Před padesáti lety I

Kapitola 6

(V listopadu 1921)

(Praha se ponenáhlu mění. – Nebylo českých bank. Obtíže úvěrové. Vzájemné směnkaření. – Vídeňský „krach“. – Šlechta se vytrácí. – Zánik Bratří Schwertassků. – Mrtvý krám. – Občasné výstavy rarit a kuriozit. – Mečíř Antonín Preis. – Princ Auersperg. Hrabě Leopold Kolovrat. – Senzační souboj na Klamovce. – Preisův předek fráter Františkán. – Starý pražský nájemník Buddeus.)

Hvězda někdejších velikých, proslulých závodů lahůdkářských ponenáhlu bledla. Ne snad proto, že by byli vymřeli pražští labužníci a břichopáskové. Spíše proto, že odumírali zakladatelé těch obchodů, rodiny jejich se vytrácely, některé snad se i vystěhovaly. Hlavně však proto, že celá Praha měnila nezadržitelným pochodem svou tvářnost. Bezmála všechny přepychové závody starší doby byly v rukou německých, tedy také lahůdkářské s bohatými sklepy všelikého vína. Byl to jakýsi privilej^[31] německých obchodníků. Vládli kapitálem, byli podnikavější, zcestovalejší, měli styky se světem, věděli, kde co nejlépe koupiti, jak prodati. Když i neměli vlastního kapitálu, kolik potřebovali, dostávalo se jim hojného úvěru od sourodáků velkoobchodníků nebo od německých bank. Český život hospodářský, český obchod byl skoro ještě v plenkách, českých bank nebylo. A když vznikaly, byly u vyměřování úvěru právě ke krajanům nesmírně úzkostlivé. Nejeden menší český podnik zašel proto, že se mu nedostalo pomoci několika tisíci zlatých, ba někdy jen několika stovkami. Vzpomínám, kterak tehda obchodníci i velmi nadějní a přičinliví, když jim selhala očekávaná tržba, v těžkých starostech sháněli na sobotní či měsíční výplatu groše, a jak jsme se my mladí jejich zřízenci rozbíhali po záložnách nebo bankách se směnkami, abychom přinesli domů dvě, tři stovky. „Gefälligkeitsakcepty“ se jmenovaly tyto důležité proužky papíru, a musily míti nějakého dobrého ručitele, aby se proměnily v peníze. Někdy se toto směnkování vyvinulo v učiněný systém, takže si navzájem z ochoty podpisovali dva dlužníci, kteří v tu chvíli oba dohromady nic neměli. Takovému směnkaření se v obchodním světě říkalo „wechselreiterei“.

Přesto, že r. 1873 otřásl veškerým hospodářským životem veliký krach vídeňský, jenž měl i na pražské tržní poměry značný účinek, kvetl Švertáskův „delikateshandlunk“ ještě po všechna léta sedmdesátá, ač se bylo již mnoho drobné šlechty z Prahy vytratilo. Dlouho se tu zdržovala proto, že žila v Praze mnohem levněji než ve Vídni a mnohem zábavněji a veseleji než na svých venkovských, zapadlých statcích a zámečcích. Později však ji tísnila Praha stále češtější a češtější. Již se tu necítila tak domácky jako v léta dřívější.

Někdy v léta osmdesátá mizí firma Švertásků ze seznamů lahůdkářů a shledáváme jen Franze Schwertasska jako obchodníka s vínem. A někdy v léta devadesátá usadila se v místnostech bývalého lahůdkářství v Martinské ulici filiálka firmy Odkolkovy, obchod s mlýnskými výrobky. V nádvorních pak místnostech, kde dříve bývaly pořádány rozmařilé, hlučné pitky a hostiny, při nichž se pojedlo kaviáru, ústřic, hlemýžďů a slávek jako nikde v celé Praze, usadila se podružná, pokoutnější vinárna a kavárna „Olympia“. Ani ta však nemohla sama o sobě žíti, i změnila se brzy v šantán, a to dvojjazyčný. Pak teprve mnohý, kdo se dříve nesměl odvážiti s několika bídnými občanskými zlatkami ke Švertáskům, zapadl do „Olympie“, která však také zanedlouho vzala za své. Vedle ní, anebo již dříve zaujal ve věži kostela Martinského „obchodní místnosti“ sklad hotového nábytku, tuším Haynův. A je zajímavé, že se „švertásek“ začalo říkati gránům teprve potom, kdy vlastně již závodu Švertáskova nebylo. Označení to žije posud a bude snad žíti ještě dlouho, až už nikdo nebude věděti, proč se jim tak říká. Jako dnes již nikdo neví, proč se pražským pohodným říkalo a říká „antoušek“, ať se jmenovali jakkoli.

Ale ten proslulý Švertáskův dům měl frontu^[32] i na třídu Ferdinandovu, a ta jest pro naši vzpomínku také zajímavá. Dnes by tomu sotva kdo uvěřil, kdyby nebylo nás pamětníků, že v tomto domě, který je na nejživější „ráně“, býval krám, ve kterém se v tehdejší doby nemohl trvaleji udržeti žádný obchodník. Je to kout, v němž po výstavbě nového činžáku rozbila svůj stan lékárna páně Barthova, která až do postavení nového domu – někdy před patnácti lety – byla dlouhá léta o fous dále, v domě Braunerově na rohu Perštýna, pod kavárnou Unionkou.

Starý krám na jejím nynějším místě býval v letech sedmdesátých často prázdný, na kvartál, na dva, než se zas někdo odhodlal zkusiti v něm štěstí. Rozpomínám se, že v prvé polovině let sedmdesátých se v něm usadil jistý pan Partsch, obchodník se zbožím galanterním. Zařídil hezký, půvabný obchod, s pěknými věcmi, ale nedobral se tam zlatého dolu. Po několika letech uprázdnila se trafika na rohu Ferdinandovy a Spálené úmrtím tehdejšího nájemce pana Vody, Partsch trafiku vydražil, zavřel galanterní obchod, a jako trafikantovi a filialistovi pražských časopisů a prodavači kuřáckého náčiní se mu dařilo mnohem lépe. Štít nad portálem zmizel, nešťastný krám čekal dva, tři měsíce na jiného neohroženého podnikatele. Přicházeli jiní, „otvírali“ nové závody a zas je zavírali. Kdykoli pak z těchto kleneb odešel, kdo tam buď nadobro dokupčil, nebo si vyhledal příznivější okolí pro svůj závod, býval krám časem i celé neděle zavřen, což vypadalo velmi smutně, buď jako po bankrotu, nebo požáru. Tento zjev sice vyskytoval se ve starší době po celé Praze, ve všech ulicích, živějších i zastrčenějších. Mnozí drobnější podnikatelé z nedostatku kapitálu i z nedostatku úvěru prokupčili, pozbyli odvahy, zavírali své obchody a prchali z nešťastných míst dříve, než jim uběhl nájemný termín. Ubivše své úspory a třebas i věno ženino, vzdávali se zlomeni své krátké samostatnosti a vstupovali poznovu do služby. Ale že takový smutný osud měl i lokál, o němž tu hovořím, je skoro neuvěřitelné každému, kdo dnes kráčí mimo. Ferdinandova třída, nejživější promenáda, tisíce a tisíce mimojdoucích od rána do večera, koutek …