Z pražských zákoutí

III.

Pan Tadeáš Bezinka se nudil, znamenitě nudil. Usuzoval časem, že je někdy převelice obtížné býti člověkem řádného, slušného postavení společenského, poněvadž to ukládá mnohé ohledy a meze. Takovou nevolnost pociťoval pan Tadeáš právě ve styku s dívkami ze slušných rodin. Panebože, každé slůvko tu padá tak na váhu, člověk musí mít jazyk na uzdě, nemůže být ani na chvíli rozpustilým, nesmí si nic dovolit. Jaký to život! Každé přiblížení je hned závazkem – a to je protivné. A časem shlížel pan Tadeáš tak závistivě k nižším vrstvám, k oněm mladíkům, s nimiž byl sice co do hodnoty duševní spřízněn, ale nad něž byl přece tak povznesen ve všem ostatním. Jak jsou šťastni ti flámové hrubého zrna, beze zlatky v kapse, ale s volností ptáka, kteří vydávají se nedělního odpůldne do boží přírody s družkami bez gardedam, bez matek a bez otců; kteří užijí nejnevázanější zábavy do sytosti a doprovázejí pak společnice své za noci do úzkých postranních uliček a postojí tu před vraty domovními třeba ještě hodinu, miliskují…