Z pražských zákoutí

Hvězdáři

(Psáno v červenci 1887 pro „Národní Listy“)

Je sobota po svaté Markétě, schyluje se k večeru. Pod vysokými, košatými stromy v královské oboře Hvězdě šeří se valem, jako by pod větvemi rozvěšoval široké, šedivé závoje.

Bylo po celý den nesnesitelné vedro, i zde v oboře bylo dusno, ale pojednou, s nastávající tmou, počínají se stromy chvěti, jako by je mrazilo. Lísteček vedle lístečku třepetá se jak v lehké zimnici, a chvílemi se nese všemi korunami stromů hluboké zašumění, podobající se táhlému vzdechnutí. V tomto vanutí je cosi tesklivého, lítostivého, skoro bolestného, jako by lesní velikáni tušili, jaký den jim nastává po tomto večeru, po dnešní noci…

Mají-li tyto stromy život, cítí-li – prožijí strašlivé dva dny o pouti Markétské, která se slaví první neděli a v pondělí po svaté Markétě ve Hvězdě. Rej k nepopsání zavládne v těchto místech, kteráž jindy obsazena jsou nepočetnými, malými skupinami výletníků. Podivná chasa valí se sem již od milého rána a rozlézá se jako odporný hmyz mezi stromy a houštinami. Podivné, vyjevené, drzé, odulé, nabubřelé, vyžilé tváře naplňují prostranství, a tichým jindy vzduchem ozývají se hrubé, ječivé, skotácké^[47] hlasy, oplzlé písničky, surové nadávky, pusté vtipy. Tento odporný hlahol, tato směsice výkřiků, výskání, povykování a řvaní vzrůstá postupem dne, a když nastává nedělní večer, zdá se, jako by sem byl zapadl zástup středověkých novokřtěnců,^[48] kteří žijí dnes posledně, kteří chtějí duši svou vyřvati, vychechtati, vyzlořečiti…

Předtucha těchto výjevů opanovává při sobotním večeru staré, mlčenlivé stromy, jejichž listoví zprvu lehounce se zachvívá, pak zimničně se třese, a jejichž korunami zahučí náhle mocné šumění. Mohutné větve sklánějí se a zvedají zase do výše, jako by usilovně pracovaly, aby vyrvaly kořeny svých kmenů z půdy a aby uletěly pustému reji, jehož nevolnými svědky zítra budou. Marné namáhání! Stoleté kořeny zarostlé jsou v tvrdou zemi a zmotány i spojeny v nerozmotatelné spleti, již ani shluk nebeských blesků nevyrve z klína půdy.

A předzvěsti a znamení nastávající pouti, kteráž zítra bude slavena, stále se množí. Již vztyčeny jsou nesčetné latě a tyče, na nichž rozepínají se špinavé, záplatované střechy stánků perníkářských, hokynářských, uzenkářů; ozývají se rány kladiv, zarážejících v zemi řady kolíků a sloupků, na něž přibíjejí se prkna a prkénka a tak hotoví se stoly a lavice k zítřejším hodům pod širým nebem. Tuto buduje se nesmyslná a nebezpečná hračka, křížová houpačka, podobná ramenům větrného mlýna, onde postaveny a připraveny dva, tři, pět kolotočů, které otáčeti se budou zítra od rána do večera při zvucích rozkašlaných, vřískavých, troubivých, vrzavých, porouchaných flašinetů.

Na širším prostranství, blíže vozové cesty, na louce směrem k bývalé prachárně stojí v řadě za sebou několik prkenných bud, jejichž průčelní strana zapažena jen do výše dvou, tří stop a jejichž pozadí vyplněna množstvím fantastických postav, zvířat, ptáků, věžiček, poletujících nestvůr, sluncí, měsíců, hvězd. Na každém z těchto předmětů naznačeno několik černých kruhů s bodem uprostřed – jsou to terče, do nichž zítra stříleti bude omladina z „Židů“ a z „Františku“ a podobní myslivci z větrovek s olověnými zátkami.

Vozík za vozíkem přijíždí hlavními vraty obory, a když stanou na určitém místě, vynoří se pod plachtami hejno nečesaných hlav a hlaviček, z útrob jejich vyrojí se zástup kočujících komediantů, kramářů, principálů loutkových divadel siláků, falešných indiánů, obrů a trpaslíků, a započíná stavba nových stánků, bud, divadel, panorám, babinetů s raritami, světových „muzeí“, fotografických ateliérů a jiných a jiných šarlatánských a nevídaných vzácností. Práce tato provázena je klením a nadávkami nejsurovějšími, v něž se mísí skřek hladových dětí, ryčení vadivých žen.

Zvědavě procházejí se v této směsici jednotliví obyvatelé Liboce, aby viděli již dnes, jakých pochoutek na zítřek mají očekávati, aby věděli, nač se mají těšiti. Za těmito zvědavci nesměle, skoro bázlivě kráčejí neohroženější pražští nájemci letních bytů libockých, aby měli ponětí, jak asi takováto „národní“ slavnost ve Hvězdě vypadá. Zítra odváží se málokdo z nich v pustou vřavu. Musí míti otužilé nervy, kdo nepatře v kruh pravých oslavovatelů pouti Markétské, chce se na ni z blízka podívat. Musí násilně zavírat sluch hnusným hovorům, jimiž se tetelí vzduch, musí stále držeti ruce na kapsách, nemá-li je docela prázdné. Zrak jeho spatří tu výjevy, jaké již nikde jinde za bílého dne odehrávati se nemohou a nesmějí, a prchá odtud s pocity odporu a hnusu, jakých nikdy nezažil.

* * *

Probudilo se krásné nedělní jitro.

Přes Kamenný most, Mosteckou ulicí, náměstím Radeckého, Ostruhovou ulicí vzhůru a pak Hlubokou cestou přes Pohořelec a ven Strahovskou branou valí se tlum „hvězdářů“. Moudří otcové a matky, obklopeni dítkami, s menšími na rukách, s kojenci ve vozíčkách; s mošnami a brašnami, v nichž je potravin na celý den, cerbulátů, uzeniny, syrečků, tvarohu, másla; jedno dítě nese láhev s kořalkou, bez níž by neobstál otec, jiné objímá velikou bandasku s kávou, která se odpoledne ohřeje za dobré slovo nebo za krejcar spropitného v nějakém kotlíku uzenářově; košík s buchtami nebo vdolky vleče matka, nejstarší dcera, dospělejší synek; tovaryši, mající týdenní výdělek v kapse, stoupají do vrchu s úmyslem, že jej ubijí do krejcaru – vždyť je „Hvězda“ jen jednou za rok; děvčata z továren, nejsprostší šičky, štepovačky, šičky rukavic, nakladačky z tiskáren, falcovačky od knihařů – bez otců, bez matek, samy nebo s milovníky; chechtají se hlasitě a výskají už nyní, ač dosud nepily; opájí je pomyšlení, jak rozkošně prožijí dnešní den, na nějž se těšily mnoho neděl. Jen aby se nebe nezkalilo, jen aby bylo pěkně, aby nepršelo! Flámové v čepicích hedvábných nebo starých vojenských, drzých pohledů, s křiklavými šátky na krku, hryzoucí roztřepené viržinky, pokřikující za děvčaty, k nimž se připojují a kteráž jsou-li jimi náhodou odmítnuti – zasypávají surovými …