Před padesáti lety I

Kapitola 16

(V květnu 1922)

(Pražské hradby. Fr. Saller, jejich bouratel. – Pražské brány. – Dřímající stavební ruch. „Bauauftragy.“– Nové domy v Poštovské ulici. – Zohyzděné sgrafito Ženíškovo. – Bydlení na Vinohradech, noční návraty domů.)

Před půlstoletím byla naše milá stará Praha ještě z valné části obklíčena hradbami. Hlavně pak to byly hradby, táhnoucí se od nádraží státního – nyní Masarykova – až po Sokolskou třídu, které bránily Praze, aby se ponenáhlu mohla v tyto strany rozšiřovati. Kopcovitá a dolíkovitá končina žižkovská méně byla příhodna, ale návrší, vzestupující od hradeb k Volšanům a ke sklonu půdy nad Vršovicemi byla jako stvořena pro pokračování Nového Města. Praha však promeškala příznivou dobu, aby si zabezpečila pozemky za hradbami, jejichž zrušení bylo otázkou již blízké tehdáž budoucnosti. Byla jednak chudá, její finance stísněné, a tehdejší otcové Prahy nebyli ani dost prozíraví, neviděli do budoucnosti, aby si pro pokračování města zabezpečili pozemky za branami, které tehdy mohli za levný peníz získati. Pražská „budoucnost“ měřila se vždy měrou liliputánskou. Praha jako by vždy byla počítala s budoucností pětiletou. Jestliže dnes bylo cosi pro nové poměry malé, vystavělo se něco o kousek většího, a rozumí se, že to za rok nebo za dva bylo zas malé, a tak se třeba hned vedle stavělo znova. Tyto případy se opakovaly. Ještě v léta sedmdesátá nedovedly rozhodující kruhy bráti míru na Prahu vyrůstající. Podívejte se na most Palackého, který byl postaven, aby spojoval Prahu s průmyslovým předměstím, odkud šla další dráha na západ. Je to mostová tasemnice, na které vozba od rána do večera vázne, poněvadž vozy nákladní se nemají tramce kam vyhnouti. Stejného hříchu se dopustili otcové smíchovští, když zakládali třídu Palackého, jednu z hlavních tepen svého města. Uzoučký most, uzoučká spojovací třída. Když Karel IV. zakládal svůj Kamenný most, měl docela jiné ponětí o potřebě města, kterému chtěl dáti velikou rozlohu a slavnou budoucnost. Geometři, kteří před sty lety rozměřovali náměstí Václavské a Karlovo, ulici Širokou a Spálenou, Žitnou a Ječnou, hleděli do budoucnosti jinak, zdá se. Co však se šilo na Prahu před padesáti lety, šilo se vždy právě podle míry toho dne, a za krátko bylo třeba nástavků.

Do poloviny let sedmdesátých byla Praha sevřena hradbami. A když konečně z Vídně došlo milostivé povolení, že smějí býti zbourány, musila je Praha draze zaplatit. Vídni byly její hradby velkomyslně darovány a na jejich místě vybudovalo si někdejší císařské město („es gibt nur a Kaiserstadt, es gibt nur a Wien!“) pyšnou Ringstrasse. Ale než došlo na zbourání hradeb pražských, vznikaly a vznikly zatím Vinohrady a Žižkov, samostatné obce s vlastními správami, a Praha se dále dusila.

Bouratelem hradeb, kterých si dnešní mladé pokolení nedovede již představiti, byl František Saller, dobře známý generaci starší. Známý i svými občasnými prudkými útoky a polemikami se všemi možnými instancemi, se staviteli atd., kteréž projevy podpisoval vždy hrdě: Fr. Saller, mistr zednický. Neboť nebyl stavitelem. Vždy a všude, kde se mu naskytla příležitost, přihlásil se k slovu, a svých slov nevybíral. Jeho výpady byly mnohdy velmi šťavnaté. Nejen v hovoru, jak víte všichni, kdo jste ho znali, ale i v péře měl „hubu na pravém místě“. Někdy snad asi taky na nepravém. Sekal do všeho, pouštěl se i do politiky. Když Edvard Grégr napsal své „Slovo rozumné“, napsal Saller ihned své „Slovo osudné“, kterým vášnivě dokazoval, kterak není pravda, že by každý kaprál musil umět německy atd. Poněkud jej zkrotil věk, ale hlavně vymizela jeho všeliká zednická „zaslána“ z novin, když se mu konečně dostalo titulu stavitele. On a rukavičkář Václav Březnovský byli podobné ráže. Oba se nedočkali převratu. Byli by se z toho velmi radovali.

Vzpomínám-li správně, bylo to roku 1874, když Saller, zpachtovav – jak se říká – odklizení hradeb, započal se svým bouráním u Poříčské brány. Tehdy také přinesly Vilímkovy „Humory“ jeho obrázek, nemýlím-li se, z pera výborného ilustrátora Hanuše Bradky (Jana Wolfa). Saller tu byl žertovně přirovnáván k samému Žižkovi. A Saller si na to něco domýšlel, že zbavuje Prahu těžkého, svíravého pouta.

Východní strana Prahy, pásmo hradeb, o němž tu řeč, mělo čtvero bran. U Karlína Poříčskou, na Senovážném náměstí (nyní Havlíčkově) Novou, před nynějším Muzeem Koňskou, a na konci někdejší Žitnobranské (nyní Žitné), u Sokolské třídy, Žitnou. Byla sice ještě jedna, pátá, asi proti ulici Ječné nebo o kousek dále, ale tou se dávno neprocházelo, ta byla skutečně Slepá, jak se nazývala. Tato Slepá brána vedla na veliké prostranství, které sloužilo dlouho jen účelům vojenským. Byly tam všeliké „šupny“^[65], skladiště sena, slámy, bylo tam stanoviště vozatajstva. V léta sedmdesátá a tuším, že ještě později dlouho dost – byly tam dobytčí trhy, kam pražští řezníci a uzenáři třikráte v témdni^[66] chodili kupovat maso i dobytek na výsek a uzení.

Všechny svrchu řečené brány, od Poříčské až po Žitnou, byly do let sedmdesátých na noc zamykány, časně ráno odmykány. Nic mne to nepřekvapilo, když jsem jednoho večera, vraceje se s bratrem z vycházky za bránu, našel Žitnou bránu zamčenu, načež teprve po delším bušení na mohutná vrata nám bylo odemčeno. Byl jsem tomu uvyklý z domova hradeckého, kde naše pevnostní brány byly taky na noc zamykány. Byl to arci starý cop^[67], obtěžování obecenstva. Mělo-li to ještě jakési oprávnění v pevnosti, snad aby mohli býti zjišťováni vojáci, kteří se pozdě vraceli do kasáren (či aby se náhle před branami neobjevili Prušáci, jako se dělo za Bedřicha „Velikého“, dokud Hradec nebyl pevností?) – v Praze bylo toto zavírání bran čirým nesmyslem. Snad aby někdo v noci nepřenesl nějaký „kontraband“, aby nešidil nájemce akcízu^[68] o potravní daň? Kolik tehdy matek s dětmi se uhnalo, když se vracely z výletu, aby doběhly brány ještě otevřené. Neboť taky zde, ač o tom snad nebyl žádný „předpis“, nastrkovány dlaně o šesták. A to byly pak dva šestáky, než se člověk d…