Vdavky Nanynky Kulichovy I

28. U Fáfů

Rozmarné paní Náhodě zalíbilo se, že toho dne svedla oba muže ještě jednou, pana domácího i jeho domovníka.

Stalo se tak podvečer. Pan Myslíkovský byl již půl Prahy zchodil, jak si v duchu povídal, a vracel se přes nábřeží Františkovo. Nezahnul do třídy Ferdinandovy, ale dal se kolem rozestavěného Národního divadla do ulice Na struze, propletl se křivolakými uličkami čtvrti Vojtěšské a vybředl z nich u samého „Bělohradu“, na počátku ulice Myslíkovy. Vyhýbal se úmyslně všem ulicím širším a rušnějším, kde by se mohl setkati se známými. Dnes neměl za mák chuti odpovídati na všetečné a zbytečné otázky.

„Co dělá nejmilejší paní? Jak se jí daří? A což slečny dcery? Brzo-li pak půjdeme na svatbu?“

Takové otázky pronášely hlavně matky dcer již vdaných, Klotildiných rostenek a nyní již maminek. Někdy snad byly míněny zcela upřímně, ale někdy jistě se v nich skrývalo čertovo kopýtko. Dostati uzrálou dcerušku z domu bylo triumfem všech těch paniček, a viděti jiného, kdo se s nimi pořád ještě trápí, bylo jim hřejivým zadostučiněním. Závistníků a závistnic měli manželé Myslíkovští dosti pro svůj blahobyt, pro privátnictví pana Myslíkovského, proto že se nemusil v žádném úřadě plahočiti. Tudy ta občasná krůpěj pelyňku, kterou mu nejedna dobrá duše do záviděného bezstarostného života uronila.

Pan Myslíkovský polykával tyto pokroutky, slazené nejlahodnějšími úsměvy, ale v jícnu mu po nich pokaždé zahořklo a v duchu posílal licoměrné tazatelky ke všem ďáblům.

Dnes neměl chuti naslouchati takovým hovorům, dnes vůbec nestál o to, aby komukoli činil výklady o své domácnosti, z níž jej vypudila dvojí migréna. Dnes by se byl mohl dopustiti nějaké nezdvořilosti, a to taky nechtěl. Měl toho všeho dost! Nestál o žádné líbeznosti, ať upřímné, nebo předstírané, nestál o žádnou sdílnost. Trávil se vším, co v sobě nosil, a spálí to nejlépe v nitru sám. – Dnes taky zas plnou měrou pociťoval, oč se připravil, když se tehda po naléhání milé paní Kateřiny vzdal povolání a nastoupil život zahálčivého soukromníka. Teď kdyby seděl v někdejší své pisárně a pracoval od rána do večera! Ať by si panička těkala, kudy chtěla. Ať by vodila i dcery na ukázku pražskými promenádami. Snad by se dávno byl vyskytl náhradník za zpropadeného Švalbenšvance, toho tintěru k ničemu, leda že mohl sloužit za módního panáka ve výkladní skříni krejčovské nebo za model frizúry za sklem bradýře Šindlera nebo Kapičky.

Po celou cestu myslil na domovníka Kulicha. Stále ho viděl před sebou v té ošumělé plandě, v talířové čepici, s bachratou kabelou po boku, kolébajícího se po Karlově náměstí, odnášejícího kousek po kousku Nanynčino zbožíčko na Hradčany – a v duši se mu vkrádala závist. Jaké to jsou rozmary osudu, že tam do toho nádvorního doupěte trefí spořádaný člověk, aby si vyvedl holku, rodičům ulehčil? Jako by k němu do patra nevedly schody! Ale vždyť on, u všech čertů, pan Myslíkovský, by taky dal dceru pořádnému nápadníku, třeba nebyl domácím pánem, panem radou, fabrikantem! – Pan Myslíkovský arci by dal, ale paní Myslíkovská… A to byl trn v noze.

Tak vyplul z těsných uliček do Myslíkovy, a tu padly zraky jeho na zahradní hostinec „U Bubeníčků“. Pan Myslíkovský nezapadával takto pouhou namátkou do hostinců, o něž náhodou zavadil, a nikdy nechodil sám. Za čas vyšel s rodinou, a tu panička sama vybírala, kam půjdou, a rozumí se, po svém vkusu restaurace vzácnější, její minulosti i nynějšímu stavu přiměřené. Dnes však byl pan Myslíkovský dlouhým pochodem znaven, prachu nalokán, žízniv. Zahnul k Bubeníčkovům – ale zas obrátil. Tehda to byl hostinec hledanější, taky tam by mohl míti nepříjemné setkání.

Urazil maličký kousek cesty, a tu byl pivovar „U Fáfů“, se zahradou. Hospoda pro lid. Pan Myslíkovský dávno již něco takového neviděl. Jen si to uvědomil, a již zahnul do průjezdu, prošel po dvoře, vstoupil do zahrady. Věru, to je kout pro jeho dnešní náladu. Doma počkají, času dost, zatím se milá choť i dcera mohou dokonale vyfňukati.

Stoly v zahradě byly pokryty pestrými ubrusy, večerní hosté trousili se již na holbu piva, když byli doma pojedli, nebo si objednávali lacinou večeři.

Byl neobyčejně vlahý den dubnový, hostinské zahrady otvíraly se tenkráte mnohem dříve než jiná léta. Pod nejkošatějším stromem stálo fysharmonium, u něho seděl vychrtlý, vlasatý hudebník, šlapal dýchavičný měch nástroje a lahodil si zádumčivým valčíkem. „Pan starý“, vysoký, mladý ještě muž, tváře neštovicemi zďobané, ale bodré a vlídně se usmívající, procházel mezi stoly a posmekával hedvábnou čepicí. V panu Myslíkovském poznal hned hosta jiné ráže a vítal jej hlubokou poklonou. Řemeslníci, drobní živnostníci tasili ze záprsí sousedské dýmky, nacpávali, zapalovali. Obláčky dýmu táhly se zahradou jako babí léto a přinášely panu Myslíkovskému cosi jako pozdrav z mladších let. Vše tu bylo po pražsku starobylé, útulné, jen sklepnice, která před pana Myslíkovského postavila naplněnou holbu, byla mladá buclatá dívka a točila se jak na obrtlíku. Ještě bylo denní světlo, jenom do koutů zahrady kladly se ponenáhlu stíny večera.

V duši pana Myslíkovského zalehl podivný stesk. Jak se liší tento drobný, na pohled spokojený, krejcarový život ode všeho, co sám za posledních patnáct let zažil! S jakou chutí pojídají ženy preclíčky, které roznáší vousáč biblické tváře, známý po Praze „Ježíšek“, jak chroustají časné ředkvičky. Na šestáky se měří blahobyt těchto lidiček, ale pan Myslíkovský v tu chvíli by rád svůj přepych s nimi vyměnil.

Zastíniv čelo kloboukem, aby lépe a sám nepozorován mohl pozorovati, zahleděl se do směsice lidí neznámých a neznajících jej. Drobný ten svět zajímal ho a pomalu zapomínal na vlastní trampoty.

Tu zachrastily na písku kroky, jakási postava mihla se a z jejích úst zazněl pozdrav:

„Dej Pámbu dobrej večír!“

Pan Myslíkovský otočil hlavu na druhý konec stolu. Nový host, který málem již dosedal, náhle se vzchopil jako pružinou vymrštěn.

„Ježíšmarjá – rukulíbám – ráčej odpustit, milostpane…“

Byl to Kulich.

Ač se tohoto setkání…