O černé hodince

Kapitola II
O statečné komtesce

(V dubnu 1925)

V jedné lesnaté krajině (bohužel, že ani zdaleka nemohu nějak určitěji naznačiti končinu; možná, že to bylo v Čechách, možná taky, že někde v Němcích; tehdejší vypravěči se ve svých historiích pohybovali zcela volně, nedávajíce se omezovati hranicemi), kam nevedla žádná pořádná železnice, ba ani lokálka (kdožpak v léta šedesátá slyšel o nějaké lokálce!), stál starý hraběcí zámek. Tento zámek byl památný hlavně tím, že se v něm podle ustáleného zvyku musili roditi dědicové jména. Kdykoli totiž choť majorátního pána byla v naději, musila se na sklonku těhotenství uchýliti do tohoto zámku, aby v něm přečkala těžkou chvíli svou a dala tu život synovi nebo dceři. V panských rodinách bývaly všeliké podivné i zajímavé zvyky. Krom toho vznešená vrchnost zavítala na zámek ještě někdy v podzimu, v čas honů. Vždyť povídám, že stál v lesnaté, a tedy zvěří oplývající krajině. Jinak býval skoro celý rok prázden.

Ale abychom si rozuměli, ne docela prázden. Bydlil v něm opatrovník, starý kastelán se starou kastelánkou (cožpak jakživ někdo viděl kastelána mladého?), byl tam i starý zahradník se starou zahradnicí, byla tam i velmi letitá děvečka a byl tam i starý kočí Kalous, který neměl skoro koho vozit, leda paní kastelánku v neděli do kostela nedalekého města. Vozil ji ve starém landauru, jehož střecha byla již tak popraskaná a zkornatělá, že se nedala ani sklopit, a k tomu landauru připřahal pár valachů rovněž věkovitých. Jak viděti, měl starý zámek důstojnou a přiměřenou garnituru.

Paní kastelánová, kdykoli do předpotopního vozu vlézala, vždycky starostlivě připomínala:

„Dejte pozor, Kalous, ať se vám koně nesplaší…“

Po takové připomínce starý kočí Kalous vždycky stranou odplivl a podíval se útrpně na své spřežení. Byli to dva flegmatičtí valaši, kteří běhali (smí-li se tak říci!) už jen se sklopenými hlavami, ničeho vůkol si nevšímajíce, a nebylo v zámku nikoho, kdo by byl pamatoval, kdy se splašili naposled. Však taky ani hnutím, ani mrknutím nedali najevo, že by jim obava paní kastelánky lichotila. Žili už dávno v naprostém odříkání a snad v pohrdání veškerými rozkošemi pozemskými, k nimž – možná – v koňském životě taky splašení náleží.

Bylo již hezky v podzimku, když starý kastelán dostal z hlavního města psaní. (Které to bylo hlavní město, po tom se nikdy žádný posluchač neptal, a vypravěč sám taky to nevěděl. Mohla to být Praha a mohla to být i Vídeň.) Kastelána korespondence nikdy příliš netěšila. Byl rád, když měl pokoj od panstva i taky od pana centrálního ředitele. Za starých časů byli kastelánové, kteří jakživi svého panstva okem nespatřili, ani po něm nezatoužili. Není pochyby, že i dnes je mnoho všelikých podřízených, kteří by si z toho pranic nedělali, kdyby jim přednosta, šéf, ředitel, a dokonce pan centrální ředitel nikdy na oči nepřišel. Málokdy to vede k něčemu dobrému. Obyčejně z toho bývá jen nějaká mrzutost nebo zbytečná práce.

Tentokráte z toho psaní koukala práce. Dopis obs…