Před padesáti lety II

Kapitola 28

(V prosinci 1922)

(Staré Vánoce. 1.)

Kam se to s námi stará zeměkoule zatočila! Či zdá se mi jen ve vzpomínce, že před půlstoletím bývaly Vánoce jinaké, než byly letošní a ještě mnohé z posledních let, ba celých desítiletí?

Ani si netroufám s touto otázkou k pánům na pražské hvězdárně, na „meteorologii“. Tam totiž mají zevrubné, stoleté a ještě starší záznamy o tom, jaké počasí kdy panovalo, jaké byly srážky, jaké se kdy bouře snesly na Prahu, jaké povodně ji zalily, kdy napadl první sníh, kdy začalo i přestalo mrznout atd. Nahlédli by do svých zápisů a mohli by mi půvabný můj klam z minulosti hravě vyvrátit, mohli by mi snad z černého na bílém dokázati, že taky před padesáti a šedesáti lety na Vánoce pršívalo a že se lidé v blátě topili.

A přece –Vidím ty dávné staré Vánoce ve sněhu nejen sám, vidí je také se mnou i všichni staří pamětníci. Napadlo nám na ty krásné svátky sněhu, že jsme se v něm brouzdávali po kolena, a pak ráno na Boží hod uhodil třeskutý mráz, že jsme se z vánočních gratulací a procházek vracívali s ozáblýma nohama a s rukama zdřevěnělýma, třebaže jsme na nich měli tlusté vlněné rukavice. A do toho božíhodového mrazu svítívalo z jasné oblohy slunce, až se srdce smálo, třebaže se pod jeho nehřejnými paprsky taky zimou tetelilo.

Pravda sice, že podle kalendáře trvá podzimek skoro až do Štědrého večera. Ale tohoto rozdělení tehdejší zimy tak přísně nedbaly. Již svatý Mikuláš přicházíval se sněhem, který pak zůstával už ležet přes celý prosinec, a když se ponenáhlu strávil sám a zčernal, napadlo nového. Vždyť ho bylo v oblacích dost, aby znova a znova zalehl pole a lesy, venkov i města. Tak i Praha svítila vždy novou bělostí střech a zima trvávala skutečně celé tři měsíce a třeba až do svatého Josefa, zima tuhá, kdy dvanáct, patnáct stupňů pod nulou nebylo žádnou zvláštností, a to poctivého Réaumura.^[16]

Bylo to snad tím, že tehdejší Praha byla o pár tisíc domů menší? Že se nevytápělo nespočetné množství krbů a kamen a že nechrlilo tolik set komínů továrních mraky dýmu a čmoudu a nespáleného mouru do povětří, čímž se ovzduší nad městem ohřívá, a tak se nám ponenáhlu i nad Prahou počíná zaváděti londýnská mlha?

Taky tuto domněnku by mi dojista a snadno mohl vyvrátiti některý z pánů odborníků. Ale ať mi nebourá půvabnou představu Vánoc někdejších a vší té nálady, která nás tehda obestírala.

Vmýšlím se v některý ten starý prosinec před padesáti, pětapadesáti lety. Je už týden po svaté Kateřině, v adventu, schyluje se k svatému Mikuláši. V kostelích vyzpěvují za časného, tmavého jitra roráty^[17]. Zbožné paničky a babičky v průvodu dětí a vnuček, zahaleny v dlouhé „viklery“^[18] a s kapižony^[19] na hlavách spěchají do chrámů páně. Na rukou visí mošny, kabelky, v nich jest ukryt zpěvník rorátový a voskový sloupek. Paničky jsou obuty v bytelné bačkory liberecké s dobrými podešvemi koženými, ale jejich kroky nedusají. Tlumí je sníh v noci napadlý, který vrže a skřípá pod nohama a jiskří se ve mdlé záři posledních nočních svítilen plynových. Z kostelů zaznívají velebné, dunivé zvuky varhan. – – –

Rozbřeskuje se, Praha se probouzí. Skupiny kolísajících starých metařů objevují se v ulicích, aby zametli Prahu. Ale vysoká vrstva sněhu jest nad jejich síly. Slabé ruce mávají košťaty a shrabovačkami, jen aby jakž takž utvořily přechody na křižovatkách, z chodníku na chodník. Jízdní dráha zůstává nedotčena. Zato z domů se vyrojují domovníci, aby odmetli sníh z chodníků, na jejichž okrajích vznikají učiněné okopy sněhové.

Nejhorlivěji se zametá na Uhelném trhu i na Vaječném a dále v Rytířské ulici. Ale tam nečekají na metaře a jejich nedostatečné výkony. Tam zametají ženy i muži, kterým záleží na tom, aby neseděli celý den ve sněhu a aby jejich krámce byly přístupny divákům a kupcům. To jsou podnikatelé, drobní živnostníčkové, jimž kyne tržba, výdělek, živobytí. Vždyť je za několik dní 6. prosince, svátek štědrého světce, období papírových Mikulášů, chlupatých čertů a švestkových kominíků.

V ten čas, od svaté Kateřiny počínajíc, všechny majetnice koček – a zvláště černých – bedlivě opatrují své miláčky a nespouštějí z nich oka.

V ten čas mívaly pražské kočky domácí vězení, zvláště černé, ježto jejich kožišina se tak výborně hodila na výrobu mikulášských čertů. A přesto mnohá Mícinka, mnohý Mourek, kteří ještě odpůldne mlsně chlemtali v teplé světnici mlíčko z misek, do večera zmizeli a již nikdy se k své paní nevrátili. Kdosi z domácnosti nechal neopatrně pootevřené dveře, kočička vyběhla – a ach, na kterého z těch zlořečených čertů padl tvůj hebký kožíšek! A kdo snědl pečeni z tebe! Marný žal, nikdo neodpovídal.

Náruče mikulášských metel se stuhami z hedvábného papíru, pozlátkem postříkaných, svítí na krámcích červenou barvou. Všady jsou vyloženi husaři a panenky, ošatky ořechů pozlátkem polepených a ti švestkoví kominíci. Dávno jsem jich neviděl, těchto černých panáčků, vyrobených z lesklých, sušených a lepkavých švestek, s bílou papírovou čepičkou na hlavě, s žebříkem na ramenou. Snad je surovina drahá, snad se ze všech švestek navařilo marmelády a povidel. Vídal jsem je od dětství a rok co rok nakládal nám svatý Mikuláš krom jiných drobotin i kominíčka.

Byl to zvláštní malý průmysl, kvetoucí vždy jen v krátkém období mikulášském a vánočním. Kominíčkova kostra byla z dlouhých špejlí, vbodnutých do malého čtvercového prkénka nebo špalíčku, a na těch špejlích byly napíchány sušené, scvrklé švestky. Kominíček měl koketně obě ruce opřené o boky. Byla to stará, zakořeněná tradice, a model jeho byl všady stejný, ať jste koupili panáčka v Hradci, v Praze, nebo v Plzni. Ale zdá se mi, že to „umění“ vyhynulo, a dnešní děti sotva takového kominíčka viděly. Osud jeho byl vždy stejný. Nakonec, když jsme si s ním pohráli, býval sněden. –

Největší však přitažlivost jevila malá, drobná divadélka, hotovená jen z pestrého papíru a v průčelí zdobená okrasami z bezové duše. Práce čistě samodílná. Stávala taky jen šesták nebo dva. Divadla umělejší, se zvláštním portál…