Vdavky Nanynky Kulichovy I

18. Nad Kulichovými

Za týden po té první šťastné neděli Nanynčině přišel Jindřich Novák podruhé, a potom přicházel již pravidelně. Taky druhou neděli očekávala ho matka Kulichová s kávou a buchtou, tentokráte bez kytice. Avšak Jindřich, když s Nanynkou ve světnici osaměl, řekl k ní co nejšetrněji, zároveň však rozhodně, že by musil od návštěv upustiti, kdyby se toto častování opakovalo.

„Přicházím jen za vámi, Andulko, ne na hostinu. Přicházím, abych s vámi pohovořil, a hlavně aby mě maminka lépe poznala. Ale nemohu dopustiti, abyste si pro mne působili zbytečné útraty. Vím, že v takovýchto skromných domácnostech není nazbyt – nekaboňte se, Aničko – znám to z domova, byli jsme taky taková nemajetná rodina. Nemohu to říci vaší mamince vida, jak ochotně vše chystá, snáší, ale naznačte jí to sama. Ostatně dne přibývá, nebudu u vás vysedávati vždy do večera. Vyprosím si na mamince, abyste směla choditi se mnou na procházku Prahou, a potom vás k večeru doprovodím domů a chvíli ještě s vámi a s maminkou posedím. – Jste tak srozuměna, Aničko?“

„Kdo by s vámi nebyl srozuměn, Jindro drahý!“ stiskla mu Nanynka ruku.

„A ještě něco, Andulko. Od budoucí neděle budu si pro vás přicházeti taky dopoledne, kdy chodíte do kostela. Ale ne vždy do domu, vyčkám vás na rohu, za rohem. Dopolední ty chvíle jsou nejkrásnější – zdá se mi již nyní, jako bych cítil první závany jara – letošní ponenáhlý přechod ze zimy do vesny bude nám někdy nejkrásnější vzpomínkou. Nebo, dítě drahé, tato zima a příští jaro jsou naše první a poslední za svobodna. Doufám pevně, že za rok již nebudete Nanynkou Kulichovou, ale mladou paničkou, paní Novákovou…“

Na líci Nanynčině obrazila se nejvyšší blaženost. Objala Jindřicha, sepjala pevně ruce na jeho šíji a všechna planouc vroucně zašeptala:

„Jindro drahý, kéž by – kéž by – –!“

„Doufám, dítě milé. – A pak budeme vítati vaši maminku a tatínka v malé, skromné, ale útulné domácnosti naší, pravda-li?“

„Jindro!“ zvolala Nanynka. A jediné to slovo utonulo v blažených, radostných slzách, jež jí z očí vyhrkly. Vzpomněla na noční hovor starých minulé neděle, na otcovu výstrahu matce, že nesmí do domácnosti dceřiny příliš často lézti. A tu Jindra sám předpovídá návštěvy rodičů, nezříká se jich, neodmítá nepatrné ty lidi.

Upřela k němu zraky a zašeptala:

„Děkuji vám, Jindro, za ty umozolené, ustarané dvě duše. Jste předobrý člověk.“

„Dají mi tebe, Andulko zlatá,“ řekl tiše Novák. „Všichni budeme svoji.“

Bylo to poprvé, co jí zatykal. Uchvátil ji, a jak jí celoval, cítil slanost slz na tvářích dívčiných.

„Aby tvé oči nikdy neronily slz jiných než radostných, Aničko má!“

V kuchyňce zašramotila matka, oznamujíc tak svůj vstup do světnice. Byla to matka moudrá, zkušená. Věděla dobře, že někdy ani matka sebelepší neobjevuje se včas. Arci netušila, o čem právě milenci hovoří a zdali vůbec hovoří, ale tolik věděla, že se mezi milenci i v malé chviličce mohou díti věci, při nichž i nejlepší mámy jsou zbytečné. Například hubička nějaká. A matka Kulichová nechtěla, aby se před ní pak musila ostýchati dcera, neřkuli sám nápadník. Je někdy dobře maličkost nějakou neviděti. Stačí, umí-li se máma domysliti. –

Dvakráte, třikráte objevil se Novák u Kulichů, a „dům“ věděl, že za Nanynkou Kulichovic někdo chodí. Arci nejedna pozorovatelka již dříve si byla povšimla, že časem kdosi chodí s ní, že ji třeba až do ulice doprovází. Pouhé to doprovázení však ještě mnoho neznamenalo, zvláště v očích děvčat z domu, z nichž každé mělo svého ctitele a třeba každý měsíc jiného. Doprovází – doprovází. Brzy-li pak se na úhlednou dívku nějaký mladý muž nepřilepí. Věděl celý dům, že Nanynka chodí do šití, že se vrací až večer. Bylo by vlastně ku podivu, aby chodila domů sama samotinká. Nebo se „šitím“ již odedávna souvisí nějaký mužský doprovod. Pražské ulice již tenkráte na večer nápadně se oživovaly. Zevšad vyrojilo se mnoho studentstva na procházku před večeří, mladí řemeslníci vraceli se z práce, mladí šviháci vydávali se na dobrodružství v temných ulicích. Pod pláštěm houstnoucího soumraku, ve mdlém osvětlení třepetavých a pořídku rozdělených plamenů plynových, v šumném tom ruchu a proplétání večerním ztrácel se tak mnohý párek milenců, který za denního světla nesměl býti pospolu viděn. Byly i dívky z nejlepších rodin – jak jest ustálené označení – jež za takových večerů ochotně dávaly slechu mladým zbožňovatelům, s nimiž se byly seznámily o posledním plese nebo v tanečních hodinách. Byly to sladké chvíle, kradené, „aby maminka nevěděla“, a co svět světem bude, nepozbudou tajené tyto schůzky a chvíle mladého horování svého půvabu. Krásná lyrická scéna z „Fausta“, „smím-li, krásná slečno, sobě ždáti“, bude se opakovati na věky věkoucí, dokud jen budou mladá srdce bušiti v mladých prsou. Jen dvojice bude vždy jiná.

Nebylo tedy nikomu ku podivu, že taky Nanynka Kulichovic bývá vídána v průvodu mladého muže. Aniž bylo ku podivu, že matka Kulichová byla snad poslední, jež na „spády“ dcery své přišla. – Ale v tom jest veliký rozdíl: choditi s někým a choditi za někým, přímo do domu, s vědomím rodičů, býti vítán a velmi vítán. A teď tedy věděl celý dům, že Nanynka má nápadníka, milovníka, a že byla u Kulichů trachtina.

A skoro nejpodivnější bylo, že Nanynka neměla závistníků, vlastně závistnic, že nikdo nepronášel ani žehravého úsměšku. Snad proto, že neměla ošklivých nebo nepříjemných vlastností. Byla jen trochu hrda na svoji úměrnou, štíhlou postavu, na bohaté kaštanové vlasy, i na svůj vkus, jak se i za laciné peníze uměla šatiti. Ani dívky služebné o ní a jejím „pánu“ nepronesly slova uštěpačného. A to zas proto, že se Nanynka chovala ke všem vlídně, každé ráda posloužila nějakým vzorcem na zástěru, na kajdu,^[34] majíc vždy kroje zbrusu nové. Nejednou i mnohé pomohla spíchnouti, co prsty neobratné a těžkou prací neohebné samy nedovedly.

Byl však přece pár očí, jenž sledoval ději u Kulichů od prvé návštěvy Novákovy, a tento pár náležel paní Angelině Knedlhansové, matce dvou dcer již zaopatřených a&…