Před padesáti lety I

Kapitola 19

(V červenci 1922)

(Projížďky Prahou císaře Ferdinanda Dobrotivého. – Mé poselství u cís. Ferdinanda na královském hradě Pražském. – Vánoční zábava „na ukázku“. – Pyšné jízdy kurfiřta hessenkasselského. – Jeho „izabely“. – Společný rok skonu obou potentátů. – „Lehmann“ a „Procházka“. – Dech feudalismu.)

Ještě se nám naskytne příležitost, abychom se vrátili do některých pražských nádvoří a rozhlédli se po životě, který v nich panoval. Ale pro dnešek si vzpomeňme na chvíli, jaké zvláštní podívání skýtaly prochazečům před půlstoletím některé hlavní a nejkrásnější ulice pražské, jako bylo nábřeží Františkovo, třída Ferdinandova, ulice Ovocná, Příkopy, náměstí Josefské, třída Eliščina.

Byly to vyjížďky dvou bývalých potentátů, kteří si za své sídlo zvolili Prahu, krom letních měsíců, jež trávili na svých venkovských panstvích, prvý v Zákupech u Mimoně, druhý v Hořovicích.

Prvý z nich byl někdejší císař rakouský a poslední korunovaný král Český Ferdinand V., který se 2. prosince revolučního roku 1848 vzdal trůnu ve prospěch svého velmi mladého a velmi nezkušeného synovce Františka Josefa, který nám pak vládl bezmála sedmdesát tet a kterému bychom všichni ze srdce byli přáli, aby se byl dožil ještě několika let, nanejmíň však 28. října 1918, aby viděl, kam to jeho moudrá vláda a jeho dobrovolný vazalský poměr k německé říši přivedly. Zpozdilý a stejně nemoudrý Karel I. nastoupil jenom na krátko přesmutné dědictví, aby brzy potom odpykal nemoudré panování svého prastrýce, který nezameškal žádné příležitosti, aby chlubně neprohlásil, že jest „ein deutscher Fürst“.^[81] On, jehož předkové se tak usilovně domáhali České koruny, až se jí konečně všelikými pletichami a úplatky domohli. Kéž by se tento korunovaný zaslepenec byl dočkal konce svého „německého knížectví“ a konce všech ostatních knížat německých, kteří mu o šedesátém výročí jeho vlády přišli do Vídně holdovat! –

Tehdy, okolo roku sedmdesátého, byl Ferdinand Dobrotivý (nar. 1793) už hodně starý pán. Byl pouhým stínem, mátohou panovníka, a sedával jako zhroucený v koutě svého císařského kočáru, který s ním velmi často – někdy co den – vyjížděl z královského hradu „hradčanského“, aby jej po Praze provezl. Vedle něho sedával v kočáře buď jeho lékař, nebo jiný člen pražského „dvora“. Kočár sjížděl z hradu po rampě, ulicí Ostruhovou (Nerudovou), přes náměstí Radeckého, po mostě Karlově, Nábřežím, Ferdinandovou atd., a mizel kdesi za mostem Františka Josefa, nejspíše do Stromovky. Do Hradu se povoz vracel někdy „zadem“, přes Stromovku, někdy však touž cestou přes Prahu.

Všemi mimojdoucími byl starý ten vysloužilý císař uctivě pozdravován, on sám pak posmekával cylindr jako automat. Ale úsměvu na jeho tváři – úsměvu tak obvyklého u vladařů světa, když děkují za pozdravy svých „poddaných“ – dávno již nebylo. Jeho tvář sotva již byla schopna jiného výrazu, než který do ní vryla jeho vrozená slabost a vysoký věk. S pražským životem, s českým životem, s životem českého lidu neměl nic společného. Byl to císařský výměnkář, na kterého se Vídeň a její vládcové dívali dojista naprosto lhostejně, ne-li s pohrdáním. Ledaže snad jen počítali, kolik po něm budou děditi. Neboť také odstavení králové ještě bývají dobrými strýčky, když mají co odkázati. A Ferdinand mimo jiné byl majetníkem taky pěkného panství zákupského.

Uctivé pozdravy našinců, hluboké smekání klobouků, při čemž se každý pozdravující zastavil a teprve kráčel dál, když kočár se spolehlivým spřežením přejel – to byly projevy „tiché demonstrace“ proti Vídni. Praha cítila, že Vídeň Ferdinanda příliš nemiluje, a již to bylo dostatečným důvodem, aby mu projevovala sympatie. A krom toho na tuto hlavu kdysi byla posledně vložena koruna svatováclavská.

Jaký to byl již pouhý stín – nejenom krále, ale i člověka –, uviděl jsem teprve, když jsem před Vánoci r. 1872 byl uveden do jeho komnaty na hradě, vykonávaje poselství závodu, ve kterém jsem byl zaměstnán. Přivážel jsem na Hrad pěknou hračku, kterou Bratří Tučkové vždy před Vánoci stavěli do výkladní skříně v naději, že snad ji „letos prodáme“. Byl to roztomilý, hezky velký „švýcarský domek“, který toho roku padl do oka dvěma prastarým (jak se mi tehda zdálo) „hófdámám“, a ty si vyžádaly, aby byl na ukázku poslán do Hradu, že snad si jej „Seine Majestät“ ponechá, že by to byl pro starého císaře krásný vánoční dárek. Dovezl jsem jej tam a za pomoci komorníkovy – když se na domek dříve podívala i stará císařovna (Marie Anna Karolina Pia, dcera sardinského krále Viktora Emanuela I.) – vnesl jsem jej skoro až k samému starému císaři. Ten seděl u maličkého stolečku a ve svém hlubokém křesle všecek se ztrácel; hubené, suché jeho ruce spočívaly na stolečku, jako ruce mravného žáčka na škamně, a jen jeho lysá hlava přečnívala lenoch křesla. V tu chvíli bezděky jsem vzpomněl na mumii. Nebylo v té tváři žádného překvapení, vůbec žádného záblesku nějakého dojmu, pocitu, hnutí. Na mne i na domek zírala tvář nehybná, tvář jako bytosti dávno již neživé. Spodní ret byl hluboko odvalen. Svaly již neměly síly, aby držely ústa pohromadě.

Kterak ten „obchod“ dopadl, vypsal jsem asi před 25 lety ve vzpomínce „Švýcarský domek“ (po tom v knize „Na různé adresy“). Po Vánocích nám jej z královského hradu přivezli zpět. A já už tehdy měl jsem nejen podezření, ale naprosté přesvědčení, že „hófdámy“ nezamýšlely nic jiného než sešlému monarchovi poříditi na svátky trochu kratochvíle, a dobře věděly, že nám po svátcích domeček vrátí, ačkoli stál jen stovku.

Ostatně podobnou lacinou zábavu na Vánoce pořizovali si tehdy i lidé, kteří jakživi neměli žádné koruny na hlavě. Objednávali si před svátky hromady knih domů „na ukázku“ (vždy vázaných, aby bylo lze probírati se jimi a některou i přečísti), hlavně obrazy vyzdobených. Potom za klidu vánočních dnů, po dobré snídani, po sytém obědě, rozložili před sebou k zažívání nejnovější plody literatury, domácí i cizí, umlsávali po stránkách, celá rodina se podívala na obrázky – od nejstaršího člena až po nejme…