Před padesáti lety II

Kapitola 29

(V lednu 1923)

(Staré Vánoce. 2.)

Neodlučným příznakem Vánoc velkoměstských, a tedy taky pražských, snad odedávna jest vánoční stromeček, „planoucí sterými světly“, jak bývá líčeno ve vánočních povídkách. Pražské děti nemohou si pomysliti Štědrý večer beze smrčku, plného voskových svíčiček (ba, v poslední léta již ve mnohých domácnostech se stromeček osvětluje elektrickými žárovkami), a pod ním nakupených dárků. Rozzáří se jim na Štědrý večer, poznovu jej rodiče osvětlí na Boží hod, na svatého Štěpána, načež posledně zaplane na Nový rok, ba mnohde ještě i na Tři krále, neboť to je poslední vánoční svátek.

Tak tomu uvykly pražské děti odedávna. Ale my, kdož jsme před šedesáti, před padesáti lety vyrůstali na venkově, a nejenom na vesnicích, ale i ve městech, nepoznali jsme ve vlastních domácnostech „kristbaum“ a „kristkindla“, jak se tehdy všeobecně říkalo. Toho přepychu dopřávaly si jen rodiny vynikající majetkem a společenským postavením. A my drobná chasa z domů nemajetných a chudých naslouchávali jsme po svátcích s ušima odstávajícíma a s očima na šťopkách šťastnějším svým „bohatým“ spolužákům, když nám líčili, jak po večeři najednou „kristkindl“ ve vedlejším pokoji zazvonil, a když se tam vhrnuli, tu stál osvětlený „kristbaum“ – a ještě taky bylo otevřeno okno, kterým kristkindl přiletěl a zas odletěl, s četným štábem svých průvodců andělíčků. A nám vrtávalo hlavou, proč ten kristkindl je tak štědrý právě jen k dětem rodičů bohatých? Snad že by měl spíše pamatovati na nás, kterým nedá nikdo nic nebo jen máloco. Tuhle hořkou výčitku jsme nosili v srdci po několik let, pokud nám nebyly „otevřeny oči“ nějakým drbanějším spolužákem, který dříve než my pronikl tajemství toho nadělování. A tak se mi zdá, že to byl spolužák náš Kvasnička, takový drobný, vždycky umouněný štvanec, který nehledanými, prostými slovy nám podal vysvětlení záhady: „Ty vole, snad nemyslíš, že to vopraudu naděluje krystyndl? Dyby měl tatínek dům, tak by nám taky nadělil…“

Na venkově, ve vesnicích i v městech, nadílel tehdy všeobecně svatý Mikuláš. A byť i byl za okno položil dárek sebemenší, vždy jsme nad ním byli u vytržení, třebaže přinášel věci potřebné a hlavně takové, které nám rodiče tak jako tak musili koupit.

Na Štědrý večer byl v malých a skromných rodinách na venkově jiný zvyk. Jakmile se na stole objevila rybí polévka, postavila hospodyně u každého talíře voskovou svíčku „třínožku“ (totiž rozeklanou na spodku ve tři nožičky), modrou, červenou, zelenou nebo žlutou, a rozžehla je. Takové svíčičky bývaly po třech krejcarech, po čtyráku, a to bývalo naše štědrovečerní osvětlení, náhrada za stromeček „planoucí sterými světly“. Taky v Praze jsem se s tím v některých rodinách setkal.

Naše babičky a staré tetičky měly o těchto vánočních třínožkách zvláštní pověru. Prý komu na stole nejdřív dohoří, budoucích Vánoc nedočká. A to mnohdy měnívalo sváteční náladu večera v plačtivou. Tak tedy rozumnější maminky štukovaly všechny svíčky, než mohly dohořeti, s poukazem, že jich ještě kousek musí zůstat na zítřek, na pozítřek. Hodu božího a svatého Štěpána se ta pověra již netýkala.

Sice taky u nás venku Vánoce vydychovaly tajemnou sváteční náladu daleko napřed, skoro na samý počátek prosince, ale teprve v Praze pak jsem poznal, čím jsou velikému mraveništi lidskému, hlavně ve smyslu obchodním. Kdekterý živnostník, kdekterý kupec – všichni spoléhali, že je vánoční sezóna vytrhne. Jestliže selhal prosinec, nestál celý rok za nic. Tak už o měsíc dříve zavládl Prahou zjevný i skrytý ruch pod každým krovem, a hlavně v domech obchodních. Zřízenci velkoobchodů nestačili otvírati bedny, párati žoky, vyrážeti dna sudům s jižními plodinami, stáčeti rum i „brabancový“ olej, nandávati čaje do „původních“ krabic atd. Všechny regály a všechny nádoby byly denně naplněny čerstvým zbožím ze skladišť v nádvořích – a všechny zas bývaly do večera napolo vykuchány, ne-li docela prázdné, ježto zas od rána přicházeli zřízenci detailistů čili drobných kupců pro nové a nové zásoby. Tehdy bylo v Praze jen jediné nádraží, v Hyberňácké ulici; druhé – západní – bylo daleko, daleko z Prahy, na samém konci Smíchova, a ještě nebylo spojovací dráhy přes Vltavu. Speditéři měli napilno, jejich valníky řinčely a hřměly ulicemi, z nádraží a zas do nádraží, od rána do večera, den ode dne, až pak na týden před Vánoci hlomoz utichal, ježto bylo již všeho dosyta navezeno.

Zatím však – a již dávno před svátky – bylo i ve sklepeních a kumbálech za kupeckými krámy velmi nakvap. Tu býval na studeno vyráběn rum z lihu, vody, tresti rumové a máslové, i jiné lihoviny, zvláště sladké rosolky a punčovina. Staří kupci totiž mívali bohaté sbírky všelikých receptů na výrobu kořalek a likérů, v opisech, které získávali někdy za „drahé“ peníze, vzácnější návody třeba až po pěti i po desíti zlatých. Tento svůj „archiv“ receptů pečlivě tajili přede vším personálem, ježto z každého mládence, z každého učně mohl vyrůsti budoucí konkurent. Sami a s úzkostlivou bedlivostí odvažovali veškeré „inkredence“ čili součástky všech těch divotvorných elixírů. Co nebylo v krámě, dodal materialista. Dávno již kupci od „studené“ té destilace upustili, neboť zatím vzniklo na sta továren, s jejichž dokonalými výrobky nelze ochotnicky soutěžiti, jazyky obecenstva se vytříbily. Ale tehdy měla tato samodílná fabrikace veliký význam. Kupci totiž své stálé odběratele a hlavně odběratelky obmýšleli vánočními dárky. Paničky ze všech vrstev a kuchařky i panské z lepších domů již od počátku podzimu počítaly určitě s lahvičkou kmínky, vanilky, punče nebo s několika tabulkami čokolády, které jim jejich kupec při vánočním nakupování s vlídným úsměvem do košíku nebo do kabely zdarma vsune. Drobnější odběratelé dostávali po malé lahvičce, celoroční a vzácnější partaje odnášely si velkou láhev punče. Byly pak fortelné hospodyně, které této výhody dovedly, jak náleží, využitkovati. Od počátku listopadu počaly choditi střídavě ke dvěma i ke třem kupcům a dostávaly pak po lahvičce…