Před padesáti lety I

Kapitola 18

(V červnu 1922)

(Zjevy a zvuky v pražských nádvořích. – Uhlíři, pískaři, drotaři, brusíři, košťatářky, hadrářky. – Obchod „výměnný“. – „Handrlevú!“ Způsob jeho obchodování. – Za drátem. – Noty ke zpěvům nádvorním.)

Před lety padesáti – a ještě i mnohem později – silně po Praze panoval obchod podomní. Začínal hned zrána a trvával celé dopoledne. Pražské domy, hlavně novoměstské i mnohé staroměstské, mívaly široké průjezdy a  rozsáhlé dvory i dvorečky, a tehdy bylo ještě mnoho domů „pavlačových“, s okny i dveřmi do dvora, takže nájemníci celého stavení zvěděli hned o všem, co se dole ve dvoře šustlo. A zdola tedy co chvíle se ozývalo hlučné volání „hauzírníků“, nabízejících všeliké služby své i potřeby pro domácnost na prodej, nebo zas vyvolávajících, co by sami koupili.

Prvním ranním hostem na pražských nádvořích býval uhlíř. Po hrbolaté dlažbě ulice rachotil „štráfek“, nízký plochý vůz, bez „fasuňku“^[74], na tom hrkaly o sebe putny, naplněné uhlím. Před vraty kočí zastavil, a druhý, důležitější muž tohoto ambulantního podniku, vjel oběma pažemi do popruhů nejkrajnější putny, nahnul ji a natřásl si ji na bedrech a zamířil průjezdem na dvůr. Hned potom ozvalo se vzhůru do pater basem více méně chraptivým:

„Uhlííí!“

Jediné slovo, ale postačilo, aby upozornilo všechny hospodyně ve všech poschodích. Každá mrskla okem do bedny u plotny v kuchyni nebo do „kanonu“ u kamen v pokoji, a již letěl dolů do dvora povel:

„Sem, uhlíři!“

A uhlíř těžce stoupal vzhůru, vynášeje cent staré váhy (ještě nebylo nových měr a vah metrických, které byly zavedeny r. 1872, ale dlouho ještě bylo prodáváno i kupováno na centy a libry staré váhy), vysypal uhlí do příslušných nádob a přijal několik červenavých stříbrných šestáčků za své zboží. Krom toho dva krejcary „od přinášení“. Za ty dva krejcary vynášel putnu třeba až do čtvrtého patra.

Zavolala ho druhá, třetí hospodyně, a uhlíř vynášel opět a opět. Skoro každá putna byla nahoře prodloužena plechovým nástavcem „kornoutem“, aby pojala plný cent a aby se uhlí cestou neusypávalo. Takovýmto způsobem zásobovala se tehda bezmála celá Praha topivem. Jednak nebylo dosti sklepů, jednak byly ve starých domech těžko přístupny, a hospodyně vůbec pokládaly tento způsob za nejúspornější. Aspoň prý se ve sklepě nenadělalo „mouru“, drobného prachu, kterým by nikdo nebyl topil. Jen rodiny panské a zámožné „nakládaly“ si na zimu zásobu topiva do sklepů.

Tento podomní uhlíř arci nebýval vlastním, samostatným podnikatelem; býval to zpravidla zřízenec nějakého uhlířského závodu. Znal již „své domy“, své odběratele, a objevoval se v určitých ulicích denně. Dnes prodal tomuto nájemníku, zítra onomu. A každé takové pojezdné uhlířství mělo svůj určitý revír. Jestliže mu do něho vlezl nějaký nezvaný konkurent, volával starý, „zabydlený“ prodavač:

„Co mi sem lezeš, holomku! Máš v putnách beztoho samé kamení!“

Napadený arci nemlčel a zakrátko se na ulici rozpoutala hlučná potyčka nevybíraných úsloví. Učenlivá mládež mnohé jadrné slovo tu pochytila. Stejnou nevraživostí vyznačovali se tehdejší pražští drožkáři, a když ti na sebe začali, skoro se jim od huby blýskalo. Pustými nadávkami vzduch se jen tetelil a drožkáři na větší důraz švihali proti sobě hrozivě biči. –

Uhlíř popojel o dům dále, zmizel za rohem a brzy zastavil před domem jiný povoz. Vozíček s malým prkenným „fasuňkem“, u voje kobylka nedorostlá, nedomrlá, jako stín, jako do herbáře. Výrostek nabral z prkenné korby bílého nebo žlutého tlučeného pískovce a hned potom se ozývalo ve dvoře:

„Pííísééék!“

Tlučeného pískovce stále bylo třeba ve všech domácnostech. Nejenom na drhnutí nádobí (ač tu „kuchařky“ raději užívaly přesličky), ale hlavně na podlahy. Staré byty neměly podlah parketových nebo frýzkových^[75], zvláště byty „malých lidí“, nýbrž prkenných. Z těch starých, prošlapaných podlah vyvstávaly oblé suky jako klouby, i hřebíky, že o ně mohl palec urazit. A když se ty podlahy v sobotu na neděli čistě vydrhly, bývaly posypávány droboučkým tím žlutavým, bělavým pískem, nejen v kuchyních, i v pokojích. Jen „panstvo“ leštilo své parketové podlahy. A v domácnostech ještě nebylo kobercového přepychu jako nyní. Ale pardon! Tehdáž málokdo řekl koberec. Čistokrevný Pražan říkal tebbich a ještě raději tébich, a bohužel, říká tak zhusta podnes. Ostatně ani pražský Němec neříká správně teppich, nýbrž „tébich“, jak dokazuje německý spisovatel a žurnalista Egon Ervín Kisch. –

Pískař roznesl své putynky písku po domě, zmizel, ale jeho volání donikalo k vašemu sluchu z domů a dvorů sousedních. A již tu byl nový host, milý pražský dráteník čili drotar, vyvolávající chraptivým hlasem:

„Dají drátovať! Hrnce, pekáče – drááátováááť!“

O chvíli později se na dvoře objevila babka s nůší březových košťat.

„Koupěj košťata, košťatáá, košťatááá!“ pěla vábivě vzhůru do pater a pavlačí.

A sotva zmizela, ozvalo se:

„Dají brrrousit! Nůžky, nože, břitvy, sekáčky – brrrou – sssit!“

A z toho jeho posledního slova „brrrou-sssit!“ skoro se vám vřízl v sluch sykot pouličního brusu, otáčejícího se kamenného kola, vodou stále svlažovaného, a div že se vám také v očích nezajiskřilo. Švihlo to brusířovo zvolání vzhůru, jako když rachejtle zasrší.

Jestli jste snad náhodou přeslechli vyvolávaná slova, poznali jste podle „melodie“, kdo se na dvoře ohlašuje. Neboť každý ten prodavač a každý podomní kumštýř měl svůj nápěv, a každý obor měl nápěv stejný, jako by se tomu byli učili ve společné škole, a to bylo ze všeho nejdivnější a nejzajímavější. Ať na Novém, či na Starém Městě, na Malé Straně, nebo na Pohořelci, v Karlíně, nebo na Smíchově, všady jste od lidí stejného podomního průmyslu slyšeli stejnou notu, třebaže jeden druhého jakživ neviděl a neslyšel. Jako by na to byli měli vlastní „konzervatoř“. Lituji, že vám ty jejich nádvorní výkřiky nemohu na tomto místě znázorniti hudebně. Ale pro vydání v knížce vyprosím si od některého pamětníka v hudbě honěného, aby mi to „postavil do not“. Kromě pískařů skoro všichni ti někdejší …