Vdavky Nanynky Kulichovy I

5. Matka Kulichová se dovídá…

Bylo zas o týden později a v sobotu matka Kulichová drhla, myla, uklízela. Celý týden bylo všelikého šukání po domě, ale sobota náležela jí. Tu byla svou vlastní hospodyní, jak říkala, a bylo-li třeba, aby kde zakročila správa domu, vysílala tam chotě svého. Ale i to činila, jen když účastenství jeho bylo naléhavé a neodkladné, ježto sobotní odpůldne vyhrazoval zas otec Kulich sobě, aby se trochu prospal. „Bral napřed,“ jak zas on říkal, poněvadž noc ze soboty na neděli byla již stejně neklidná jako z neděle na pondělí, a skoro ještě neklidnější.

Masopust ponenáhlu se schyloval, a kdo neužil na počátku, doháněl chvatem na konci, než přikvačí popelec. V těch dnech otce Kulicha častěji vyzváněli z postele než jindy.

Řekneme-li z postele, je to řečeno jen obrazně. Na posteli v pokojíku spával Kulich jen v doby klidné. Ale když pozoroval, že se nájemníci trousí z domu s nepochybným záměrem, že se kdesi poněkud pozdrží, pak přespával v kuchyňce, aby měl co nejblíže ke vratům domovním a stálým vstáváním a vrzáním dveří nerušil spánek manželčin a dceřin. Pak mu za lůžko v kuchyňce sloužila stará, slehlá pohovka, pokrytá všelikými houněmi, aby tak příliš necítil ocelových per, která se všetečně dobývala z nitra odpočívadla a dosti citelně bodala.

Matka Kulichová tedy byla v plné práci. A při tom si polohlasem prozpěvovala. Jí tak lépe ubíhal čas a manželu Kulichovi se při jejím zpěvu tak mile chrupalo.

Teď zanotovala:

„Na blízku za městem stojí tam hrob,
kdo koho miluje, slzmi jej skrop,
Mnislav a Běla tam spějí,
Mnislav a Běla tam spějí…!“

Náhle se panička odmlčela.

„Zatrápená písmička!“^[8] zahuhlala. „Jak mně tahle na jazyk přijde, dycky mě potká něco nemilého!“

Ztichla na chvíli, ale pojednou docela bezděky pokračovala:

„Štěstí jim nechtělo na světě přát,
smrt však jim popřála pospolu spát,
jak divné věci se dějí,
jak divné věci se dějí!“

„Zatracepená písnička!“ přerušila se opět a mrskla hadrem. „Jako s uděláním – z hlavy mi nejde! Copak se to zas na mě chystá?“

Co se chystalo, kráčelo již od průjezdu po dvorečku jako nevyhnutelný osud. Na dveře zaklepáno a do polotemné kuchyňky vstupovala ženská postava.

„Pámbu dobrý odpoledne, paní sousedko – že sem tak opovážlivá a zas jednou jdu kolem. A tak sem si myslila, copak dělá naše drahá paní při sobotě?“

„E, práce plné ruce,“ řekla úsečně matka Kulichová, aniž za pozdrav poděkovala. A řekla to hodně nevrle, neboť tuhle návštěvu ráda neviděla. Byla to stará Nohejlová, hlavním povoláním fantářka^[9] a překupnice zástavních lístků a krom toho náruživá lutristka^[10]. Seznámila se s ní Kulichová kdysi u hokyně za rohem, dala se svésti a přisadila si na terno – a od těch dob ji měla občas na krku. Terno nevyšlo, ale Nohejlová přicházela vždy po několika nedělích a zas a zase sváděla Kulišku k hazardu.

„Práce plné ruce a nikdo, aby pomohl,“ zesilovala matka Kulichová s důrazem, dávajíc tak najevo, že by nejraděj i zas byla sama.

„Ano, práce,“ povzdychla Nohejlová. „Ta je jak houžev a vydrží nám do smrti. Kdypak s tou je člověk hotov! Však by si taky měli trochu pohovět – užijou toho do roka…“

„Já bych si pohověla, milá paní,“ odpovídala Kulichová, „ale hubou se to neudělá. Na to musí člověk přiložit ruce.“

„Jo, jo, ty jejich zlatý ruce,“ lichotila babizna. „Nadělaly se už, zasloužily by odpočinku. A právě proto sem tak smělá. Dnes mám terníčko – jestli všechno na světě selhalo, to nemůže selhat! Jesli nezdržuju, tak bych jim vypověděla, jakej sem na dnešek měla sen.“

„Nehněvaj se, milá paní,“ odpovídala matka Kulichová, „ale oni mívají tuze dlouhé sny – dnes na to nemám času. Za chvilku je tma – jsem tu v tom brlohu beztoho poloslepá.“

Nevrlý přízvuk, jakým to pronesla, měl naznačiti fantářce, že „naše drahá paní“ není dnes v nejlepší míře. Ale Nohejlová byla jako moucha. Zamanula-li si na někoho, nedala se tak snadno zapuditi. Změnila jen trochu taktiku.

„I to je párma slovy pověděno, drahá paní sousedko. Zdálo se mně jim, že přede mnou z čista jasna sjel blesk z nebe – –“

(„Že do tebe neuhodil a nezabil tě!“ pomyslila si paní Kulichová.)

„– – div že jsem neoslepla. A jak sjel, vypálil v podlaze přede mnou tři numera. Bylo po blesku, ale numera ještě hořela a plápolala takovým namodralým plamenem: trojka, třináctka a třiatřicítka. Jsou to divná numera, ale důležitá a jistě neomylná. Řeknou sama, paní sousedko.“

„Jsou,“ přisvědčila Kuliška. „A kdyby ti páni tam před tahem vyndali z bubnu těch ostatních sedumavosumdesát, docela jistě bych si přisadila. Ale takhle si raději hodím šesták do plecháčku. Mám na koho šetřit, milá paní.“

Ani netušila matka Kulichová, jak tu fantářce postavila most. K čemu by se Nohejlová byla dostala jen po všelikých oklikách, samo se jí tu podává.

„Tak viděj, zlatá paní! Já vím, koho myslej. Slečnu Nanynku. A nebylo by Nanynce dobré, dyby tak nějakou tisícovku vyhráli? Nebylo by to jako z nebe spadlé na vybytí ke vdavkám?“

„No, až o ty vdavky půjde, přece snad si jednou přisadím,“ řek…