Vzpomínka na tabákového muže

Kapitola II

(V září 1915)

Když jsem psal svou Vzpomínku na tabákového muže, nevěděl jsem zcela určitě, žije-li posud a kde žije. Zavadilo mi kdysi o sluch, že byl povolán do Vídně, snad někdy v letech devadesátých, a když jsem počítal léta a desítiletí, jež uplynula od našeho seznámení – ejhle, byl to celý věk lidský. Za tu dobu odešlo navždy tolik vrstevníků našich i tolik lidí mladších. Tak i moje řádky mohly býti bezděky vzpomínkou posmrtnou.

Přesto z pouhé opatrnosti nevyzradil jsem jména „tabákového muže“, aby se ho nějak nemile nedotklo – žije-li –, že jsem vyzradil důvěrnou podrobnost z někdejší jeho mladé domácnosti (ač jsem tím nepověděl nic zlého), z prvých dob jeho rodinného života; podrobnost, která se mi vtiskla v mysl k nezapomenutí. Okolnosti, za jakých se před čtyřiceti a dvěma lety udál vstup můj pod jeho střechu, měly pro zvědavé, pátravé oči mladíkovy nesmírnou zajímavost.

Je-li někdy pisatel v nejistotách, napomáhá často – čtenář. A sotvaže moje vzpomínka tiskem vyšla, laskavý čtenář se ozval. Známý pražský nakladatel (pan J. R. Vilímek) upozornil mě, že tabákový muž zdráv žije ve Vídni a že mu po léta již rediguje odbornou publikaci německou. Přihlásili se i jiní čtenáři, někteří písemně (bohužel, že z jakési vrozené nebo vychované nedůvěřivosti anonymně, jak je zvlášť u nás v Čechách zvykem),^[55] jiní ústně, a pojednou se objevilo, že jeho pamětníků v Praze jest ještě hojný počet a že tabákový muž není tak zapomenut, jak snad sám by se domníval.

Vracím-li se ještě k tabákovému muži, činím tak z příčiny, že strávil jistě přes polovinu života v Čechách a v Praze, že v Praze započal svou činnost literární, a ač jest literátem německým, že byl ve stycích dosti blízkých s některými vynikajícími spisovateli českými, tak i s Nerudou (který nejednou z jeho publikací citoval), jejž nazývá svým příznivcem, a s Vrchlickým, od něhož se mu dostalo českého překladu Fausta s vlastnoručním věnováním a kterýž zčeštil i některé jeho lyrické verše, jako učinil i dr. Chodounský svého času.

Již taky není příčiny, abych pravé jeho jméno zatajoval. Smím říci, že se vzpomínka má týkala Phil. Dr. Eduarda Marie Schranky, a činím tak tím raději, že v tyto dny dovršil šedesátý pátý rok věku svého.^[56] Za jeho mládí a v prostředí, ve kterém žil, bylo jeho jméno vyslovováno dvojím způsobem. Čeští kolegové a známí nazývali jej po česku Schránkou, on sám a Němci vyslovovali Šranka. Snad skutečně jeho předkové byli českého původu. Máme to již v Čechách tak pomíšené.

Snad samo sebou se rozumí, že v mladém literátovi ozvala se nejprve struna lyriky, že psal na počátku verše (Gedichte; Brennende Liebe, 1884). Vydal také dílko „Prag im deutschen Liede“ (1888). Ale vedle toho a brzy již se obíral jinými látkami. Za práci „Stoiker Epiktet“ byl odměněn cenou pražské univerzity. Zvláště ho lákaly studie kulturněhistorické. Vydal Knihu o pivě (1886, 2 svazky), Kulturní historii polévky (1887), Kulturní historii rukavice (společně s jiným autorem 1890)…