Před padesáti lety III

Kapitola 50

(V prosinci 1923)

(Zaniklé staré zvyky. – Po desáté hodině se nenaleje. – U Bednaříků v Hradci. – U Ženíšků v Plzni. – Fišerova vinárna v malém Platýze. – Fišerův nástupce Jelínek. – Novoroční víno.)

Panovaly za starých časů všeliké obyčeje a zvyky, kterým by se občan dvacátého století velmi vysmál, kdyby mu je někdo chtěl znova zaváděti; nebo by se nad nimi rozčertil jako nad násilným omezováním osobní svobody. Ale mnohá ustaraná žena a matka by se za ně vděčně pomodlila. Kdyby např. podnes trvala omezená „frekvence“ hospod a vináren, v leckteré rodině by bylo méně domácích mrzutostí a více blahobytu.

Mladý čtenář se dívá, nerozumí. Kterak to, omezená návštěva hospod?

Arciť, dávno to pominulo. Krom toho: ani „za našich mladých let“ nebyl to všeobecný zvyk, nýbrž vzácné výjimky. Byly totiž tu a tam podivuhodné exempláře šenkýřů i vinárníků, kteří se řídili zásadou v té živnosti velmi neobvyklou a holdovali zvláštnímu heslu: „Kdo sedíš v hospodě do desíti hodin, můžeš se do té doby napíti dost a dost – a pak se seber a jdi domů a do postele.“ Byli to vzácní hospodští, kteří si dobrovolně, o své újmě zkracovali policejní hodinu a zmenšovali svou denní tržbu. Slýchal jsem o tom již jako malý školák v našem starém Hradci. Bylo u nás několik vináren, na příklad u Tobišů za svatým Duchem, u Komárků na Velké podsíni, ale byla taky vinárna u Bednaříků v ulici k nynějšímu divadlu Klicperovu. Tam tedy v léta šedesátá panoval jistý pan Bednařík, v jehož lokále sedávali hosté dopoledne, sedávali i večer. Ale jak udeřila desátá večerní, chopil se pan Bednařík domovního klíče, vlastnoručně zamkl vrata a již nikoho do domu nevpustil. Potom zavřel i sklep a vstrčil klíč do kapsy. Zbylí hosté sice nebyli nuceni, aby rázem dopili, co měli ve skleničkách a v lahvičkách, ale nikomu již nebylo znova nalito. A pan Bednařík viděl velmi rád, když dopili všichni společně, aby se nemusil s každým jednotlivcem courat, a vypustil pak všechny z domu najednou. Poposunul ‚šmělcovou“^[24] čepičku na hlavě, dal pánům ve vratech dobrou noc – a ve čtvrt na jedenáct, nanejdýl o půl jedenácté, byla vinárna páně Bednaříkova ponořena v hlubokou tmu, a pan vinárník spal již spánkem spravedlivých. Nepamatuji a snad nikdo nepamatoval, aby se u pana Bednaříka byl někdo zpil, aby se tam byl strhl nějaký kravál. Arci k panu Bednaříkovi nechodila žádná sběř, jaká např. vytlouká velkoměstské pokoutní noční vinárničky a o čtvrté, o páté ranní vybojovává na ulici otevřenými noži své spory o noční poběhlice, jak o tom téměř denně čítáme v „černé kronice“ všech časopisů.

O několik let později, na samém počátku sedmdesátých, našel jsem podobný solidní závod hostinský v Plzni. Bylo to – vzpomínám-li správně – u Ženíšků, kde vytáčeli jen výborné „bavorské“ (jak se tam tehdy ještě všeobecně říkalo plzeňskému, na rozdíl od laciného „českého“). Taky tam byl sklep zavírán o desáté a hned potom i dům. Rozdíl byl jen v tom, že pan Ženíšek sám nečekal, až se hostům uráčí dopiti. Vzal klíč od sklepa a šel si lehnout. A teprve číšník – nebo číšnice – vypouštěli hosty z domu.

Ještě v jiných městech českých panoval podobný starosvětský zvyk. Ba i v samé Praze jsem před půlstoletím poznal vinárníka, který nad svými hosty vykonával dosti přísnou „cenzuru“ i za dne. Zdálo-li se mu, že má host již dost, nenalil mu víc. To bylo v malém Platýze.

Čtenář se na mne podíval. Ah ano, ano – sice celá Praha zná Platýz na Národní třídě a druhý jeho vchod z Uhelného trhu, ale málokdo z Pražanů ví, že máme ještě jeden Platýz, tak zvaný malý. A to tedy je menší dům na Uhelném trhu hned vedle Platýzu velikého, dům již pod loubím, čís. 415-I. neboli 10 nové, kde je nyní vinárna Dragičevičova. Ten se odedávna jmenuje malým Platejzem, náleží nebo náležel tuším stejnému majetníku jako Platýz velký a je v něm od nepaměti vinárna. Jenže před půlstoletím a ještě snad před patnácti, dvacíti lety bylo místo nynějšího vchodu z podloubí veliké okno a dovnitř se vcházelo z průjezdu. Tento dům jest i stavitelsky velmi památný, zvláště jeho obšírná galerie v druhém patře čili pavlač, na které jest místa dost pro množství nábytku, galerie pod širokým, zaskleným světlíkem. A památný jest i krov domu toho, sroubený takovým způsobem, jakým prý jsou spájeny jen krovy znamenitého stavitele staré doby, tuším Dienzenhofra. Ať je tomu jakkoli, v této staré vinárně panoval před půlstoletím jistý pan Fišer, pamatuji-li dobře, starosvětský, pečlivý pán. Byl bych si ho lépe v paměť vtiskl, kdybych byl tehdy tušil, že toho budu někdy potřebovati. Takto žije mi jen v mlhavé vzpomínce.

Tehdy se v jeho vinárně scházívali vzácní v mých očích pánové, lékaři, inženýři, advokáti. Tito přicházeli hlavně dopoledne na pohárek, přímo od soudu na Ovocném trhu, od stání, ať už svůj proces vyhráli, nebo prohráli, či ať svého odpůrce pro zameškání „kontumácli“. Chodíval tam bodrý doktor Linha, chodíval tam kavalírský doktor Boleslav rytíř Plaček, chodíval i doktor Jan Kučera, ředitel městské pojišťovny pražské Svoboda, již ve výslužbě, a jiní a jiní. Dali si po párku, po čtvrtce vína, poseděli hodinu, družně a vesele pohovořili. Leckdo z těch pánů dal si třeba i druhou čtvrtku, ale teď už pan Fišer dával pozor. A jestliže někdo požádal o čtvrtku třetí, tu se naň pan Fišer bystře podíval, chopil se prázdné lahvičky a řekl:

„Ba ne, vašnosti, oni už nedostanou nic. Už se jim očičky tuze blejskají, už s…