Pan Kdybych hledá kamaráda

Pan Jábych by si rád povídal

Když Pes včera tak hrdinně vylekal pana Abycha, nezůstalo to bez následků. Jeho jediné ucho viselo na vlásku.

„Kdybych vás nechal doma, tak by se to nestalo!“ vyčítal si pan Kdybych.

„Co kdybyste přestal bědovat a to ouško mi přišil?“ navrhl mu Pes.

„A nebude vás to bolet?“

„Plyšáci vydrží všechno. To už byste měl vědět! Nás bolí, jen když si nás nikdo nevšímá,“ řekl Pes.

„A kam to ouško chcete? Napravo, nebo nalevo?“ zeptal se pan Kdybych.

„Kde mi víc sluší?“ zeptal se Pes.

„Tak pro změnu napravo,“ řekl pan Kdybych.

A když mu ucho přišil, šli zase na Petřín. Pan Nebych už tam byl, ale na lavičce neseděl. Stál na cestičce a před sebou měl malířský stojan. Zdvořilý pan Kdybych ho nechtěl rušit. Posadil se a koukal, jak všechno kolem kvete. To bude jistě veselý obraz, až ho namaluje, říkal si.

„Já bych se vsadil, že jste to vy!“ Před panem Kdybychem se zastavil úhledný mužíček. V ruce držel noviny s inzerátem. „Jábych je jméno mé a také seznámení hledám!“ zvolal.

„Samota je smutná, viďte?“ dojal se pan Kdybych.

„Já bych to tak černě neviděl,“ usmál se pan Jábych a vytáhl z kapsy zrcátko. „Mám přece tohle.“

„Zrcátko?“ nechápal pan Kdybych ani jeho Pes.

„Ano, ano,“ volal pan Jábych. „My se máme rádi. Já se v něm vidím a moje zrcátko se vidí ve mně! S láskou se na sebe díváme a všude chodíme spolu. …