O černé hodince

Kapitola IV
O dvojníku

(V květnu 1925)

Zcela jiného rázu jest historie o dvojníku. Kdežto povídky o krosnáři v myslivně, o srdnaté dceři mlynářově, ba také o statečné komtesce mohly míti a snad měly nějaký podklad v kriminálních příbězích skutečných, vyznačuje se dvojník na prvý pohled původem umělým, vymyšleným. Je to fantastická povídka rázu spiritického, okultního, a byla nepochybně čerpána z nějakého časopisu, nejspíše německého. Dějištěm totiž je město německé, patrně univerzitní, ježto je v příběhu řeč o juristech a medicích, kteří se scházeli k občasným pitkám, tzv. kommersům.

Byl tedy zase takový kommers, pořádaný z nějaké zvláštní příčiny, vzpomínám-li správně. Pitka na rozloučenou s oblíbeným kolegou, který po skončených studiích na řečené univerzitě měl odejíti do velikého, sídelního města na další vzdělání a zdokonalení, a dnes měl strávit poslední večer mezi přáteli. Vypravěčem bývalo poznamenáno, že to byli samí dospělí a vousatí mužové, třeba ještě studenti. Ale tomu jsem se pranic nedivil, neboť v tehdejší dobu taky u nás byli někteří oktaváni gymnázia s hezkými již kníry pod nosem, a dokonce i se zarostlými bradami. A nejeden z univerzitních posluchačů, kteří přijížděli domů na prázdniny, byl dokonalý vousáč.

Arciže se pitka na rozloučenou prodloužila přes půlnoc, ale pak již se milý oslavenec hotovil k odchodu. (Kterak že se jmenoval? Toho nikdy nevzpomenu. Snad Walter, snad Werner nebo i Günther.) Ale kolegové nechtěli ho propustit a volali:

„Ne, Waltře, neodejdeš! Sedíme tak pospolu naposled, kdož ví, zdali se s námi ještě kdy setkáš. A setkáme-li se kdy, kdož ví, jak budeme vypadat a budeme-li mít ještě síly dost, abychom zase tak vesele noc probendili. Zůstaň s námi!“

Na to odpovídal Walter:

„Právě proto, že mi zbývá tato poslední noc, chci ji přespati doma, v milé té světnici, v níž jsem tolik let strávil a v níž nechávám kus života svého, ba všechno mládí své. Vždyť znáte starobylý ten dům, z něhož vane dech staletí, jeho temné kouty, příkré schody, znáte těžký ten a zčernalý strop, pod nímž jsem pilně studoval a často až k ránu usínal. Nechci se tomu svému příbytku na poslední noc zpronevěřiti, chci se pod ním ještě na chvíli oddati snění …