O černé hodince

Kapitola III
O srdnaté dceři mlynářově

(V květnu 1925)

Ze starých příběhů, kterými za těch dávných podzimních a zimních večerů byly kořeněny chvíle po denní práci a kterým jsme my drobní školáci naslouchali mnohem raději než suchopárnému vyučování ve škole, utkvěla mi v paměti taky povídka o srdnaté dceři mlynářově. Obyčejně to byla dcera, někdy ovšem taky jen služebná dívka mlynářova, podle toho, jak se vypravěčům lépe hodilo a líbilo. Každý si věc upravoval po své chuti a nejeden připlétal všelico z vlastní obraznosti, což jsme velmi bystře vypozorovávali hlavně my malí posluchači, a to nám překáželo. Chtěli jsme každou historku po druhé i po třetí slyšeti tak, jak jsme ji slyšeli napoprvé, neboť tak jsme ji pokládali za nejsvětější pravdu.

Vypovím příběh, jak jsem jej nejčastěji slýchal, třebaže se rozchází se zněním prapůvodním. První má povídka totiž (o myslivně a krosnaři) byla panu Dr. V. Tillemu podnětem, aby napsal do Venkova „Pohádku o smělé dívce“, kterou jsem v prvé kapitole „Černé hodinky“ byl ohlásil. Ve svém líčení dopátral se samého snad původu historie, jarmareční to písničky z roku 1846, a uvádí taky všecky varianty. Možná, že všem sloužila za základ nějaká skutečná událost, kterou si pak její šiřitelé po svém zpracovali.

Tu tedy jest povídka o srdnaté dceři mlynářově, …