Před padesáti lety III

Kapitola 58

(V březnu 1925)

(Šibřinky – oživené slovo české. – Jejich jubileum. – Obliba šibřinek, návaly do nich. – Nekonečná „hradba vozová“. – Zdlouhavá jízda k cíli. – Na šibřinky v peřině. – Chystání „za maškaru“. – Dům vzhůru. – Nehoda o šibřinkách r. 1868.)

Princ Karneval již před třemi nedělemi dohudl, dokřepčil, dobouřil vládu svou – kajícní hříšníci již před třemi nedělemi si odnášeli z kostelů svůj výroční popelec na čele – ale ani ten letošní splašený masopust nestačil, aby v mezích svého kalendářního privileje pokonal všechnu práci, která ho čekala. Tři neděle již se máme nořiti v kajícné postní úvahy o marnosti všeho světa, ale kolik z nás to poctivě a svědomitě dělá? Něco málo starých, červotočivých mrzoutů, a zatím ostatní svět natahuje si masopustní radovánky do nekonečna. Všechna nároží, tuším, jsou podnes polepena pozváními do plesů, tanečních zábav a věnečků. A v okolí všech velikých sálů tanečních, pokud právě v nich pan Kočí nepřednáší svou samodílnou vědu o divotvorném léčení veškerých nemocí a neduhů, co jen jich lékařská terapie a patologie po dnešní den objevila, setkáváte se večer se zástupy maškar, spěchajících do nějakých šibřinek.

Šibřinky! Zdá se mi, že z letošních účastníků veškerých šibřinek, co jich ve všech končinách vlasti bylo pořádáno, málokdo si uvědomil, kterak právě letos milé české šibřinky by měly slaviti jisté památné jubileum. Dovršiloť se právě letos – a bezmála na den – plných šedesát let od chvíle, kdy poprvé zašuměly veselým rejem svým v mateřské jednotě sokolské v Praze. Ano, 25. února r. 1865 uspořádal Jindřich Fügner milým „hochům svým“ první maškarní ples a s ním zavedl pro něj i nové pojmenování. Lépe řkouc, obnovil, k novému životu vyvolal staré, zapomenuté slovo české. Do onoho prvého sokolského plesu maškarního žilo to slůvko v několika staletých spisech českých, tak zejména v „Labyrintě světa“ Jana Amose Komenského, odtud pak se ukrývalo toliko v jazykovém pokladě Jungmannově, v jeho velikém, vzácném slovníku. Jak již v dětství svém jsem slýchával od bratra a jiných horlivých sokolů, dlouho prý Fügner pro svůj maškarní ples hledal přiléhavé označení, až byl upozorněn (a nejspíše mladým doktorem Tyršem, spolutvůrcem Sokola) na zapomenuté, neužívané šibřinky^[40]. Slovo se šťastně ujalo, rozletělo po Čechách, veškeré jednoty počaly po pražském vzoru pořádati šibřinky – a tyto české maškarní plesy sokolské měly od svého počátku nesmírnou, přímo kouzelnou přitažlivost. I jinak už bylo tehdy plesů dost, ale pověst o veselém reji šibřinkovém brzy tak se rozšířila, že kdekdo chtěl jich býti účasten.

Ale sokolské šibřinky nebyly přístupny každému, kdo by si do nich byl zamanul. Byly jen pro členy sokoly a jejich rodiny. Zvláště v mateřské jednotě pražské bylo toho přísně dbáno a vstupenky pod přísnou kontrolou byly vydávány jen členům. A tak se stávalo, že před každými šibřinkami dalšími přihlašovalo se mnoho nových členů, aspoň přispívajících. Jen zřídka kdy podařilo se někomu neoprávněnému proniknouti dozorovým kordonem zábavních výborů u vchodu, když byl nějakým podloudným způsobem získal vstupenku. A taky tu se stalo nejednou, že podezřelý nezvaný host byl nucen sejmouti škrabošku, a když zjištěno, že předkládá vstupenku svědčící na jiné jméno, musil odejíti s nepořízenou.

Slavné byly pražské šibřinky sokolské a sjíždělo se na ně i mnoho návštěvníků z venkova, když arci dříve byli zapsáni v seznam členů. Přiváželi své manželky, své dcery. V ty dni mívaly lepší pražské hotely značný přírůstek pasažérů z venkova, zámožné statkáře, lesníky, úředníky z panství, továrníky atd., a mnohé pražské rodiny chystávaly na sobotu šibřinkovou a na neděli po nich svůj „hostinský“ pokoj pro venkovské příbuzné.

A kterak potom u večer šibřinek vypadal tah fiakrů a drožek vzhůru k pražské sokolovně, je dnešnímu mladému pokolení skoro učiněnou pohádkou. Co mělo jen trochu pohyblivá, otáčivá čtyři kola a sebeubožejší Rozinantu u voje, vše bylo v ten večer „na nohou“. Začínaly sice šibřinky až v osm hodin, ale již o šesté se rozjížděly povozy nájemné i soukromé ekypáže^[41] k cíli, a nikdo neměl záruky, že opravdu v osm hodin vstoupí do sálu – leda ti šťastní, kteří se dostali v čelo nekonečného vozatajstva. Jak je Žitná ulice dlouhá (tehdy ještě Žitnobranská), tak nepřetržitá byla řada kočárů, až na Karlovo náměstí, až po nároží u Myslíků, ba okolo roku sedmdesátého stál poslední vůz té řady až u pivnice Donátovy, skoro u samého paláce Šlikova na kraji Spálené, nemoha kupředu. Nebo celá ta řada hnula se vždy právě jen o délku koně s povozem, a zase stála. Půldruhé, ba dvě hodiny trvávalo, než se poslední takové vozy dostávaly před vrata Sokolovny, aby tam vyklopily své pasažéry, načež sjížděly Ječnou ulicí nazpět, do města, na všechny strany zas pro nové bálečnice, a všude již byly netrpělivě a toužebně očekávány. Býval to parný večer pro pražské fiakristy a drožkáře. Méně „parný“ býval pro ubohé tanečnice a jejich gardedámy. Bylo sice jako vždy pamatováno na salupy^[42], plédy a šátky vlněné, kterými něžné dívky ve svých vzdušných, někdy pralehoučkých maskách bývaly ovíjeny a zachumlávány. Ale když náhodou uhodil mráz, sotva pak zkoprnělé nožky mohly po dvouhodinném sezení z vozu vyskočit, a dívčí paže a ramínka bývala zimou zmodralá. Ještě hej, když panoval suchý mráz. Pak bylo možno jíti pěšky, ačkoli takový pochod v maškaře třeba všelijak ukryté nebyl žádnou rozkoší. Ale za sněhové cachty byla cesta „po svých“ vůbec nemožná. A tak tedy děvčátka v drožkách mrzla, až se zimou rozplakávala. Po těchto zkušenostech stalo se pak jednoho roku – a právě asi před padesáti lety –, že jistá pečlivá, o zdraví dceruščino starostlivá maminka dala své poupě v kočáře obložiti velikou bělostnou peřinou, a tak jí beze vší škody k Sokolovně dovezla. Není vyloučeno, že tohoto příkladu bylo později následováno.

Plných šedesát let žijí šibřinky sokolské, třebaže žádné z nich letos nebyly šedesátými. Všeliké okolnosti dříve již a pak válečné děje zavinily del…