Před padesáti lety III

Ignát Herrmann

62 

Elektronická kniha: Ignát Herrmann – Před padesáti lety III (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: herrmann05 Kategorie:

Popis

E-kniha Ignát Herrmann: Před padesáti lety III

Anotace

O autorovi

Ignát Herrmann

[13.8.1854-14.4.1935] Český spisovatel, humorista a redaktor. Narodil se roku 1854 v Horním mlýnu u Chotěboře. Rodina se zanedlouho přestěhovala do Hradce Králové. Ignát se pak vyučil v Praze kupeckým příručím a stal se obchodním cestujícím. Poté pracoval u svého bratra v advokátní kanceláři jako písař. V této době začal psát glosy a povídky. Od roku 1873 byl zaměstnán jako redaktor v...

Ignát Herrmann: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Před padesáti lety III“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Kapitola 52

(V dubnu 1924)

(O pražských poutích a co se na nich prodávalo. – „Slavíky“. – Čamburina, „hazardní“ hra pouliční. – Kri-kri, francouzská novinka. – O jejím původu. – Hračička po letech vzkříšena.)

 

Každá pražská pouť za starších časů a rok co rok byla provázena určitými příznaky, zvláštními výrobky, s kterými jste se jindy nesetkávali. Chápala se jich horlivě nejmladší pražská omladina, tak do čtrnácti let, a z pokročilejšího dorostu bývali to hlavně páni Pepíci, kteří na ulicích oblažovali sluch mimojdoucích všelikými zvuky, hvízdáním, troubením, škroukáním, řehtáním, cvrkotem, chřestotem – a čím ještě jiným. Div že nevinní posluchači o citlivé uši nepřicházeli. Vzpomínám na zuřivé pohledy starších a starých pánů, když jim takový nadějný pan kluk za zády roztočil velkonoční řehtačku. Přišlo to tak znenadání, že se skoro zapotáceli, pravice se španělkou se po útočníku bezděky rozpřáhla – ale kdepak už zlomyslný nekáranec se svou řehtačkou byl!

Matějská pouť neměla nic tak obzvláštního, ale poté přišla pouť josefská a s ní se Prahou rozhvízdaly „slavíky“ – račte dobře rozuměti, nikoli slavíci. Hlavně na Josefském náměstí je prodávali, a snad jenom tam. Ale tamodtud se rozletěly po všech ulicích. A tehdy někdy na počátku let sedmdesátých je prodávala babice, která po dlouhá léta byla nezbytným a nepostradatelným zjevem pouti josefské. Stávala tam skoro u samého kláštera kapucínů, hned vedle ambulantního podnikatele přenosné herny „čamburiny“, který od rána do večera roztáčel svou šestihrannou kostku na nožičce a volal do shromážděného „obecenstva“:

„Za krejcar pět, za dva deset, ať to běží i s tou čamburinou!“

Na stolku před sebou měl voskované plátno o šesti čtverečkách, v každém čtverečku číslici, od jedničky do šestky. Na ta čísla se sázelo po krejcaru. Komu padla obsazená číslice, dostal za svůj novák pět – „pracoval“ tedy s výtěžkem celých čtyř krejcarů. Proto tedy byla čamburina pokládána a zákonem stíhána jako hra hazardní. A proto taky vedle čamburináře stála jeho žena, rozhlížející se bystře po všem okolí, a když se na obzoru kmitl žíněný ohon na černém klobouku (chocholy kohoutí byly zavedeny později), vykřikla varovně:

„Franto, polda!“

Totiž policajt.

A milý hráč rázem stopil čamburinu do kapsy, strhl ze stolku plátno s číslicemi, vrazil ji pod kabát – a začal taky pískat „slavíka“, jako jeho sousedka. U něho byl tento slavík pouhou záminkou, předstíraným předmětem obchodu, jímž kryl svou čamburinu, u vedlejší babice však byly slavíky jediným artiklem.

Měla jich plný stolek, těch slavíků z březové kůry, s tenkou blanou napříč, a mistrně svůj nástroj ovládala. Pořád jej měla v nadmuté hubě a hvízdala, že bylo „milo“ poslouchat. Ale mládež, která ji obklopovala a slavičímu tlukotu babice naslouchala, měla ještě pevné a neztýrané nervy. A když takový milovník tohoto zpěvného nástroje dosyta se naposlouchal – a trvávalo mnohdy celou hodinu, než se rozhodl –, položil dva nováky na stolek:

„Daj‘ mi toho slavíka!“

Dala mu, ze stolu, ale chlapeček nechtěl kupovat zajíce v pytli.

„Ne, toho z huby mi daj‘, ten pěkně píská!“

„Tumáš toho!“ A babice vylovila uslintaného slavíka, podala jej kupci – a už jej měl v hubě odběratel. Tehdy ještě svět nebyl ustrašen všelijakými bacily, zdravotní referát nepracoval tak svědomitě. Hygiena spala. A milý kluk roznášel slavičí tlukot po Praze, když jen trochu jazyk nacvičil.

Ale o pár let později pronikla do Prahy novinka, zdravotně zcela nezávadná, nehřmotná, ne tak protivná jako byly všeliké drnkačky, ale jaksi poťouchlá a škádlivá. Vypadalo to jako malounký, drobounký člunek, do jehož drážky čili falce bylo zasazeno kousek ocelového plíšku. Drželo se to ukazováčkem a palcem, a když se ten plíšek palcem smáčkl a hned zase pustil, vydalo to křapavý, chřestivý nebo řehtavý dvojzvuk, podle čistoty nebo tloušťky toho ocelového péra. Zdaleka se to poslouchalo jako žabí skřehot.

Této titěrky se chytili nejen drobní občánkové, ale i dospělí pánové, ba i paničky a dívky, právě proto, že to byla věc tak škádlivá a neviditelná. Pánové to nosili v kapsách kabátu, paničky třeba ve štuclu, pozdravili vás, oslovili, a najednou – aniž jste věděli odkud – ozvalo se z kapsy, ze štuclu, za zády: Kry-kry!

Ano, bylo to „Kri-kri“, a přišlo k nám z Paříže. Proto taky bylo tuším nejprve u pražského „města Paříže“ na prodej, a prodali jich tam na tisíce. Neboť z Prahy se kri-kri rozšířilo i na venkov a zakrátko ho byly plné Čechy. Neruda o tomto šlakovitém …