Před padesáti lety I

Kapitola 12

(V březnu 1922)

(Přítel Jan Veselý. – „Cipeciste néga!“ – Arcivévodův společník. – Naše čtenářství, naše bibliotéky. – Stará pošta na Josefském náměstí. Erární adaptace. Seznámení s krajanem básníkem Bohdanem Jelínkem.)

V závodě Bratří Tučků – jak již dříve pověděno – setkal jsem se a seznámil s Janem Veselým. Byl stejného věku se mnou, ba byl asi o čtvrt léta starší, ale posud praktikantem, ježto přišel později do učení. Jeho otec, malý úředník, totiž kontrolor cimentovního čili cejchovního úřadu král. města Prahy, předčasně mu zemřel. Matka Janova měla chuďoučkou penzi a nějaký malý obchůdek niťařský a tuším i s laciným prádlem. Její výdělek nestačil na další studie synovy. Tak Jan, vychodiv nižší reálku, musil do praktického života, do obchodu, a zatím tedy na galanternictví. Ale nebyl ničeho tak dalek jako všeho „praktického“. Byl to jinoch povahy snivé a vznětlivé a těžce nesl své „okovy“, ač jeho praktikantství nebylo nikterak namáhavé. V tom závodě nebylo žádného zápolení s bednami, sudy a žoky, nebylo ponurých skladišť a sklepení, žádného mrznutí v zimě. Všude kolem bylo jen krásné, čisté luxusní zboží, na které radost se podívat. Prací nejnamáhavější a jisté síly vyžadující bylo otvírání a zavírání krámu. Tehdy ještě nebyly zavedeny svinovací žaluzie (které později jakýsi jejich výrobce v záchvatu divokého šprýmařství nazval „geräuschlos“, totiž „bezhřmotnými“, ačkoliv jejich spouštění působilo a namnoze ještě působí bohopustý rámus, jako by se Jericho bořilo). Tehda ještě většina pražských krámů měla obyčejné dveře, nebo dokonce široké vrátně, a jen některé nádherněji zařízené závody měly závěr „plentový“, skládající se jak harmonika, nebo několikadílný deskový, kulisový. Tyto vysoké, těžké kulisy „běhaly“ v železných drážkách dole i nahoře a byly na den vsouvány v postranní výklenky, večer odtud zase vytahovány. Bylo k tomu třeba kus síly a jisté praktiky, a zpříčil-li se někdy některý dílec, pak si mohl všechen personál palce ulámat, než jej do příslušného žlábku vpravil. V létě bylo hej, ale v zimě to byla práce nepříjemná.

V tom jsem Jeníčkovi rád pomáhal, bylo to pro mne vítané silácké cvičení. Taky při mytí velikých výkladových tabulí z belgického skla jsem mu pomáhal, neboť tehdy ještě nebylo potuchy o nějakém podniku pro čištění oken. K čemu pak byli učňové a pomocníci? A bylo nám pýchou, když se naše výkladní skříně denně třpytily bezvadným leskem jak zrcadla.

Tak jsme denně provozovali gymnastická cvičení na nízkých schůdkách před krámem, rozmazávajíce řídkou kaši z plavené křídy po skleněných tabulích a stírajíce ji, než nám zaschla, velikými kusy jirchy^[48]. V zimě jsme křídu musili rozmíchávati lihem, aby nám kaše na sklo nepřimrzla. Večer pak jsme zametali leštěnou podlahu krámu, když jsme dříve všechny stoly se zbožím pokryli velikými papíry a plátny, uchraňujíce je tak před prachem.

Milý Jeníček měl své „kritické dny“, chvíle rozladu, kdy tyto práce konal s jistou nevrlostí, ba i reptáním. Stále ještě v něm vězel student, pokládající takové zaměstnání za ponižující, nedůstojné. Poukazoval k tomu, že vše to jest povinností praktikanta nejmladšího, Ladislávka P., který ještě nebyl dlouho v závodě. Ale mně, který jsem měl náramně krátké „studie“ za sebou a byl uvyklý nositi po Praze nůše a pytle na hřbetě, váleti sudy, skládati z vozů a nakládati na ně, slovem konati práce nejhrubší a mnohdy velmi nečisté, bylo všechno toto drobné poklízení skoro pouhým sportem. Pěstoval jsem jej přesto, že mi mladší šéf nejednou říkal: „Nechte toho. Jsou tu hoši.“ S těmi však jsem byl v těchto výkonech naprosto solidární.

Ladislávek – nyní také již „starý pán“, úředník pražské obce – byl vykutálené pražské kvítko ze skromné živnostnické rodiny. Někdy jím čerti jen šili. Měl všeliká pražská pořekadla, jejichž smysl mi býval dlouho temný. A někdy mluvil také „francouzsky“ nebo „latinsky“. Ať se hodilo, nebo nehodilo, často pronášel: „Cipeciste néga, herr koléga.“ Kde to sebral, snad sám nevěděl. A já teprve po dlouhé době jsem se poučil, že to mělo býti:

„Si fecisti, nega.“ Totiž latinské „jestli jsi učinil, zapři to“.

Jednoho dne mi řekl Jan Veselý: „To je dobře, že jste k nám nepřišel o rok dříve. Snad už bychom vás tu neměli.“ A na mou otázku vysvětlil mi to. O rok dříve vstoupil do závodu za praktikanta mladík úhledného zevnějšku, štíhlé postavy, jejž při nějaké příležitosti seznal jeden z rakouských arcivévodů, tuším Toskánský, který se naprosto vymkl z rodových tradic, nestal se parádním generálem a „vojevůdcem“, nýbrž se oddal cestování, hlavně plavbě po moři Středozemním. Na kterémsi ostrově Baleárském měl nádhernou vilu. Vydával cestopisná díla, zdobená krásnými obrazy. Díla ta ovšem nikdy nepřišla do knihkupeckého prodeje. Tiskl jich asi padesát výtisků a obdarovával jimi jen korunované hlavy, takže náležejí k největším literárním vzácnostem. K těmto pracím potřeboval čiperných pomocníků. Tak jednoho dne, spatřiv mladého F., vyzval jej do svých služeb, a mladík ochotně následoval. Ale kdežto starší jeho předchůdce, rovněž tajemník arcivévodův Mansvet, přinesl z podobných cest bohatou kořist literární, kterou v léta sedmdesátá ukládal do českých časopisů denních i zábavných, o mladém F. nebylo již pak slýcháno. Zdali se vrátil, zdali někde ve světě zapadl – nepamatuji, že bychom se o tom byli něčeho dověděli. Je tomu přes půl století, snad ani nežije.

(Ba žije! Zanedlouho potom, když tato kapitola byla v Nár. listech otištěna, jednoho dne na mé dveře zaťukáno a na prahu se objevil pán asi sedmdesátiletý, prostřední a poněkud zavalité postavy, šedivých vlasů a jasných očí. Vstoupil se slovy: „Jde se vám představit onen štíhlý mladík, o němž jste se ve svých vzpomínkách zmínil a který před dvaapadesáti lety od Bratří Tučků vstoupil do „služeb arcivévody Toskánského a plavil se s ním a cestoval po světě. Arci teď už není tak štíhlý jako býval“. Pobyl u mne, opět a opět mne navštívil, mnoho mi o svých záviděníhodných cestách po celém téměř světě…