnedle pořád. Přesně takhle jsem si to přál. Tak co, je to dobrá zpráva, nebo ne? Už jste to dočetly? Přečetla jste si to všechno, Emmo? Složte ten dopis, složte ho. Prohovoříme to dopodrobna později, teď se to nehodí. Povím to ještě jen tak zběžně ostatním."

Pro paní Westonovou to byla upřímně vítaná novinka. Nemusela nic předstírat ani výrazem, ani slovy. Cítila radost, uvědomovala si to, a věděla, že je to tak v pořádku. Vyjádřila to manželovi procítěně a otevřeně; Emma však neměla slova tak pohotově. Jí dalo trošku námahy zvážit vlastní pocity a rozpoznat, jak dalece ji ta zpráva vzrušuje; usoudila pak, že dost.

Pan Weston však ve svém nadšení nebyl zvlášť bystrozraký, a ve své rozpovídanosti ani zvlášť nestál o to, poslouchat dojmy ostatních, a tak ho naprosto uspokojilo, co ze sebe dokázala vypravit, a brzy obě dámy opustil, aby i ostatním přátelům dopřál tu radost a zvlášť jim ještě oznámil, co už celá společnost jistě věděla.

Ještě dobře, že u všech radostnou odezvu samozřejmě předpokládal, jinak by si totiž možná pomyslel, že ani pan Woodhouse, ani pan Knightley se netváří zvlášť potěšeně. Ti měli přednostní nárok, hned po paní Westonové a Emmě, zvědět tu radostnou zvěst; od nich by byl přešel k slečně Fairfaxové, ale ta byla tak zabrána do rozhovoru s panem Knightleym, že by to bývalo skoro dotěrné je vyrušit; a jelikož se ocitl v bezprostřední blízkosti paní Eltonové a ta byla právě volná a mohla mu věnovat pozornost, soustředil se na ni.