Před padesáti lety III

Kapitola 47

(Ke dni 4. listopadu 1923)

(Karel Komzák: Ke stým narozeninám znamenitého českého hudebníka, skladatele a kapelníka, 4. listopadu 1823–1923, a k dnešnímu odhalení pamětní desky v jeho rodné obci Netěchovicích.)

Karel Komzák!

Snad jen mladá a nejmladší generace, žijící v překotném ruchu nové doby, nezná tohoto jména a není si vědoma významu, jaký mělo pro hudební a společenský život český před šedesáti a padesáti lety. A jaký téměř kouzelný zvuk mělo pro tancechtivou mládež oněch časů. Ve vzpomínce na mladá léta zazní nejedné nynější matroně půvabná melodie taneční skladby, při které před půlstoletím a dávněji protrhávala své první plesové střevíčky buď v sále žofínském, nebo konviktském, či v nějakém plesu domácím. Ta líbezná, křepká skladba pocházela z péra Komzákova a byla odehrávána pod jeho čarovnou taktovkou. A mnohý starý pamětník vzpomene hudebních směsí čili potpourri, jak tehdy všeobecně říkáno, které z pokladu národních písní se zvláštním zdarem sbíral a splétal Karel Komzák.

Ale nejen Praha byla plna jména Komzákova. Jeho elektrizující skladby se brzy rozletěly po všem venkově, po celých Čechách. Byl jsem chlapec, když jsem jméno jeho zaslechl poprvé a když jsem tancemilovné slečinky slýchal blouzniti o jeho „kouscích“, a chybělo mi několik let do dvacíti, když jsem jej sám poznal, i jeho choť a dvě děti. Dceru v plném rozkvětu mládí, Marii, a syna Karla, statného, probudilého jinocha a taky nadějného hudebníka.

Arci v mých mladých a nezkušených očích byl tehdy kapelník Komzák pán už velmi starý, ačkoli mu nebylo ani padesát let. A to tedy byl muž, při jehož taktovce a jeho skladbách křepčila celá Praha a při jehož pochodech duněly kroky mužstva píseckého pluku jedenáctého, někdy Rainera, ale tehdy prince Alberta Saského, s výložky jasně šedivými, skoro bílými. V tom pluku sloužil taky od roku 1859 až do své smrti r. 1873 můj nejstarší bratr, který se daleko vlasti, v jižním Tyrolsku s rodinou Komzákovou sešel a spřátelil. Dávno již odešli na onen svět manželé Komzákovi, tragickou smrtí ve věku 54 let odešel taky syn jejich a výborný hudebník Karel, ředitel lázeňské kapely v Badenu u Vídně, a dnešních stých narozenin Karla Komzáka staršího dožila se jen dcera jeho paní Marie, vdova po plukovníku Steinbachovi, která s kruhem ctitelů slaveného kdysi hudebníka právě dnes odhaluje pamětnou desku otci svému v Netěchovicích u Týna nad Vltavou.

Není to rodný dům Komzákův, nýbrž domek, jejž si zakoupil, když odešel na zasloužený odpočinek, a v němž před třiceti lety, r. 1893, plodný svůj život dokonal, téměř sedmdesátiletý. K věčnému odpočinku bylo tělo jeho uloženo na hřbitově v Týně nad Vltavou. Nedaleké Netěchovice však jsou jeho rodnou obcí.

Roku 1802 dal v této obci tehdejší majetník panství kolodějského hrabě Vratislav postaviti novou panskou kovárnu, a v této kovárně stal se později vrchnostenským kovářem mladý mistr Komzák, jemuž se tam dne 4. listopadu 1823 – tedy právě před stoletím – narodil syn Karel. Zajímavá jest okolnost, že sám Karel Komzák ve vlastnoručním náčrtu životopisném se dopustil omylu, naznačiv jako den svého narození 2. listopad. Ale jeho křestní list, vydaný a podepsaný městským děkanem Danielem Moravkem 16. října 1840, uvádí den 4. listopadu. A tento křestní list – ovšem německý – zas je zajímavý tím, že při jménech rodičů vedle jména otcova uvádí „und der Mutter Kateřina…“ V dokumentu čistě německém proklouzlo tu jméno české, a nejspíše se tak stalo již v matrice farní při křtu novorozeněte, jak to vyřkl buď mladý otec, nebo paní bába. Vždyť dojista i pan děkan Moravek byl Čech, třebaže při podpisu nedělal nad a příslušnou čárku.

Malého Karlíka uspávala nejen ukolébavka matčina, zajisté česká, ale taky rytmické bušení perlíků z otcovské kovárny, snad i zpěv tovaryšů, neboť kováři při své práci taky časem zpívávali, jak jsem sám v dětství slýchal. Ale zárodek budoucího svého umění a povolání přinesl si kovářův synek již na svět.

Do školy chodil Karel v Kolodějích, do pouhé jednotřídky, a tu se mu dostalo taky prvního vyučování hudebního. Již v devátém roce svém hrál čiperně na varhany. Ale jinak v této škole velikého vzdělání nabýti nemohl, a jeho otci, panskému kováři, záleželo na tom, aby si osvojil taky němčinu. Tak tedy chlapce zavezl „na handl“ do Weikertschlagu v Dol. Rakousích.

Pražská mládež dávno neví, co byl „handl“ čili výměna dětí, ale v krajinách pohraničních toho děti v minulé doby dosyta užily. Malého synka nebo i dcerku naložil tatík Čech jednoho dne na vůz, vedle něho kufr s oděvem a prádlem, a zavezl dítě do vesnice nebo města německého, aby tam rok nebo dva chodilo do školy, a naučilo se tak německy – a výměnou za svého potomka přivážel zas domů synka rodičů německých, aby se v české obci naučil česky. Takové bývalo praktické vyučování druhému zemskému jazyku. Vzpomínám, že od nás z Hradce vozili otcové synky do Trutnova. Snad se tak místy děje podnes. Ale jen se vmyslete v duševní rozpoložení takového malého tvora, když se pojednou octl v cizí obci, mezi cizími lidmi, jak mu bylo, než pochytil jenom nejnezbytnější slova neznámého jazyka, na počátku aspoň pro tak zvanou denní potřebu.

Však se taky mladičkému Komzákovi ve Weikertschlagu příliš dobře nevedlo, nevzpomínal na tu dobu příliš rád. A taky tam dlouho nepobyl. Brzy jej odtud otec dopravil do Krumlova, na hlavní školu, kde setrval tři léta. Tam se utvrzoval nejen v němčině, ale i v hudbě, a v té byl jeho učitelem tamní regenschori Batka.

Chtěje se oddati povolání učitelskému, zamířil mladík do Prahy, a tu v letech 1839–40 studoval na škole varhanické pod Pitschem a Blažkem a r. 1841 dokončil studie na ústavě učitelském s výborným prospěchem. Bylo mu devatenáct let, když se r. 1842 stal „pomocníkem učitelským“ v Kolodějích, kde setrval až do května 1847. V tomto úřadě dostávalo se mu tučného platu – 70 zl. ročně. Ale ježto nebylo naděje, že by se bídné postavení učitelů tehdejší doby zlepšilo, vstoupil do služby zemského ústavu pro choromyslné v …