Historie o doktoru Faustovi, slavném černokněžníku

Než nic naplat; ať se utěšoval, jak sám chtěl, bylo mu přece po čertech úzko, když se podíval jednoho dne do kalendáře a seznal, že mu zbývá právě jen jediný měsíc, než se vydá na pekelný výlet, z něhož už do smrti horoucí se nenavrátí. Chodil po zamlklém, hostůprázdném svém domě jako ve snách a loučil se v duchu se všemi milými věcmi, a bylo mu někdy tak těsno, tak nevýslovně těžko okolo osrdí, že mu melancholií až husí kůže naskakovala. Přes tři neděle už študýroval všecky mapy pekelné, kde jakou jen sehnati mohl, ale vždy dospěl k tomu konci, že se dostane do krajiny náramně nehezké, horké a vyprahlé a že snad mu i ten pekelný hřmot bude velmi nepříjemným. Za měsíc! Za měsíc vyprší čtyřiadvacátý rok a pak s pánembohem, světe, měj se tu dobře! Hrom do toho! Pročpak jsem si nevymínil raději šestatřicet let, myslel u sebe Faust. A pak mu zase napadlo: Eh, snad na mne Luciper dokonce zapomene; má beztoho práce jinde dost, a propase-li ustanovený den, pak mám vyhráno – ztratí ke mně právo. Ale sotva Faust domyslil, rozletí se dvéře komnaty a dovnitř vchází Luciper ve hrozné, obludné postavě, s vyplazeným jazykem, ohnivýma očima a zařehoce divě:

„Fauste, Fauste, přicházím tě upamatovat, že za měsíc vyprší lhůta služby mé a tvého panství. Za měsíc náležíš s tělem i s duší mně a nižádná moc nevyrve mi tě z drápů. Proto se ti ohlašuji a zároveň vypovídám ti službu svoji, abych čelednímu řádu vyhověl. Ode dneška za čtyry neděle dostavím se zase, ale nikoli jako sluha tvůj, nýbrž jako pán a kníže, před jehož očima na věky smažiti se budeš. Vše, co jsi na mně žádal, vyplnil jsem. Žil jsi v nádheře, v bohatství, dal jsem ti zástup přátel a příznivců, byl jsi světoznámým čarodějem, šťastným milovníkem, nikdo ani vlasu na hlavě ti nezkřivil – nyní jest na tobě, abys za všecko mi zaplatil. Vezmu jen tělo a duši tvou – a věř, mnoho si nepopadnu. Tělo tvé je zhýralé, vyšeptalé jako košťál loňského zelí – a tvá duše? Brr, koupil jsem ji dosti draze, doktore, o tom tě přesvědčí náš pekelný pokladník, až se ti dostane cti, abys mu byl představen. Nuže, Fauste, připrav se! Ode dneška za čtyry neděle pošlu pro tebe pekelnou deputaci, abys uveden byl do pekla se slávou, jaká ti náleží. Nemrač se a nekaboň; nejsi první ani poslední, a sám jsi tomu chtěl. Měj se zatím dobře a spořádej své věci, nezbývá ti mnoho času!“

Po těchto slovech zmizel Luciper.

Doktoru Faustovi bylo prazatraceně, jak se později Wagnerovi svěřil, a po odchodu Luciperově nevěděl ani, kde se nachází. Pomalu, pomaloučku probíral se ze mrákot a vytřeštěným zrakem pohlížel zakaleným oknem do pustého, neveselého podzimního dne. Obloha byla šedá jako olovo a sychravým povětřím poletovali černí, hlavatí ptáci, odporně krákorajíce, jako na posměch Faustovi. Tu i tam trousily se vzduchem sporé vločky sněhové a v krbu píštělo to, až Faustovi mráz kostmi probíhal. Huhuhu – to jsou pěkné přípravy do pekla!

Teprve teď lezlo Faustovi pořádně do hlavy, jakou hloupost vyvedl, když se spolčil s čertem,…