Vdavky Nanynky Kulichovy I

29. Nemilé poslání

Večer nejbližší soboty po dvojí setkané s panem domácím otálel Kulich nad obyčej dlouho doma, stále se nevypravoval do krčmy za rohem. Kdysi by jej matka Kulichová byla nejraději uvazovala za nohu, aby nikam nemohl, ale tomu bylo hodně dávno. Nyní, co Novák chodil za Nanynkou, nemohla se někdy večer ani dočkati, aby tatík již byl z domu. Do smrti by se nebyla nadála, že nastanou doby, kdy jej sama bude pobízeti: „Tak jdi, starej, jdi si na tu holbu piva.“

To proto, že byl pak vzduch docela čistý a že si Novák a Nanynka mohli klidně a nevyrušováni poseděti v pokojíku, zatím co ona, máma, zaměstnávala se přes tu chvíli v kuchyňce, aby sama nepřekážela.

I ptala se Kuliška muže dnes již asi po páté: „Tak půjdeš, tatíku, půjdeš? – Ráda bych zde trochu poklidila.“

„Ňáko mě páčíš z domu, mámo,“ broukal Kulich. „Kohopak to k sobě čekáš?“

„Bryndo starej!“ utrhla se Kuliška. „Koho já k sobě čekám! Cožpak myslíš, že tudy povedou slepé? – Novák přijde – tak aby zde byl pořádek.“

„Novák!“ zavrčel Kulich. „Novák přijde až s Nandou!“

„No právě!“

„No tak – a já právě mám slovo s Nandou, tedy musím počkat.“

„Co jí chceš, starý? Mně to nemůžeš –?“

„Povídám, že s Nandou, mámo.“

„To jsou nějaké tajnosti – najednou!“ mrzela se Kuliška.

„Nejsou, mámo, budeš při tom taky. A dyť vidíš, že ještě nejsem gala.“

A Kulich nesmírně vážně a pozorně ovazoval si před zrcadlem nákrčník.

Posléze tedy Nanynka přišla.

„Co to? – Sama?“ podivila se matka.

„Jindra sotva již dnes přijde. Má důležitou schůzi v učitelském spolku, nesmí chyběti.“

Táta Kulich byl připraven. Jen se chopiti klobouku.

„Tím líp, že jdeš sama. Něco ti povím, Nando. Poslouchej a dej si dobrý pozor. – Zejtra, až budeš v parádě a půjdeš z kostela – můžeš to tam trochu zkrátit –, zajdeš k domácím, rozumíš, Nando?“

„Rozumím, tatínku, ale nevím – –“

„To ti právě povím. – Řekneš má úcta, políbíš paní domácí ruku a řekneš, aby se nehněvala, že seš tak smělá a jdeš prosit, aby se slečna Klotylda taky vynatrefila na tvé veselce. Rozumíš?“

Nanynka se zarazila.

„Ovšemže rozumím, tatínku, ale jak vám tohle napadlo? Myslím, že Amálka měla dost obtíží, než jí dovolili – a teď ještě slečnu Klotyldu?“

V tom se ozvala matka, která stála ve dveřích kuchyně a dychtivě naslouchala:

„Co sis to zpomněl, tatíku! Vždyť by slečna Klotylda ani nešla! – To by si Nany utržila pěknou blamáž.“

Jako by neslyšel slov ženiných, pokračoval Kulich, stále jsa obrácen k Nanynce:

„Uděláš, co ti povídám, Nando, pozveš ji náramně zdvořile a líbezně a jen řekneš, žes to chtěla dávno udělat, ale že sis netroufala, když už jsi obtěžovala slečnu Amálku. Ale že ti nedalo, a že tedy přece jdeš – a že by ti bylo hrozně líto, kdyby slečna Klotylda nepřišla. Rozumíš mně? – Až pak ti paní domácí anebo rovnou slečna Klotylda řekne, že tedy přijde, musíš mít náramnou radost. Zas políbíš paní domácí ruku, a bude-li při tom slečna Klotylda, potřeseš jí upřímně ručičkou – té jí líbat nemusíš. – Rozumíš?“

„Rozumím, tatínku,“ odpověděla Nanynka, ale řekla to nějak schlíple, jako odsouzená k něčemu nemilému.

„Kulichu,“ vybuchla matka, „z toho si můžeme utržit pěknou ostudu, až se roznese po domě, co jsme si troufali, a jak paní domácí Nandu vyprovodila!“

„Mámo,“ pronesl Kulich ohromným hlasem, „podej mi ten dlouhý nůž, co ním trháš kapry a dranžíruješ husy!“

„Pro Boha tě prosím,“ zarazila se Kuliška, „co chceš s nožem?“

„Povídám, podej mi ten tesák!“ velel Kulich.

 Nanynka pohlédla prosebně na matku, aby jen otce bez námitek uposlechla.

Pod Kuliškou chvěly se nohy, když kráčela pro nůž. A když jej muži podala, kvapně couvala. Domnívala se v tu chvíli, že Kulichovi náhle přeskočilo.

Kulich se chopil nože, naslinil bříško ukazováčku a přejel jím ostří po zvyku bradýřů, když zkoušejí břitvu.

„To je vidět,“ povídal, „že už je dávno po Vánocích a ještě dlouho do husy. Štípáš ním polínka, viď? – Přibrus ho o kachel, mámo, ale hodně ho nabrus, a zejtra v poledne, když Nanda přijde shora s nepořízenou a když z toho bude ostuda, můžeš mi tímhle nožem uříznout krk, rozumíš, matko? Krk i s hlavou – a já ani neceknu. – Nando, řek jsem ti, co máš dělat. – A teď jdu k Čejkovům“

Kulich se sebral a šel, a Kuliška vrtíc hlavou, ukládala zase nůž do stolu v kuchyni.

Kulich mířil do šenkovny Čejkovic a cestou si pohuhlával průvodem:

„Stará ženská nátura! – Jenom ne poslechnout na slovo! – Toť se rozumí, bylo by bez řečí, kdybych jim pověděl, co vím sám. – Ale pan domácí poručil jazyk za zuby – a to se v Kulichovi nezmejlí! – Konečně na Nandu bych se moh‘ spolehnout, holka umí mlčet, a pak bude co nevidět z domu – ale máma, máma! – Za tu mi neručí ani konzistoř, že by jí huba někdy nepřevrzla a mohla by vyplácnout, že se milost pán domlouval. – A milostpána já musím krejt. – Počítám, že mu jsou taky časem perka zrovna tak akorát. – Já mám jen dvě ženské, on chudák tři. A počítám, že mají taky svý mouchy. Zvlášť milostpaní, a zvláště ta starší slečna. Jo, jo je ona každá ženská na chvíli pro potěšení, ale potejkat se s ní nadosmrti, panečku, není malá patálie. – Ale Kulich je Kulich, milostpane, a Kulich dobře ví, kdy má hubu držet. Ráčej se spolehnout, milostpane!“

Kulich byl charakter. Toho by mu ani máma nebyla upřela.

Tu již kynula krčma Bryndalova. Kulich ještě odkašlal, utřel červeným kapesníkem nos a slavně vtáhl dovnitř. –

Doma po odchodu otcově obrátila se Nanynka nerozhodně k matce:

„Co tomu říkáte, maminko?“

Kuliška krčila rameny, odpovídala:

„Uděláš, Nanynko, jak tatík poručil. Nevím sice proč, ale půjdeš tam. – Tatík mívá časem turecké nápady – – ale jen teď žádné mrzutosti, holka. Hlavu ti nestrhnou. A jen to si pamatuj, Nanynko: v pádu by se stalo a paní domácí ti odřekla, tedy jen popros, aby se nehoršila, že ses opovážila, rozumíš?“

„Ano. – A maminko, kdyby Jindra přece ještě přišel, mám mu o tom povědít?“

Matka se minutku rozmýšlela.

„Ne, Nanynko, zatím neříkej nic. Dopadne-li to dobře, je času dost. Nedopadne-li, je ho ještě víc, a pak…