Před padesáti lety II

Kapitola 24

(V říjnu 1922)

(Žaludek Prahy. – Trhy bývalé a nynější. – Tržnice. – Husí trh. – Bývalé masné krámy. – Novoměstská porážka. Tamní dršťková polévka. – Poplesové návštěvy na porážce. – Starý mistr Pohan.)

Veliké město má obšírný, veliký žaludek, spotřebuje mnoho pro své nasycení. Emil Zola dal jednomu ze svých románů název „Břicho Paříže“, a tímto břichem byly míněny pařížské tržnice, ohromné zásobárny potravin všeho druhu, od věcí nejlacinějších po lahůdky nejdražší a nejpaškrtnější^[7].

Praha před půlstoletím neměla žádných ústředních tržnic. Mívala jen samé „trhy“, větší nebo menší, položené ve všech částech města, a ze všech největší a nejslavnější byly trhy staroměstské: Uhelný, Vaječný, Zelený, Ovocný. Kromě Vaječného trhu (jejž nám předvádí známý obraz Maroldův) zachovaly se všechny podnes, a sluší k nim jmenovati taky trh „bramborový“ v Kotcích. Vaječným trhem nazývala se část ulice Rytířské od Uhelného trhu až po Můstek. Teprve odtud až po Stavovské divadlo se jmenovala Rytířskou. Podloubí v této ulici, počínající za rohem Perlové, bylo o hezký kousek delší, a kus ten zmizel při stavbě nynější Tržnice, s ním zmizel i dům, na němž byla původně pamětná deska Aloisa Senefeldra, vynálezce kamenotisku. Veliká tržnice staroměstská pohltila několik starodávných domů, když byla v polovině devadesátých let budována, mezi nimi také čís. 408-I, v němž se důmyslný Senefelder 6. listopadu 1771 narodil, ale na jejím ohromném průčelí nenašlo se kus místa, na které by byl zasazen Senefeldrův medailon s příslušným nápisem. Byl vsazen do hlavního průjezdu tržnice, kde si ho málokdo povšimne, vedle desky se jmény všech otců města, za jejichž správy byla tržnice vystavěna. Ani tato deska není uchována v čistotě. Po převratu bylo na ní jméno milovaného zeměpána zamazáno jakousi kolomazí, kteráž stékajíc potřísnila jména níže položená, i letopočet, a tak zůstalo až podnes.

Na Vaječném trhu bylo prodáváno vše, co se dnes kupí, hromadí a vykládá pod střechou Tržnice. Byl ze všech nejdůležitější. Od časného rána do samého poledne, ba i přes poledne, zvláště v sobotu a před svátkem, býval tu nesmírně rušný život, mnohdy i velmi křiklavý, neboť mezi prodavači vznikaly časté hádky a potyčky z podnětů nejmalichernějších, nejčastěji arci z příčin „konkurenčních“. To když nějaká „venkovská vrána“ prodávala máslo, tvaroh, sýr atd. o krejcar laciněji než usedlé pražské „stánkářky“. Pak ovzduší Vaječného trhu houstlo výkřiky a nadávkami, jakých v žádném slovníku nenajdete, a ta těžká i šťavnatá slova praskala nad hlavami kupujících paniček jako výbušné střely. Mladé hospodyňky, jejichž sluch ještě nebyl krasomluvou Vaječného trhu otužilý, prchávaly odtud zděšeny. Tehdejší naše paní Angotky nevyznačovaly se ani k odběratelkám velikou zdvořilostí, a z těch dob zachovali si staří Pražané některá úsloví, která se smějí opakovati jen za dvojími dubovými dveřmi. Ostatně – ledacos pěkného a „výchovného“ můžete slýchati na pražských trzích podnes. Na všech.

Rozumí se, že na Vaječném trhu i husy se prodávaly a po celý rok, „májovými“ počínajíc. Ale když zafičel podzimek, tu se v soboty a dni předsváteční husí trh prodloužil po celé ulici Rytířské, až po Stavovské divadlo. Tu přijížděly do Prahy venkovské žebřiňáky s vrchovitým nákladem hus, a toto vozatajstvo sestavilo se v Rytířské dvěma řadami s úzkou uličkou uprostřed. Bývalo pak obklopeno do vyprodání pražskými hospodyněmi, které s prodavači smlouvávaly na krev. Zůstává záhadou nerozřešenou, zdali toto smlouvání vzniklo z vyceňování prodavačů, nebo zdali vyceňování zboží vyrostlo ze smlouvání kupců. Vím jen, že méně zkušená panička – zvláště mladá hospodyňka – koupila draho, i když se jí podařilo nějaký šesták usmlouvat. Paničky zkušené – arci taky na to handrkování dost otužilé – podaly vždy bez ostychu polovičku žádané ceny a musily lecjaké nechutné slovo prodavačovo spolknouti, než se s ním na třech čtvrtinách sešly. Slušné obchodování rozumělo by se jen při pevných cenách. Ale neplecha vyceňování trvá pořád. O tom se můžete na pražských trzích a v tržnicích denně přesvědčiti.

Jako pohádka zní dnešním strážkyním našich krbů domácích, že v minulé ty doby jsme v Rytířské ulici mohli koupiti slušnou „rodinnou“ husu za půldruhé zlatky, tj. za nynější tři koruny. Byla-li za půltřetí zlatky, vypeklo se z ní na čtyři, na pět žejdlíků sádla, a husy obrovité, jaké kupovaly hlavně domácnosti židovské, bývaly po pětce. Tehdáž jsem dražších nikdy neviděl.

Jen jedna živnost, pro domácnost velmi důležitá, mívala i tenkráte již svá ústředí na Starém Městě, na Novém i na Malé Straně. To bylo řeznictví. Není tomu tak dávno, snad nějakých pětadvacet let, co zmizely novoměstské masné krámy. Byla to ponurá, nízká, široká i dlouhá haluzna, která zaplňovala skoro celou Lazarskou ulici. Její střecha kryla množství malých kotců řeznických. T…