Před padesáti lety II

Kapitola 33

(V březnu 1923)

(Eskamotáž v soudní budově. – Výroba falešné mince pod střechou kriminálu. – Štégrova pouť pražskými stokami. – Úbytek pražských kartářů. – Zahraniční konkurence. – České karty „německé“. – Historické. Národopisné. Umělecké Alšovy. – Mudruňkovy zvířátkové. – Mlýnek na míchání karet. – Stroj na chytání blech.)

Když v léta sedmdesátá propukla aféra s nekolkovanými kartami, která ve svých důsledcích tak těžce dolehla na některé příslušníky cechu, počaly se povolané úřady zevrubněji obírati tajemstvím té čarodějné výroby, dříve skoro nevšímané. Do té doby spadá objev jisté praktiky kartářské, která na veřejnost působila dojmem skoro komickým, jejíhož původce a vynálezce však dojista všechen smích přecházel. V očích úřadů byla to manipulace přímo senzační. Málem by mi byla utonula pod prahem vědomí, kdyby mi ji před nějakým časem nebyl připomenul a po předešlé kapitole znova neosvěžil pan JUDr. L. Katz, který před půlstoletím byl mladým juristou, a tedy je taky pamětníkem mnoha starých dějů pražských.

Rozšiřovati „loupežníky“ nekolkované bylo sice těžkým prohřeškem proti platným předpisům finančním a poplatkovým, ale bylo lze odpykati jej toliko peněžitě a teprve při nedobytnosti pokuty vězením. Tu však u jistého malíře karet byly nalezeny výrobky sice kolkované, ale nad těmi kolky povolaní orgánové velmi se pozastavili, a když byli vzati na potaz úřední a zkušení znalci, objevilo se nad slunce jasněji, že kolky jsou nepravé, padělané. Jejich výrobce totiž uvažoval asi takto: Proč se mám vydávati v nebezpečenství kartami nekolkovanými? Okolkuji si je. – I posílal sice část svých výrobků do kolkovny k úřednímu označení, ale ostatek si doma „okolkovával“ vlastním, samodílným razidlem. A to již nebyl pouhý přestupek poplatkový, toto konání spadalo pod určitý paragraf zákona trestního, který mluví o podvodu. Při prohlídce skladu bylo prý zabaveno několik tuctů takových her, opatřených kolkem amatérským, a po delším a velmi bedlivém vyšetřování byl výrobce pohnán před trestní soud pro zločin podvodu. Při hlavním líčení tvrdil, že si není vědom žádného nepravého konání a že prodával karty jen správně kolkované.

„Uvidíme,“ řekl slavný trestní soud. „Tuhle je máme a páni znalci nám povědí, jaké jsou na nich kolky.“

Předstoupili znalci, nejspíše úředníci kolkovny, kteří se vytasili se zvětšujícími skly, zkoumali jednu hru po druhé, víc a více vrtěli hlavami, až konečně na všeobecný úžas prohlásili, že všechny kolky jsou nepochybně – pravé, kdežto kolky, které byly zkoumali v předběžném vyšetřování, byly nepochybně padělané. Novým a přísným vyšetřováním bylo zjištěno, že pod střechou soudní budovy byla provedena zvláštní eskamotáž. Tajemným způsobem zmizely poslední večer před líčením závadné karty z almary pana vyšetřujícího soudce a byly nahrazeny stejným druhem a počtem her s kolkem pravým, které ovšem dodal stíhaný malíř. Pachatel eskamotáže byl zjištěn v diurnistovi^[34] nebo kancelistovi, který byl přidělen vyšetřujícímu soudci a kterýž se za úplatek dal k tomuto podvrhu svésti. Za krátko bylo nové líčení, při kterém se vedle kartáře na lavici obžalovaných octl taky kancelista, a byli odsouzeni oba.

Málokdy se udála takováto historie pod střechou našich soudů, a tragikomický příběh tuto vylíčený byl po směšné stránce „přebit“ jen případem, na nějž vzpomínám z doby svého soudního zpravodajství a který se udál někdy v letech osmdesátých. Tehdy byl ve vyšetřování jistý osvědčený (a později také usvědčený) penězokaz nebo snad lépe penězoděj, který vyráběl falešné zlatníky,^[35] tak zvané „žižkováky“. Seděl pro toto své mincovnictví ve vyšetřovací vazbě, v novoměstské věznici, a z jeho separace vedlo zamřížované okno do bezejmenného, nyní zastavěného průchodu z Karlova náměstí do ulice Lazarské. „Motákem“ (totiž podloudným psaníčkem) z věznice vypraveným dorozuměl se se svými „spolupracovníky“ na svobodě, kteří mu pak tím oknem – když vojenská stráž v uličce zašla za roh – vpravili do separace, oč si psal: lihový kahanec, lžíce z tak zvaného „britanského stříbra“, sirky, železnou sběračku na tavení kovu, pravý zlatník jako model, sádru na formičky – slovem vše, čeho bylo třeba k soukromé, nezákonné „ražbě“ peněz. Když měl takto všechno pohromadě, zastíral milý inkvizit na noc špehýrku ve dveřích své separace a docela vesele lil pod ochrannou střechou samého kriminálu falešné zlatníky a hotové zboží později podával oknem svým důvěrníkům, kteří je pak po Praze a v okolí dále rozšiřovali. Jeho činnost byla vyzrazena pouhou náhodou a jeho skrýše nástrojů a materiálu byla objevena v dutině pod podlahou.

Neslýchaná opovážlivost tohoto penězokaze skoro převyšovala odvahu lupiče Štégra, který asi v týchž letech byl ve vazbě pod novoměstskou věží a unikl z ní, ponořiv se do stoky v nádvoří věznice, probrodil se kříž na kříž stokami pod Prahou a vylezl pak někde u Žofína kanálem na světlo boží. –

Vraťme se k malířům karet, kterých v Praze pojednou nápadně ubývalo. V polovině let osmdesátých vykazuje rejstřík té živnosti jen devět firem. Okolo roku devadesátého jest jich osm, ze starých jmen však zbývají už jen tři nebo čtyři, ostatní jsou noví lidé. Již tato okolnost nasvědčuje, že se tomuto řemeslu nebo umění skvěle nedařilo. Ale ještě hůře o deset let později. Do nového století vstoupili už jen dva pražští kartáři. Pan Antonín Kratochvíl totiž, k němuž jsem časem rád zašel hlavně proto, že mne lákal ten starobylý dům „U Štupartů“ za Týnským dvorem, dům s pradávnou hospodou, s rozlehlým dvorem, zajímavým schodištěm a širými, vysokými chodbami v patře, dům jako stvořený pro historický román nebo tajemnou novelu – bohužel, že taky již byl zbořen a moderním činžákem nahrazen –; a pak pan Jan Ritter, který svou živnost založil teprve r. 1882 někde na Poříčí. Oba již taky odešli za ostatními. Kratochvílův závod zmizel vůbec, živnost po Rittrovi vedla po jeho smrti vdova v koutě ulice Melantrichovy vedle domu „U pěti korun“, ale tuším již jen jako sklad a prodej karet ji…