Historie o doktoru Faustovi, slavném černokněžníku

Kdož by si navlas pamatoval, jakých kousků milý doktor Faust natropil! Musili bychom popsati mnoho papíru, mnoho inkoustu vyroniti, kdybychom jedno za druhým zaznamenati měli. Nebudeme dopodrobna vypisovati, kterak Faust cestou na frankfurtský výroční trh zastavil se u fojta na hradě blíže městečka Borberka, ve krajině odenwaldské, u kteréhož notně popíjel a jemuž pro obveselení mysli stáhl sedmibarevnou duhu z nebe a vtáhl ji skoro až do pokoje; nezdržíme se také při hrubiánu sedlákovi, jenž žádost doktora Fausta k nemocnému rytíři pospíchajícího a za svezení na prázdném voze prosícího hrubě odmítl, začež mu doktor Faust pokynem ruky koně k zemi srazil a všecka čtyři kola od vozu odčaroval, takže se do čtyř úhlů světa rozkutálela, načež ovšem sedlákovi na úpěnlivou prosbu koně vzkřísil a také o kolech, kam se zaběhla, pověděl. Nerozepíšeme se ani o tom, kterak blíže města Goty nezdvořilému sedlákovi, jenž se napilému Faustovi s těžkým vozem sena vyhnouti nechtěl, okouzlil smysly tak, že se onen domníval, že mu Faust celý vůz i s potahem spolkl, načež sedlák ve městě celý magistrát vzbouřil, aby mu proti ohavnému čaroději pomoženo bylo. Rozumí se samo sebou, když velevážený půlmistr s městskou radou několik kroků za bránu vyšli, že našli tam vůz i s koňmi a s nákladem docela klidně státi – po Faustovi ovšem ani památky více. Ani o tom ze široka se nezmíníme, kterak Faust jedenkráte při návratu svém do Witemberka zastavil se v jakés krčmě, kdež pozlobil ho nedorostlý číšník tím, že mu naléval vína do číše až přes kraj, takže přetékalo. Když jej Faust marně napomínal, aby nepřeléval, sice že ho i s kazajkou sní, posmíval se mu číšník, načež Faust rozevřel ústa a polkl kluka neostříhaného a nemytého a zapil důkladně to sousto obsahem škopíčku, v němž víno se chladilo a sklenice vyplakovaly. Toť se ví, hospodský se bouřil a vyhrožoval Faustovi právem, ale náš doktor klidně odvětil: „No, no, pane kmotře, nedejte žluči přetéci, sice spolknu i vás; ostatně podívejte se za kamna, snad tam kluka najdete.“ A ba že našel, celého mokrého, ve škopíčku na nádobí, třesoucího se leknutím a strachem, aby jej čaroděj nepolkl ještě jedenkráte.

I natropil doktor Faust takových a podobných kousků množství, že zakrátko nejen ve městě Witemberce, alebrž v celé zemi znám byl jako dokonalý, Boha spuštěný a s čertem spolčený kouzelník. Byli také mnozí, jenž Fausta litovali a rádi by jeho duši nebeskému spasení byli navrátili, jakož je známo, že vždycky bylo a bude na světě množství lidí, kteří starají se více a horlivěji o jiné než o sebe.

„Přece doktor,“ říkali mnozí, „a pohrává takhle s věčnou spásou duše své.“

Inu ovšem, tenkráte znamenalo ještě něco býti doktorem; na všechen způsob více než nyní, kdy doktoři fabrikují také sodovku, pekou chleba a mají veliké továrny třeba na boty. I odvážil se konečně jeden takový dobrý muž, o blaho každého bližního pečlivý a velice pobožný, že zašel jedenkráte do domu Faustova a mluvil do něho – jak říkáme – jako…