Před padesáti lety II

Kapitola 25

(V listopadu 1922)

(Studentské bydlení a stravování. – Výpravy na vysoké školy. – Kondice, „milosrdné“ obědy, svačiny. – Obědy na Ovocném trhu. V trakterech. – „Zatímná“ výpomoc – existence životní.)

Starost chudého člověka o žaludek před šedesáti a padesáti lety!

Totiž takového chudáka, jenž se z dalekého venkova skoro s prázdnýma rukama vydával do Prahy za dalším, lepším vzděláním, k němuž ve svém nejbližším okresním nebo krajském městě neměl příležitosti. Také studenti venkovských škol středních vytrpěli dost hladu, byli-li „přespolní“, nebyli-li domovem ve městě svých studií. Arci, mládencům ze statků, synům z mlýnů, fořtoven, vyšších panských úředníků atd. i tu bývalo hej. Otec platil za synka byt i stravu a pečlivá máti přivážela nadějnému studentu o sobotním trhu pecen vzácného domácího chleba, liberku másla, hroudu tvarohu, kus domácí uzeniny, a podstrčila i paní kvartýrské mandel vajec, baňku tučné smetany i nějakého toho opeřence z kuřího dvora, jen aby se miláčkovi synu na bytě dobře dařilo. Ctižádosti a snahou tehdejších venkovských rodičů zámožnějších bývalo, aby synka usadili na byt u pana učitele, u pana profesora. Za prvé bude pod přísným dozorem, a za druhé — snad pan profesor časem přimhouří oko, když bude zkoušeti svého podnájemníčka, kterému některý „zástoj“ půjde ztěžka do hlavy. A snad i takový méně chápavý študiós bude míti skrze svého vzácného pana domácího kousek protekce také u ostatních pánů profesorů. Mnohdy snad byly takovéto domněnky oprávněny a mnohdy snad bylo takovýmto profesorským strávníkům nadržováno, neboť o léta později byl vydán zákaz, že profesoři nesmějí přijímati na byt a stravu studenty vlastních ústavů.

Tito strávníci profesorů bývali jakousi elitou studentstva. Nemívali spolků s žáky jinými, nesměli choditi „za školu“, neúčastnili se společných her za branou a „bitev“ na šancích^[8] atd. Snad ani neměli velikého potěšení z přísnější kázně domácí, které byli podrobeni. Bývali to vždy synkové z lepších, aspoň majetnějších rodin. Byt a strava pod střechou učitelskou a profesorskou nebývaly za desítku měsíčně jako u nějaké chudé vdovy nebo nemajetného řemeslníka, kteří ve svých stísněných domácnostech nemohli studentům poskytnouti mnoho pohodlí. Ba, vzpomínám na bodrého jednoho obuvníka u nás v Hradci Králové, který rok co rok přijímal na byt pět i šest venkovských studentů, kteří platili po šesti, sedmi zlatkách měsíčně. Za to arci měli jen přístřeší a k tomu skrovný oběd, čemuž se říkalo „poloviční strava“. Snídaně a večeře musili jim posílat nebo dovážet rodiče ze vsi – vratiž se tu čtenář k řádkům svrchu napsaným: Pecen chleba na týden, liberku másla atd., co právě venkovské hospodářstvíčko mohlo podati.

Chodíval jsem někdy do té domácnosti, šíval nám pan mistr, a zdálo se mi tam náramně veselo. Měl jedinou světnici, která byla zároveň dílnou, a malou temnou kuchyňku s kumbálem ještě temnějším. Ale když dnes pomyslím, kterak v tom všem přespávalo pět nebo šest žáků, mistr s manželkou a dvěma vlastními dětmi – ne, již mi to nejde do hlavy.

Ani v Praze nebylo v tehdejší doby jinak.

V mnohých domech bývaly takové hromadné noclehárny, učiněné „penzionáty“ studentské.

Za studentský byt s celou stravou (snídaně, oběd, večeře) platívalo se v léta šedesátá deset i dvanáct zlatých měsíčně. Kdo chtěl míti syna v „lepší“ rodině, odhodlal se i na patnáct zlatých. Ale i pak spávali v neveliké světnici hoši třeba čtyři, pět. Za deset školních měsíců bývalo to stodvacet, stopadesát zlatých. Nezní-liž to dnes jako pohádka? Ovšem, dnešní pohádky jsou docela jiné. V těsném pražském pokojíku bytují teď třeba dva studenti z venkova a každý z nich musí platiti tři sta korun měsíčně, toliko za byt, beze stravy…

Konečně však byla odbyta maturita a studentík si myslil: „Teď jsem chlapík, na nějž svět s otevřenou náručí čeká!“

„Jenom, co teď z tebe bude?“ táže se otec takového oktavána ve výborné humoresce Bendlově („Tatínkovy juchty“), starostlivě hlavou potřásaje.

A tato otázka, doslova stejná, znívala ze sterých, tisícerých úst rodičů. Slyšel jsem ji sám z úst otcových, když před dvaašedesáti lety můj starší bratr vybyl oktávu a složil maturitu.

Zamýšlené povolání životní vedlo dále, na vysokou školu, do Prahy, a starostiplné matky ptávaly se svých synů:

„Jak tam budeš živ, hochu?“

Vždy bylo mnohem více studentů nemajetných než bohatých a nejvíce jich pocházelo z chudoby naprosté. Ideálem rodičů bývalo, aby syn byl něčím lepším než oni sami, tedy pánem, úředníkem. Ideálem studentů zas bylo, aby se stali advokáty, lékaři, profesory, inženýry. Tyto všechny tužby vyplývaly z tehdejšího našeho života i z útlaku politického. Vše bylo uhněteno, úřad byl nad lidmi a tlačil vše k zemi jako těžké závaží. Nebylo českého průmyslu ani obchodu, nebylo tedy odborných škol. Kdo měl schopnosti duševní, tomu zbývala jen univerzita nebo technika. Na řemeslo? Do každého mladého ucha zaznívala tehda nesmyslná, zpozdilá vyhrůžka: „Nebudeš-li se učit, půjdeš na řemeslo!“ Anebo vyhrůžka druhá: „Tedy půjdeš za pluh!“ Krom toho: studie tehdy nejspíše osvobozovaly mladíka od povinnosti vojenské, a ta bývala těžká a přímo zabijácká. Až do války s Prusy trvala osm dlouhých let. Býti odvedenu na vojnu značilo zmar všech nadějí do života. Tedy na univerzitu, na techniku. Nejchudší se uchylovali do semináře.

Ale jaká to byla výprava pro studenta chudého. Matka sice pořídila milému hochu nějakou peřinu, přešila na něj kus oděvu z tatíka, vybavila ho nejnezbytnějším prádlem, a tu také ustaraný otec sáhl do nejtajnější schrány své, v níž uchovával něco zl…