Z pražských zákoutí

Dvě těžké chvíle ze života páně Klokočova

(Psáno v srpnu 1885 pro „Národní Listy“)

I.
Pan Klokoč se stěhuje

Byl krásný den 1. srpna, když pan Klokoč, ocídiv pečlivě šat a sebrav každé smítko s klobouku, zastrčil do náprsní kapsy tobolku a bral se z druhého patra do prvního, kdež velmi šetrně zaklepal na katr bíle natřený. Na tomto katru leskla se bílá, porcelánová tabulka s černým nápisem „Michael Wowes“, a pan Michal Voves byl domácí pán. Z kuchyně vyletěla služka, otevřela katr a kynula hned panu Klokočovi, aby šel dále. Služka Katy znala dobře datum kvartálů a věděla, že v těch dnech pan Klokoč i ostatní nájemníci přinášejí peníze.

Pan Klokoč vstoupil, pozdravil velmi uctivě pana domácího a sahal do záprsí. Domácí vstal, podal starému nájemníku přívětivě ruku a nutil ho, aby usedl. Pan domácí býval o kvartále zdvořilým vždy, ale dnes přímo zářil přívětivostí a uváděl tím pana Klokoče v rozpaky. Ptal se, jak se pan Klokoč vynachází, ptal se i po zdraví jeho „znejmilejší paničky“, chválil si počasí a pak velmi ochotně spočítal peníze, načež pokračoval v rozličných zdvořilých průpovídkách. Když konečně potvrdil panu Klokočovi příjem peněz do nájemné knížky a když pan Klokoč vstal, aby se poroučel, uchopil ho domácí jemně za rameno a pronesl rozplývavě:

„Musím vás o něco prosit, pane komisaři; musím prosit, abyste mi o kvartále listopadovém ráčil vyprázdniti byt…“

Pan Klokoč stanul jako zdřevěnělý a pohlížel strnule na domácího. Zatajil se v něm dech, že nemohl ani hned promluviti, ale konečně se sebral a pronesl stísněně:

„Dáváte mně výpověď, pane domácí? Ale vždyť…“

Domácí usmíval se jemně a nedada panu Klokočovi domluvit, pokrčil rameny, pozvedl ruce, tleskl lehce do dlaní a řekl:

„Je mi líto, líto, vašnosti, že vám snad činím nepříjemnost, ale potřebuji váš byt. Můj obchodvedoucí se bude ženit, potřebuje byt asi tak velký, jako je váš, a rád bych jej měl v domě – kvůli obchodu, ráčíte zajisté rozumět. Nesmíte se hněvat, ale byl bych vám povděčen, kdybyste si nalezl něco jiného.“

Pan Klokoč rozpálil se v tom okamžiku jako cestou na Hradčany. Cítil, jak mu na čele vyvstává pot, ale viděl, že vše marno. Domácí mluvil sice sladce jako jezovita, každé jeho slovo bylo napuštěno medem, ale byla to výpověď! Pan Klokoč nebyl mocen slova, ale konečně vypravil ze sebe něco. Odhodlal se k něčemu, co mu jindy bývalo hrozným pomyšlením.

„Kdybyste se snad přece rozmyslil jinak, pane domácí, věru rád bych tu zůstal, víte, zvyk – snad že bych něco přidal, žádáte-li větší nájemné…“

Domácí poklonil se zase zdvořile a odpovídal sladce:

„Víte, vašnosti, že nikdy nepřirážím. U mne v domě může každý zemřít, aniž mi napadne, abych přirazil, ale potřebuji to, potřebuji…“

A pak se vzpřímil a obličej jeho byl náhle vážný jako obličej soudcův. To naznačovalo, že pokládá věc za vyřízenu a pan Klokoč rozuměl té němohře. Chopil se klobouku, pan Voves podal mu ruku a nájemník vypotácel se ze dveří a prošel katrem jako bez ducha.

Vyklopýtal se malátně po schodech do druhého patra, zaklepal na dveře kuchyně, a když mu choť otevřela, šel beze slova až do pokoje. Paní Klokočová pozorovala na manželu nějaké rozčilení a šla za ním. Jakési tušení proniklo jí, a když vstoupila do pokoje a pohlédla muži do tváře, řekla zcela určitě:

„Přirazil na nás, viď?“

Chvilinku hleděl pan Klokoč do upřímných očí ženiných a odpověděl skoro šeptem:

„Ne – dal výpověď!“

Manželé Klokočovi neznali hroznějšího slova nad stěhování! Dvacet let bydleli v tomto bytě, dvacet let pohlíželi na proudy Vltavy, dvacet let šuměl jim pod okny jez a dvacet roků naslouchali hukotu blízkých mlýnů. Po dvacet let viděli, kterak Petřín novou zelení se odívá, po dvacet zim patřili na sněžný jeho plášť a na zamrzající tok řeky. Srostli téměř s bytem svým, v němž každý koutek měl své určení, v němž každý kousek nábytku hodil se právě jenom na své místo a v němž vyznali se slepě a potmě. Považovali tento byt skoro již za své vlastnictví, neboť nikdy jim nepřipadlo, že by dostali výpověď; jen zvýšení nájemného se vždy strachovali, a pan Klokoč o každém kvartále vcházel k domácímu s obavou, že uslyší osudné: jsem nucen, abych přirazil tolik a tolik… Obava ta znepokojovala je zvláště v posledních dobách, kdy nájemné z bytů tak nepoměrně vzrůstalo a kdy pan Klokoč doslýchal, kterak majetníci domů závodí, aby nájemné i z nepohodlných, tmavých, nezdravých a chatrných obydlí zdvojnásobili.

A pan Klokoč, bývalý finanční komisař, jenž odešel na odpočinek ještě v době, než byly platy úř…