Vdavky Nanynky Kulichovy I

16. Před výslechem

Otec Kulich řekl důrazně, že doprovodí „vašnostu“ na kraj Karlova náměstí, a to taky učinil. Teď stanul pod novoměstskou věží, rozkročil se, jako by chtěl do dlažby vrůsti, a řekl:

„Až pocuď, vašnosto. Vy dolů, a my nahoru nazpátek. Táhne na desátou, bude potřeba zamknout vrata. A já mám u Čejků rozdělanou labetu.“

Matka Kulichová stiskla rámě manželovo a škubla jím.

Otec Kulich nedbal tohoto napomenutí a pokračoval:

„Doprovodili jsme vás na půl cesty, teď už domů trefíte. A až zas vám jednou bude dlouhá neděle, ponavštivte nás, aby se Nandě nestejskalo.“

Druhé škubnutí mělo tátu upozorniti, aby nebyl prostořeký, nemluvil nad potřebu.

Teď Kulich vyprostil rámě z výstražných prstů manželčiných, které je jako svěrák obmykaly, a řekl:

„Musíš-li něčím cloumat, mámo, tamhle je kandelábr. Však on mně vašnosta rozumí, a když ho nezvete vy, musím ho pozvat já jako hlava rodiny. A počítám, že vašnosta přijde rád.“

Matka Kulichová byla by muže nejraději křísla, ale zaťala rty, mlčela. Znala Kulicha a viděla, že má chvíli, kdy s ním není pořízení.

Jindřich Novák sklonil hlavu, že mu stříška klobouku zastínila tvář, podal rodičům ruku a něžně se rozloučil s Nanynkou.

„Hubičku si taky můžete dát,“ povídal otec Kulich, „když jsme my při tom. A když při tom nejsme, beztoho se neptáte.“

Ale teď matka Kulichová rýpla starého zezadu do žeber.

Jindřich Novák pobídnutí Kulichová neuposlechl, aby Nanynku v rozpaky neuváděl. Jen jí dvorně ruku políbil, stiskl – vroucně stiskl, a dal se níže ulicí Vodičkovou.

Dopálená matka obrátila se na podpatku a kráčela vzhůru, odvádějíc Nanynku.

Kulich díval se za ženou s ústy otevřenými, rozběhl se za ní a volal:

„Volnou, volnou, mámo! Zatáhni kola! Jde to do vrchu, neužeň mě! Dům nám nespadne, a spadne-li, bude líp, když zůstaneme venku.“

Teď jich došel, připojil se k ženě.

„Ty jsi starý žvejkola!“ zavrčela Kuliška hněvivě.

„To bys nebyla první ženská, která to mužovi říká,“ odpovídal rozmarně Kulich, „a která se taky domejšlí, že má pravdu. Ale dlouhé vlasy, krátký rozum! Takový mladík se musí povzbudit. Žádné drahoty! V tom je dycky ženská přetvářka. Mám pravdu, Nando?“

„No ano, tatínku,“ odpovídala Nanynka co nejzdrželivěji ve snaze, aby zabránila nějakému zlozvuku mezi rodiči po večeru tak milém. „Ale takhle po lopatě – –“

„A snad po lžičkách, co? Buď ráda, že tu někdo rozumné slovo promluví. Počítám, že tenhle ženich se neutrhne. A tedy jaké drahoty.“

Nanynka raděj mlčela a mlčela taky matka, ač jí ústy škubalo. Nemyslila na nic než na spořitelní knížku s dvanácti stovkami, s níž se táta po večeři byl vytasil. Začala by se svým výslechem nejraději hned, ale dobře cítila, že to svojí nevrlostí k mužovi pokazila a že není vhodná chvíle důvěrnosti, aby na něm vymáhala vysvětlení. Až doma tedy.

Kráčeli mlčky, každý se obíraje vlastními myšlenkami, a nejdále v nich zalétala Nanynka. Má ji rád otec, má ji ráda matka, to dobře ví. Ale tyto dvě staré hlavy a všechno, co se v nich děje, vytváří a výrazu dochází, je zcela jiný svět než její a než – Jindřichův. Je to nějaký starý svět, jemuž buď nerozumí ona, nebo který nerozumí jí. Dobře to myslí otec, ale nedovede se vyjádřiti. Jeho myšlenkový život strnul a zaschl v tom omezeném nádvoří a v krčmě u Čejků.

Tam nejpodřízenější postavení, služba a nejmalichernější zájmy, a tu zas okolí stejných drobných živočichů, kteří co den přemílají totéž a nevidí do širokého proudu života, nemají vyšších vznětů, žádných dalších snah, žádných cílů, neboť jsou dávno se vším hotovi a žijí jen ze včerejška a předvčerejška jako přežívavci.^[28] – Maminka dobrá, dobrá – pravda –, ale taky její obzor je jako zazděný, duše nikam nemůže. Dnes poprvé Nanynka, když srovnávala, jak mluvil Jindřich a jak mluvili její rodiče, seznávala, kterak se dvojí ten svět odlišuje. A dnes poprvé, právě teď, na této cestě k domovu, zalomcovalo jí palčivé přání, aby již byla z domova otcovského, ze všeho toho tíživého života posavadního a započala kdesi jinde po boku svého Jindřicha život nový, vlastní, ze všech počátků, ze základů, jež položí Jindřich. Skoro ji trýznilo pomyšlení, že se musí navrátiti v to neutěšené okolí a žíti v něm ještě kdo ví jak dlouho. Nebýti dlouholeté kázně a zvyku, ale hlavně kázně, nejraději by se rozběhla za Jindřichem, přimkla by se k němu a vykřikla by: Jindro, vezmi mě s sebou, k sobě, domů, pod svůj krov!

Jen – jen – zdali by taky Jindra chtěl a mohl? Neboť taky jej poutá jistá kázeň a povinnosti, ohledy nepřekonatelné. Toho si byla vědoma. A tak vše, co ji dnes rozechvívalo od chvíle, kdy Jindřich překročil práh rodičů, vyzrálo v ní v jediný veliký, hlasitý výkřik rozkolísané duše: Jindro, odveď mě z domova! –

Trojice Kulichových prošla ulicí Žitnou, propletla se několika ulicemi jinými, a tu došla ke starému domu, v němž se tajilo tolik životů drobných, malicherných, zápolících a odumírajících, den ode dne, rok od roků, po celá desítiletí, po století. Tolik událostí nepatrných i zas pro jednotlivce ohromných, směšných i slzavých, fraškovných i tragických. Teď se ukládal ke spaní. Jen v několika oknech ještě svítili mdlým, žlutavým světlem petrolejek, neboť ten dům neměl posud plynu. Kalná to byla světla. Chvílemi je zatemnil nějaký stín osob svlékajících se, a tu se zdálo, jako by okna ospalostí mhourala.

Kulich stanul.

„Tak jděte, holky,“ povídal, „jděte na kutě.“

„A co ty?“ vyhrkla Kuliška.

„Povídal jsem, že mám u Čejků rozdělanou labetu, a půjdu pro ni. Čekají mě tam.“

„Domů pojď!“ vyhrkla matka.

„To si budeš muset pořídit nějakého Amidora, aby sis na něj takhle houkla, mámo,“ hovořil Kulich rozmarně, „a to víš, když dám slovo – –“

„Pojďte, maminko,“ zašeptala Nanynka a zatahala matku za salup^[29]. „Vždyť tatínek přijde.“

Jen po dnešku žádnou mrzutost, skoro se modlila Nanynka. Jen žádný křiklavý výjev, žádný spor. Ať skončí v míru tento den, posvěcený první návštěvou Jindřichovou!

Zdálo se, že matka chápe, dceři rozumí. Neboť pojednou řekla zvukem zcela jiným:

„No…